Ti druzí (The Others, Španělsko/USA, 2001)

Grace žije ve velkém rozlehlém domě jen se svými dětmi, kde čeká na návrat manžela z války. Její děti trpí vzácnou nemocí, alergií na světlo, a proto žijí neustále ve tmě. Osamělost, tma, velký dům a nově příchozí služebnictvo ale způsobuje, že Grace i děti začínají vidět a slyšet věci, které ve skutečnosti nejsou…nebo ano?

Než si Nicole Kidman odnesla Oscara za Hodiny, rok po slavném rozvodu s Tomem Cruisem, a ve stejném roce, kdy zazářila v Moulin Rouge, si střihla roli osamělé matky v tomhle malém, koprodukčním thrilleru, který se za těch deset let stačil vyšplhat mezi její nejlepší filmy a herecké výkony.

Nedá se říct, že by v roce 2001 zapadl, právě naopak – jen si ve spojitosti s Nicole Kidman a jejími "porozvodovými" filmy spojíme právě spíš role zpěvačky ve slavném pařížském klubu nebo spisovatelky Virginie Woolf.

Alejandro Amenabár je rodilý Chilan, vychovaný ve Španělsku, a zemi své matky ostudu nedělá. Ti druzí napsal, zrežíroval a ještě si k němu pro dobrý pocit složil hudbu.

Nesoucí se na vlně (tehdy ještě relativně čerstvé) odstartované Šestým smyslem, vytvořil atmosférický film, v němž není nouze o překvapení. "Film s pointou" má dnes bohužel kvůli mnoha kopiím a vykradačkám (ať už jsou to remaky japonských a španělských hororů nebo pokusy o originalitu) spíš špatnou pověst, ale u Ti druzí ji mají velmi povedenou – hlavně proto, že Ti druzí se tolik podobnají právě Shymalanově duchařině, a přesto je to film sám o sobě natolik překvapivý, že nás jeho pointa nenapadne ani minutu před jejím odhalením.

Amenabár si s námi hraje, vede jiným směrem, nabízí několik různých rozuzlení, aby nakonec na konci už atmosférou filmu pohlcený divák sbíral čelist ze země.

Ti druzí je totiž skvělá filmařina, postavená jen a pouze na hereckých výkonech, atmosféře a hudbě. Nicole Kidman tu ještě hraje bez afektu a make-upu, a film skutečně táhne – a dokázala tak, že umí hrát i bez silného mužského protějšku, který by ji podporoval. Sama si udělá místo a vyděšenou, přesto silnou Grace zvládá na jedničku.

Nejvýrazněji ji přihrává Fionnula Flanagan jako nová hospodyně Bertha Mills, jež je stejně přísná stará paní, jako laskavá chůva, s tajemným výrazem někoho, kdo něco ví a nechce to říct.

Pro ryze britské fanoušky je tu pak Christopher Eccleston jako Gracin manžel Charles.

Celý film se odehrává v jednom domě, a na kusu zahrady, které jsou potopené v mlze. Obě děti se svou reakcí na světlo musí navíc mít neustále zatažené závěsy, a tak Grace, jako starostlivá matka, musí dodržovat pravidla, aby její děti nepřišly do kontaktu se světlem.

Obě děti jsou, jak už děti ve filmu bývají, trochu protivné, ale to nebrání v tom, abychom si k nim postupně našli cestu – díky postupnému odhalování toho, co se v domě děje, a hlavně také proto, že Anne je na prahu puberty a malý Nicholas je sice pořád vyděšený, ale své sestře bezvýhradně věří a obdivuje ji. Grace pak musí zvládat obě děti a ještě si poradit s novým služebnictvem, které se na prahu dveří vyskytlo zrovna ve chvíli, kdy to nejvíc potřebovala. Hospodyně Bertha Mills, zahradník Edmund Tuttle, a mladá němá dívka Lydia, jsou podezřelý spolek, přesto se od začátku zdá, že chtějí Grace spíš pomoct, než jí ublížit.

I kolem Grace se vznáší několik tajemství, a celý film pak působí jako komorní detektivka z anglického venkova (kde se celý film koneckonců odehrává), kde se děje něco divného, jen nikdo nedokáže od začátku určit, co to přesně je.

Zvuky, hra se světlem a tmou, postupné odhalování příběhu, v tom je síla téhle hororové lahůdky. Bez krve, křiku, jen na malém klaustrofobicky působícím prostoru, tu Amenabár zkušeně vede perfektní Nicole Kidman k jednomu z jejích nejlepších výkonů v jednom z nejlepších thrillerů poslední dekády.

čsfd, imdb

Con Air (USA, 1997)

Cameron Poe byl osm let ve vězení za neúmyslné zabití, k němuž došlo, když bránil svou těhotnou ženu před bandou opilců. Teď je na cestě domů v letadle plném vrahů, kteří letadlo unesou. Cameron se rozhodne v letadle zůstat nejen kvůli nemocnému kamarádovi, ale také aby zabránil pozabíjení dozorců. Musí přitom předstírat, že je chladnokrevným vrahem jako ostatní a získat si důvěru hlavně jejich vůdce, Cyruse, který se nezastaví před ničím. Na zemi mezitím na Camerona čeká manželka a dcerka, kterou ještě neviděl. Povede se mu zabránit útěku zločinců a stihnout dceřiny osmé narozeniny?

Je to Nicolas Cage a odpověď je samozřejmě jasná. Cage se v devadesátých letech vezl na vlně úspěšných akčních filmů, považovaných za klasiky – Skála, Tváří v tvář – a Con Air vzniklo v jejich těsném závěsu. Tahle akční lahůdka se nese v duchu pravého Michaela Baye, ačkoliv ho natočil Simon West (Tomb Raider či Generálova dcera), který je popravdě trochu rutinér.

Bayovi tu ale vlastně vzdává čest a ostudu mu nedělá, hlavně proto, že ho producentsky zaštiťuje Jerry Bruckheimer. Dostal pro svůj první film lahůdkové obsazení, takže vedle Cage se tu v rolích vrahů objevuje John Malkovich, Danny Trejo, Ving Rhames a tradiční atribut Bayových filmů, Steve Buscemi. Zástupce práva pak zvládli perfektně neobvykle obsazení John Cusack a Colm Meaney.

Con Air je hodně přepísklý akční film, o tom není pochyb, ale funguje to výborně. Zatímco taková Skála se odehrávala v místnostech a tunelech, Con Air je víceméně ve vzduchu a velká část akce se přesouvá na malé letiště uprostřed pouště a částečně do Las Vegas.

Závěr je nepatrně natahovaný, ale to spíš proto, že si každý jednotlivý záporák zaslouží pozornost a samostatný konec.

Nicolas Cage se tu nepouští do žádného velkého herectví, nesnaží se ani přehrávat nebo dělat šílené grimasy, ale tváří se celou dobu víceméně stejně naštvaně a odhodlaně. Sympaticky se uvede v úvodu jako manžel a budoucí otec, bývalý voják, který byl jen ve špatnou dobu na špatném místě (a narazil na trojici kreténů). To nám pomůže jeho postavu patřičně představit a není nám pak jako divákům jedno, co se mu stane, protože mu od začátku fandíme. Ale ačkoliv je tu hlavní postavou on, velkou část filmu si pro sebe kradou i ostatní. John Malkovich zahrál svého Cyruse Viruse přímo lahůdkově – přesně jako vraha bez svědomí, ale s velkou inteligencí, jasným úsudkem a chladnou hlavou. Podlinie Stevea Buscemiho, který, ač představen jako vrah malých dětí, je tak mimoňský a říká jednoduché věci tak pěkně komplikovaně, že mu vlastně fandíme z úplně jiného důvodu.

V rolích mužů zákona si v Con Air pro sebe zabrali několik parádních scén John Cusack a Colm Meaney. Cusack jako vzdělaný a rozumný maršál se s horkokrevným, téměř "kovbojsky" působícím Meaneym neustále hádají, jejich postupy se rozcházejí, a přesto jejich společné scény jakoby vypadly z nejlepších buddy movies. Je škoda, že někoho nenapadlo dát tyhle dva dohromady v samostatném filmu. John Cusack tady dělá věci jako střílení, padání, utíkání před výbuchy, tedy přesně to, na co u něj nejsme zvyklí a ono mu to paradoxně velmi sedlo. Colm Meaney od svých tradičních rolí otců a pracujících mužů také uhnul jinam a spolu tvoří skvělou nesourodou dvojici.

Jediným problémem Con Air pak tedy zůstává trochu kolísavé tempo, a ačkoliv jsou akční scény výborné, přece jen tomu do Skály něco chybí. Možná jsou to náhodné skoky mezi akcí a dialogy, které si dohromady úplně nerozumí a uměle vytvořený patos při setkání Poea s rodinou, ale to je asi tak všechno. Con Air už s několikrát zmíněnou Skálou (to srovnání se tu přímo nabízí) a ostatními patří k akční klasice a dá se na ni koukat pořád – každý si tam totiž najde to svoje, a to se počítá.

čsfd, imdb

Star Trek: Enterprise (USA, 2001-2005)

Poslední Star Trek seriál sleduje cesty úplně první lodi Hvězdné flotily, Enterprise NX-01.  Sto let před tím, než se objevil kapitán Kirk a ostatní, se vydává posádka téhle lodi do neznámého vesmíru, kde nemá za zády Federaci, ani její pravidla. Nepřipravení, ale odhodlaní, pod velením kapitána Jonathana Archera, se stávají i jedinou možností, jak zachránit Zemi před zničením…

V tomto článku se vrátím ke svým trekkies kořenům. Star Trek (dále jen ST) jsem začala sledovat, když běžel poprvé v českých televizích počátkem 90. let, bez vědomí toho, do jak velkého vesmíru jsem spadla. Rozhodla jsem se napsat o Enterprise, protože jako poslední zástupce tohoto velkého seriálového fenoménu má paradoxně nejtěžší pozici a je nejméně známý. Nestačil si ještě získat status klasiky, mnoho lidí ho nezná a přitom je to právě Enterprise, která svým prequelovým stylem může přitáhnout i další fanoušky sci-fi a nejen trekkies.

Proti Enterprise stálo ve své době hodně problémů – ještě dobíhal Voyager, jemuž ke konci padala sledovanost a se svým konceptem navíc úplně nezapadala do universa. Byl to prequel, čili žádná Federace, žádné vymoženosti, na jaké byli diváci zvyklí, ale návrat ke kořenům, kdy objevování vesmíru byla ještě nebezpečná práce. Jistá nekonzistentnost sérií, kdy autoři v prvních dvou sériích balancovali mezi samostatně stojícími epizodami a uceleným dějem, také nepomohla.

Porušování kontinuity v rámci ST vesmíru Enterprise u fanoušků hodně uškodila, stejně jako poněkud stísněnější styl a atmosféra, na niž ortodoxní trekkies nebyli zvyklí.

Nová, nádherná zpívaná znělka už je dnes naštěstí téměř klasikou mezi znělkami, ale v roce 2001 znamenala obrovskou odbočku od monumentálních orchestrálních melodií, provázejících Star Trek odjakživa. A to, že se původně seriál jmenoval jen Enterprise, bez "Star Trek" v názvu, mohlo odehnat další lidi.

O to větším paradoxem je, že spousta trekkies je nadšena z nového filmu, který v podstatě děj všech sérií (kromě Enterprise, která se časově odehrává před ním), smetl ze stolu, a přesto kontinuitu porušuje úplně stejně, protože jde vlastně o reboot celého universa.

Asi tušíte, že Enterprise je pro mě osobně nejlepším ST seriálem, jinak bych o něm nepsala. O tuto příčku se těsně přetahuje s Deep Space Nine, který byl pro fanoušky taky těžkým soustem. Posádka pod vedením kapitána Archera ale ještě nestihla dozrát, protože skončila relativně nedávno a nedostala se do povědomí, a také proto bych ji ráda připomněla.

Enterprise je, jak jsem psala v předchozích odstavcích, prequel. Odehrává se celé století před tím, než do vesmíru vyrazila Enterprise s Kirkem na palubě. Má tak obrovskou výhodu v tom, že může fungovat jako samostatný sci-fi seriál, přitáhnout diváky ke starším ST seriálům, anebo jen jako zdroj nadšení pro trekkies, kteří seriál přijali.

Já jako trekkie jsem si užívala každou minutu právě proto, že v Enterprise přicházeli postupně s věcmi jako transportér – který na lodi měli, ale pouze pro přenos nákladu, nikoliv lidí – ti využívali transportér jen výjimečně, když nebylo zbytí. Zbraně nastavené na omráčení či zabití, taktická pohotovost a všechny tyhle běžné věci, které byly už v původním seriálu samozřejmostí, se tu také teprve vyvíjejí.

Ne všechny rasy mluví anglicky, proto je často slyšet i obyčejná klingoština ve své pravé formě, a oproti ostatním seriálům, kde všechno omlouvali univerzálním překladačem, tu má komunikační důstojník (v tomto případě důstojnice) i na práci něco víc, než jen hlásit, že je někdo „volá“, nebo „neodpovídá“. 

O Zemi 90% ras nikdy neslyšelo, nemá zájem se nechat objevit a už vůbec ne se přátelit. Posádka lodi se tohle učí za pochodu a musí se přizpůsobit vesmíru, který tady konečně působí chladně a často nepřátelsky. Navštívíme i méně honosná místa jako tržiště nebo zaprášené bary na zapadlých planetách, kde pojem "Hvězdná flotila" znamená asi tolik jako Mach a Šebestová v Americe. Exotická místa a planety dávají tak tomuhle nejmladšímu přírůstku ve ST světě i dojem jakési "špinavosti", kde ne všechny planety jsou plné krásných a upravených měst s moderní technologií.

Enteprise ze všeho nejvíc připomíná seriál o dobývání vesmíru ve chvíli, kdy se lidstvo chystá vyrazit ke hvězdám, ale není zcela připraveno na to, co tam čeká. Uniformy nejsou ta známá "pyžama", ale jsou klasickými uniformami, které mají dokonce kapsy a vypadají prakticky a pohodlně.

Na čem v Enterprise tvůrci zapracovali, jsou příběhy, a některé epizody, byť samostatně stojící, jsou výborné a obstojí i v dnešní sci-fi konkurenci. Děj nepostrádá kontinuitu i během prvních dvou sérií, kdy se sice série skládají z epizod, které na sebe nenavazují, ale netrpí tzv. resetem. Když se něco stane v jedné epizodě, v další se o tom stále mluví a o čtyři epizody dál se objevují důsledky. Když je například Enterprise během jednoho boje poškozena, musí se vypořádat s opravou, a řeší se to během dalších tří dílů – a ještě přitom dovypráví příběh, který s tím nijak nesouvisí. Stejně jako události či postavy z předchozích dílů jsou tu a tam zmíněny, a postavy se skutečně vyvíjejí. Některé mají více prostoru než jiné, ale vývoj je, snad až na jednu výjimku, znatelný u všech.

Samotná Enterprise a její posádka jsou ve vesmíru ztraceni paradoxně víc jak loď Voyager, který se marně snažil o vyvolání pocitu osamělé lodi, daleko od domova.

Právě malé detaily jako vyhýbání se resetu v příběhu a postavách, a hlavně neustálé vylepšování lodních systémů za pochodu a zjištění, že vesmír není tak přátelský, jak si naši míroví průzkumníci představovali, bez Federace a hlavně Primární směrnice, která by jim říkala, co mají dělat, působí pocit osamělosti důvěryhodněji, než u Voyageru.

Tím nechci nijak hanit seriál Voyager, ale to byla přece jen loď vybavená o dvě stě let modernějšími zbraněmi, štíty (Enterprise má jen "krytí" trupu, nikoliv štíty), a hlavně právě Směrnicí, která je manuálem pro všechny situace. Kapitán Archer, který je prvním kapitánem lodě tohoto typu, se musí spoléhat jen na své svědomí a rady starších důstojníků, a to nebývá lehké a někdy jsou ta rozhodnutí špatná. Minimálně jednou nadšení po prozkoumávání vesmíru přivedlo Archera a jeho posádku do situace, kdy nechtěně ovlivnili vývoj na technologicky méně vyspělé planetě a způsobili svým neuváženým chováním rozbroje mezi jinými druhy. Tedy žádná procházka růžovou zahradou.

Samotná loď Enterprise NX-01 je svými stísněnými prostory podobná spíš dnešním vojenským lodím na moři, než pohodlné výletní jachtě, jakou byla Enteprise D v Nové generaci.

Nejsou tu rodiny, ale 82 členů posádky, z nichž většina se uskromňuje v malých kajutách po dvou. Žádné velké "skoro byty" jako v předchozích seriálech tu nejsou. Jedna místnost jen s koupelnou, i pro kapitána a jeho důstojníky. Archerova kancelář je tak malá, že se musí vyhýbat stropu a do jeho pokoje se vejde sotva postel s psacím stolem. I díky tomu Enterprise působí dnes tak oblíbeným "temnějším" dojmem.

Po celé lodi, včetně můstku, jsou také umístěna držadla, takže každý člověk se při drsnějším letu má čeho chytit. Ovládání je bližší dnešním klávesnicím než dotykovým displejům a o datových krystalech, vlečném paprsku nebo holo palubách si mohou na NX-01 také nechat zatím jen zdát. K dokonalosti už chybí jen ty pověstné záchranné pásy.

Enterprise NX-01 je zevnitř více válečná loď, než výzkumná, ale zvenku přece jen vypadá jako klasické lodi Hvězdné flotily. Enterprise je krásná svým vlastním způsobem, a je s podivem, že autoři dokážou stále vymýšlet různé druhy lodí, aniž by vypadali stejně, ale přesto se držet designu, určeného už před tolika lety v prvním Star Treku.

I tady jsou některé postavy víc zapamatovatelné než jiné, ale na druhou stranu mezi sebou více komunikují i v soukromí a neomezují se pouze na můstek. Postupně vidíme kajuty všech členů posádky, kteří se pro změnu setkávají v jídelně, sedají si spolu, mluví o náhodných věcech a mají i "Filmové noci", kdy promítají staré filmy. Díky tomu vypadá NX-01 zaplněnější, než ve skutečnosti je.

Enterprise se od ostatních seriálů liší hlavně v tom, že do role kapitána Jonathana Archera byl obsazen známý herec, který měl za sebou už úspěšnou kariéru a jeden kultovní sci-fi seriál k tomu. Scott Bakula si tak mohl diktovat podmínky, a svou postavu také trochu ovlivňovat. Dostal asi nejvíc prostoru, ale to kapitáni ve všech seriálech před ním, takže v tom se neliší. Bakula ale JE skvělý herec, a kdo ho viděl například i v Quantum Leap, to potvrdí. Sci-fi ikona s muzikálovými kořeny má přesně tolik talentu a schopností uhrát všechno a to se v Enterprise v případě Archera hodí. Archer totiž není už hotový diplomat jako Picard, "hrdina" jako Kirk (i když tvůrci ho chtěli právě Kirkovi přiblížit - stejně tak jako vrátit se k původnímu Star Treku soustředěním se na tři hlavní postavy) nebo občas nekonzistentně psaná Janeway. Prochází osobním vývojem a jeho zkušenosti a zážitky ho natrvalo ovlivňují. Na (téměř) samém konci seriálu dostáváme mnohem vážnějšího Archera než toho nadšeného průzkumníka z pilotního dílu. Archerův otec byl autorem motoru, který pohání Enterprise a on chce dokázat, že funguje. Je to pro něj osobní, často se dostává do konfliktů s Vulkánci (kteří jsou tu vyobrazeni velmi nesympaticky až arogantně, a jejich rasa projde v seriálu malou revolucí), a musí se hodně rychle naučit, že co v angličtině znamená „přicházíme v míru“, v jazyce jiné rasy může znamenat „připravte se na útok“. Během prvních pár epizod zjišťuje, že nejen jeho loď, ale i posádka, včetně jeho samotného, nejsou připraveni a protože jsou odřízlí od Země, která v případě maléru nemůže poslat záchranu, musí se spoléhat jen na svá rozhodnutí a zklidnit tak své nadšení a začít přemýšlet jako skutečný velitel. Stává se kapitánem, který by pro každého jednotlivého člena posádky obětoval svůj život a v jeho prospěch hraje i fakt, že první člověk pod jeho velením je zabit až téměř v polovině třetího roku jejich mise. Bakula mu pak dává specifický styl, který ho odlišuje od ostatních stejně, jako se třeba Avery Brooks lišil od Patricka Stewarta. Může si tak hrdě stoupnout vedle nich a prohlásit, že si rozhodně ostudu neudělal.

Jeho prvním důstojníkem je Vulkánka T´Pol, která měla původně zůstat jen na jednu misi jako pozorovatel. Tady vyvstává problém v tom, že jejich vztah se snaží kopírovat Kirk/Spock přátelství, což dost dobře nejde. Hlavně proto, že T´Pol je žena, která navíc má tu smůlu, že její představitelka je nucena běhat v těsném kostýmu a plnit tak roli klasické "babe alien" na lodi. Jejich vztah je ale i tak hezky komplexní, protože přechází z nedůvěry a neshod v loajalitu a neotřesitelnou důvěru. Autoři se tu nevyhýbají ani náznakům "sexuálního napětí", ale nikdy to samozřejmě nedovedou do konce – v situaci, kdy jsou po dobu dvou let zavřeni vedle sebe, je něco takového pochopitelné, ale naštěstí pro diváky se tyhle náznaky mění jen v silné přátelství. Jolene Blalock není nejlepší herečkou a tak její "boj s emocemi" není zdaleka tak přesvědčivý, jako v případě nedostižného Nimoye. Nevadí to ale natolik, aby to nějak narušilo její postavu a vztah k Archerovi a ostatním.

Jednou z nejoblíbenějších postav a vedle Bakuly nejschopnější herec v Enterprise je Charles "Trip" Tucker III. v podání skvělého Connora Trinneera. Ten se zná s kapitánem spoustu let, a je jeho nejlepším přítelem. To občas vytváří napětí, protože Tucker je hodně impulsivní, někdy  nepatrně xenofobní člověk, který se dostává do problémů. Trip se během seriálu stal oblíbenou postavou a má vedle Archera a T´Pol asi nejvíc prostoru. 

Tripovým přítelem se během čtyř let na lodi stane také taktický důstojník Malcolm Reed. Voják každým coulem, pocházející z rodiny mariňáků, který výběrem vesmírné lodi zklamal rodinu a musí si tak neustále dokazovat, že udělal správnou věc. Trvá mu dlouho, než je schopen se spřátelit a někomu se otevřít, hodně pracuje a jeho svědomitost často zachránila loď před zkázou. Jeho neustálé připomínání nutnosti zesílení zbraní či zavedení taktického poplachu, je velkým odkazem i na budoucí/minulé série, kde jsou tyto věci samozřejmostí. Dominic Keating, jeho představitel, nemá moc šancí projevit se, ale vojáka zvládá celkem s přehledem.

Lodní doktor Phlox je vedle T´Pol jediným mimozemšťanem na lodi a jako všichni ostatní doktoři ve ST seriálech, se i on těší oblíbenosti. Používá neortodoxní metody léčby, spoléhá se na přírodní způsoby, a má tři manželky, z nichž každá má tři manžely. Jeho nezaujatý pohled na lidi a jejich chování je vtipný a zároveň někdy i velmi poučný.

Hoshi Sato je lodní komunikační důstojník a také lingvistka, již stačí jazyk slyšet, aby si ho osvojila. Postava zpočátku nejisté ženy, která nesnáší cestování vesmírem, má klaustrofobii a neumí střílet, se také během čtyř let změní ve schopnou členku posádky, která dokáže i převzít velení, když je třeba. Působí křehkým dojmem, takže ji mají všichni tak trochu potřebu chránit, ale i z téhle škatulky se vymaní.

Posledním z hlavních postav je smolný Travis Mayweather, jenž je asi nejméně zapamatovatelnou postavou. V prvních dvou sériích je mu ještě věnována pozornost a dostane i svou epizodu, ale bohužel během dalších dvou let se změní jen v pilota, který říká „Ano, pane“, případně hlásí stav lodi atd. Je to poměrně škoda, protože jako mladý a vynikající pilot, který vyrůstal na dopravní lodi, by mohl přispět znalostmi a zkušenostmi z cest vesmírem, ale není to nikdy plně využito. Anthony Montgomery není taky úplně jistý v tom, co se po něm chce, ale je to celkem sympaťák, plnící povinnost „černocha na palubě“ docela slušně a jeho mladický optimismus někdy pomáhá dalším členům posádky, kteří to v beznadějných situacích už vzdávají.

Neoficiální postavou je kapitánův pes Porthos, který Enterprise ještě víc obzvláštňuje, ačkoliv samozřejmě nedělá nic důležitějšího, než že požírá sýr (který nesmí, protože mu nedělá dobře).

Star Trek: Enterprise určitě není pro každého – pro některé trekkie je možná příliš neortodoxní, pro neznalce Star Treku naopak možná příliš "trekovský", užít si ho ale mohou obě strany. Seriál měl čtyři série, a s klesající sledovaností mu nakonec nepomohly ani úvahy o případném přesunu na jinou stanici. Třetí a čtvrtá série jsou považovány za nejlepší, protože už měly kontinuální příběh. Poslední epizoda je spíchnuta narychlo a spousta fanoušků předstírá, že se nikdy nestala. Je škoda, že když tvůrci ST zkusili vedle Deep Space Nine zase něco jiného, nesetkalo se to s úspěchem. Možná, kdyby dali čas fanouškům vydechnout a počkali dva, tři roky po doběhnutí Voyageru, mohlo být všechno jinak. Ale i tak se můžeme těšit ze čtyř sezón plných originálních příběhů. Jako sci-fistka Enterprise doporučuji, jako trekkie taktéž. Pokud spadáte do jedné či druhé skupiny, pak je Enterprise povinností, protože jako sci-fi jde o nadprůměr a vedle ostatních Star Trek seriálů se rozhodně krčit v koutě nemusí – naopak některé z nich převyšuje. Jestli mám pravdu, to už si musí každý po shlédnutí rozhodnout sám.

čsfd, imdb

Vyvolený (Unbreakable, USA, 2000)

David Dunn pracuje v ochrance na fotbalovém stadionu, má stabilní plat, syna a odcizenou manželku. Jednoho dne při cestě vlakem dojde k nehodě, při níž zahynou všichni cestující, až na něj. Byla to náhoda, že přežil bez jediného škrábnutí? Nebo za tím bylo něco víc?

Odpověď možná zná Elijah Price, který přijde s neuvěřitelnou teorií, jež změní Davidovi život.

M. Night Shyamalan nám přinesl Šestý smysl, a oživil tak žánr mrazivých thrillerů. Většina následovníků selhala kvalitativně nebo finančně, případně zapadly jen proto, že Šestý smysl se dlouho nedal překonat. Sám režisér na to trochu dojel, protože od natočení Ženy ve vodě se mu příliš nedaří.

Vyvolený měl trochu smůlu, že následoval právě po veleúspěšné duchařině, a spoustu lidí dodnes míjí. Diváci si buď pustí právě duchy vidícího Osmenta, nebo mimozemskou invazi v thrilleru Znamení. Přitom Vyvolený je dost možná spolu se Šestým smyslem Shyamalanův nejlepší film – a v určitých aspektech svého předchůdce i překonává.

S jistou nadsázkou se dá říct, že takhle by vypadal komiksový film, kdyby ho natočil Shyamalan. Po první úspěchu, na němž si udělal jméno, znovu přemluvil Bruce Willise, aby se připojil k jeho dalšímu projektu. Dává tak Willisovi šanci zase trochu vykročit ze své obvyklé škatulky. Vyvolený přitom sleduje podobnou premisu jako předchozí film – odcizená manželka, chlapec (tentokrát syn hlavního hrdiny), událost na začátku filmu, která se na konci ukáže být klíčová atd.

O tomhle filmu se nedá příliš psát bez prozrazení spoilerů v ději, tak si vystačím s tím, že Samuel L. Jackson hraje Elijaha Price, majitele obchodu se vzácnými komiksy, který trpí vzácnou poruchou kostí. V Davidu Dunnovi, ve Willisově opět příjemně civilním podání, vidí svůj protipól – muže, který se nikdy nezraní, nemarodí a je obdařen ještě zvláštními schopnostmi.

David pochopitelně Elijahovi nevěří, ale když se nevědomky pokouší jeho teorii ověřit, musí mu dát za pravdu. Spojence má ve svém zmateném synovi Josephovi, jenž má otce za hrdinu, a který trpí rozkolem manželství svých rodičů. Manželku Davida tu hraje Robin Wright Penn, ale nemá dost prostoru pro to, aby hrála něco víc, než jen rozladěnou a místy smutnou Audrey Dunn.

Síla Vyvoleného je velmi nenápadná. Jedná se o film, po němž vzdychnete, že to bylo skoro perfektní. Všechno tu zapadlo na své místo – herci, režie, scénář, podmanivá atmosféra, podkreslující téma filmu a zachycující náladu a rozpoložení hlavního hrdiny, hudba (opět od Jamese Newtona Howarda), a vůbec je to ukázková, skutečná filmařina.

Tempo je o dost pomalejší, nejsou tu žádné lekací scény, ani jiné atributy thrilleru. Jediné, s čím tu režisér pracuje, je parádní atmosféra.

Pointa na konci sice není tak překvapivá jako v Šestém smyslu, ale schopnost Shyamalana ji prodat, z ní dělá pointu logickou a svým způsobem předvídatelnou – a přesto bude nejeden divák překvapen, protože k ní během filmu zdánlivě nic nesměřuje. Shyamalan se tady vyhnul malým náznakům, a na rozdíl od Šestého smyslu, kde jsou detaily vedoucí k rozuzlení rozházené v celém filmu (a jichž si divák všimne až při druhém shlédnutí), tady nic takového není, a přesto dává konec dokonalý smysl.

Je tak ve shodě právě s komiksovým žánrem, na nějž celý Vyvolený odkazuje. Vlastně jde o komiksový film, jen bez konkrétní předlohy a s civilním normálním prostředím.

Šestý smysl je režisérův asi nejznámější film, protože přišel s něčím novým a obnovil žánr atmosférických hororů. Vyvolený stojí neprávem v jeho stínu, ale o to víc zůstane zakořeněn v paměti.

U Vyvoleného se chvíli mluvilo o pokračování, a asi by vůbec nevadilo, ba naopak. Sledovat přerod Davida Dunna z člověka trochu zkroušeného životem v někoho, kdo nad sebou převzal kontrolu a akceptoval to, kým je, tady není pořádně rozvedeno a v případném druhém dílu už by se proměna mohla projevit naplno.

Toho už se dnes bohužel asi nedočkáme, protože Shyamalanovi dnes na film už dá peníze jen málokdo.

Vyvolený tak zůstává jedním ze zapadlých klenotů, které vás mile překvapí pokaždé, když o něj náhodou zavadíte. 

čsfd, imdb

Green Lantern (USA, 2011)

Hal Jordan je nezodpovědný, talentovaný pilot, který nikdy nic nedokončí a všechny životní příležitosti vyhazuje oknem. Když ho ale jednou neznámá síla přitáhne na místo, kde havaroval mimozemšťan Abin Sur, který prozradí Halovi, že je vyvolený, něco se změní. Mimozemšťan v zelené byl totiž jeden z Green Lanterns, ochránců galaxie, a Hal Jordan byl vyvolen, aby převzal jeho místo. Abin Sur předá Halovi prsten, kterým dokáže ovládat vůli, a stvořit tak všechno, co si přeje – a bránit tímto způsobem svou planetu a pomáhat chránit celý vesmír. Dokáže se Hal vyrovnat s nenadálou zodpovědností, které se celý život vyhýbal? Když temné zlo začne ohrožovat Zemi, musí se dát rychle dohromady a přijmout svou roli, než bude pozdě….

Green Lantern to měl od začátku těžké. Ročně do kin vstupují tři, čtyři komiksové filmy, a je třeba už trochu riskovat a sahat do zaprášených poliček pro starší a neznámé komiksy. V době, kdy studia víc a víc závisejí na zámořských tržbách, je stále problematičtější přicházet s komiksy, o kterých v Evropě nikdo neslyšel a doufat, že bude úspěšný. Marvelu to až dosud vycházelo, když dokázali prodat Iron Mana i Thora, tedy dva komiksy, které jsou známější než chlap se zelenou lucernou, přesto popularity Batmana či Supermana nedosahují. Navíc se zdá, že DC Comics jsou zakleté a kromě netopýra se jim ve filmu nedaří.

 Nacpat 200 miliónů dolarů do neznámého komiksu byl risk, který bohužel nevyšel, ale není úplně pravda, že film by byl špatný. Jen je těžko stravitelný, protože se toho v něm děje hodně, je dost dlouhý a nesouměrný. Nemluvě o tom, že i zatraceně složitý na převyprávění.

Martin Campbell je zkušený a schopný režisér, který dokázal dvakrát restartovat Bonda (a natočit nejlepší filmy novodobých sérií), a ukázal, že i chlap s maskou jde natočit zábavně a přitom civilně (Zorro: Tajemná tvář). Právě tenhle přístup bohužel režiséra tentokrát zradil, nemluvě o scénáři, na němž dělalo pět lidí, neustále se přepisoval a film tohohle formátu, který je z velké části sci-fi, není pro Campbella ten pravý materiál.

Celé je to natočené tak rutinně, až to bolí. Jde o typický origin příběh, kdy se z obyčejného člověka stává hrdina, ale právě to je u Green Lanterna kámen úrazu. Obsazení je špatně, a příběh nám neumožňuje se o hlavního hrdinu bát, cítit s ním nebo se vůbec zajímat, co se s ním stane. Hal Jordan není Tony Stark nebo Thor. Tony Stark je povahově nepatrně podobný Jordanovi, ale dokáže se převtělit do hrdiny i bez ztráty horší stránky své osobnosti. Přesto je v něm tolik slušnosti, že si umí vážit daru, který mu byl dán. Tady je patrná propast mezi Halem Jordanem a Tonym Starkem (či Thorem). Hal Jordan moc získal zadarmo. Prsten si ho jednoduše vybral, protože v něm "něco cítil" a Hal tak nemusí vynaložit žádné úsilí na to, aby získal moc a sílu. Od začátku to nebere vážně, chvílemi se chová jako idiot, a neprochází žádnou osobní proměnou.

A to máme Jordanovi věřit, že dokáže přesvědčit všemocné staré nesmrtelné bytosti o tom, že Lidi jsou přece výjimeční a zaslouží si šanci. Stark v Iron Manovi prošel tvrdou zkouškou, kdy musel o svůj život bojovat a to změnilo jeho přístup a chování. Thor byl zpočátku arogantní syn mocného boha, a až když o svou moc přišel, začal si ji dostatečně vážit. Nic z toho v Green Lanternovi není. Ryan Reynolds navíc  dost dobře nezvládá zahrát změnu charakteru, takže v jednu chvíli je nezodpovědný blbec, aby najednou citoval nikdy předtím nevyřčenou přísahu Green Lanternů, a pak se zase vrátil ke svému původnímu já. Zkrátka chaos. Není ale fér dávat to za vinu jen Reynoldsovi, protože jako herci mu musí někdo říct, co se od něj přesně chce.

Blake Lively jako Carol Ferris má paradoxně zajímavější roli, ač hraje jen milostný zájem hlavního hrdiny. Bohužel je to také herecké dřevo, a ve scénách, kdy mají s Reynoldsem působit jako bývalý/budoucí pár, jim to nikdo věřit nebude. Odříkávají jen text, který jim byl dán.

Mnohem zajímavější jsou scény na planetě Oa, kde se Hal učí, co je to být Lanternem, ale těch je méně, než by si divák přál, a tady zase tkví problém u Campbella. Bere zelenou mimozemskou divočinu jako nutné zlo a s jeho slabostí pro civilnost si nerozumí. Scény na Zemi pak působí nuceně, a scény z Oa jsou zase mimo a prsknuté do děje jen tak bez ladu a skladu. Halův výcvik je krátký a sporadický, a nemáme tak ani moc šanci sledovat Marka Stronga jako Sinestra, který v barevné kombinaci růžové a zelené sice vypadá vtipně, ale ne nemožně, a jakmile začne mluvit, jdou pochybnosti o jeho charisma stranou. Reynolds se v jejich dvou společných scénách pak tlačí tiše v koutě.

I ta hrozba, která má zničit Zemi, se nezdá dostatečně "globální". Všechno se odehrává v jednom městě, v jedné ulici, aby byl hned hlavní souboj během dvou minut přetažen na oběžnou dráhu a ke Slunci.

Film je guláš, smíchaný z přesně určených ingrediencí, kde není navíc nic, co by ho nějak ozvláštnilo. Tady je souboj, následuje proslov, útok, vtípek, souboj, dialog atd.

Campbell nedal do filmu nic ze své osobnosti, a problém byl v tom, že Green Lantern by potřeboval nadhled. Podobně jako Captain America, u nějž hrozilo, že ho nikdo nevezme vážně, pokud tam nebude špetka nadhledu. Tady je něco jako nadsázka jen ve scéně, kdy Hal přiletí ke Carol v masce, a napodobuje Batmanův "sýpák", aby ho nepoznala, což samozřejmě prohlédne, protože ho „už viděla i nahého, a tak schovat jen lícní kosti nepomůže“. Je to pomrknutí na diváky, kteří se vždycky ptají, proč Lois nepozná Clarka, když si jen sundává brýle atd. Tahle scéna je tam bohužel jen jedna, a i když je ve filmu i pár povedených vtipů, tak se Green Lantern stále bere šíleně vážně.

Přes veškerou kritiku je ale potřeba vyzdvihnout pozitiva – ani při delší stopáži Green Lantern nenudí, 3D má smysl a při scénách z vesmíru nebo planety Oa je zase jednou potěšení sledovat film trojrozměrně, a James Newton Howard se pokusil vytvořit soundtrack, který by alespoň pasoval k jednotlivým scénám. Je to rutinní, průměrný filmový komiks, na nějž se zapomene, ale dvě hodinky dokáže zabavit. Jen se od něj nesmí čekat něco víc.

čsfd, imdb

Druhá šance (The Story of Us, USA, 1999)

Ben a Katie Jordanovi čelí po patnácti letech manželské krizi, z níž není zdánlivě cesta ven. Hádka střídá hádku, a snahy o znovu nalezení staré lásky a vášně selhávají. Díky pohledům do minulosti a hledání sebe samých se oba snaží dát svůj vztah opět dohromady…

Druhá šance je hodně zvláštní film a není pro každého. Na ČSFD i IMDB má poměrně nízké hodnocení, ale přesto bych na něj ráda upozornila, protože názory na filmy se liší a tohle je zrovna ten případ.

Problémy s tímto filmem může mít každý, kdo, za a) není fanda romantických dramat, b) dává přednost přímému filmovému vyprávění, c) nemá rád Michelle Pfeiffer či Bruce Willise (jak může někdo nemít rád Bruce?) či d) má problém s Brucem Willisem v dramatické, neakční roli. A pak také opět díky mylnému výkladu je Druhá šance považována za romantickou komedii, kterou rozhodně není.

Aspektů, proč nemít tenhle film rád, je hodně, a já jsem měla to štěstí, že jsem na ně byla upozorněna a hlavně nemám s výše jmenovanými věcmi problém.

Film vypráví, prostě a jednoduše, o manželské krizi. Nic víc, nic míň. Sledujeme dva životem trochu unavené lidi, jak se snaží k sobě najít cestu zpátky, odstranit vlastní chyby a nedostatky, podívat se na život zpět a zhodnotit ho.

Nebylo by fér tvrdit, že film nejvíce ocení ti, kteří si prošli něčím podobným – já jsem nikdy vdaná nebyla a krizí vztahu jsem neprocházela, a přesto jsem si Druhou šanci užila.

A důvodů proč vlastně se mi tohle romantické drama líbilo, je poměrně dost.

V první řadě je to právě ta dost odvážná myšlenka postavit film na příběhu krachujícího manželství. Je zajímavé sledovat, jak mezi sezeními v manželské poradně a hádkami, ve scénách z minulosti Ben a Katie budují dům, rodinu, svoje kariéry (Ben jako spisovatel, Katie tvoří křížovky), i jejich seznámení a co vlastně vedlo ke krizi mezi nimi.

Další věc je, že ve Druhé šanci není ani jeden z manželů prezentován jako viník – oba nesou na neshodách svůj podíl, a k rozkolu vztahu vedou i zdánlivé maličkosti a zlozvyky obou partnerů. Ben a Katie čelí i tomu, že děti odrůstají a tolik je nepotřebují, a oba manžele tak mají víc času na sebe a na nimrání se ve zlozvycích toho druhého.

Režisér Rob Reiner nám prostě ukazuje život, jaký ve skutečnosti je, bez kudrlinek, patosu a velmi civilně.

Poslední věc, která stojí za pozornost, je obsazení. Většina diváků zná dnes Bruce Willise jako herce převážně z akčních filmů, ale asi už ne všichni vědí o jeho televizních kořenech v seriálu Moonlighting, za nějž dostal Emmy i Zlatý Globus. A pokud pominu jeho dva výlety do nadpřirozené/sci-fi sféry jako Dvanáct opic či Šestý smysl, tak čistě dramatických rolí má na svém kontě jako šafránu.

Sledovat právě jeho, jak si s rolí muže, jemuž se život rozpadá pod rukama, poradil, je zajímavé a Willis si rozhodně ostudu nedělá, a Bena zahrál na výbornou – například scéna v restauraci, kde přechází od klidu až do stavu naprostého vzteku a zoufalství, je radost sledovat. Pro Michelle Pfeiffer to zase tak neobvyklá role není, ale tady je skoro nutnost sledovat film v originále. Sice tak přijdete o skvělý dabing Alexeje Pyška, který se pro dabování Willise narodil, ale bohužel dabérka už tak dobrou práci neodvádí a sráží výkon Michelle dost dolů (zní spíš hystericky a protivně).

Z dalšího hereckého obsazení by bylo asi spravedlivé zmínit ještě křoví v podobě nejlepších přátel Bena a Katie. Režisér Rob Reiner si tu střihl roli Benova kamaráda Stana, a Paul Reiser, jako Benův vydavatel, má už zkušenosti s podobným tématem ze seriálu Jsem do tebe blázen.

Ženské osazenstvo zastupuje hlavně trochu přehnaně uječená Rita Wilson, jako nejlepší kamarádka Katie.

Děti Bena a Katie už tak dobře obsazeny nejsou, ale nestráví ve filmu dost času na to, aby to nějak extrémně vadilo.

Druhá šance má přijatelnou stopáž něco přes hodinu a půl, není nikde natahovaná, a všechny scény, které ve filmu jsou, opravdu zapadají a tvoří ucelený příběh. Přílišná civilnost a citlivé téma, které si ne každý rád připouští, filmu asi trochu podkopávají nohy, ale i za tu odvahu něco takového natočit, si tvůrci rozhodně zaslouží palec nahoru.

čsfd, imdb