Dotek Medúzy (The Medusa Touch, Velká Británie, 1978)

Francouzský inspektor Brunel je Velké Británii na výměnném programu. Dva měsíce před jeho návratem domů se ale dostane k případu, který na první pohled vypadá jako obyčejný pokus o vraždu známého spisovatele Morlara. Když se ale ponoří víc do života oběti, zjistí, že na excentrickém a uzavřeném spisovateli bylo něco zvláštního a nebezpečného.

V 70. letech 20. století vzniklo několik vynikajících hororů. Vedle povedeného remaku Invaze zlodějů těl či Přichází Satan!, právě Dotek medúzy. Co se zpočátku jeví jako obyčejná detektivka s pár děsivými momenty, postupně přidává na atmosféře, až vyvrcholí v mrazivém finále.

Celý film je ale opravdu postaven jako detektivka. Máme tu skeptického detektiva, jeho mladšího kolegu, několik podezřelých, a hlavního padoucha čili oběť zločinu, a to celé je vyprávěno jako detektivní příběh.

Detektiv Brunel, v podání skvělého Lino Ventury, je policista každým coulem. Pomalu dává dohromady střípky života tajnůstkářského spisovatele, kolem něhož se ale vrší jedna záhada za druhou, aniž by se cokoliv (rozumně) vysvětlilo.

Při svém pátrání narazí na sympatickou a ochotnou psycholožku, k níž Morlar chodil. Lee Remick dává roli doktory Zonfeld civilnost a přitažlivost, která dává tušit, že kdyby šly věci správným směrem, možná by ona a Brunel po ukončení vyšetřování mohli jít na drink.

Tohle je ale thriller, ne romance, a působivě prezentovaná minulost Morlara, od dětství až po poslední okamžiky před útokem, se mísí s ještě působivější a temnější současností.

Richard Burton vložil do postavy Morlara přesně tolik děsivosti, aby se lidé v jeho přítomnosti cítili nesví, ale na druhou stranu si udržel kouzlo a charisma, které nedovoluje nikomu uhnout pohledem. Je, jednoduše řečeno, fascinující, a něco v něm vzbuzuje hrůzu a neklid. A přesto je tak brilantně napsaný a zahraný, že s ním vlastně až do jistého okamžiku dokážeme soucítit...

V každém hororu (či thrilleru) se musí hlavní postavy nějak dopátrat k jádru pudla. Na Doteku Medúzy je ale nejlepší právě styl vyprávění. Spolu s Brunelem, který v podstatě nesleze z plátna, se dobíráme neuvěřitelné pravdy, necháváme se jím a ostatními vést, aniž bychom věděli cokoliv dopředu. Závěr díky tomu dostává nádech hrůzy, jejíž důsledky na nás dolehnou až minuty po skončení.

Dotek Medúzy vyšel na levném DVD, takže je snadno dostupný a levný. Investice pár desítek korun se rozhodně vyplatí, protože za chvíli to bude jedno z nejvíc ohraných DVD v poličce...

csfd, imdb

Je to soda (The Thick of It, Velká Británie, 2005-2012)

Ministerstvo práce a sociálních věcí je v žebříčku důležitosti nízko, přesto i tady musí ministr a jeho poradci denně bojovat s tiskem, opozicí, nepřáteli ve vlastních řadách a svými vlastními ambicemi. Mravenčí práce skupiny poradců je stejně důležitá, jako práce ministra, ne-li důležitější, protože bez nich by se ministři utopili ve vlastní šťávě. Je to soda se dívá na práci jednoho ministerstva satirickým až cynickým pohledem, kde osobní ambice a pokrytectví fungují vedle služby zemi, jejíž obyvatelé je platí. Není nouze o vtipné situace, skvělé dialogy, ale ani o mrazení v zádech, protože "nastavení zrcadla" politice a politikům, stejně jako lidské povaze, je často příliš blízko pravdě…

Armando Iannucci měl před zhruba devíti lety výborný nápad – natočit kombinaci Kanclu a Jistě, pane ministře, ale bez toho, aniž by postavy působily "ne příliš pozitivně, ale přesto vnitřně sympaticky". V Je to soda sledujeme každodenní práci celého týmu poradců okolo neschopných ministrů, kteří jsou kolegové, ale zároveň kariérní (a straničtí) rivalové.

Ač se to rozpětí let, v nichž se seriál natáčel, může zdát hodně, existují jen čtyři regulérní série a dva speciály. První dvě série (obě po třech dílech) sledují ministra práce a sociálních věcí, Hugh Abbotta, který je spíš politováníhodnou a neschopnou figurkou, jehož největší starostí je to, aby se líbil manželce premiéra. Už v první sérii se vytvoří stabilní jádro postav, které budou pokračovat až do posledního dílu. Vývoj některých z nich je překvapivě komplexní, jiní zůstávají stejní, ale ve finále jim jde stále o to samé, i když u každého se to liší – ovšem mezi lhaním, vymýšlením strategií a pokrytectvím se opravdová motivace ztratí.

Máme tu tak skupinu lidí, která většinu času pobíhá jako tlupa bezhlavých kuřat, snažící se řešit problém, mezi nimiž létají vtipné a bravurní (a správně jadrné) dialogy.

Mimo Hugh Abbotta v prvních dvou sériích, tvoří jádro Oliver Reeder, mladý, ambiciózní, bezpáteřní, sebestředný floutek, jehož práce je vytvářet mediální strategie, v nichž ale zoufale selhává. Jeho kolega (a terč vtipů) je Glenn Cullen, pocházející ze staré školy, kdy se politika přece jen dělala čistěji, a média neměla k dispozici twitter a facebook pro šíření okamžitých zpráv. Glenn tak většinu času přikyvuje, občas něco řekne, ale v jádru si prakticky neví rady. A do třetice Terri Coverley, která je karikaturou státní zaměstnankyně. Bez loajality k jedné či druhé vládní straně, dělá práci neschopné spojky s médii, v níž obvykle selhává, ač předstírá, že ví, co dělá. Bez ohledu na to, co tahle skupinka vymyslí, je však vždy přijde zkoordinovat jediný člověk, který ví, jak na to. Malcolm Tucker, neustále nadávající a lidem vyhrožující mozek v pozadí, který plánuje strategie, vyšoupává ministry z křesel a správnou manipulací dokáže i položit premiéra. Paradoxně nejpoctivější člověk ze všech, který si nebere servítky, nedělá si iluze, jde si za svým a je mu jedno, co si o něm ostatní myslí.

Tito čtyři jsou ve třetí a čtvrté sérii doplněni o novou ministryni a později šéfku opozice Nicolu Murray, která se neumí vyjádřit bez trapasu nebo zamotání do vlastního jazyka, a další postavy, nadřízené a kolegy Malcolma Tuckera, kterého nenávidí a zároveň mu podlézají.

Ano, ve světě tohoto seriálu je obtížné se vyznat. Zvlášť proto, že od speciálů se nám představují další postavy z řad opozice, z nichž se v poslední sérii stanou regulérní hlavní postavy a spolek okolo Malcolma je zatlačen do opozice.

Genialita Je to soda, ale spočívá právě v tomhle. Svět politiky (britské či jiné) se skládá z mnoha lidí s různými osobními zájmy, kde staromilské dobré úmysly narážejí na dravé kariérní mládí.

Zatímco první a druhá série se točí vlastně jen okolo skromného počtu pár lidí, neustále máme dojem, že se něco děje. Hlavně díky dokumentaristickému stylu, v němž jsou točené. Klepavá kamera hlavně v těchto dvou sériích může lézt dost na nervy, ale v dalších už je naštěstí utlumená, přesto není třeba nechat se tím odradit.

Dva speciály, nacházející se mezi druhou a třetí sérií, představují další postavy a jeden z nich ukazuje, jak rychle se může někdo stát hlavou strany a případným budoucím premiérem, anebo jak rychle může padnout na zem.

Třetí a čtvrtá série (obě už po osmi dílech) ubírají na skromnosti, přidávají na vážnosti, ale brilantní a vtipné situace a dialogy jsou stále přítomné. Jen s postupem času cynický tón převáží nad satirickým, a nám, jako divákům, není po jejich skončení dobře po těle. Samotné finále seriálu je už pojato jako velký řez do živého, kdy pokrytci a největší kariéristi vyhrávají, zatímco schopní lidé jsou odstraněni.

Srovnání na začátku – Kancl a Ano, pane ministře – je na místě jen částečně. Zatímco v Kanclu sledujeme kancelářské hemžení lidí, jejichž práce ale není vlastně nijak důležitá, tady jejich práce důležitá je, a přesto vyvolávají kroucení hlavou nad tím, jak vlastně může ministerstvo takhle fungovat. Podobný polo-dokumentaristický styl je také jedním z důvodů, proč zmínit právě Kancl, a na co by se měl divák připravit. Ano, pane ministře je asi nejbližší přirovnání, jen v hodně mírném a úsměvném balení. Politická satira v nejlepší formě, přesto ale Je to soda ukazuje politiku jinak, možná lépe, ale hlavně s nožem v jedné ruce a zrcadlem ve druhé. A bolí to a je to nepříjemné, přesto se nedá odvrátit. Přes mrazení v zádech z celého toho mravenčení okolo politických machinací, vítězí humor a brilatní dialogy, od nichž se nedá odtrhnout. A celé je to podtržené dokonalým, skvělým herectvím všech přítomných. Ani na chvíli nás nenapadne si zjišťovat, jak se který herec jmenuje. Oni jsou Ollie a Terri a Glenn, a především Malcolm Tucker. Dokumentární styl a sledování jejich dne minuty po minutě umožňuje totální vstřebání tohoto světa, o němž ani na chvíli nepochybujeme, že je skutečný.

I přes to přese všechno je potřeba vyzdvihnout hlavně postavu Malcolma Tuckera a jeho představitele, Petera Capaldiho. Samotný seriál jsem náhodou začala sledovat předloni, ještě dávno předtím, než byl Capaldi ohlášený jako nový Doctor Who. Zasekla jsem se tehdy těsně před třetí sérií, což byla chyba, protože právě tam seriál nabere jiný směr, a hlavně, ukáže postavy v jiném světle. Malcolm Tucker je přese všechno klení a vyhrožování všem okolo nejlepší a nejpromyšlenější postava. Loajální své straně a svým zásadám, jde přes mrtvoly, aby své loajalitě dostál. Teprve v pozdějších sériích zjišťujeme, že ho tahle dlouhá úspěšná kariéra stála osobní život. Nemá nic než svou práci, které je naprosto oddaný a fandit mu, i přes jeho pochybnou osobnost, je zcela přirozené. Peter Capaldi tak má možnost nejen s rázností házet skvělé dialogy (z části improvizované), a prokládat to peprnými nadávkami, ale také předvést mistrovské herectví ve své nejčistší formě – spoustu věcí řekne jen výrazem tváře, pohybem ramen nebo tónem hlasu.

Své momenty zazářit mají ale i ostatní, hlavně James Smith jako Glenn Cullen nebo Chris Addison, jehož mini-Malcolm, Ollie Reeder, postupně získává na síle, zatímco Malcolm ji ztrácí. Je asi potřeba zmínit i Rebeccu Front, která hraje Nicolu Murray způsobem, kdy vidíme političku, snažící se nejdřív najít nějaký ideál v politice a orientovat se, aby časem spadla na úroveň ostatních. Její snaha vypadat jako schopná pracující matka, selhává do té míry, že ji ostatní začnou nesnášet.

Je to soda je těžké vstřebat (stejně jako český název, který použila Česká televize, takže ho používám i já). Je potřeba zvyknout si na specifický styl vyprávění, kamery, herectví a hlavně, mít ke konci připravený silný žaludek. Ač je to satira o britské politice, mnohé z ní se odráží i v té naší, nebo vlastně jakékoliv západní politice. Je jedno, jaká země nebo politický systém, stejné machinace a podobní lidé se najdou všude. A vlastně to není jen o politice, ale i lidech. Seriál mimochodem vyhrál i dost cen BAFTA, a vznikla i filmová verze Politické kruhy (In the Loop), se stejným obsazením v lehce jiných rolích (až na Capaldiho jako Tuckera), odehrávající se částečně v USA. Ten dostal nominaci na Oscara za nejlepší původní scénář.

Jen pro slabší angličtináře jsou možná dobré anglické titulky (stav českých, kromě těch napůl povedených z ČT, bohužel nevím), protože rychlost dialogů a jejich obsah, jsou těžké na poslech a pochopení (a méně pozorný divák by se tak mohl připravit i o spoustu popkulturních hlášek, jako třeba brilantní popis Hvězdných válek).

Pokud už tedy chcete jen ze zvědavosti "okouknout" Petera Capaldiho jako budoucího Doctora, nebo pokud hledáte neobvyklý, skvělý seriál, v obou případech můžu seriál s čistým svědomím doporučit. Nesedne každému, ostatně jako politika v něm prezentovaná, ale za zkoušku rozhodně stojí.

čsfd, imdb

Muž ve stínu (The Ghost Writer, Velká Británie, 2010)

Ewan McGregor hraje průměrného spisovatele, který je najat na zdánlivou práci snů – má pomoci bývalému britskému premiérovi, Adamu Langovi, se sepsáním autobiografie. Předchozí spisovatel, který Langovi pomáhal, totiž spáchal sebevraždu a najít náhradu není jednoduché. Spisovatel (celou dobu vystupující jen pod jménem Duch), začne do smrti svého předchůdce vrtat a zjišťuje, že kolem Adama Langa je mnoho tajemství, která měla zůstat utajená. A čím blíže je pravdě, tím větší hrozí nebezpečí, že skončí stejně jako spisovatel před ním...

Roman Polanski nemůže do USA, protože by ho tam zavřeli. To se obecně ví, ale nijak ho to neomezuje v natáčení skvělých filmů, do nichž se mu herci stále hrnou, i když musejí kvůli tomu cestovat přes půl světa.

Muž ve stínu spadá přesně do téhle kolonky. Odehrává se sice v USA, ale točený tam pochopitelně není – ovšem to vůbec nevadí, protože dobrá polovina filmu se točí kolem vily na pobřeží a jednoho přístavu. A to Muži ve stínu dodává na přitažlivosti.

Atmosféra je základ, diváci, kteří očekávají od thrilleru nějaké to střílení a honičky v autě, budou zklamáni. Ti ostatní dostanou skvělý film, v němž se zdánlivě nic neděje, a přesto skončí na konci filmu přilepení k obrazovce. Tady jde o pečlivé budování atmosféry, které plyne z osamělosti hlavního hrdiny, tajemství obestírající všechny postavy, tajemnou minulost samotného premiéra, aby na konci vyvrcholila zajímavou pointou a překvapivým závěrem. Ano, pointa a překvapivý konec znějí jako obrovské klišé, a pointa samotná se dá, s trochou přemýšlení, odhadnout. Ale závěr opravdu je nečekaný, a o pointě se moc přemýšlet nedá, protože divák je na konci tak vtažený do děje, že pointa už je vlastně jen třešničkou na dortu.

Tápání ve tmě (někdy doslova), nevědomost toho, co se děje kolem, odříznutí domu, v němž náš hrdina paměti bývalého premiéra sepisuje, to je ta hlavní věc, která nás baví a zajímá. Odlehčení od napětí se dočkáme jen párkrát – například snaha jednoho ze zaměstnanců, jehož zdánlivě jedinou prací je uklízet listí před domem – přicházející vniveč ve stále silněji foukajícím větru.

Kazící se počasí, jakoby se smrákající mraky nad hlavami hlavních postav, stísněnosti nahrává. Skoro to vypadá, že je v celém filmu neustále listopad...

Ewan McGregor hraje s talentem sobě vlastním – jeho hrdina je lehkovážný, lehce ironický, ale postupně ho opouští humor, a přichází napětí až téměř panika. Fakt, že neznáme jméno jeho postavy, zdůrazňuje jedno z „poselství“ celého filmu – ve vysoké politické hře je spousta pěšáků, kteří jsou neznámí a padají za oběť své naivitě. Celou dobu je stínem bývalého premiéra – poslouchá jeho životní příběh, přepisuje, a pátrá po detailech, v nichž, jak známo, tkví ten pověstný ďábel.

Pierce Brosnan vklouzl do role bývalého premiéra, kterého pronásleduje skandál, rozrůstající se do velkých rozměrů, naprosto dokonale. James Bonda bychom v něm poznali jen stěží.

Kim Catrall v roli jeho asistentky (u které je naznačeno, že je možná i něco víc), je k nepoznání, a poměrně neobvyklou roli si vychutnává. Ruth Lang, manželku expremiéra, hraje Olivia Williams – téměř příkladová britská herečka, jejíž role je zajímavá a částečně také připomínající stín, hraje slaměnou vdovu jako cynickou, osamělou, ale stále ambiciózní ženu, která je s manželem už jen kvůli zachování jeho (a své) tváře.

Leckoho překvapí i například James Belushi v malé roli Duchova šéfredaktora nebo Timothy Hutton jako Langův právník.

Alexandre Desplat stvořil k filmu pozoruhodný soundtrack, podtrhující atmosféru, ale zároveň vyvolávající pocit stoupajícího napětí. Je potřeba zmínit i kameru Pawela Edelmana (nominace na Oscara za Pianistu), jehož snímání pochmurného ostrova také na náladě nepřidá.

Muž ve stínu není film pro každého. Pomalé tempo, a fakt, že přece jen chvíli trvá, než se začne něco dít, může leckoho odradit. Jako u všech podobně laděných filmů, je potřeba být také ve správném rozpoložení, protože nálada je u Muže ve stínu důležitá (ve filmu i u diváka).

Kdo ale vydrží, a dokáže se správně naladit, toho čeká skvělý filmový zážitek.

ČSFD, IMDB

U Konce světa (The World´s End, Velká Británie, 2013)

Pět přátel se po dvaceti letech vrací na místo činu, do svého rodného města Newton Haven, aby dokončili takzvanou Zlatou míli. Ta obsahuje dvanáct barů, a v každém z nich si musejí dát pivo. A to všechno stihnout za jeden večer. Gary King, kdysi vůdce svých přátel, průšvihář a notorické dítě, své přátele těžce přemlouvá, aby se nakonec všichni sešli a pokusili se o to, co se jim před dvaceti lety nepovedlo. Ale po příjezdu do města zjišťují, že se změnili nejen oni sami, ale hlavně městečko, v němž si je nikdo nepamatuje a lidé se chovají podivně, téměř strojově....

Třetí díl „Cornetto trilogie“ byl nedočkavě vyhlížen všemi fanoušky trojice Pegg/Frost/Wright. Ti se po své poslední spolupráci (Jednotka příliš rychlého nasazení) rozběhli všemi směry. Edgar Wright si natočil Scotta Pilgrima, Simon Pegg začal poměrně úspěšně brázdit hollywoodské herecké vody a s Frostem si jen střihl komedii Paul.

Jejich nejnovější počin jakoby tohle všechno zrcadlil. I v předchozích dvou filmech šlo o určitou poctu žánru, napěchovanou odkazy, ale i jakousi geekovskou svobodu, kdy se vždy některá z hlavních postav snažila vyhnout okolnímu reálnému světu, ať už v umírněnější verzi Dannyho z Jednotky, nebo extrémnější, kterým byl Ed z Úsvitu mrtvých.

Obě tyto role hrál Nick Frost. Kouzlo U Konce světa tkví z velké části v tom, že si Pegg s Frostem role prohodili. Simon Pegg tak hraje postavu Garyho Kinga, na první pohled povaleče, který žije jen z dnů bývalé slávy na střední škole, kdy spolu s kamarády vymetal hospody. Má stále původní oblečení, auto, žije v jednom pokoji, a zrovna se vrátil z protidrogové léčby. Sehnat starou partu dohromady a absolvovat znovu celou hospodskou trasu je Garyho záležitostí přežití (později doslova), a znamená to pro něj vlastně uzavření minulosti, aby se mohl pohnout dál.

Nick Frost se tak objevuje v roli seriózního podnikového právníka Andyho Knightleyho, který celý život nedělal nic jiného, než že tahal Garyho z maléru, aby to s ním nakonec úplně vzdal a nechal Garyho napospas osudu.

Tyto dva doprovází ještě další tři přátelé z mládí. Oliver, smrtelně vážný realitní agent, jehož si vychutnal Martin Freeman. Steven, architekt, chlubící se novou, mladou přítelkyní, s tváří Paddy Considinea, který má také osobní problém s Garym a jeho tendencí přebírat Stevenovi všechny jeho potenciální přítelkyně. Eddie Marsan pak skupinku doplňuje jako uťápnutý Peter Page, který se na všechno musí ptát manželky a pracuje pro svého otce. Pětici ještě podpoří Oliverova sestra Samantha (neustále vyděšeně se tvářící Rosamund Pike), která kdysi měla aférku s Garym, ale na níž si vždycky myslel Steven.

Gary King je zpět ve svém živlu, zatímco ostatní se za ním téměř nechtěně vlečou, začínají roezbírat staré rozpory, hlavně ty s Garym, a do poloviny filmu tak sledujeme rozvíjení postav, abychom se o ně později mohli bát…

Že  U Konce světa z velké části čerpá z různých katastrofických sci-fi, či hororů na téma Lupičů těl, je jasné. Gary a ostatní tedy brzy čelí nepravděpodobné mimozemské invazi, kterou musejí v podnapilém stavu odvrátit. Jejich plán je zpočátku poměrně jasný. Musejí dojít až do posledního baru, U Konce světa, aby nevzbudili podezření, že o invazi vědí. Jejich vzájemné rozpory, a fakt, že Gary to dělá hlavně pro sebe, celé jejich snažení narušuje. Jsme tak svědky dvou velkých bitek, hodně utíkání, a sem tam hádky mezi přáteli. Wright s Peggem se samozřejmě nebáli do filmu vepsat i nějakou tu ztrátu hlavní postavy, takže my jako diváci nikdy nevíme, co čeká za dalším rohem, a kdo se za ten roh dostane živý...

U Konce světa je ale i tak o dost temnější, než předchozí dva filmy. Cornetto se tu vyskytne těsně před koncem, a všimnou si ho jen opravdu pozorní diváci. Nápad dospívání, odpovědnosti, ale zároveň následování snů a naděje v něco, za co je třeba bojovat, je tu prezentována hlavně skrz postavu Garyho Kinga. Díky tomu celý film získává asi jednu z nejlépe podkreslených postav v celé trilogii. Ač je to z velké částí Pegg/Frost show, často se stane, že i Frost jen statuje v pozadí, zatímco Pegg předvádí fantastické herectví, obsahující všechno od dětinského nadšení, až po kruté zklamání ze života, který se nevyvinul tak, jak by si Gary býval představoval. U Konce světa se proto stává dospělejším filmem. Wright s Peggem napsali scénář, v němž sami dospívají – Simon Pegg herecky (za mě osobně jeho nejlepší výkon, a kdyby si ho všiml někdo na nominaci aspoň na Zlatý Glóbus, vůbec bych se nezlobila), Edgar Wright režijně, a celé to tak působí jako pomyslná tečka za roky geekovského řádění. Přítomnost geeka tam je vidět na každém kroku, bojové scény jsou vymazlené, stále se objevují oblíbené herci v různých rolích (David Bradley či Bill Nighy), v jedné z rolí další představitel Jamese Bonda, tentokrát Pierce Brosnan, a celá řada odkazů, které se pochytí až na druhé či třetí shlédnutí. Přesto je vidět, že Wright získal nějakou tu zkušenost navíc,  a i ten scénář drží víc pohromadě. Není nijak překombinovaný (do Jednotky se náhodný prvek jako pobíhající labuť hodil, tady by to ale bilo do očí), sci-fi element není nijak násilný, a epicko-apokalyptický závěr tomu dodává pochmurnost, ale zároveň naději pro všechny postavy, které dostaly šanci začít znovu. 

U Konce světa může být pro některé zklamání, pro jiné příjemným překvapením. Osobně se řadím do druhé skupiny. Není to zběsilá taškařice, ale humor je přítomen stále, hlavně v podobě skvěle napsaných dialogů. Je to výborné ukončení série s příchutí Cornetta, a kdyby se tahle trojka sešla ještě jednou, možná i u něčeho vážnějšího, možná by jim to i prošlo…

ČSFD, IMDB

Grimm (USA, 2011-20?)

Nick Burkhardt pracuje jako detektiv v Portlandu, žije s přítelkyní, kterou by rád požádal o ruku a je se svým životem spokojený. Když jednoho dne začne vidět divné věci, a do města za ním přijede teta, která ho vychovala, všechno se změní. Teta Marie je smrtelně nemocná a přijela Nickovi předat jeho rodinné dědictví – Nick je z pokrevní linie Grimmů, kteří nejen o monstrech psali, ale také je mohli vidět a lovili a zabíjeli je. Nick by měl toto dědictví převzít. Než se naděje, tak je sám, jen s pár tajemnými náznaky, které mu Marie nestihla vysvětlit, s přívěsem plným starých knih a zbraní, a schopností vidět pravou povahu monster, která se schovávají mezi námi. Jenže ne všechna pohádková monstra jsou zlá a ne všichni touží po krvi. Nick se svou povahou detektiva, se smyslem pro dobro a zlo, se musí naučit chodit po šedé linii, která rozděluje a spojuje jeho dva světy….

Grimm měl na televizi NBC premiéru na podzim 2011. Začal pozvolna, ve vražedném pátečním čase, kde nikdo nečekal úspěch a naopak všichni čekali, že seriál rychle shoří v zapomnění. Jenže producenti a jiní papalášové zapomněli na nevyzpytatelnost televizního diváka, lačnícího po změně, která by přinesla zase něco nového od upírů a detektivek.

Když se na konkurenční televizi rozjelo Once Upon a Time, začala nová vlna – hororově či jinak pojaté pohádky. Grimm je takovým mixem všeho možného, ale ze všeho nejvíc odkazuje na Buffy, a to zcela otevřeně a hned z několika důvodů.

Tím hlavním jsou jména tvůrců – David Greenwalt a Jim Kouf pomáhali Jossu Whedonovi tvořit svět nejen přemožitelky, ale i jejího upírského přítele, Angela.

Grimm se v mnohém k jejich odkazu hlásí a docela dobře se mu to daří. V každé epizodě přímo nebo nepřímo odkazuje na nějaký příběh bratří Grimmů. Někdy jen jedním aspektem vyjmutým z kontextu, ale v několika epizodách jde o dokonalé převyprávění, kdy například pohádka o Popelce získává zcela jiný rozměr a romantikům tříští jejich představy o "žili spolu šťastně až do smrti".

Předně je potřeba říct, že stejně jako výše zmíněná Whedonova dítka, i tady se děj rozvíjí velmi pomalu. První dva pilotní díly jsou docela povedené, aby do zhruba páté až šesté epizody nastal útlum, a pak se začala tvořit jedna zápletka vedle druhé, pozvolna se slévající dohromady. Cestu Grimma sledujeme očima hlavního hrdiny, Nicka, který přes počáteční odmítání svého dědictví ve stylu: „Jsem nejdřív policajt a jako takový se budu chovat, a že přitom vidím nějaké pohádkové příšery je vedlejší.“, dojde do bodu, kdy zjišťuje, že něco takového se odmítnout nedá. Má to v krvi, přitahuje potíže, nepřátele a to nejen Grimmů obecně, ale i jeho rodiny, která, jak se postupně dozvídáme, má pohřbeno několik tajemství, která se musí někdy objevit. Nick tak postupně svůj osud přijímá a na konci 1. série už (doslova) kope první grimmovskou ligu, když se učí, jak zacházet se zbraněmi, které mu teta zanechala, učí se o různých stvůrách a jejich slabostech, a přesto zůstává sám sebou, a odlišuje dobré a špatné, protože některé "stvůry" chtějí prostě jen žít v klidu a Nick s nimi najde schopnost soužití.

Grimm tak sleduje podobný styl vyprávění právě jako Buffy, ale i jiné seriály podobného žánru. Nabízí se třeba srovnání se Supernatural, které je ale přece jen víc epizodní. Grimm je vlastně detektivka s nadpřirozenými prvky, a zpočátku to může někomu trochu vadit. Nick řeší případy, které vždy nějak souvisí s tím, že je Grimm. Je to shoda náhod, ale po čase to začne obtěžovat. Tvůrci si toho jsou naštěstí vědomi a tak v polovině série uhnou ze směru procedurální detektivky, a začnou řešit nejen Nicka a jeho objevování sebe sama a jeho dědictví, ale mytologii Grimmů a jejich světa celkově. Na scénu přicházejí nepřátelé a spojenci, zjišťujeme, že existují minimálně tři odlišné organizace, které jsou různě propletené a vedou mezi sebou válku. A ve finále první řady bylo perfektně vyrovnané množství zodpovězených otázek a vynoření nových.

Tvůrci měli při obsazování šťastnou ruku, protože bylo potřeba obsadit někoho, s kým se divák bude moct identifikovat a zároveň ho vidět jako hrdinu, který by mohl nakonec jít oběma směry. David Giuntoli je v prvních pár dílech trochu prkenný, ale později začíná  připomínat vzpomínaného Angela. Všechno vidíme jeho očima, učíme se s ním, dozvídáme se přes něj nové informace a tak zatímco v prvních dílech hraje David zmateného, "správňáckého" poldu, v pozdějších dílech dokáže přepnout mezi detektivem Nickem a Grimmem Nickem, a všechno to poznáme jen z řeči těla a výrazu v očích. Zatímco detektiv Nick je trochu nudný patron, Grimm Nick nakopává zadky a svou práci si začíná užívat. Bude zajímavé sledovat, kam tvůrci jeho postavu namíří, protože někdo takový může snadno sklouznout na druhou stranu barikády, aniž by si toho kdokoliv všiml. David Giuntoli si grimmovskou stránku Nicka užívá, a je radost vidět v hlavní roli herce, který je vděčný za velkou příležitost, a navíc hraje víc než jen pro peníze.

Nickovu snažení přihlíží a pomáhá Eddie Monroe. Sám je "zreformovaný" Blutbad, což je něco jako grimmovská verze vlkodlaka, s tím rozdílem, že Blutbad se nemění s úplňkem, hlad na maso má pořád a Eddie tak musí se svou potřebou neublížit hodně bojovat. Mezi ním a Nickem se utvoří velmi zvláštní forma přátelství, kdy Nick chodí za Eddiem pro radu (umí a zná totiž snad úplně všechno), a Eddie díky Nickovi změní pohled na to, jak mu Grimmové byli prezentováni od mala – jako bezohlední, chladnokrevní zabijáci. S Nickem porušují svým přátelstvím všechna daná pravidla, a někde se to musí projevit. Čelí tak nátlaku z obou stran, ale to je činí ještě silnějšími. Eddie Monroe je jednou z nejoblíbenějších postav, hlavně díky tomu, že zastává funkci vtipného sidekicka, který ale stejně jako Nick bojuje se zlem v sobě.

Jeho představitel Silas Weir Mitchell je na takové postavy odborník a Eddieho hraje se sympatickým nadhledem a humorem, ale i hloubkou, která dalším postavám v seriálu zásadně chybí.

To se týká bohužel hlavně Nickova lidského policejního partnera Hanka Griffina. Služebně starší detektiv, který by nepoznal slona v obýváku, má tu smůlu, že představuje Nickův "civilní život", a tudíž si vytáhl černého Petra v podobě naprosté neznalosti. Jeho blízká spolupráce s Nickem mu neustále připravuje nové a nové lahůdky v podobě tělesných tekutin vysátých kyselinou, obchodníky s lidskými orgány, očarování lektvarem čarodějnicí a Hankovi nic z toho nepřijde divné do chvíle, kdy mu téměř doslova spadne příšera na hlavu, aby mu došlo, že je něco špatně. A kupodivu si to nikdy nespojuje s Nickem. Poslední epizoda sice naznačila, že by se jeho postava mohla ubírat zajímavým směrem, otázka je, jestli to není příliš pozdě a příliš málo.

Tento problém se částečně týká Nickovy přítelkyně Juliette, která je v prvních dílech takřka nepřítomná. Naštěstí ale v jejím případě se to zlepší a postupně si všímá, že Nick už nějakou dobu není stejný, drží před ní tajnosti a je daleko od přítelkyně v ohrožení, protože minimálně dvakrát ukáže dostatečnou iniciativu na to, aby prokázala svou užitečnost jak divákům, tak Nickovi, který věří, že by Juliette pravdu zvládla.

Velmi zajímavou postavou je Nickův kapitán Sean Renard. Lahůdkově zahraný Sashou Roizem, kapitán stojí někde mimo všechny zákony, lidské a ostatní, o Nickovi ví a sám je pravděpodobně členem některé důležité rodiny či organizace. Jeho neustálá změna stran, a to, že Nicka na jednu stranu chrání a na druhé straně ho chce využít, vyvolává nejistotu, za koho, pokud tedy ne jen za sebe, vlastně bojuje. Odpovědi kolem jeho postavy se v 1. sérii rozhodně nedočkáme, ale tajemná postava v pozadí je vždycky zajímavá, a to tu Renard rozhodně splňuje.

Po policejní stanici se motá ještě seržant Wu, který je takovým správným cynicky vtipným elementem. Jeho přítomnost je dávkovaná po minutách, přesně tak, aby ho nebylo moc, ale aby zároveň měl divák radost, když ho vidí. A jeho role se také postupně rozšiřuje, a paradoxně by mu možná prospělo mít větší roli než trouba Hank.

Grimm není dokonalý seriál, ale je to jeden z těch, který se epizodu od epizody zlepšuje. Psaní se ve druhé polovině série znatelně liší, stejně jako atmosféra. Zatímco na začátku je vidět zajímavý kontrast mezi zelenými lesy Oregonu a nepřátelskými stvůrami pohybujícími se po městě,  postupně to začíná splývat a atmosféra zhoustne. Kamera a hudba jsou výborné, a dá se říct, že i jistá hranice krvavosti a násilí se posouvá hodně k hranici, která je dovolena na televizi jako NBC. Je docela škoda, že Grimm neběží na kabelovce, kde by mu to možná i slušelo víc – divák by nemusel při každém poklesu sledovanosti trnout, že mu jeho oblíbený seriál po další sérii zruší, a míra brutality by se mohla (úměrně!) zvednout. Takhle přece jen Grimm zůstává na půli cesty, kdy nemůže úplně vytěžit svůj potenciál.

NBC jim schválila 2. řadu jako prvnímu ze svých nových seriálů, protože Grimm si našel stabilní diváckou základnu (padají teorie, že fanoušci Buffy a Angela našli v Grimmovi náhradu), převládají pozitivní reakce nad negativní, a zkrátka se dá říct, že jde zatím o lehký nadprůměr s potenciálem vystoupat mnohem výš.

Jestli se to povede, zjistíme už v srpnu, kdy má premiéru 2. série.

čsfd, imdb

Malé P.S. - omlouvám se za dlouhou neaktualizaci, ale nová práce a přizpůsobování se novému životnímu tempu mě poněkud zaměstnali. Pokusím se to v následujících týdnech vynahradit :-)

Sunset Boulevard (USA, 1950)

Joe Gillis je scénárista v Hollywoodu, kterému došly nápady a peníze. Když mu chce policie zabavit auto, náhodou vjede do zdánlivě opuštěného domu, kde se schová. Ke svému překvapení v něm najde Normu Desmond, bývalou hvězdu němého filmu, která má spoustu peněz a žije jen se svým sluhou, Maxem. V téměř morbidním sídle nabídne Joeovi práci na scénáři, který sama napsala a velké peníze. Joe neváhá, a než se naděje, je v jejím domě nastěhovaný, vyživovaný, v chapadlech sebeobsesivní herečky, která věří v zašlou slávu. Když se chce Joe vrátit domů ke své práci,  zjišťuje, že labilní Norma ho nenechá jen tak odejít…

Režisér Billy Wilder obvykle točil komedie. Někdo to rád horké, Nebožtíci přejí lásce, Na titulní straně…proto je jeho Sunset Blvd. zjevením, jemuž ani šedesát let od svého vzniku nechybí nic ze svého lesku.

Použít v tomto případě slovo nadčasový nebude žádné klišé. Sunset Blvd. kritizuje i obdivuje Hollywood, který funguje už téměř sto let stále stejně. Kritika studiového systému, ale i to, že herci, herečky, režiséři i scénáristé jsou odkládáni do svých velkých sídel, aby se na ně zapomnělo, když pro ně filmový svět už nemá užitku, jsou hlavními tématy, ale je jich tu mnohem víc.

Příběh sledujeme z pohledu Joea. Ten je vypravěčem a průvodcem v příběhu. Jeho ostrá slova, cynická a dobře zvolená, bohatý slovník, jak se na scénáristu sluší, suše popisuje své vězení v domě Normy Desmond, kde za vidinou pozlátka jednoduchého života v bohatství postupně dochází k rozkladu dvou životů.

Norma, posedlá svou bývalou slávou, je přesvědčená o tom, že ji lidé stále milují a chtějí ji zpátky. Joe sám vlastně neví, co chce a situace ze začátku jen využívá. Zničující vztah, kde Norma využívá citového vydírání a z poněkud výtřední, dominantní ženy se mění v šílenou trosku, je ukázán do detailů.

Ani Norma, ani Joe nejsou právě sympatičtí, přesto s nimi zajímavým způsobem soucítíme.

Joe Normu nemiluje, je s ní jen kvůli penězům, přesto mu na ní (alespoň z počátku) záleží, ale jakmile se její dům stane zlatou klecí, začne se dusit a hledat cestu ven.

Norma si pouští své staré filmy, je posedlá sama sebou, nevěří, že její sláva je už dávno pryč a potřebuje někoho, kdo by ji obdivoval. A odchod kohokoliv z jejích blízkých nepřipouští. A neodpouští.

William Holden a Gloria Swanson tu předvádějí téměř divadelní podívanou, z níž mrazí. Oba jsou přesvědčiví, Gloria Swanson je téměř děsivá, a Holden prochází příkladnou změnou z frajírka v hajzlíka, aby ho láska k dívce (záměrně cukrkandlová Nancy Olson) změnila k lepšímu a upevnila jeho odhodlání utéct ze zlatého vězení a ze spárů posedlé Normy.

Dost těžko jde popsat, co všechno v Sunset Blvd. divák najde. Možná nic, možná všechno. Témat, i velmi nenápadných, je tu hodně, ale není třeba je hledat. Zapadají do sebe a tvoří příběh, který je skvěle doplňován noir atmosférou. Slunečná Kalifornie, v níž Joe žil, v porovnání s pochmurným, kýčovitým domem Normy, je dostatečně velký kontrast na to, aby si ho všiml každý. Vždyť i ty kovové dveře v domě Normy svědčí o tom, že jde nejen o jakési vězení pro Joea, ale i pro Normu, která se za zdmi svého honosného vězení chrání před realitou toho, že jí venku nikdo nezná a dávno o ni nemá zájem.

Sunset Blvd. je napoprvé těžké strávit. Forma, jakou je natočen, nemusí sedět každému, a vztah mladého neúspěšného muže se starší, také neúspěšnou ženou, je dost depresivní na to, aby kdekomu zkazil večer. Ale je dobré ho vidět nejen proto, že jde o klasiku, kterou by měl každý filmový fanoušek znát. Je to film k zamyšlení, ať už je pocit z něj jakýkoliv, jednou za čas je třeba cítit se trochu nepohodlně při sledování filmu. Dost těžko by se dnes hledal film, který by působil podobně. Pár kousků se najde, ale Sunset Blvd. je v tomto zcela unikátní, protože nám říká i něco o nás samotných. A to je vždycky nepříjemné. Ale jednou za čas je dobré to risknout. Nebo ne?

čsfd, imdb

Prázdniny v Římě (Roman Holiday, USA/Itálie, 1953)

Princezna Anna má život plný povinností a protokolu, kterému se nemůže bránit. Trpí záchvaty hysterie, a po jednom takovém, kdy ji lékař píchne uklidňující lék, uteče z velvyslanectví, kde bydlí při návštěvě Říma. Napůl spící a zmatenou ji najde Joe Bradley, protřelý americký novinář, který právě prohrál své poslední peníze v pokeru a čeká na velký trhák. V Anně pozná princeznu, a rozhodne se situace využít a napsat o ní reportáž bez jejího vědomí s tím, že ji provede po Římě. Jenže během jednoho dne, kdy se Anna sama vydává za Anyu, a Joe jí dělá průvodce, se dva naprosto odlišní, ale osamělí lidé nečekaně sblíží…

O Prázdninách v Římě nejde říct nic, co by už nebylo řečeno, takže spíš než recenzi budu psát doporučení, a několik důvodů, proč si tenhle film pustit. Tenhle skoro pohádkový pobyt v Římě by si totiž neměl nechat nikdo ujít.

Když někdy v různých amerických filmech padne otázka: „Jaký film si pouštíš, když marodíš?“, odpověď je často právě Prázdniny v Římě. Je jedno, že se takhle ptají lidé jen v amerických filmech a seriálech. Tenhle film je univerzální a věčný, stejně jako Věčné město, v němž se odehrává.

Přitom jde o v podstatě neoriginální nápad, který byl dělaný tisíckrát předtím a potom, a přesto dnes, o téměř šedesát let později, si lidé Prázdniny v Římě pouštějí pořád dokola, a považují ho za jeden z nejlepších filmů všech dob.

A těch důvodů proč, je hned několik. Především a hlavně jde o herecké obsazení. Gregory Peck, tehdy už známý herec, dokázal nemožné – ustoupit do pozadí a vést se v oslnivém lesku Audrey  Hepburn, jejíž první velká role byla hned oscarová. Peck sám tehdy uznal, že ona je ta pravá hvězda filmu a s Audrey se mu pracovalo velmi dobře a hodně ji už tehdy obdivoval.

Těžko to někoho překvapí. Křehká herečka, jejíž belgicko/holandsko/britské kořeny se určitě nezapřou, je v roli Anny okouzlující, šarmantní, křehká, ale zároveň silná a osobitá. Její Anna ve filmu projde vývojem z náladové princezničky do budoucí královny, která nepotřebuje sušenky a mléko před spaním, aby se uklidnila.

Gregory Peck je pak jistota. Kotva, o níž se může Audrey opřít. Joe Bradley není chladnokrevný, nesympatický, ani zlý, jen je novinář, jehož prací je přinášet zprávy. I on se v průběhu těch kouzelných 24 hodin změní. Jen nepatrně, ale s tím, že je ta změna vlastně o to větší. Anna mu ukáže, že existuje i něco jako obyčejná radost ze života, kterou ona mít nesmí a on si ji dobrovolně upírá. Spolu potom prožijí báječné prázdniny v Římě.

Samotné hlavní město Itálie je tu třetí postavou. Uličky a zákoutí, stejně jako životy a zvyky obyčejných Italů, sledujeme očima Anny, která dostává šanci to všechno řádně prozkoumat. Každý kdo někdy v Římě byl, určitě uzná, že se mu neříká Věčné město pro nic za nic. Řím tady totiž vždycky byl a pravděpodobně bude ještě dlouho potom, co už nebude na Zemi ani noha. A navíc má zázračnou schopnost být pořád stejný. Jediný rozdíl mezi rokem 53 a dneškem je ten, že ve filmu jezdí jiná auta a lidé se jinak oblékají. Kdyby se tam točil úplně stejný příběh dnes, Řím by vypadal pořád stejně.

Hlavní hereckou dvojici (nebo možná trojici?) doplňuje sympaticky Eddie Albert v roli fotografa Irvinga, jemuž Joe zavolá, aby Annu tajně fotil. Je v roli pozorovatele, svědka toho, co se děje, i on částečně podlehne Annině šarmu, když se nechá Joem přesvědčit, aby fotky nakonec nepoužil.

Další částí úspěchu, pravděpodobně tou největší, je jeho závěr. Asi je zvláštní se ještě po takové době vyhýbat spoileru, přesto konec neprozradím, ale mohu říct, že je součástí úspěchu filmu. Díky němu je opakované sledování lepší, a možná i zajímavější, protože když víme, jak to dopadne, prožíváme s Joem a Annou jejich den v Římě mnohem intenzivněji. Kdo film viděl, tak určitě ví, o čem tady mluvím. Kdo ne, tak by si měl film rychle pustit.

Vynikající režie skvělého Williama Wylera (který s Audrey pracoval ještě i například v Jak ukrást Venuši, a natočil také filmy jako Ben Hur či vynikající Dědičku), který se věnuje jen hlavním dvěma postavám a Římu. Nechá herce a jejich přirozenou chemii a herecký talent pracovat, a vystačí si při jejich scénách jen s málem. Audrey Hepburn a Gregory Peck mu pod rukama předvádějí herecký koncert, kdy vedou celé dialogy v podstatě beze slov (hlavně v už zmíněném závěru), a v případě Audrey i řečí těla zcela změní vyznění charakteru postavy.

Prázdniny v Římě každý filmový fanoušek určitě najde v nějakém tom seznamu „Filmy, které byste měli vidět, než umřete“, ale u tohoto italského výletu je to víc než povinnost. Je to potěšení, u něhož se bude divák bavit pořád a pořád a pravděpodobně ještě za dalších sto let. 

čsfd, imdb