Chuck (USA, 2007 – 2011)

Chuck Bartowski kdysi chodil na Stanford a byl nadějný počítačový programátor, potom ho ale zradil přítel a spolubydlící, který ho nařkl z podvodu. Vyhodili ho z univerzity, přišel o stipendium i o dívku. Teď tráví veškerý čas v práci v obchodním domě Buy More, hraje počítačové hry se svým nejlepším kamarádem Morganem, a žije se starší sestrou a jejím přítelem.

V den jeho narozenin mu přijde zakódovaný mail od zrádného univerzitního kamaráda. Bryce Larkin, který mu všechny trable způsobil, totiž není obyčejný účetní, jak si Chuck myslí, ale špión CIA, a právě Chuckovi poslal celou vládní databázi jménem Intersect. Ten je spojením práce CIA a NSA a má nešťastný zvyk se nahrávat do mozku. To se stane právě Chuckovi, a na jeho ochranu (a naopak) přichází agentka CIA, Sarah Walker, a bručounský major John Casey z NSA. Chuck se musí naučit žít s Intersectem ve své hlavě, pracovat tajně pro CIA, udržet tajemství před rodinou a přáteli…a hlavně zůstat naživu.

Chris Fedak a Josh Schwartz, tvůrci Chucka, jsou geekové. Dá se to odhadnout z prvních záběrů, kdy superšpión Bryce Larkin skáče minioknem nade dveřmi a utíká zpomaleně před explozí. Tihle dva – Schwartz známý hlavně díky seriálu O.C., a v současnosti Gossip Girl a Hart of Dixie, se rozhodli natočit seriál o špiónech tak, že budou ctít materiál, nebrat se vážně, vzdávat úctu všemožným filmovým, seriálovým, herním i knižním klasikám, a zároveň vytvořit skvělé, živoucí, sympatické postavy a zamotaný příběh. A ještě se u toho královsky bavit.

Chuck  na NBC momentálně běží v páté a také poslední sérii. Seriál to měl hodně těžké a je důkazem toho, že věrný fanoušek dokáže něco změnit, když opravdu chce. Chuck rok co rok balancoval na hranici zrušení, tvůrci proto museli dělat kompromisy – natočit finále tak, aby sloužila jako závěr a zároveň mohla být nakopnutím do další série. Čestnou výjimku tvoří  2. série, po níž se paradoxně o zrušení mluvilo nejvíc. Fanoušci, naštvaní laxním přístupem NBC k propagaci, vyrazili (doslova) do ulic, sehnali sponzora, rozdávali letáky, psali dopisy a Chuck se tak dočká plnohodnotného zakončení, což je velké zadostiučinění a malý zázrak, za nějž by byli vděční fanoušci mnoha a mnoha jiných, předčasně zrušených seriálů.

Začátky Chucka poznamenala také stávka scénáristů, a třeba 1. série má proto jen třináct dílů. Kromě 2. série, mnohými považovanou za nejlepší, a jež měla rovnocenných 22 dílů, NBC dělala s Chuckem veletoče. Všechny následující série vždy dostaly 13 dílů, aby jim vždy přidali další díly navíc. Scénáristé tak pracují s neustále rozpracovaným příběhem, který ukončí, aby ho zase poslali úplně jiným směrem.

Tvůrci svoje fanoušky také poslouchají, a pokud něco drhne, objeví se dějová díra nebo udělají naprosto špatné rozhodnutí, které se nikomu nelíbí (hodně kontroverzní závěr 4. řady), scénáristé to při nejbližší příležitosti vysvětlí či napraví. Nejde se samozřejmě zavděčit všem a přes všechny zvraty a detaily je už skrz děj vidět jako přes hodně děravý sýr, ale pořád je to zabalené do úhledného balíčku, který je zavázaný slušivou mašlí.

 

Chuck je tak v každé sérii jiným seriálem, a z pozice spymedy (špiónské komedie), se pomalu přesouvá k dramedy (dramatická komedie), aby vzal ve 3. sérii nečekaný, dramaticky temnější směr, ve 4. sérii se ztratil v dějových dírách a opakujících se zápletkách, a následně chytil druhý, a definitivně poslední dech od čtvrté epizody aktuálně běžící 5. série.  

S hostující plejádou hvězd (od samotného Adama Baldwina v jedné z hlavních rolí, po Scotta Bakulu či Lindu Hamilton ve výrazných vedlejších rolích) a od mírných, nenápadných narážek, až po celé epizody věnované některým klasikám (Smrtonosná past byla v různých variacích použita už asi čtyřikrát), je Chuck snem každého seriálovo/komiksovo/filmového fanouška, který u svého počítače sní o tom, že někdo vykopne dveře a řekne mu, že má zachránit svět.

Chuck ale není celou dobu jen o tom, jak se z obyčejného kluka stal hrdina. To už jsme viděli, a prvních asi pět epizod to funguje docela dobře. Pak ale začnou nečekané a vynalézavé zvraty, a my zjišťujeme, že nejen osobní cesta Chucka Bartowskiho, a jeho špiónských kolegů a přátel, je to, co dělá tenhle seriál tak zajímavý. Zvraty, později trochu násilněji naroubované, dokážou i přes občasné výkřiky o tom, že to nedává smysl, překvapit či pobavit hlavně proto, že jsou efektně udělané.

Nejzajímavějším aspektem tady ale jsou vždycky postavy. Chuck, který není typickým ňoumovitým geekem, na jaké jsme zvyklí, projde vývojem od trochu nezvyklého, ale kupodivu vynalézavého hrdiny proti své vůli, k sebejistému muži. Je totiž prezentován jako někdo, komu se v době jeho největšího osobního rozletu zhroutil svět, a několik náhod a podrazů ho tvrdě srazilo k zemi. Je inteligentní, vtipný, svým způsobem také podivně šarmantní, přesto si zachovává osobnost toho trouby, který náhodou otevřel e-mail.

Jeho představitel, Zachary Levi, přesně takhle působí i v civilu, a není pro něj problém zahrát vtipné i vážné scény. A dokážeme přesně pochopit, proč se do něj zakouká původně chladnokrevná agentka Sarah Walker, s dlouhýma nohama a blond vlasy hrající Yvonne Strahovski. I tady se tvůrci vyřádili, protože Yvonne využívají nejen k přepísklým akčním scénám, ale často (někdy až příliš) ji nechávají promenádovat se po place jen ve spodním prádle, protože vědí (nebo si myslí, že vědí) o své cílové skupině mladých mužů do 24ti let. Já sama a spousta dalších, které Chucka sledujeme, víme, že tahle cílovka je spíš vzdáleným snem, a Schwartz s Fedakem si tak vyplňují spíš své vlastní, kdysi puberťácké představy o tom, jak geek dostane krásnou dívku a zachrání planetu. Jenže, světe dive se, tady to funguje. Jejich sbližování je postupné (pro někoho možná příliš pomalé, já osobně si to ale nemyslím), a uvěřitelné. Musíme totiž přesně vidět důvody, proč by se žena jako Sarah Walker zamilovala do obyčejného muže jako Chuck, a jak Chuck dokáže proniknout neprostupnou zdí u agentky, která neví, co si počít s láskou, a city s ní související. Často se tu pracuje s tématem důvěry. Ať už je to důvěra mezi Chuckem a Sarah, nebo Chuckem a jeho sestrou Ellie, před níž všechno drží v tajnosti, nebo Sarah a jejím postupně roztávajícím partnerem a kolegou, Johnem Caseym, perfektně ztvárněným bezchybným Adamem Baldwinem.

Chuck, Sarah a Casey totiž pracují tak blízko u sebe, že si musí věřit, a postupně se z nich stává fungující tým, který se zadrhne ve chvíli, kdy někdo z ústřední trojice zaváhá nebo selže.

Chuckův svět je rozdělen na špiónský, který představuje Sarah, Casey a jeho přísná, ale důvěryhodná a férová generálka Diane Beckman, a pak na svět civilní. Ten je převážně sestaven z figurek v obchoďáku Buy More, a jeho servisní podsekce Nerd Herd. Tam se pohybují dva mimoni, Jeff a Lester, nejlepší přátelé, kteří v pracovní době vymýšlejí blbosti, a také Chuckův šéf, manažer podniku, Velký Mike. Jeho náplní práce je naopak jíst koblihy a rybařit, zatímco skutečná práce připadne na jakéhokoliv ubožáka, který zrovna bude zastávat pozici asistenta manažera.

Chuckova sestra Ellie a její přítel/snoubenec Devon Woodcombe, zvaný kapitán Awesome, jsou lidé, které chce mladý hrdina chránit nejvíc, a ti jsou také nejvíc v ohrožení. Ellie není žádní křehká květinka, ale Chuckova starší sestra, která ho vychovala, a moc dobře vidí změny, odehrávající se v Chuckově charakteru.

A pak je tu element sám pro sebe, Chuckův nejlepší kamarád, Morgan Grimes. S Chuckem se zná od školky, je mu bratrem, důvěrníkem, kolegou, ale také osobním stalkerem, člověkem bez vlastního života, který je schopný ve světě fungovat jen díky tomu, že mu Chuck kryje záda. A právě to kvůli svému dvojímu životu už dělat nemůže. Navíc se Chuckova osobnost mění v zodpovědnější, zadumanější, musí lhát a vymýšlet si výmluvy, a to zase negativně ovlivňuje jeho vztah s rodinou. A tak se špiónský a osobní život prolínají stále víc, aby se někdy jejich příběhy pouze zrcadlily, jindy se přímo ovlivňovaly a občas se zcela nenávratně protnuly.

Každá série má více či méně povedeného záporáka a zlou organizaci. Většina sezón je také stavěna tak, že se skládá z příběhů sestavených do dvou, tří epizod, aby se všechno na konci slilo v jeden příběh. Někde to funguje výborně, někde méně, někde vůbec, ale teď ve finálních dílech to vypadá, že díly skládačky opět zapadají do sebe a Chuck tak bude moct odejít se ctí.

Přes škobrtnutí Chuck své tempo neztrácí, a ačkoliv různí fanoušci považují za povedené různé série (osobně dávám přednost dramatičtější 3. sérii) a vedou mezi sebou debaty o tom, proč něco byl v prvních dílech fakt, a teď to tvůrci buď schválně zapomněli, nebo to vysvětlí později, všichni skalní fandové se stále dívají a chtějí vědět, jak to skončí.

Teď, když už se Chuck opravdu blíží k závěru, je možná načase udělat si opakování celé té klikaté cesty jednoho originálně neoriginálního seriálu, anebo se na něj podívat poprvé.

Bez sezónních pauz a týdenního čekání by to mohla být zatraceně zajímavá, zábavná a rychlá jízda.

čsfd, imdb

96 hodin (Taken, Francie/USA, 2008)

Bryan Mills je bývalý vládní zaměstnanec, což je v jeho případě civilní název pro špióna. Jeho práce mu zničila manželství a pošramotila vztahy s dcerou, a tak se přestěhuje do Los Angeles, aby mohl být své bývalé rodině na blízku. Exmanželka, která si vzala milionáře, jejich dceři povolí výlet do Francie, což se Bryanovi moc nelíbí, ale na psí oči jeho kdysi malé Kim nedokáže říct ne. Kim letí s kamarádkou, která má v Paříži příbuzné, ovšem ani to nezabrání tomu, aby byly obě brzy po příletu do Evropy uneseny. Bryan, který všechno slyší přes telefon, si okamžitě balí kufry a letí obrátit Paříž vzhůru nohama, protože stopa rychle chladne a za 96 hodin od únosu už bývá pro unesené pozdě…

Liam Neeson tak dlouho čekal na začátek natáčení Spielbergova Lincolna, až čekání vzdal, a začal dělat to, co herci v jeho věku zkoušejí, ale jemu to sakra vychází – dal se na akční žánr.

Neeson, jako skvělý herec charakterních rolí, dodává Bryanu Millsovi to, co postava naštvaného otce vyžaduje, ale zároveň dokáže v tomhle ochranitelském otci najít dostatek ledu na zmrazení pekla.

96 hodin je přesně o tomhle. Mills se chystá i peklo roztrhat na kousíčky, aby svou Kim našel, a dělá to náležitě přesvědčivě, stylově a pěkně postaru.

Francouzský režisér Pierre Morel pod producentským dohledem Luca Bessona dostal lahůdkové obsazení (Kim hraje Maggie Grace, její benevolentní matku Famke Janssen), slušný rozpočet, a radu, aby to nebral moc vážně, ale pojal to jako "akční film z 80. let, kdy kriminálka ještě byla špinavá a krvavá".

Liam Neeson taky přesně pochopil, co se po něm chce, a tak se celou dobu tváří naštvaně, ale není to směšná křeč, ale pěkně ledový výraz, z něhož tuhne krev v žilách. Dnes už poměrně pověstný (a parodovaný) hovor Bryana Millse s únoscem po telefonu je tak sugestivní, že potkat Neesona těsně potom někde na ulici, raději přejdu na druhý chodník. Tenhle severoirský rodák do role dává všechno, jak hodně fyzičky, tak samozřejmě i hereckého umu.

Asi si říkáte, že při nahánění únosců po Paříži asi moc herectví nepotřebuje, ale opak je pravdou.

Tahle postava by totiž vůbec nefungovala bez schopného herce v hlavní roli.

Neeson má asi tak deset minut v úvodu na to, aby Bryana představil jako přísného, ale milujícího otce, který zanedbal dětství své jediné dcery a teď se to snaží napravit, protože jeho motivaci mu v následující hodině a půl musíme věřit. Během pěti minut se mění z (občas příliš) starostlivého otce ve špióna, jemuž ukradli to nejcennější, a on to chce zpátky. Při sledování filmu se pak občas přistihneme, že i když jde za svým cílem hodně násilně a drsně (postřelení nevinné ženy), pořád mu fandíme, protože víme, o co mu jde a co chce.

Morel ho pak provází trochu kostrbatým příběhem, u něhož si ale logických lapsů nevšimneme, protože nasadí zběsilé tempo.

Jsou tu klasické elementy detektivky a kriminálky, v mixu s drsným akčním filmem. Auto tady honí loď, pařížské ulice (kriminálky z Francie mají pořád stejné kouzlo jako před lety), a tvrdý boj zblízka, kde rozhodují pěsti a přesné údery. Taky se tu skáče z mostů, budov, účastníme se i hry na kočku a na myš mezi hlavním hrdinou a místní policií (která je všude o pět minut pozdě a deset kroků pozadu), a v tom všem ani nepostřehneme, že tu chybí nějaký hlavní záporák, a Bryan likviduje v podstatě celý gang únosců s bílým masem.

A dělá to pěstmi, noži, pistolí, ale hlavně pěkně ručně, krvavě a (skoro) reálně. Bryan Mills není superagent – je zranitelný, krvácí, má emoce, ale to vše ignoruje v honbě za unesenou dcerou.

96 hodin je kříženec mezi Bournem a libovolné kriminálky s Belmondem. Svižný střih a kamera fungují podobně jako v případě agenta s děravou pamětí, a stylem a tempem, včetně postavy hlavního hrdiny se zase blíží například Profesionálovi.

Možná právě proto tenhle nečekaně výdělečný akčňák funguje, a bude zajímavé sledovat, jestli se v plánovaném pokračování povede ingredience taky přesně namíchat tak, abychom necítili překyselení žaludku.

Potenciál na akční sérii tu rozhodně je. A pokud nesouhlasíte, tak vám Liam Neeson hlasem Bryana Millse zavolá osobně domů, aby vás přesvědčil. Moc práce mu to určitě nedá.

čsfd, imdb

10 netradičních vánočních filmů

Vánoce jsou sice až za necelé tři týdny, ale proč se nevyhnout vánoční tlačenici, a nepřipomenout si pár filmů už teď? 

Filmy na tomto seznamu si můžete začít pouštět právě teď, a u některých by vás pravděpodobně nenapadlo si je s Vánoci spojovat.

Filmy jsou to známé, i méně známé, ale co je důležité – Vánoce a období svátků slouží většinou jako kulisa a ne přímo hybatel příběhu. 

Pokud se chcete vyhnout všem těm Santa Clausům, co na nás každý rok vyskakují z televize, tady je deset jiných možností. Co si budeme povídat, prvoplánově natočené vánoční filmy často nemají valnou kvalitu, jen tam skáče hodně zelené a červené, případně slouží jako obživa hercům, kteří už zažili lepší časy (nebo na ně nikdy nedosáhli). Některým z těchto filmů můžete třeba vyděsit babičku, aby mohla tvrdit, že "konec světa se už určitě blíží" nebo si nadělit pěkné DVD pod stromeček. Po kliknutí na název filmu vás to odkáže na jeho profil ve filmové databázi.

                                                              

 Ukradené Vánoce Tima Burtona

Ukradené Vánoce pod režijní taktovkou Henryho Selicka a dohledem Tima Burtona, jsou neobvyklým muzikálem, v němž se geniální soundtrack Dannyho Elfmana mísí s černohumornou a originální zápletkou. Henry Selick natočil také Coraline, a tady je ještě vidět obrovský Burtonův vliv.

Film je jako dělaný přímo na Štědrý večer, ale pozor na něj, protože píseň "This is Halloween" může v hlavě rezonovat ještě na Silvestra.

Smrtonosná past 1

 

Kdo tohle nečekal, ať zvedne ruku. Teroristy nahánějící Bruce Willis má v seznamu místo hned dvakrát, ale Vánoci je protknutý hlavně druhý díl.

Netypický vánoční film, který je ale pro každého filmového fanouška skvělou jednohubkou, u níž se na Vánoce pobaví celá rodina (snad kromě výše zmíněné babičky). Svátky se sympaťákem Brucem jsou plné hlášek, černého humoru a střelby. Do předvánoční nálady se trefuje perfektně – vždyť kdo někdy řečnicky neprohodil, že by lidi v narvaných obchodech a dopravních prostředcích nejraději postřílel?

Gremlins

Když občas v hračkářství narazíte na bílo-hnědou plyšovou potvoru se zobákem, je to Gremlin. Billy si Gremlina koupil, nakrmil po půlnoci (což neměl), a ta malá plyšová hračka se rozmnožila a její potomstvo začalo žravě napadat město.

Spousta z nás si film pamatuje z dětství, kdy jsme se u toho jen báli. Dnes se usmíváme, ale Gremlins jsou natočeni s takovým nadhledem, že to není úšklebek, ale spokojený úsměv. Na příběh o tom, jak se Billyho kamarádce zabil táta, když se v převleku za Santu zasekl v komíně, si asi nejeden malý divák pamatoval ještě dlouho potom, co samotná vzpomínka na film vybledla.

Santa je úchyl

Tohle opravdu není typický vánoční příběh. Postava Williho, kterého hraje Billy Bob Thornton, po celou dobu pije, kouří a mluví sprostě. Je to taková Vánoční koleda naruby, bez duchů minulosti či budoucnosti, za to s malým, všetečným klukem, který hledá mužský vzor a rozhodne se, že si ho udělá z pomuchlaného a opilého zloděje. Je to vtipné, nekorektní, a fanoušci Lauren Graham si přijdou na své (a rozhodně v ní neuvidí nic z Gilmorova děvčete).

Kiss, Kiss, Bang, Bang

O tomto filmu jsem psala letos v létě,  takže mám pěknou záminku o něm napsat znovu. Není to film o Vánocích, ani vánoční. Vlastně jedinou známkou Vánoc je úvodní loupež v hračkářství a roztomilá Michelle Monaghan s čepičkou Santa Clause. I to ale stačí k tomu, proč tuhle černou komedii doporučit  na čas adventu a Vánoc. Opět se tu hláškuje, trochu střílí a Robertu Downeymu pes sežere prst. To jsou přece Vánoce jako vyšité, ne?

Batman se vrací

To by jeden neřekl, že? Ačkoliv se to může zdát nepravděpodobné, Burtonův druhý Batman je skrz naskrz vánoční – v Burtonově stylu. Je tu obrovský vánoční strom, sníh, dárky, jednu z nejdůležitějších rolí tu hraje jmelí, a před tím vším se procházejí Michael Keaton, Michelle Pfeiffer a Danny DeVito. Vánoce v Gothamu tady nejsou obdobím pohody a klidu, ale časem, kdy záporáci vylézají ze svých děr a chtějí ničit, pálit a drancovat. K navození správné vánoční nálady jako dělané.

Smrtonosná past 2

A konečně dvojka Smrtonosné pasti. Rozhodně si zaslouží samostatné upozornění, protože Vánoce využívá víc, než jednička. Část filmu se odehrává venku, na sněhu, který nám vždy vánoční svátky připomene, ať se nám to líbí nebo ne. Zasadit příběh na letiště během hektických svátků byl vynikající nápad, protože takové množství lidí na letišti i v letadlech přitahuje teroristy jako můra světlo. Naštěstí je tu John McClane, jehož manželka je v ohrožení v jednom z letadel, a tak zase musí ty zlé pány jednoho po druhém odstranit.

Krotitelé duchů 2

Dobře, tohle je podobný případ jako Kiss, Kiss, Bang, Bang a velká část se odehrává o Silvestra. O Vánocích nám to tady ale všechno začíná, tak proč tenhle příběh čtyř chlápků, kteří znovu čelí nadpřirozenému zlu, do tohoto výčtu nezahrnout? A přiznejte si – kdo z vás se po shlédnutí Krotitelů duchů 2 ve správném dětském věku nebál toho, že mu do vany nenateče místo vody sliz? Pokud máte děti kolem osmi let a chcete, aby měly po štědrém večeru noční můry, tenhle film jim pusťte. Pokud ne, tak se na něj podívejte sami, protože úžasné herecké obsazení si zaslouží to nejlepší období v roce.

Anděl Páně

A teď na chvíli domů. Tahle pohádka je vánoční tak, jak jen může být, ale svým vtipným, hravým způsobem, který do kolonky "netradiční" vlastně výborně zapadá. Zapomeňte na Tři oříšky pro Popelku nebo Mrazíka, tohle by měly české televize dávat ke štědrovečerní večeři. Popletený anděl Petronel v podání skvělého Ivana Trojana je na pohádkovou postavu velmi dobře napsaný a samozřejmě skvěle zahraný. Navíc, čert Uriáš, jehož představitel Petr Dvořák si s Trojanem neuvěřitelně sedl, má výborné průpovídky ohledně všeho. Je to vtipné, s křesťanským podtextem pojatým tak, aby ho děti pochopily a jejich rodiče se nechytali za hlavu.

Anděl Páně do každé rodiny. Bez legrace.

Život je krásný

Dobře, tohle je trochu podraz, protože Život je krásný JE typický zástupce vánočních filmů. Problém je v tom, že ne každý ho zná, a proto je v tomto žebříčku. Pokud se chcete o Vánoce cítit dobře, neděsit své děti filmy od Tima Burtona, sprostě mluvícími zloději a hláškujícími detektivy, tak tohle je přesně ten film, který hledáte. Příběh o Georgo Baileym, jemuž se nedaří splnit si sny a místo, aby odjel pryč, zůstane ve svém rodném městě vést rodinnou záložnu, je krásný a dojemný. Život není fér, a i nejlepšího člověka jeho kola semelou a na pomoc tak musí přijít anděl, aby George zachránil.

Typicky vánoční. Slibuju.

Mlha (The Fog, USA, 1980)

V kalifornské městečku Antonio Bay oslavují sté výročí založení, a spolu s ním se začínají dít zvláštní věci. Elektronika blázní, sklo se rozbíjí samo od sebe a od moře se blíží svítící mlha. Tu pozoruje ze své rádiové stanice v majáku majitelka, Stevie Wayne, která jako první zaznamená, že se děje něco zvláštního. I další obyvatelé, zejména místní kněz, otec Malone, tuší, že se blíží něco zlého. Přesně před sto lety totiž byla jedna loď navedena na útesy, její posádka zabita a zlato z lodi bylo ukradeno a skryto ve vesnici. Námořníci se teď vracejí, aby se pomstili. A jejich spojencem je mlha…

John Carpenter byl na přelomu 70. a 80. let na vrcholu své režijní kariéry. Po Halloweenu a Přepadení 13. Okrsku si mohl diktovat podmínky, a on se rozhodl pro další autorský projekt, který nejen napsal, a zrežíroval, ale složil si k němu hudbu a obsadil si do jedné z hlavních rolí svou tehdejší manželku, Adrienne Barbeau. Také si přivedl z Halloweenu Jamie Lee Curtis.

Mlha ale není o hlavních rolích, spíš o skupině několika jedinců, kteří uprostřed tmy čelí něčemu neznámému, co přichází z mlhy. Finále v kostele je jen vyvrcholením relativně pomalého, ale o to atmosferičtějšího děje. Dalo by se spekulovat, že Mlha nedosahuje kvalit nebo kultovnosti Halloweenu či Věci, ale co se týče typického carpenterovského otisku a už zmíněné atmosféry, za nimi nijak nezaostává. Nejen, že se nejedná o vyvražďovačku, kde by stříkala krev (smrt postavy vidíme, ale většinou je schovaná v mlze nebo slyšíme cvakavé zvuky, které vydávají mrtví námořníci a křik oběti), ale Carpenter není ani omezen pouze na jedno místo, ale má k dispozici celé město a okolí. Když Stevie Wayne jede kolem oceánu, do majáku, pustit své noční vysílání, sledujeme krásný oceán, vítr, a vlny tříštící se o skály, a přesto máme pocit toho, že je to jen klid před bouří. I ta krása, již jsme vystaveni, spíš neklid vyvolává, než aby nás uklidňovala.

Carpenter se byl schopen vyhnout chybě, na níž dojela už spousta tvůrců hororů, založených na strachu z neznámého. I ve chvíli, kdy námořníky, přicházející s mlhou, jasně vidíme, je kolem nich stále aura tajemství – vidíme jen černé figury, se zářícíma očima, s podivným bublavým zvukem místo dechu. Vyvolat mrazení v zádech i při pohledu na to, čeho jsme se předtím báli, když jsme to neznali, to je ten pravý hororový um.

Jistě, nevyhýbá se klasickým hororovým klišé a některé postavy se v nevhodnou dobu chovají vhodně hloupě, ale Carpenter se ani nesnaží nějaká klišé bořit. Vzal si z nich to nejlepší, a dodal jim něco ze sebe.

Co se týče postav, tak kromě Stevie Wayne, jejíž podmanivý hlas se nese celou druhou polovinou filmu, je město téměř liduprázdné a tím vyvolává i pocit izolovanosti. V Mlze vůbec hrají hlavní role ženy.

Adrienne Barbeau hraje matku samoživitelku, která je sympatická, energická, a dostatečně silná na to, aby si i ve chvíli nejvyšší nouze zachovala chladnou hlavu.

Jejího syna si zahrál malý Ty Mitchell, který je na svůj věk nějakých osmi let poměrně rozumný a dokáže se postarat sám o sebe.

Jamie Lee Curtis je tu trochu nevyužitá, ale její Elizabeth projde ve filmu zajímavým osobním vývojem, hlavně díky událostem, jimž čelí. Jako stopařka si stopne místního rybáře, Nicka, s nímž stráví noc a pak mu je celý den nablízku a účastní se vyšetřování, kdo nebo co zabilo námořníky na vodě, kteří přišli do styku s mlhou jako první. Většinou se jen motá kolem a klade dotazy, ale slouží jako průvodce, protože se v tomto prostředí ocitá stejně náhle a nepřipraveně jako sám divák.

Matka Jamie Lee Curtis, Janet Leigh, je v roli starostky skvělá a podle svých slov čekala na správný scénář, kde by si mohla zahrát s dcerou. Samozřejmě, že díky Psychu jí žánr hororu není cizí a chápe všechna úskalí – nebrat to až tak smrtelně vážně a vyhnout se přehrávání, ale brát to dostatečně profesionálně na to, aby byla přesvědčivá.

Dva zmínění zástupci silnějšího pohlaví, otec Malone (Hal Holbrook) a Nick (Tom Atkins) tuhle dámskou jízdu velmi dobře doplňují.

Z Mlhy nebudete lézt strachy po zdi, a asi ani zatínat nehty do opěradla křesla, ale lezavý pocit, že se děje něco nepříjemného, vás neopustí – obzvlášť v pozdně listopadových dnech, kdy mlha za okny prakticky nemizí.

Někoho možná odradí pomalejší tempo, a to, že ač je Antonio Bay malé město, skoro to vypadá, že v něm žije jen asi deset lidí

Mlha vyšla už před časem na levném DVD, a je to jeden z těch několika opravdu kvalitních filmů, které si v papírovém obalu můžete pořídit. Investice se vyplatí, navíc se na DVD vešlo i pár bonusů, kde je dokument o natáčení a původní rozhovory s herci.

P.S. V posledních letech vznikly ještě dva filmy, které mají český název Mlha. Ta z roku 2005 je nepovedený remake právě Carpenterova filmu a je potřeba se mu vyhnout obloukem. Druhý film, v originále The Mist, z roku 2007, je naopak povedená adaptace Kingovy povídky. 

čsfd, imdb

Správci osudu (The Adjustment Bureau, USA, 2011)

Mladý politik David Norris právě prohrál volby o senát, a při přípravě projevu na pánských toaletách narazí na Elise. Slovo dá slovo, a za dvě minuty už jsou oba zamilovaní až po uši. Elise Davida inspiruje k nejlepšímu projevu kariéry, ale než se mu stihne představit nebo dát číslo, uteče. Za měsíc na ní náhodou narazí znovu, v autobuse při cestě do práce. To už ale zasahují Správci osudu – agenti, kteří zajišťují, aby život každého plynul podle plánu. A Elise v Davidově plánu není. Mladému politikovi se zásahy nelíbí a chce s Elise být za každou cenu, a rozhodne se vzepřít osudu.

Správci osudu jsou pro mě překvapením letošního roku. Hlavně kvůli nulovým očekáváním se z filmu vyklubala příjemná podívaná, která stála i za ten lístek do kina.

Správci osudu teď už ale vycházejí na DVD a investice do něj určitě není marná.

A to nejen kvůli poměrně dobré bonusové výbavě (vynechané a prodloužené scény, tři kratší dokumenty a komentář režiséra), ale také proto, že je to hodně dobrý film.

Samozřejmě, inspirace příběhem z pera Phillipa K. Dicka je jen velmi volná, protože scénárista a režisér v jedné osobě, George Nolfi, se rozhodl vsadit spíš na romantiku než samotnou sci-fi nadpřirozenou složku, a s tím je potřeba počítat.

Věřit tomu, že naše osudy řídí "šéf", tedy Bůh, je pro nevěřící (kterých je u nás, přiznejme si, většina) trochu problém, ale ono to tam nikdy přímo nepadne. Tu představu získáme, ale něco jako Boží záměr nikdo nikdy nevysloví, a proto je ta myšlenka stravitelnější.

Režisér George Nolfi si vybral herce, kteří jsou stejně schopní jako sympatičtí, a také to mezi nimi náležitě jiskří, takže jim tu osudovou lásku bez problémů uvěříme a nějaké krkolomnější dialogy o osudu a věčné lásce jim nedělají potíže.

Matt Damon sice už trochu taťkovatí, ale spolu s Emily Blunt tvoří krásný pár, jemuž fandíme, a tu lásku jim přejeme.

Damon je dostatečně civilní a normální, aby nám bylo jasné, že tenhle za to stojí a Emily Blunt je zase přiměřeně bezprostřední, a zároveň milá, s hlavou na správném místě.

Atributem každé romantiky jsou rozhovory mezi zamilovaným párem, a ani tahle není výjimkou. Ve Správcích osudu je tohle poznávání hlavních charakterů základem a nadechnutím k finále, kde na nich náklonnost a láska musí být vidět. Společné scény Davida a Elise ale také slouží jako podkreslení jejich charakterů, kde se o nich něco nenásilnou formou dozvíme a jsme s nimi při všech jejich setkáních a schůzkách, čili máme dojem, že do jejich světa patříme a známe je osobně. To je hodně příjemný pocit.

Samotní Správci by se ovšem dost těžko zabývali osudem dvou obyčejných lidí, tak jim oběma předurčili zajímavou budoucnost, o níž tady jde především.

Pro Davida mají připravenou zářnou kariéru, která by mohla skončit až v Bílém domě, a pro Elise zase světla tanečních sálů a celosvětovou slávu na poli choreografie.

A zdá se, že pokud budou spolu, ani jeden z nich toho nedosáhne. Problém je, aspoň to tak Davidovi může připadat, že tohle prostě vědět nemůžou, a tak se Davidovi (a divákovi) zásahy do jejich životů pochopitelně nelíbí.

Vsadit na samotnou romantickou linku, než ze Správců osudu dělat drsný sci-fi thriller, v tomhle případě funguje výborně. Jistě, mohlo to být možná o něco zajímavější, ale Nolfi vše točí v příjemném retro stylu (který je viditelný i na plakátech), a New York proto nepůsobí jen jako kulisa, ale jako živé město se svými zákoutími, uličkami a parky, o nichž vědí jen místní, a na něž v průvodci nenarazíte.

Všechno, od postav, přes záběry na oceán až po samotné budovy, jakoby žije vlastním životem a je součástí příběhu, nikoliv jen jeho doplňkem. Každý detail má své místo a není navíc.

Soundtrack Thomase Newmana tuto atmosféru romantickými i akčnějšími sekvencemi doplňuje, a tvoří tak tu pověstnou třešničku na dortu.

Jediný problém, který jsem s filmem měla, byl fakt, že David zprávu o tom, že existují Správci osudu, přijal hodně rychle a bez větších pochyb. Nevím jak ostatní, ale já bych nejdřív tušila nějakou vládní konspiraci, a kdyby mě lidi v oblecích (s klobouky na hlavě) unesli a dotáhli do opuštěného skladiště, teorii o tom, že zasahují do lidských životů pomocí zvláštních schopností a zásahem "shora" dost těžko uvěřila. Obzvlášť v dnešní vědecké a racionální době, kdy vidět někoho s podivným přístrojem na hlavě je sice divné, ale ne nepravděpodobné.

To by ale film musel mít o půl hodiny déle, a nejspíš by i balancoval na hraně skutečného thrilleru, což by taky mohlo způsobit nevyrovnanost děje a žánru.

Tady dostáváme úhledný, krásný romantický příběh (s jedním z nejlepších filmových polibků), jemuž linie nadpřirozena jen dodává kouzlo a způsobuje "tam uvnitř" příjemný pocit.

čsfd, imdb

Odpočívej v pokoji (Six Feet Under, USA, 2001-2005)

Fischerovi by byli úplně normální rodina, kdyby nevlastnili pohřební ústav, a nebyli tak denně obklopeni smrtí. Nejstarší syn Nathaniel Fischer se vrací jako každý rok domů na Vánoce, ale tentokrát je to jiné – v autě zemře jeho otec, Nathaniel Fischer sr. a Nate tak zůstává, aby pomohl rodině, hlavně své matce, Ruth, a bratrovi Davidovi. Původně chce zůstat jen pár dní, ale jeho otec měl jiné plány, když 50% rodinného podniku odkázal Nateovi, který se tak vrhá do práce, od níž před lety utekl. Pět sérií seriálu televize HBO ukazuje pět důležitých let v životě Fischerových a jejich nejbližších přátel a příbuzných, při jejich každodenním boji se životem a smrtí.

Autorem Odpočívej v pokoji je Allan Ball, který napsal Americkou krásu. Je to velmi znát, protože seriál je napsaný v podobném stylu. Je to příběh o zdánlivě normální rodině, v níž má každý svá malá tajemství, ale na rozdíl od Mendesova oscarového filmu, tady rodina drží při sobě, a prožívá své životy více dramaticky. A to hlavně díky přítomnosti mrtvých ve sklepě, kteří čekají trpělivě a mlčky na svůj pohřeb. Černého humoru se tu dočkáme taky, ale v jiné podobě, a není to rozhodně humor, při němž by nám v hlavě svítilo červené světlo, upozorňující, že tohle je absurdní a ironické. Odpočívej v pokoji je pojato jinak, občas se pousmějeme, a je tu víc toho humoru absurdního, pramenícího ze situací, které nám do očí absurdno přímo ukazují.

O Odpočívej v pokoji není snadné psát, a není jednoduché ho popsat. Vyvolává totiž emoce, a to velmi rozporuplné, mrazivé a občas i nepříjemné. Nutí diváka přemýšlet nejen o tom, co se vyklube z té a té nepředvídatelné situace přímo v seriálu, ale hlavně o životě a smrti. O tom, jak svůj život žije, jestli dělá to, co opravdu chce, proč to dělá, a jestli už někdy řekl svým rodičům, partnerům či sourozencům, že je má rád. Když jim to totiž dnes neřekne, zítra už může být pozdě. Anebo také o tom, jakou hudbu by chtěl zahrát na vlastním pohřbu. Vážně. Mně se to stalo.

V pěti sériích sledujeme život rodiny Fischerových. Sourozenců Natea, Davida a Claire, jejich čerstvě ovdovělé matky Ruth, kolegy Rica a jeho ženy Vanessy, Davidova partnera Keitha, Nateovy přítelkyně Brendy a její praštěné rodiny, a do života všech těchto lidí promlouvá smrt. Není to násilné, vtíravé, ale místy více či méně morbidní. 

David s Natem, majitelé pohřebního ústavu, ale zkrátka vědí, co se stane potom, když smrt zasáhne lidi kolem mrtvého, a hlavně díky nim vidíme pod pokličku toho, jak to v takovém pohřebním ústavu vypadá, a jak se s životem v něm vypořádávají všichni přítomní. Mají ho totiž přímo ve vlastním domě.

Když Nathaniel Fischer sr. skončil se svým autem pod koly autobusu, z jejich života nezmizel. Jedním z fíglů, jakými nás Ball baví a zároveň nás nechá tápat je ten, že všechny postavy v seriálu často vídají mrtvé. Fischerovi svého otce, oba mladí Fisherové a jejich kolega Rico si občas popovídají s mrtvým, kterého mají zrovna v mrazáku, a ti si s nimi vykládají o aktuálním problému, kterému ve svém životě zrovna čelí. To se vztahuje i na Fischera staršího, jenž říká věci nepříjemné, pravdivé a spíš představuje svědomí všech postav, které si povídají sice sami se sebou, ale v podobě jejich otce je to přece jen snazší. Fischer senior, s tváří Richarda Jenkinse, se vyskytuje v celém seriálu, ale jen tu a tam, když je ho nejvíc zapotřebí.

Nejsou to problémy malé, ale když si zvykneme na to, že hlavní postavy vidí a dělají tyhle zvláštní věci, zjistíme, že jsou úplně normální a jejich problémy, byť někdy těžké, jsou zcela normální.

Pokud vám někdo tvrdí, že na seriál Ulice kouká kvůli tomu, že je to ze života, nevěřte mu.

Postavy v Odpočívej v pokoji jsou tak skutečné, že vám zalezou pod kůži, stanou se na pár dní či týdnů (podle toho, jak dlouho seriál sledujete) součástí vašeho života, a vy jim chvíli fandíte, chvíli je nesnášíte a párkrát se přistihnete, jak obrazovce televize či počítače tvrdíte, že Nate, David či Claire dělají špatné rozhodnutí, ale oni vás, samozřejmě, neslyší. O dva, tři díly dál už je máte zase rádi, protože si chybu buď uvědomí, nebo je zasáhne něco špatného, a vy jim, jako každému členu vaší vlastní rodiny, odpustíte a chcete je obejmout.

Ačkoliv je v Odpočívej v pokoji poměrně dost postav, hlavní jádro zůstává, podpůrné vedlejší postavy se také vyskytují pravidelně, a pak jsou tu jen účastníci pohřbů nebo lidé, kteří dočasně vstoupí někomu do života, kde jsou přítomni třeba jen jednu sérii.

Jedním z klíčových vztahů, a zároveň nejpevnějším, jsou Nathaniel, David a Claire. Jako tři sourozenci při sobě stojí a pomáhají si, jak můžou. Mají mezi sebou spory a hádky, hlavně mezi Claire a jejími bratry. Ona je nejmladší, o patnáct let mladší než Nate, a proto si často připadá odstrčená, zapomenutá a v posledním ročníku střední školy to nemá snadné. Je chytřejší, bystřejší a kreativnější než ostatní její spoluvrstevníci, zároveň ale správně divná, protože jezdí v pohřebním autě přebarveném nazeleno, a kvůli neustálé přítomnosti smrti a pozůstalých v domě vidí život z více perspektiv. Její cestu sledujeme od střední školy až po odchod z domova, a zažíváme s ní špatné vztahy, špatná rozhodnutí, zmatek a krizi osobnosti, protože netuší (stejně jako to celý život neví většina z nás), co se životem. Když si najde něco, v čem by mohla být dobrá, něco nebo někdo ji připraví o iluze. Má komplikovaný vztah hlavně s matkou, protože ta je téměř o dvě generace starší, dceru často nechápe (a ona nechápe svou matku), a přesto, nebo právě proto, opakuje přesně stejné chyby jako před několika dekádami Ruth.

Claire hraje půvabně zrzavá Lauren Ambrose a dává Claire přesně to, co potřebuje. Je křehká, ale zároveň silná. Stará se o lidi kolem sebe, ale také je občas nevědomky sobecká. V první sérii jí bylo 23 let, takže měla školu už za sebou, ale ne zase tak dlouho, aby zapomněla, jaké to bylo. Za roli Claire má Lauren na svém kontě dvě nominace na ceny Emmy.

Podobně jako Claire je na tom i Nathaniel, jenž je o těch celých patnáct let starší, přesto na tom není o moc líp. Z domova odešel hodně mladý, protože nechtěl skončit jako jeho otec a odmítl pracovat v rodinném podniku. Sám je zmatený, neustále hledající to nepopsatelné něco, co by ho uspokojilo, a když to najde, tak mu to zase nestačí. V tomto případě je to Brenda Chenowith, s níž se anonymně pomiluje v přístěnku na letišti ve chvíli, kdy dostane zprávu, že jeho otec skončil po nehodě v nemocnici. Podmínky setkání těchto dvou odlišných, a přesto tolik podobných lidí naznačují divoký vztah, a tak tomu také je. Brenda, celý život vázaná na nemocného bratra, jenž na ní nezdravě visí a chová k ní velmi nesourozenecké city, je poznamenaná ještě víc než Nate rodinným zázemím. Má rodiče psychiatry, takže oba je vychovávaly jako subjekty k pozorování, ne jako malé děti. Brenda a její bratr Billy byly odmala, v případě Brendy naprosto zbytečně, zkoumáni terapeuty. Brenda s vysokou inteligencí už v šesti letech věděla, že je chytřejší než psycholog, který nad ní stojí a tak začala rebelovat a do svých třiceti let nepřestala. S patologickým vztahem k bratrovi se potýká i během nevyrovnaného, původně pouhého románku s Natem. Brenda a Nate  nemohou být bez sebe, ale nemohou být ani spolu, protože jsou si příliš podobní. Oba prošli příliš mnoha nevázanými vztahy, oba pijí, kouří marihuanu, a bojí se závazků. Ve chvíli, kdy zjistí, že je to mezi nimi vážné a zasnoubí se, začnou couvat a dělat všechno možné, aby se tomu druhému zprotivili. A to trvá téměř celé dvě série. Je fascinující a zároveň téměř bolestivé sledovat, jak se dva lidi, kteří se milují, vzájemně odhánějí. Brenda předvádí někdy takové scény, že by ji v jednu chvíli vzal člověk něčím po hlavě, ale jakmile se na scéně objeví její bratr nebo divní rodiče, odpustíme jí. Rachel Griffiths obdařila Brendu vnitřní silou, na níž stojí celá její rodina, ale pod jejíž tíhou se už pomalu a jistě hroutí. Sledovat její postupné zhroucení z usměvavé, nespoutané ženy do emocionální trosky je stejně silné jako znepokojivé, a Rachel byla přesně za tohle obdařena Zlatým Glóbem a několika dalšími nominacemi.

David prožívá podobný vztah, ale s policistou Keithem Charlesem. David, nejprve odmítající připustit i před rodinou, že je gay, postupně získává sebevědomí, přijímá, kdo je, ale když se mu to povede, tak je jeho vztah s Keithem téměř nenávratně zničený. David, prostřední ze sourozenců Fischerových, zůstal doma, zatímco Nate utekl, a převzal rodinný podnik, i když chtěl jít původně studovat práva. Zpočátku to má Nateovi za zlé, ale při společné práci zjistí, že mu společnost bratra dělá dobře a má ho rád. Vztah Natea a Davida je velmi pěkně udělaný, stejně jako zahraný, protože Nathaniel Petera Krause a David Michaela C. Halla, jsou civilní, normální bratři a oba herci dokážou krásně podprahově vyjadřovat to, co cítí. Jen řečí těla nebo očí vedou celé dialogy, a divák přesně ví, o čem se baví. Oba dva potom šli hrát do jiných seriálů (Dexter je pro Halla otočení o 180 stupňů, Krause hrál zase v úplně odlišném, sci-fi/mystery žánru policistu v minisérii Pokoj č. 10), ale za role bratrů si oba odnesli také plno nominací.

Matka tří sourozenců, Ruth Fischer, cítí po smrti svého manžela zármutek i úlevu. Vzala si ho jako devatenáctiletá, nikdy předtím nechodila s nikým jiným a strávila celý život jako žena v domácnosti, starající se především o něj a o rodinu. Když má teď většinu dětí z domu a manžela na hřbitově, najednou neví, co se životem. Pořád cítí potřebu se o někoho starat, tak začíná spát téměř s každým mužem, který jí přeběhne přes cestu, aby zjistila, že jí naopak další závazek nevyhovuje. Motá se v kruhu, hledající podporu a lásku u mužů, kteří jí ale zároveň svazují a nedovolují jí být tím, čím by chtěla být. Problém je, že to neví ani ona sama, a tak mívá zajímavé, vtipné a znepokojivé návaly úzkosti, střídající se s eufórií, kdy si dovolí na chvíli se odvázat, aby na ní ráno po probuzení čekaly další problémy a důsledky jejího jednání. Svým způsobem je sice pro své děti matkou, sama sebe ale vnímá stejně, jako se vnímá její dcera Claire. Je zmatená, rozčilená, toužící po lásce a zároveň ale i životním naplnění. Trvá jí dlouho, než přijme, že je David gay, aby nakonec uznala, že je to právě David, kdo má s Keithem nejstabilnější vztah. Nechápe chování Claire, která dělá přesně to, co by dělala ona, kdyby se tak brzy nevdala a její hádky a usmiřování s dcerou jsou jedním z nejlepších aspektů seriálů. Herečka Frances Conroy střídá perfektně všechny dramatické i vtipné polohy své postavy, protože musí ukázat, že Ruth byla kdysi krásnou ženou, a ta krása je stále přítomna, jen utopena pod návaly starostí a upjatosti.

Pak je tu Davidův partner, Keith, který pochází z prostředí, v němž ho otec bil a matku podváděl a sám bojuje s prudkou povahou. Je pravým opakem Davida, takže jejich hlavní rozbroje plynou z toho, že zatímco David chodí do sboru a raději by jel na seminář o nových rakvích, Keith je policista, a má rád sport, a hlavně přitahuje obě pohlaví. To sice David taky, ale na rozdíl od Keitha není on přitahován k nim, což v jednom případě způsobí v jejich vztahu velký problém. Tenhle otevřený homosexuální vztah je ukázán velmi civilně, normálně, tak, jak takový vztah vypadá (homosexuální skupiny ho v té době velmi ocenily), a zatímco dnes jsou gayové a lesbičky všude (kdy ta móda asi zase opadne), ve své době to bylo velmi odvážné. V Odpočívej v pokoji ale ukázali, že dva gayové mohou žít stejně jako heterosexuální pár, řešící stejné problémy, jako oni. A co si budeme povídat, i dnešní diváci raději přijmou dvě líbající se ženy, než dva muže (stereotypní, ale co naděláme).

Poslední hlavní postavou, potloukající se po Fischerovic domě, je mladý Federico Diaz, jemuž Fischer starší pomohl se vzděláním a naučil ho všechno, co je v pohřebnictví nutno znát. Rico je tak velmi dobrý a také žádaný, protože dokáže každého mrtvého připravit tak, že vypadá lépe, než když žil. Rico sám prochází několika fázemi, kdy má se ženou druhé dítě, aby se mu následně manželství rozpadlo, dalo zase dohromady, rozpadlo…ale ačkoliv to tak nevypadá, i on je jakýmsi členem Fischerova klanu, a i když ho Nate a David berou jako zaměstnance, vycházejí si vstříc a pomáhají si.

Tento dlouhý popis postav je nutný k pochopení výjimečnosti seriálu. Postavy jsou lidé z masa a kostí, a jejich osobní příběhy, ačkoliv se odehrávají v neobvyklém prostředí, jsou běžné, a normální, jako naše vlastní. Čelí radostem i tragédiím, a ve chvíli, kdy se jim něco povede a dají si dohromady jednu část života, je zasáhne další smůla nebo neštěstí, jako se to běžně stává. Jejich výhodou, ale i prokletím je to, že žijí v blízkosti mrtvých a pozůstalých, takže si uvědomují pomíjivost života. Každý pohřeb, každá smrt, jim dodávají novou perspektivu a umožňuje jim uvědomit si vlastní smrtelnost. V případě Natea je to neustálé hledání sebe sama, stejně jako pro Claire. Pro Davida je to vyrovnání se s vlastní podstatou, protože dokáže přijmout fakt, že vůbec odlišný není a chce jen žít normální život s člověkem, kterého miluje. Pro Ruth to je nejasné celou dobu, protože po čtyřiceti letech se z ní stala žena, která může dělat, co se jí zlíbí, a přesto stále lpí na svých starých zvycích, které se už neshodují s moderní dobou, v níž se najednou sama ocitla. Pro Brendu je to hlavně boj o svobodu vůle, odpoutání se od bratra a rodičů, a nalezení sebe sama.

Celé Odpočívej v pokoji je vlastně o hledání smyslu života, a o tom, že každý z nás, bez ohledu na věk, pořád hledá to, co ho udělá šťastným, ačkoliv nikdy nepřijde na to, co to vlastně je.

Každá epizoda začíná smrtí. Prvních pár minut (nebo i jen sekund) sledujeme nějakého člověka, jehož čeká smrt. Někdy je to i skupina lidí, u nichž hádáme, kdo to bude a co se stane nebo je to všechno jen návnada, a tři minuty sledujeme někoho, o kom si myslíme, že zemře, a nakonec je to třeba jen náhodný kolemjdoucí. Pár těchto smrtí je morbidně důmyslných (uskřípnutí v rozjíždějícím se výtahu je noční můrou každého, kdo pracuje nebo žije ve výškové budově) nebo jsou to infarkty či pády, sražení autem a podobně. Ve dvou případech je to smrt mrazivá, protože v jednom díle jde o třítýdenní dítě a ve druhém o celou rodinu, a někdy se i nechtěně pousmějete (na ženu spadne z letadla kus ledu), ale vždycky následně po této otevírací scéně se  objeví černým nápisem na bílé obrazovce jméno a datum narození a smrti. To má větší sílu než celé truchlení nebo i samotná do detailů ukázáná smrt.Vidět to černé na bílém z toho dělá nevyvratitelný fakt, a zamrzí to hlavně v těch několika případech, kdy jde o postavu známou a nám blízkou. 

Odpočívej v pokoji se nevyhýbá kontroverzním tématům jako drogy, psychické nemoci, závislosti, ukazuje odvážné sexuální scény, s tím, že si tu scénáristé dovolili překvapenému divákovi, tak často oblbnutého sterilnějšími seriály, že i muži mají pohlavní orgány. Kleje se tu, nadává, slovo "fuck" padá často, ale ne tak, aby to rušilo. Postavy ho používají při nadávkách a v afektu, tak jako každý z nás.
Celý seriál doprovází skvělý soundtrack, včetně perfektní znělky.

Pět sérií po třinácti dílech je poměrně dost, hlavně proto, že epizody mají obvykle kolem padesáti minut, někdy i útočí na hranici jedné hodiny.  Délka seriálu a epizod tu ale není hlavním problémem. Kvůli tématu, a tomu, že tak pravdivě a skutečně seriál kopíruje lidské životy a myšlenkové pochody, není Odpočívej v pokoji něco, na co bychom se dívali ve stylu deset epizod za den. Příběh je propojený, však jde o pět let v životě jedné rodiny, a hrozně nás zajímá, co bude dál. Je to brilantně a poutavě napsané, i když tempo není závratné, a zvrat (o to překvapivější) se vyskytne jednou za několik dílů. Potíž je v tom, že vidět víc dílů za den vyvolává zvláštní smíšené emoce. Jak je uvedeno na začátku, často jde o mrazivé, nepříjemné pocity z toho, že říkají a dělají přesně to, s čím se každý z nás někdy v životě potýkal a, jednoduše řečeno, sledování tohoto seriálu bolí. Ale tak, že to chceme cítit, protože přesně takhle by měl každý seriál či film působit. Vyvolat emoce, neklid, někdy i menší depresi. Po samotném závěru nezůstane slz ušetřen ani ten největší cynik, a komu tenhle výjimečný seriál neležel v hlavě ještě několik dní po skončení, ten to asi necítil správně. Asi je bláznivé sledovat něco, co tak příliš připomíná život a vyvolává znepokojivé pocity a myšlenky. U seriálů a filmů bychom se měli bavit nebo ne? Jenže televize, stejně jako film, je médium, které produkuje jistou formu umění, a to nemusí být vždycky příjemné na dotek a na pohled.

Celé tohle povídání ale stejně Odpočívej v pokoji nevystihuje, a nejlepší proto bude, když si to každý okusí na vlastní kůži. Je ale potřeba mít po ruce DVD třeba s Láskou nebeskou nebo se jet mezi sledováním někam projít nebo projet, nejlépe s rodinou či blízkými přáteli, protože sledování o samotě po večerech vyvolává nechtěné přemýšlení o životě. A smrti.

čsfd, imdb

Svatyně (Sanctuary, Kanada/USA, 2008-2011)

Doktorka Helen Magnus vede celosvětovou síť zařízení, v nichž se shromažďují tvorové, nazývající se "abnormálové". Někteří jsou nebezpeční, jiní jen chtějí v klidu žít a u Helen nacházejí útočiště před nepřátelským světem. Spolu se svým týmem pak musí bojovat i s vládou, nepřáteli zevnitř a svou vlastní minulostí.

I přesto, že Sanctuary má český název (běží i u nás), dovolím si pořád používat Sanctuary, protože je to daleko přirozenější i proto, že český překlad nevystihuje přesně to, co toto místo znamená. Je to útočiště, nikoliv svatyně, a právě jako útočiště je zařízení Helen Magnus bráno.

Ale vezměme to hezky od začátku. Když skončil seriál Hvězdná brána: SG1, Amanda Tapping šla velet Atlantidě, aby se po roce přesunula do seriálu, jež spolu s Damianem Kindlerem a Martinem Woodem vyprodukovala. Ono je tam těch producentů víc, ale tito tři přešli přímo z Hvězdné brány, a na Sanctuary je to znát (pro někoho dobře, pro někoho ne).

První série začala původně jen jako webový seriál, s nepříliš valnými efekty, a trochu pomalým dějem. Když se potom přestěhoval do televize, pilotní díl se přetočil, a existují tak dvě verze. Opět, někomu vyhovuje webová podoba pilotu, někomu ta televizní. Každopádně Sy-Fy (tehdy ještě Sci-Fi) se Sactuary líbilo, a dnes už běží 4. série.

Shrnutí na začátku odpovídá pravdě jen částečně, protože Sanctuary je od počátku epizodní seriál, který má nějakou dějovou linii v pozadí, ale věnují se jí jen povrchně nebo až ve finálových dílech. Po 1. sérii se změnila dynamika, i styl psaní, ve svižnější, a o něco lepší. Úvodní série není špatná, jenom má své mouchy, hlavně v podobě ještě ne úplně sehraného obsazení a nejistotě, cože to chtějí vlastně točit za seriál.

Sanctuary i přes svou atraktivnost a poměrně originální téma, pořád trpí problémy, které se vyskytují u epizodních seriálů – nepříliš velký posun ve vývoji postav (které jsou zajímavé, zábavné i solidně zahrané, ale přesto pořád víceméně stejné), a hlavně reset, kdy se na události předchozí epizody v dalších dílech zapomene, a už se nikdy nezmíní.

Tohle zaseknutí ve vývoji postav zamrzí hlavně proto, že vztahy mezi nimi (a herci) naopak fungují výborně, a společné týmové epizody patří k nejlepším. Když ale dojde na epizodu, která je povinně vždy soustředěna na jednu nebo druhou postavu, vyzní to do prázdna.

Totéž platí o zmíněném resetu, protože Sanctuary má ve svém příběhu obrovský, trestuhodně nevyužitý potenciál.

Tady můžu začít hned s hlavní postavou, Helen Magnus. Není tajemstvím, že hlavním prodejním artiklem celého seriálu je hlavně Amanda Tapping, milovaná a uctívaná Samantha Carter z SG1. Ta bohužel byla u seriálu tak dlouho, že v Sanctuary přece jen probleskuje osobnost oné dokonalé vojandy a vědkyně z SG1 (kde místy byla až příliš perfektní a nechybující). Zejména proto, že Helen Magnus sama patří mezi abnormály, protože kdysi si při experimentu píchla upíří sérum, které jí zajistilo nesmrtelnost. Žije tedy víc než celé jedno století, ale zdánlivě se nemění. Díky této délce života měla čas studovat všechny možné vědy, jazyky, bojová umění, a dojem dokonalosti vzbuzuje proto i tady. Na druhou stranu tvůrci absolutně nevyužívají její dlouhověkosti k nějakému projevu "temnější" stránky osobnosti. Jistě, při epizodách z minulosti jsou patrné rozdíly – Helen v 19. století byla blond a prostá vědkyně (například to, že byla v té době doktorka, se tam až na jednu větu v jedné z epizod neřeší vůbec), zatímco v současnosti je tmavovláska a nosí zbraň. Taky působí poněkud chladnějším a paradoxně zbrklejším dojmem, ale to je tak všechno. Potenciál v jejím případě hodně nevyužitý, a to také proto, že za svůj dlouhý život potkala spoustu lidí a zažila plno událostí, o nichž by se daly točit dvoj nebo troj díly, ale bohužel na něco podobného dojde jen párkrát.

Nemluvě o tom, že Amanda Tapping (jinak v civilu velmi sympatická) ji hraje úplně stejně jako Samanthu Carter. Poznat to je hlavně v momentech, kdy se kolem ní vyskytují talentovanější a charismatičtější herci, jako třeba Peter Wingfield, který zastíní každého nebo Jonathon Young, jehož upíří verze Nikoly Tesly je neodolatelná.

Helenin zástupce, doktor Will Zimmerman, který je v celém Sanctuary jediný "normální" člověk, a samozřejmě se spoustu věcí teprve učí, slouží divákovi zpočátku jako průvodce. Will má velmi dobrou pozorovací schopnost, takže si umí všímat detailů, jež ostatní přehlédnou, a je tak pro Helen od počátku nepostradatelný hlavně díky znalosti psychologie. Nese si z dětství trauma, kdy jeho matku zabil uprchlý abnormál a přivedlo ho to na dráhu poněkud podivínského, ve zvláštní věci věřícího psychologického poradce pro vládu.

Hraje ho Robin Dunne, jemuž Sanctuary dala jedinečnou šanci, a sérii od série se herecky zlepšuje, i když některé z jeho epizod jsou v seriálu nejslabší (nebo naopak nejlepší).

Emilie Ullerup hraje v 1. sérii dceru Helen, Ashley, která je pravým opakem své matky. Její postava není moc rozvinutá a většinou se omezuje na vtipkování nebo střílení ze zbraní.

Technikem a jednou z nejlepších postav je Henry Foss, šikovný a zábavný geek, v podání skvělého Ryana Robbinse.


Christopher Heyerdahl, jinak známý jako Wraith Todd z Atlantidy, si oblékl masku, a dělá asistenta/komorníka/důvěrníka všem v sídle Sanctuary, jako Bigfoot, zkráceně Biggie.

V Sanctuary se vyskytuje hodně historických postav, zajímavě pojatých a vysvětlených. Kolem Helen se totiž pohybují další lidé, kteří se s ní podíleli na experimentu, jenž jí samotné umožnil dlouhověkost. Mnou vyzdvihovaný Peter Wingfield je John Watson (ten Watson je zároveň i Sherlockem Holmesem, kterého si Watson jen vymyslel), jehož hlavní schopností je brilantní mysl. John Druitt má schopnost teleportace a zároveň si o něm všichni dlouho myslí, že je Jackem Rozparovačem. Ten byl Heleniným snoubencem a hraje ho opět Christopher Heyerdahl, v Sanctuary tak jediný ve dvojroli. A pak perfektní Jonathon Young, představující Nikolu Teslu, jenž se po vpíchnutí upíří krve sám v upíra změnil kvůli skrytému genu v jeho DNA. Tesla je pravděpodobně nejoblíbenější postava, a často se také vrací. Epizody s ním jsou zábavné a zajímavé, protože je to asi i jedna z nejpropracovanějších a nejspornějších osobností – má Helen rád a často jí pomáhá, ale sebe má raději, navíc jako poslední žijící upír je náležitě arogantní a egoistický (ale tak nějak pěkně egoistický), takže nikdy nevíme, kdy koho zradí a co zrovna plánuje.

Postavy spolu opravdu pracují dobře, ať v týmových epizodách, nebo různě poskládané (Helen s Willem Henry s Willem či Henry s Helen).

Ale ačkoliv se Will  z vyděšeného psychologa na začátku mění ve schopného zástupce Helen, nebo Henry přebírá více a více odpovědnosti, jejich osobnosti se příliš nemění a zůstávají těmi kladnými, správnými, bez známky šedi. To je na druhou stranu v dnešním seriálovém oceánu osvěžující, ale právě do Sanctuary, kde denně čelí velmi neobvyklým a život ohrožujícím situacím, se jednorozměrné postavy moc nehodí.

Sanctuary rozhodně není pro každého. Pro milovníky dlouhých story-arců, složitých postav a perfektního herectví určitě ne. Ale jde o dostatečně zábavný, oddechový seriál s nápadem, který je svým způsobem velmi originální. 

Po televizních obrazovkách se upírů a vlkodlaků dnes potlouká hodně, ale žádný z nich není tak "cool" jako  Nikola Tesla (jeho vlastní slova), nebo zábavný a civilní "vlkodlak" Henry Foss (uvozovky proto, že není vlkodlak, ale jen jakási vlkodlačí verze). Nejsou tam dilema řešící teenageři, nebo komplikované vztahy mezi lidskou dívkou a rádoby krvelačným (strašně krásným a mladým) upírem či vlkodlakem.

Trochu zamrzí hodně nevyužitý potenciál jednotlivých postav a zápletek (například občas zmíněná válka mezi lidmi a upíry, která upíry před tisíci lety vyhladila), a hodně špatné triky, na nichž Sy-Fy očividně nechce moc utrácet.

Co se u Sanctuary povedlo, je hudba, přesně podbarvující téma seriálu – místy tajemná, občas dramatická, a někdy tématická k dané epizodě. Samostatný soundtrack by za poslech určitě stál.

Ve 3. sérii se Sanctuary trochu oklepala z vlastních chyb, a tvůrci načali zajímavý příběh, táhnoucí se jako červená linie až do současných dílů – události, odehrávající se v premiérových dílech jsou přímým důsledkem toho, co se stalo v minulé sérii.

Reset u postav a epizodních příběhů funguje dál, ale už to není tak patrné, a jestli Sanctuary dostane další sérii, bude hodně zajímavé sledovat, kam se tvůrci rozhodnou seriál vzít.

Tenhle mix fantasy, mystery a sci-fi nemůžu úplně s čistým svědomím doporučit, protože jde opravdu o seriál ve stylu "jednou kouknout a dost", ale není to zase nic, u čeho by zběhlý seriálový divák vyloženě trpěl. A pokud si chcete někde mezi Dexterem a Hrou o trůny odpočinout od komplikovaných zápletek a postav, pak je Sanctuary ideální volbou.

čsfd, imdb