pátek 19. listopadu 2010

Jak vycvičit draka (How to Train Your Dragon, USA, 2010)

Vzpomínáte si, jak jste chodili kolem nevýrazných plakátů a v kině, případně na filmových webech jste sledovali nemastný, neslaný trailer na něco s názvem Jak vycvičit draka? Ne? Tak to jsme na tom stejně. Ačkoliv jsou draci má oblíbená (fantasy) zvířata, tak se musím přiznat, že i přes výrazný posun v animovaných filmech posledních let (hlavně díky Pixaru, ale DreamWorks mají také pár povedených kousků), mi tohle připadalo jako další z řady animovaných taškařic hlavně pro děti.

A pak jsem četla jednu pochvalnou recenzi, potom druhou, pak mi film doporučilo pár lidí, a nakonec jsem na to do kina šla. A čekalo mě největší filmové překvapení za několik měsíců (oproti slabšímu roku 2009 dokonce možná i v rámci jednoho roku). Jako spousta dalších, i já mám mírnou averzi na 3D, protože se třetí rozměr začal přidávat i tam, kde být nemusí, a často se dodává dodatečně, což filmu spíš ještě uškodí.
Tvůrci Draka ale naopak přesně věděli, co dělají. 3D tu má smysl, ale je důležité zdůraznit, že tahle animovaná pochoutka funguje perfektně i bez 3D, což o sobě plno dalších podobných filmů říct nemůže.

Jak si vycvičit draka má poměrně prostý příběh o malém Vikingovi, Škyťákovi, který ale není tak úplně ten pravý Viking, protože je malý, a používá víc hlavu než svaly. Jeho otec je z něj zklamaný, poněvadž každý správný Viking v jejich vesnici zabíjí draky. Škyťák (český povedený překlad) ale jednou draka skutečně chytrým způsobem polapí, jenže mu to nikdo nevěří. Nemá samozřejmě sílu ho zabít, a drak kupodivu zase nechce zabít jeho. Vzniká tak příběh na téma „přátelství člověka a draka“, který jsme už viděli, ale tady je to prezentováno vtipně (jako vtipně vtipně, ne „někdo někam padá“ vtipně), a rozhodně takovým způsobem, že to bude bavit děti i dospělé. Vlastně dokonce možná i víc ty dospělé. Pro úplně malé děti tohle vážně není, protože se tu hodně mluví, a chybí typické dětské vtípky. Jak vycvičit draka je ze všeho nejvíc fantasy s trochu neoriginální, přesto fungující zápletkou, a občas s nečekaně ponurou atmosférou. A hlavně s dostatečně dobrými momenty na to, aby vám tenhle animák jen tak neproletěl kolem hlavy (pamatuje si ještě někdo na letošního Shreka?)
Tak třeba chvíle, kdy Škyťák sedá na Bezzubku (jméno draka vznikne z jedné velmi povedené situace) a následně vzlétne, se dá přirovnat k letu Falca z Nekonečného příběhu. Přidejte si k tomu ještě třetí rozměr a máte zážitek, jaký ve filmu hned tak nepocítíte. Ale i tady platí, že si let na drakovi, jeho proplétání mezi mraky a skalami, užijete i v tradičním formátu, protože je to zkrátka tak dobře udělané.



O dobrý příběh se tu starají vedle samotného poutavého fantasy formátu hlavně postavy. Škyťák sám není žádný loser, ale díky své poněkud odlišné tělesné stavbě a jinému druhu myšlení mezi hřmotnými Vikingy jednoduše vyčnívá. Nesnaží se s tím ani moc bojovat, jen je na rozpacích, co vlastně chce a kdo je. Čili řeší stejné dilema jako my ostatní. Sám o sobě není tou pravou humornou postavičkou, ale většina jeho vtipných scén vzniká díky konfrontaci s drakem. Bezzubka je v podstatě  jednou z hlavních postav, ale jelikož je to „zvíře“, tak ho tak divák ani nevnímá. Příběh je o něm, s ním a jako hodně draků z jiných (nejen filmových) příběhů (Dračí srdce, Eragon), má i on svou osobnost, rozum a trochu škodolibý smysl pro humor. Mezi ním a Škyťákem vzniká přátelské pouto, které se vyvíjí postupným budováním důvěry a poznáváním, a předčí tak cokoliv, co jste mohli vidět například právě ve filmovém Eragonovi (kniha je samozřejmě jiný příběh). Jejich přátelství a ochota sebeobětování pro toho druhého jsou proto důvěryhodné a pro nás diváky, vtažené do jejich filmového dobrodružství, i skutečné.
Humornější situace vytváří často dobře zvolená sestava vedlejších postav, z nichž má každá své místo a na animované charaktery i zajímavé povahové rysy. Projevuje se to hlavně u „mladých“ Škyťákových vrstevníků, z nichž jeden je svým způsobem trouba, který by rád už konečně nějakého draka zabil, ale ve skutečnosti má k bojovníkovi daleko asi jako Krteček v příběhu o kalhotkách, anebo párek sourozenců, který vytáčí sebe i ostatní. Případně pak ještě "šprt", který má draky nastudované i pozpátku, ale v konečném důsledku o nich zase tolik neví.
Nesmí chybět ani romatnická podzápletka, o níž se stará Astrid, která zpočátku Škyťákem téměř pohrdá, přesto má sympatickou osobnost a vedle Škyťáka je tu asi nejvýraznější postavou.
A pak je tu Škyťákův otec, hrdý Viking a zasloužilý lovec draků, vyvolávající u svého syna mindráky (důvod, proč tomu tak je, je zmíněn v úvodu filmu, tak proč kazit překvapení ;-)), ale který svého syna samozřejmě miluje a je na něj hrdý.
Vtipnou a výraznou postavou je učitel mladých „drakobijců“, v originále s parádním skotským přízvukem zaznívajícím v hlase Craiga Fergusona.

Orignální znění je lepší, jak už tomu tak samozřejmě bývá, ale dabing se povedl a není důvod, proč si ho nepustit. Pokud nerozumíte příliš dobře anglicky, titulky jen rozptýlí pozornost a připraví vám poloviční zážitek. A pokud anglicky umíte, můžete si pustit obě verze a srovnávat – Škyťáka mluví podstatně vyšším hlasem Jay Baruchel, jeho otce Gerard Butler (na Vikinga jako stvořený ;-)), Astrid propůjčila svůj hlas představitelka americké „Ošklivky Betty“ America Ferrera, a již zmíněný Craig Ferguson z celého obsazení obzvlášť vyniká.


Kdybych se pokusila probudit v sobě filmového kritika (kterým naštěstí nejsem a můžu si filmy pouštět jen tak pro radost :-)), a utlumila čiré nadšení z toho, že mi zase jednou udělali pěkný film o dracích, tak bych možná vytkla trochu velkou „barevnost“ ostatních draků (Bezzubka je černý s výraznýma očima ;-)) a utlumení celkové „dospělácké“ atmosféry v samém závěru. Teď už potvrzené pokračování by proto mohlo být o poznání přátelštější pro mladší diváky, ale tady bych se ráda mýlila.

Jak vycvičit draka je film pro všechny, kdo mají rádi fantasy, dobrodružství či dobrý příběh o přátelství mezi dvěma odlišnými bytostmi. A to, že to nebude na obrazovce ve 3D, vůbec nevadí ;-)


čtvrtek 11. listopadu 2010

Život podle Dana (Dan in Real Life, USA, 2007)






Dan Burns je sloupkař, radící lidem v novinách s jejich problémy. Sám má ale problém vést svůj vlastní život – před čtyřmi lety mu zemřela žena, vychovává tři dospívající dcery, které jako všechny děti ve věku kolem patnácti let svého otce „nenávidí“, a navíc má hodně příbuzných, kteří se mu pletou do života. Dan se s dcerami každý rok vydává na rodinný víkend, kde se právě se svými příbuznými setkává. Na otázky, jestli už někoho má, odpovídá pokrčením ramen, protože si zvykl žít ve stereotypu – to by do jeho života ovšem nesměla vtrhnout Marie, živelná, krásná, inteligentní žena, na níž narazí v místním knihkupectví…a která je čirou náhodou novou přítelkyní jeho bratra.

Život podle Dana se nedá docela dobře zařadit do jedné žánrové škatulky. Pokud by něco sedělo, tak romatické komediální drama.
Celá situace popsaná v předchozím odstavci je totiž zdrojem situací komických, ale i dramatičtějších. Samotné drama není nijak vážné, spíš jde o záblesky Danova stále přetrvávajícího smutku po ženě, přes jejíž smrt se stále nedostal (sobě a ostatním ovšem tvrdí opak).
Komedie převládá, ale ačkoliv je v hlavní roli Dana komik Steve Carell, nečekejte jeho obvyklý styl humoru. Dan je tu spíš za smutného hrdinu, připomínající od života už nic nečekajícího člověka, jehož nečekaně zasáhne láska k zadané ženě. Právě toto téma je zdrojem většiny humorných situací. Dan se pochopitelně snaží Marie vyhnout, ale v přeplněném domě plném bratrů, sester a dětí to zkrátka nejde. Dan je pak ještě občas za jakéhosi otloukánka, protože jako jediný nezadaný nemá ani pořádný pokoj, dcery jsou na něj neustále naštvané (každá z jiného důvodu), a upřímní a někdy až příliš se starající rodiče tomu také nijak nepomáhají.



Život podle Dana plyne celkem pomalu, aniž by se divák nudil, protože i přes pomalejší tempo se stále něco děje. Když se ještě před kamerou prohánějí výborní herci, je pak není téměř co řešit.
Steve Carell dokazuje, že jako většina komediálních herců, i on zvládne v pohodě dramatičtější polohy. Jeho Dan je výborně civilně zahraný, perfektně střídá vtipné a vážné momenty, a některé zástupkyně něžnějšího pohlaví můžou mít až pocit, že Dan ze všeho nejvíc potřebuje obejmout.
V roli sympatické Anne-Marie mu sekunduje živočišná Juliette Binoche, mezi níž a Carellem to přiměřeně jiskří.
Mile překvapuje i Dane Cook jako její přítel a Danův mladší bratr Mitch. Ten je celou dobu prezentován jako sukničkář, jehož právě Anne-Marie dokázala „zkrotit“ (což se Danovi zrovna nehodí).
Z hereckého obsazení je pak třeba ještě vyzdvihnout Danovy rodiče s tvářemi Dianne Wiest a Johna Mahoneyho. Ti v přeplněném hereckém ansámblu nemají příliš prostoru na nějaké větší hraní, ale zároveň mají pár nejlepších vět z celého filmu, a v rolích milujících (a občas nepříjemně upřímných) rodičů odvádějí dobrou práci.
V menší roli se objeví i Emily Blunt, jejíž postava sice nestráví ve filmu víc jak deset minut, ale je svým způsobem hybatelem následujících událostí.
A tak je to vlastně se všemi postavami a herci. Všichni tu mají své místo, svou roli, všichni představují Danův svět, jenž se během jednoho víkendu převrátí.



Život podle Dana je...fajn. Je to takový ten film, po němž vám „bude dobře“.
Komedie a drama jsou přesně vybalancované, a Danova rodina je hlučná, někdy protivná, ale přesně taková, jaká by rodina měla být. Takový normální film ze života, který nepoučuje, nemoralizuje, nepokouší se o umělé slzy, drama či smích. Ty přijdou samy ve chvílích, kdy naprosto přesně dokážeme říct, že tuhle situaci známe – a podle toho reagovat.

Nic samozřejmě není dokonalé, a i Život podle Dana má potíže s udržením tempa, ale nikdy do té míry, že byste chtěli film vypnout.
Na někoho můžou trochu negativně působit i dvě nejstarší Danovy dcery, Jane a Cara.
Jane je sedmnáct, a její snaha o to, hrát si na dospělou a otce poučovat je občas téměř směšná, zvlášť v situaci, kdy se naprosto mýlí a divák (i Dan) to ví.
Cara je patnáctiletá puberťačka, tedy pro někoho nevychovaný spratek, a neustále se vzteká, hádá a brečí.
Obě jsou napsané přesně tak, jak by pravděpodobně dívky jejich věku na danou situaci reagovaly, pro lidi se sníženou citlivostí na postavy dětí a teenagerů, by ale právě tyto dvě postavy mohly představovat trochu problém.  

I přes tyto drobné výtky Peter Hedges napsal a natočil velmi dobrý film, který je ideální na nedělní odpoledne nebo na spravení nálady po těžkém dni. A když už nic, pak vás třeba donutí změnit názor na Steva Carella. 



úterý 9. listopadu 2010

Life on Mars (Velká Británie, 2006)


Detektiva Sama Tylera při hledání vraha, který unesl jeho přítelkyni/kolegyni, srazí za dunivých zvuků Bowieho písně "Life on Mars" auto, a on se následně probudí v roce 1973. Neví, jestli se vrátil v čase, nebo zda není v komatu a prožívá jen nějaký zvláštní sen, případně jestli není prostě a jednoduše blázen.
Je přesvědčen, že až zjistí pravdu, bude se moct vrátit domů – ať je to kde(y)koliv.

I v roce 1973 je ale detektivem, navíc se znalostmi a schopnosti z roku 2006, což není až tak úplně užitečné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Někde mezi lety 2006 a 1973 přišel o jednu hodnost, a tak zatímco v jedenadvacátém století byl šéf inspektorem, teď se musí zpovídat jinému šéfovi, Genu Huntovi.
Ten je prototypem policajta 70. let – alespoň podle seriálových měřítek. Je to sexistický, opíjející se přežitek z dob Drsného Harryho, který přiznání z podezřelého vymlátí, aniž by se ohlížel na předpisy a nadřízené.
Sam si připadá jako na jiné planetě, protože jeho vycíděné, předpisy řízené postupy tu nefungují. Navíc se jako člověk, plně spoléhající na laboratorní výsledky, DNA, počítačové modely, psychologické profily a další vymoženosti dnešní policie, přestal spoléhat na instinkt, což je z velké části to, co dělá dobrého detektiva detektivem.

Tihle dva a jejich světy se srazí, a zatímco Sam se snaží Hunta aspoň trochu naučit předpisům, Gene Hunt připomene Samovi jeho ztracené detektivní pocity a instinkty.
Vzniká tak situace, kdy se začínají vzájemně ovlivňovat a měnit, přesto zůstávají v nitru stejnými lidmi, jen získávají to nejlepší od toho druhého.
Gene Hunt je nucen uznat, že vědět, kdy byla oběť vraždy zabita, se někdy vyplatí, a Sam zase (později čím dál častěji) zakusí, jaké to je být zase poldou, který může prokazatelně vinného vraha pořádně praštit, aniž by z toho chudákovi vrahovi vznikla psychická újma.

Kolem vztahu Gena se Samem se točí většina zápletek, protože se i přes vzrůstající vzájemný respekt neustále hádají, ale samozřejmě nejsou jedinými postavami.
Především je tu Annie, mladá policistka, která jako jediná zná o Samovi pravdu (i když mu nevěří), a jež je sice chycena v čistě mužském světě, ale postupně si získává úctu ostatních mužských kolegů a činí tak nenápadně, nevtíravě a sympaticky.
Potom také dvojice detektivů, Ray Curling a Chris Skelton. Zatímco Ray si bere příklad z Gena (lépe řečeno si z jeho postupů vybírá to nejhorší), Chris má k Samovi z ostatních policistů asi nejblíž a jako mladý, začínající detektiv jeho metody úplně nezavrhuje, a snaží se od něj učit.

Tahle nesourodá skupinka obklopuje Sama, který se zuby nehty snaží zapadnout do světa, do nějž zdánlivě nepatří, z něhož chce pryč, ale který se mu chtě nechtě dostává víc a víc pod kůži.

Life on Mars v mnoha ohledech nevybočuje ze šablony detektivních seriálů, ale při bližším pohledu se velmi liší. Tvůrci podrobili dojmu 70. let vše, takže tu hraje dobová hudba – dobře zvolené písničky podkreslují nejen atmosféru, ale i vlastní scénu a děj epizody. Seriál i vypadá, že v roce 1973 opravdu vznikl. Barva obrazu, dobové kostýmy a účesy, a hlavně neustálé odkazy na seriály, filmy a popkulturu té doby, to vše nás směřuje k přesvědčení, že sledujeme jinou verzi Profesionálů (inspirovali se spíše u nás neznámým seriálem Sweeney, ale i Profesionálové jsou docela dobré přirovnání).
Tyto malé detaily, nás i jako diváky neustále matou, protože si stejně jako Sam vůbec nejsme jistí, zda se mu to zdá (nemohl přece všechno vytvořit ve své hlavě takhle do detailů?), anebo jestli se vážně vrátil v čase.
Poslední epizoda nás potom vyvede z rovnováhy úplně, když je závěrečné vysvětlení opředeno několika zvraty, přičemž jeden je natolik nezvyklý a šokující, že otřese nejedním seriálovým mazákem.
Při opakovaném sledování je možné i vysledovat paralely mezi prvním a posledním dílem, neustále se objevující téma písně "Life on Mars" (jejíž text sedí nejen k tématu seriálu, ale k samotné Samově situaci), či uvěřitelný vývoj postav Sama a Gena.
Můžete si i užít pěkného, civilního, v případě Johna Simma (Sam Tyler) a Philipa Glenistera (Gene Hunt) až skvělého herectví, kteří jsou podporování i solidními výkony ostatních.
Jen dvě série po osmi epizodách umožní si seriál užít bez zbytečného natahování, ale na druhou stranu zanechá touhu chtít víc.

Jako každý seriál, ani tenhle určitě nezaujme každého. Ne každý z něj bude na větvi a nebude po posledních několika scénách posledního dílu zírat deset minut na prázdnou obrazovku. Ale i pokud máte rádi zajímavé detektivní příběhy, pak můžu Life on Mars s čistým svědomím doporučit.

P.S. Na Prima Cool momentálně běží Life on Mars v českém překladu "Polda z Marsu" – nejedná se ale o tentýž seriál, ale je to nepovedený americký remake, který ani zdaleka nedosahuje kvalit originálu.


pondělí 8. listopadu 2010

Uvítání

Jako člověk, který se rád baví sledováním filmů a  seriálů (a následném povídání o nich), potřebuji místo, kde tuhle svou touhu můžu provozovat a zároveň se podělit s každým, koho to bude zajímat. Pokusím se tedy psát cosi podobné recenzím, tedy spíše mé osobní postřehy a názory na filmy a seriály, bez ohledu na rok výroby daného filmu či seriálu.
Doufám, že občas napíšu něco, co se bude líbit. A že se donutím vůbec něco psát :-)