neděle 27. listopadu 2011

Správci osudu (The Adjustment Bureau, USA, 2011)

Mladý politik David Norris právě prohrál volby o senát, a při přípravě projevu na pánských toaletách narazí na Elise. Slovo dá slovo, a za dvě minuty už jsou oba zamilovaní až po uši. Elise Davida inspiruje k nejlepšímu projevu kariéry, ale než se mu stihne představit nebo dát číslo, uteče. Za měsíc na ní náhodou narazí znovu, v autobuse při cestě do práce. To už ale zasahují Správci osudu – agenti, kteří zajišťují, aby život každého plynul podle plánu. A Elise v Davidově plánu není. Mladému politikovi se zásahy nelíbí a chce s Elise být za každou cenu, a rozhodne se vzepřít osudu.


Správci osudu jsou pro mě překvapením letošního roku. Hlavně kvůli nulovým očekáváním se z filmu vyklubala příjemná podívaná, která stála i za ten lístek do kina.
Správci osudu teď už ale vycházejí na DVD a investice do něj určitě není marná.
A to nejen kvůli poměrně dobré bonusové výbavě (vynechané a prodloužené scény, tři kratší dokumenty a komentář režiséra), ale také proto, že je to hodně dobrý film.

Samozřejmě, inspirace příběhem z pera Phillipa K. Dicka je jen velmi volná, protože scénárista a režisér v jedné osobě, George Nolfi, se rozhodl vsadit spíš na romantiku než samotnou sci-fi nadpřirozenou složku, a s tím je potřeba počítat.
Věřit tomu, že naše osudy řídí "šéf", tedy Bůh, je pro nevěřící (kterých je u nás, přiznejme si, většina) trochu problém, ale ono to tam nikdy přímo nepadne. Tu představu získáme, ale něco jako Boží záměr nikdo nikdy nevysloví, a proto je ta myšlenka stravitelnější.
Režisér George Nolfi si vybral herce, kteří jsou stejně schopní jako sympatičtí, a také to mezi nimi náležitě jiskří, takže jim tu osudovou lásku bez problémů uvěříme a nějaké krkolomnější dialogy o osudu a věčné lásce jim nedělají potíže.
Matt Damon sice už trochu taťkovatí, ale spolu s Emily Blunt tvoří krásný pár, jemuž fandíme, a tu lásku jim přejeme.
Damon je dostatečně civilní a normální, aby nám bylo jasné, že tenhle za to stojí a Emily Blunt je zase přiměřeně bezprostřední, a zároveň milá, s hlavou na správném místě.

Atributem každé romantiky jsou rozhovory mezi zamilovaným párem, a ani tahle není výjimkou. Ve Správcích osudu je tohle poznávání hlavních charakterů základem a nadechnutím k finále, kde na nich náklonnost a láska musí být vidět. Společné scény Davida a Elise ale také slouží jako podkreslení jejich charakterů, kde se o nich něco nenásilnou formou dozvíme a jsme s nimi při všech jejich setkáních a schůzkách, čili máme dojem, že do jejich světa patříme a známe je osobně. To je hodně příjemný pocit.

Samotní Správci by se ovšem dost těžko zabývali osudem dvou obyčejných lidí, tak jim oběma předurčili zajímavou budoucnost, o níž tady jde především.
Pro Davida mají připravenou zářnou kariéru, která by mohla skončit až v Bílém domě, a pro Elise zase světla tanečních sálů a celosvětovou slávu na poli choreografie.
A zdá se, že pokud budou spolu, ani jeden z nich toho nedosáhne. Problém je, aspoň to tak Davidovi může připadat, že tohle prostě vědět nemůžou, a tak se Davidovi (a divákovi) zásahy do jejich životů pochopitelně nelíbí.

Vsadit na samotnou romantickou linku, než ze Správců osudu dělat drsný sci-fi thriller, v tomhle případě funguje výborně. Jistě, mohlo to být možná o něco zajímavější, ale Nolfi vše točí v příjemném retro stylu (který je viditelný i na plakátech), a New York proto nepůsobí jen jako kulisa, ale jako živé město se svými zákoutími, uličkami a parky, o nichž vědí jen místní, a na něž v průvodci nenarazíte.
Všechno, od postav, přes záběry na oceán až po samotné budovy, jakoby žije vlastním životem a je součástí příběhu, nikoliv jen jeho doplňkem. Každý detail má své místo a není navíc.
Soundtrack Thomase Newmana tuto atmosféru romantickými i akčnějšími sekvencemi doplňuje, a tvoří tak tu pověstnou třešničku na dortu.

Jediný problém, který jsem s filmem měla, byl fakt, že David zprávu o tom, že existují Správci osudu, přijal hodně rychle a bez větších pochyb. Nevím jak ostatní, ale já bych nejdřív tušila nějakou vládní konspiraci, a kdyby mě lidi v oblecích (s klobouky na hlavě) unesli a dotáhli do opuštěného skladiště, teorii o tom, že zasahují do lidských životů pomocí zvláštních schopností a zásahem "shora" dost těžko uvěřila. Obzvlášť v dnešní vědecké a racionální době, kdy vidět někoho s podivným přístrojem na hlavě je sice divné, ale ne nepravděpodobné.
To by ale film musel mít o půl hodiny déle, a nejspíš by i balancoval na hraně skutečného thrilleru, což by taky mohlo způsobit nevyrovnanost děje a žánru.
Tady dostáváme úhledný, krásný romantický příběh (s jedním z nejlepších filmových polibků), jemuž linie nadpřirozena jen dodává kouzlo a způsobuje "tam uvnitř" příjemný pocit.




úterý 22. listopadu 2011

Odpočívej v pokoji (Six Feet Under, USA, 2001-2005)

Fischerovi by byli úplně normální rodina, kdyby nevlastnili pohřební ústav, a nebyli tak denně obklopeni smrtí. Nejstarší syn Nathaniel Fischer se vrací jako každý rok domů na Vánoce, ale tentokrát je to jiné – v autě zemře jeho otec, Nathaniel Fischer sr. a Nate tak zůstává, aby pomohl rodině, hlavně své matce, Ruth, a bratrovi Davidovi. Původně chce zůstat jen pár dní, ale jeho otec měl jiné plány, když 50% rodinného podniku odkázal Nateovi, který se tak vrhá do práce, od níž před lety utekl. Pět sérií seriálu televize HBO ukazuje pět důležitých let v životě Fischerových a jejich nejbližších přátel a příbuzných, při jejich každodenním boji se životem a smrtí.


Autorem Odpočívej v pokoji je Allan Ball, který napsal Americkou krásu. Je to velmi znát, protože seriál je napsaný v podobném stylu. Je to příběh o zdánlivě normální rodině, v níž má každý svá malá tajemství, ale na rozdíl od Mendesova oscarového filmu, tady rodina drží při sobě, a prožívá své životy více dramaticky. A to hlavně díky přítomnosti mrtvých ve sklepě, kteří čekají trpělivě a mlčky na svůj pohřeb. Černého humoru se tu dočkáme taky, ale v jiné podobě, a není to rozhodně humor, při němž by nám v hlavě svítilo červené světlo, upozorňující, že tohle je absurdní a ironické. Odpočívej v pokoji je pojato jinak, občas se pousmějeme, a je tu víc toho humoru absurdního, pramenícího ze situací, které nám do očí absurdno přímo ukazují.

O Odpočívej v pokoji není snadné psát, a není jednoduché ho popsat. Vyvolává totiž emoce, a to velmi rozporuplné, mrazivé a občas i nepříjemné. Nutí diváka přemýšlet nejen o tom, co se vyklube z té a té nepředvídatelné situace přímo v seriálu, ale hlavně o životě a smrti. O tom, jak svůj život žije, jestli dělá to, co opravdu chce, proč to dělá, a jestli už někdy řekl svým rodičům, partnerům či sourozencům, že je má rád. Když jim to totiž dnes neřekne, zítra už může být pozdě. Anebo také o tom, jakou hudbu by chtěl zahrát na vlastním pohřbu. Vážně. Mně se to stalo.
V pěti sériích sledujeme život rodiny Fischerových. Sourozenců Natea, Davida a Claire, jejich čerstvě ovdovělé matky Ruth, kolegy Rica a jeho ženy Vanessy, Davidova partnera Keitha, Nateovy přítelkyně Brendy a její praštěné rodiny, a do života všech těchto lidí promlouvá smrt. Není to násilné, vtíravé, ale místy více či méně morbidní. 
David s Natem, majitelé pohřebního ústavu, ale zkrátka vědí, co se stane potom, když smrt zasáhne lidi kolem mrtvého, a hlavně díky nim vidíme pod pokličku toho, jak to v takovém pohřebním ústavu vypadá, a jak se s životem v něm vypořádávají všichni přítomní. Mají ho totiž přímo ve vlastním domě.
Když Nathaniel Fischer sr. skončil se svým autem pod koly autobusu, z jejich života nezmizel. Jedním z fíglů, jakými nás Ball baví a zároveň nás nechá tápat je ten, že všechny postavy v seriálu často vídají mrtvé. Fischerovi svého otce, oba mladí Fisherové a jejich kolega Rico si občas popovídají s mrtvým, kterého mají zrovna v mrazáku, a ti si s nimi vykládají o aktuálním problému, kterému ve svém životě zrovna čelí. To se vztahuje i na Fischera staršího, jenž říká věci nepříjemné, pravdivé a spíš představuje svědomí všech postav, které si povídají sice sami se sebou, ale v podobě jejich otce je to přece jen snazší. Fischer senior, s tváří Richarda Jenkinse, se vyskytuje v celém seriálu, ale jen tu a tam, když je ho nejvíc zapotřebí.
Nejsou to problémy malé, ale když si zvykneme na to, že hlavní postavy vidí a dělají tyhle zvláštní věci, zjistíme, že jsou úplně normální a jejich problémy, byť někdy těžké, jsou zcela normální.
Pokud vám někdo tvrdí, že na seriál Ulice kouká kvůli tomu, že je to ze života, nevěřte mu.
Postavy v Odpočívej v pokoji jsou tak skutečné, že vám zalezou pod kůži, stanou se na pár dní či týdnů (podle toho, jak dlouho seriál sledujete) součástí vašeho života, a vy jim chvíli fandíte, chvíli je nesnášíte a párkrát se přistihnete, jak obrazovce televize či počítače tvrdíte, že Nate, David či Claire dělají špatné rozhodnutí, ale oni vás, samozřejmě, neslyší. O dva, tři díly dál už je máte zase rádi, protože si chybu buď uvědomí, nebo je zasáhne něco špatného, a vy jim, jako každému členu vaší vlastní rodiny, odpustíte a chcete je obejmout.
Ačkoliv je v Odpočívej v pokoji poměrně dost postav, hlavní jádro zůstává, podpůrné vedlejší postavy se také vyskytují pravidelně, a pak jsou tu jen účastníci pohřbů nebo lidé, kteří dočasně vstoupí někomu do života, kde jsou přítomni třeba jen jednu sérii.



Jedním z klíčových vztahů, a zároveň nejpevnějším, jsou Nathaniel, David a Claire. Jako tři sourozenci při sobě stojí a pomáhají si, jak můžou. Mají mezi sebou spory a hádky, hlavně mezi Claire a jejími bratry. Ona je nejmladší, o patnáct let mladší než Nate, a proto si často připadá odstrčená, zapomenutá a v posledním ročníku střední školy to nemá snadné. Je chytřejší, bystřejší a kreativnější než ostatní její spoluvrstevníci, zároveň ale správně divná, protože jezdí v pohřebním autě přebarveném nazeleno, a kvůli neustálé přítomnosti smrti a pozůstalých v domě vidí život z více perspektiv. Její cestu sledujeme od střední školy až po odchod z domova, a zažíváme s ní špatné vztahy, špatná rozhodnutí, zmatek a krizi osobnosti, protože netuší (stejně jako to celý život neví většina z nás), co se životem. Když si najde něco, v čem by mohla být dobrá, něco nebo někdo ji připraví o iluze. Má komplikovaný vztah hlavně s matkou, protože ta je téměř o dvě generace starší, dceru často nechápe (a ona nechápe svou matku), a přesto, nebo právě proto, opakuje přesně stejné chyby jako před několika dekádami Ruth.
Claire hraje půvabně zrzavá Lauren Ambrose a dává Claire přesně to, co potřebuje. Je křehká, ale zároveň silná. Stará se o lidi kolem sebe, ale také je občas nevědomky sobecká. V první sérii jí bylo 23 let, takže měla školu už za sebou, ale ne zase tak dlouho, aby zapomněla, jaké to bylo. Za roli Claire má Lauren na svém kontě dvě nominace na ceny Emmy.
Podobně jako Claire je na tom i Nathaniel, jenž je o těch celých patnáct let starší, přesto na tom není o moc líp. Z domova odešel hodně mladý, protože nechtěl skončit jako jeho otec a odmítl pracovat v rodinném podniku. Sám je zmatený, neustále hledající to nepopsatelné něco, co by ho uspokojilo, a když to najde, tak mu to zase nestačí. V tomto případě je to Brenda Chenowith, s níž se anonymně pomiluje v přístěnku na letišti ve chvíli, kdy dostane zprávu, že jeho otec skončil po nehodě v nemocnici. Podmínky setkání těchto dvou odlišných, a přesto tolik podobných lidí naznačují divoký vztah, a tak tomu také je. Brenda, celý život vázaná na nemocného bratra, jenž na ní nezdravě visí a chová k ní velmi nesourozenecké city, je poznamenaná ještě víc než Nate rodinným zázemím. Má rodiče psychiatry, takže oba je vychovávaly jako subjekty k pozorování, ne jako malé děti. Brenda a její bratr Billy byly odmala, v případě Brendy naprosto zbytečně, zkoumáni terapeuty. Brenda s vysokou inteligencí už v šesti letech věděla, že je chytřejší než psycholog, který nad ní stojí a tak začala rebelovat a do svých třiceti let nepřestala. S patologickým vztahem k bratrovi se potýká i během nevyrovnaného, původně pouhého románku s Natem. Brenda a Nate  nemohou být bez sebe, ale nemohou být ani spolu, protože jsou si příliš podobní. Oba prošli příliš mnoha nevázanými vztahy, oba pijí, kouří marihuanu, a bojí se závazků. Ve chvíli, kdy zjistí, že je to mezi nimi vážné a zasnoubí se, začnou couvat a dělat všechno možné, aby se tomu druhému zprotivili. A to trvá téměř celé dvě série. Je fascinující a zároveň téměř bolestivé sledovat, jak se dva lidi, kteří se milují, vzájemně odhánějí. Brenda předvádí někdy takové scény, že by ji v jednu chvíli vzal člověk něčím po hlavě, ale jakmile se na scéně objeví její bratr nebo divní rodiče, odpustíme jí. Rachel Griffiths obdařila Brendu vnitřní silou, na níž stojí celá její rodina, ale pod jejíž tíhou se už pomalu a jistě hroutí. Sledovat její postupné zhroucení z usměvavé, nespoutané ženy do emocionální trosky je stejně silné jako znepokojivé, a Rachel byla přesně za tohle obdařena Zlatým Glóbem a několika dalšími nominacemi.
David prožívá podobný vztah, ale s policistou Keithem Charlesem. David, nejprve odmítající připustit i před rodinou, že je gay, postupně získává sebevědomí, přijímá, kdo je, ale když se mu to povede, tak je jeho vztah s Keithem téměř nenávratně zničený. David, prostřední ze sourozenců Fischerových, zůstal doma, zatímco Nate utekl, a převzal rodinný podnik, i když chtěl jít původně studovat práva. Zpočátku to má Nateovi za zlé, ale při společné práci zjistí, že mu společnost bratra dělá dobře a má ho rád. Vztah Natea a Davida je velmi pěkně udělaný, stejně jako zahraný, protože Nathaniel Petera Krause a David Michaela C. Halla, jsou civilní, normální bratři a oba herci dokážou krásně podprahově vyjadřovat to, co cítí. Jen řečí těla nebo očí vedou celé dialogy, a divák přesně ví, o čem se baví. Oba dva potom šli hrát do jiných seriálů (Dexter je pro Halla otočení o 180 stupňů, Krause hrál zase v úplně odlišném, sci-fi/mystery žánru policistu v minisérii Pokoj č. 10), ale za role bratrů si oba odnesli také plno nominací.
Matka tří sourozenců, Ruth Fischer, cítí po smrti svého manžela zármutek i úlevu. Vzala si ho jako devatenáctiletá, nikdy předtím nechodila s nikým jiným a strávila celý život jako žena v domácnosti, starající se především o něj a o rodinu. Když má teď většinu dětí z domu a manžela na hřbitově, najednou neví, co se životem. Pořád cítí potřebu se o někoho starat, tak začíná spát téměř s každým mužem, který jí přeběhne přes cestu, aby zjistila, že jí naopak další závazek nevyhovuje. Motá se v kruhu, hledající podporu a lásku u mužů, kteří jí ale zároveň svazují a nedovolují jí být tím, čím by chtěla být. Problém je, že to neví ani ona sama, a tak mívá zajímavé, vtipné a znepokojivé návaly úzkosti, střídající se s eufórií, kdy si dovolí na chvíli se odvázat, aby na ní ráno po probuzení čekaly další problémy a důsledky jejího jednání. Svým způsobem je sice pro své děti matkou, sama sebe ale vnímá stejně, jako se vnímá její dcera Claire. Je zmatená, rozčilená, toužící po lásce a zároveň ale i životním naplnění. Trvá jí dlouho, než přijme, že je David gay, aby nakonec uznala, že je to právě David, kdo má s Keithem nejstabilnější vztah. Nechápe chování Claire, která dělá přesně to, co by dělala ona, kdyby se tak brzy nevdala a její hádky a usmiřování s dcerou jsou jedním z nejlepších aspektů seriálů. Herečka Frances Conroy střídá perfektně všechny dramatické i vtipné polohy své postavy, protože musí ukázat, že Ruth byla kdysi krásnou ženou, a ta krása je stále přítomna, jen utopena pod návaly starostí a upjatosti.
Pak je tu Davidův partner, Keith, který pochází z prostředí, v němž ho otec bil a matku podváděl a sám bojuje s prudkou povahou. Je pravým opakem Davida, takže jejich hlavní rozbroje plynou z toho, že zatímco David chodí do sboru a raději by jel na seminář o nových rakvích, Keith je policista, a má rád sport, a hlavně přitahuje obě pohlaví. To sice David taky, ale na rozdíl od Keitha není on přitahován k nim, což v jednom případě způsobí v jejich vztahu velký problém. Tenhle otevřený homosexuální vztah je ukázán velmi civilně, normálně, tak, jak takový vztah vypadá (homosexuální skupiny ho v té době velmi ocenily), a zatímco dnes jsou gayové a lesbičky všude (kdy ta móda asi zase opadne), ve své době to bylo velmi odvážné. V Odpočívej v pokoji ale ukázali, že dva gayové mohou žít stejně jako heterosexuální pár, řešící stejné problémy, jako oni. A co si budeme povídat, i dnešní diváci raději přijmou dvě líbající se ženy, než dva muže (stereotypní, ale co naděláme).
Poslední hlavní postavou, potloukající se po Fischerovic domě, je mladý Federico Diaz, jemuž Fischer starší pomohl se vzděláním a naučil ho všechno, co je v pohřebnictví nutno znát. Rico je tak velmi dobrý a také žádaný, protože dokáže každého mrtvého připravit tak, že vypadá lépe, než když žil. Rico sám prochází několika fázemi, kdy má se ženou druhé dítě, aby se mu následně manželství rozpadlo, dalo zase dohromady, rozpadlo…ale ačkoliv to tak nevypadá, i on je jakýmsi členem Fischerova klanu, a i když ho Nate a David berou jako zaměstnance, vycházejí si vstříc a pomáhají si.

Tento dlouhý popis postav je nutný k pochopení výjimečnosti seriálu. Postavy jsou lidé z masa a kostí, a jejich osobní příběhy, ačkoliv se odehrávají v neobvyklém prostředí, jsou běžné, a normální, jako naše vlastní. Čelí radostem i tragédiím, a ve chvíli, kdy se jim něco povede a dají si dohromady jednu část života, je zasáhne další smůla nebo neštěstí, jako se to běžně stává. Jejich výhodou, ale i prokletím je to, že žijí v blízkosti mrtvých a pozůstalých, takže si uvědomují pomíjivost života. Každý pohřeb, každá smrt, jim dodávají novou perspektivu a umožňuje jim uvědomit si vlastní smrtelnost. V případě Natea je to neustálé hledání sebe sama, stejně jako pro Claire. Pro Davida je to vyrovnání se s vlastní podstatou, protože dokáže přijmout fakt, že vůbec odlišný není a chce jen žít normální život s člověkem, kterého miluje. Pro Ruth to je nejasné celou dobu, protože po čtyřiceti letech se z ní stala žena, která může dělat, co se jí zlíbí, a přesto stále lpí na svých starých zvycích, které se už neshodují s moderní dobou, v níž se najednou sama ocitla. Pro Brendu je to hlavně boj o svobodu vůle, odpoutání se od bratra a rodičů, a nalezení sebe sama.



Celé Odpočívej v pokoji je vlastně o hledání smyslu života, a o tom, že každý z nás, bez ohledu na věk, pořád hledá to, co ho udělá šťastným, ačkoliv nikdy nepřijde na to, co to vlastně je.

Každá epizoda začíná smrtí. Prvních pár minut (nebo i jen sekund) sledujeme nějakého člověka, jehož čeká smrt. Někdy je to i skupina lidí, u nichž hádáme, kdo to bude a co se stane nebo je to všechno jen návnada, a tři minuty sledujeme někoho, o kom si myslíme, že zemře, a nakonec je to třeba jen náhodný kolemjdoucí. Pár těchto smrtí je morbidně důmyslných (uskřípnutí v rozjíždějícím se výtahu je noční můrou každého, kdo pracuje nebo žije ve výškové budově) nebo jsou to infarkty či pády, sražení autem a podobně. Ve dvou případech je to smrt mrazivá, protože v jednom díle jde o třítýdenní dítě a ve druhém o celou rodinu, a někdy se i nechtěně pousmějete (na ženu spadne z letadla kus ledu), ale vždycky následně po této otevírací scéně se  objeví černým nápisem na bílé obrazovce jméno a datum narození a smrti. To má větší sílu než celé truchlení nebo i samotná do detailů ukázáná smrt.Vidět to černé na bílém z toho dělá nevyvratitelný fakt, a zamrzí to hlavně v těch několika případech, kdy jde o postavu známou a nám blízkou. 

Odpočívej v pokoji se nevyhýbá kontroverzním tématům jako drogy, psychické nemoci, závislosti, ukazuje odvážné sexuální scény, s tím, že si tu scénáristé dovolili překvapenému divákovi, tak často oblbnutého sterilnějšími seriály, že i muži mají pohlavní orgány. Kleje se tu, nadává, slovo "fuck" padá často, ale ne tak, aby to rušilo. Postavy ho používají při nadávkách a v afektu, tak jako každý z nás.
Celý seriál doprovází skvělý soundtrack, včetně perfektní znělky.

Pět sérií po třinácti dílech je poměrně dost, hlavně proto, že epizody mají obvykle kolem padesáti minut, někdy i útočí na hranici jedné hodiny.  Délka seriálu a epizod tu ale není hlavním problémem. Kvůli tématu, a tomu, že tak pravdivě a skutečně seriál kopíruje lidské životy a myšlenkové pochody, není Odpočívej v pokoji něco, na co bychom se dívali ve stylu deset epizod za den. Příběh je propojený, však jde o pět let v životě jedné rodiny, a hrozně nás zajímá, co bude dál. Je to brilantně a poutavě napsané, i když tempo není závratné, a zvrat (o to překvapivější) se vyskytne jednou za několik dílů. Potíž je v tom, že vidět víc dílů za den vyvolává zvláštní smíšené emoce. Jak je uvedeno na začátku, často jde o mrazivé, nepříjemné pocity z toho, že říkají a dělají přesně to, s čím se každý z nás někdy v životě potýkal a, jednoduše řečeno, sledování tohoto seriálu bolí. Ale tak, že to chceme cítit, protože přesně takhle by měl každý seriál či film působit. Vyvolat emoce, neklid, někdy i menší depresi. Po samotném závěru nezůstane slz ušetřen ani ten největší cynik, a komu tenhle výjimečný seriál neležel v hlavě ještě několik dní po skončení, ten to asi necítil správně. Asi je bláznivé sledovat něco, co tak příliš připomíná život a vyvolává znepokojivé pocity a myšlenky. U seriálů a filmů bychom se měli bavit nebo ne? Jenže televize, stejně jako film, je médium, které produkuje jistou formu umění, a to nemusí být vždycky příjemné na dotek a na pohled.

Celé tohle povídání ale stejně Odpočívej v pokoji nevystihuje, a nejlepší proto bude, když si to každý okusí na vlastní kůži. Je ale potřeba mít po ruce DVD třeba s Láskou nebeskou nebo se jet mezi sledováním někam projít nebo projet, nejlépe s rodinou či blízkými přáteli, protože sledování o samotě po večerech vyvolává nechtěné přemýšlení o životě. A smrti.

středa 16. listopadu 2011

Svatyně (Sanctuary, Kanada/USA, 2008-2011)

Doktorka Helen Magnus vede celosvětovou síť zařízení, v nichž se shromažďují tvorové, nazývající se "abnormálové". Někteří jsou nebezpeční, jiní jen chtějí v klidu žít a u Helen nacházejí útočiště před nepřátelským světem. Spolu se svým týmem pak musí bojovat i s vládou, nepřáteli zevnitř a svou vlastní minulostí.


I přesto, že Sanctuary má český název (běží i u nás), dovolím si pořád používat Sanctuary, protože je to daleko přirozenější i proto, že český překlad nevystihuje přesně to, co toto místo znamená. Je to útočiště, nikoliv svatyně, a právě jako útočiště je zařízení Helen Magnus bráno.
Ale vezměme to hezky od začátku. Když skončil seriál Hvězdná brána: SG1, Amanda Tapping šla velet Atlantidě, aby se po roce přesunula do seriálu, jež spolu s Damianem Kindlerem a Martinem Woodem vyprodukovala. Ono je tam těch producentů víc, ale tito tři přešli přímo z Hvězdné brány, a na Sanctuary je to znát (pro někoho dobře, pro někoho ne).
První série začala původně jen jako webový seriál, s nepříliš valnými efekty, a trochu pomalým dějem. Když se potom přestěhoval do televize, pilotní díl se přetočil, a existují tak dvě verze. Opět, někomu vyhovuje webová podoba pilotu, někomu ta televizní. Každopádně Sy-Fy (tehdy ještě Sci-Fi) se Sactuary líbilo, a dnes už běží 4. série.

Shrnutí na začátku odpovídá pravdě jen částečně, protože Sanctuary je od počátku epizodní seriál, který má nějakou dějovou linii v pozadí, ale věnují se jí jen povrchně nebo až ve finálových dílech. Po 1. sérii se změnila dynamika, i styl psaní, ve svižnější, a o něco lepší. Úvodní série není špatná, jenom má své mouchy, hlavně v podobě ještě ne úplně sehraného obsazení a nejistotě, cože to chtějí vlastně točit za seriál.
Sanctuary i přes svou atraktivnost a poměrně originální téma, pořád trpí problémy, které se vyskytují u epizodních seriálů – nepříliš velký posun ve vývoji postav (které jsou zajímavé, zábavné i solidně zahrané, ale přesto pořád víceméně stejné), a hlavně reset, kdy se na události předchozí epizody v dalších dílech zapomene, a už se nikdy nezmíní.

Tohle zaseknutí ve vývoji postav zamrzí hlavně proto, že vztahy mezi nimi (a herci) naopak fungují výborně, a společné týmové epizody patří k nejlepším. Když ale dojde na epizodu, která je povinně vždy soustředěna na jednu nebo druhou postavu, vyzní to do prázdna.
Totéž platí o zmíněném resetu, protože Sanctuary má ve svém příběhu obrovský, trestuhodně nevyužitý potenciál.
Tady můžu začít hned s hlavní postavou, Helen Magnus. Není tajemstvím, že hlavním prodejním artiklem celého seriálu je hlavně Amanda Tapping, milovaná a uctívaná Samantha Carter z SG1. Ta bohužel byla u seriálu tak dlouho, že v Sanctuary přece jen probleskuje osobnost oné dokonalé vojandy a vědkyně z SG1 (kde místy byla až příliš perfektní a nechybující). Zejména proto, že Helen Magnus sama patří mezi abnormály, protože kdysi si při experimentu píchla upíří sérum, které jí zajistilo nesmrtelnost. Žije tedy víc než celé jedno století, ale zdánlivě se nemění. Díky této délce života měla čas studovat všechny možné vědy, jazyky, bojová umění, a dojem dokonalosti vzbuzuje proto i tady. Na druhou stranu tvůrci absolutně nevyužívají její dlouhověkosti k nějakému projevu "temnější" stránky osobnosti. Jistě, při epizodách z minulosti jsou patrné rozdíly – Helen v 19. století byla blond a prostá vědkyně (například to, že byla v té době doktorka, se tam až na jednu větu v jedné z epizod neřeší vůbec), zatímco v současnosti je tmavovláska a nosí zbraň. Taky působí poněkud chladnějším a paradoxně zbrklejším dojmem, ale to je tak všechno. Potenciál v jejím případě hodně nevyužitý, a to také proto, že za svůj dlouhý život potkala spoustu lidí a zažila plno událostí, o nichž by se daly točit dvoj nebo troj díly, ale bohužel na něco podobného dojde jen párkrát.
Nemluvě o tom, že Amanda Tapping (jinak v civilu velmi sympatická) ji hraje úplně stejně jako Samanthu Carter. Poznat to je hlavně v momentech, kdy se kolem ní vyskytují talentovanější a charismatičtější herci, jako třeba Peter Wingfield, který zastíní každého nebo Jonathon Young, jehož upíří verze Nikoly Tesly je neodolatelná.

Helenin zástupce, doktor Will Zimmerman, který je v celém Sanctuary jediný "normální" člověk, a samozřejmě se spoustu věcí teprve učí, slouží divákovi zpočátku jako průvodce. Will má velmi dobrou pozorovací schopnost, takže si umí všímat detailů, jež ostatní přehlédnou, a je tak pro Helen od počátku nepostradatelný hlavně díky znalosti psychologie. Nese si z dětství trauma, kdy jeho matku zabil uprchlý abnormál a přivedlo ho to na dráhu poněkud podivínského, ve zvláštní věci věřícího psychologického poradce pro vládu.
Hraje ho Robin Dunne, jemuž Sanctuary dala jedinečnou šanci, a sérii od série se herecky zlepšuje, i když některé z jeho epizod jsou v seriálu nejslabší (nebo naopak nejlepší).

Emilie Ullerup hraje v 1. sérii dceru Helen, Ashley, která je pravým opakem své matky. Její postava není moc rozvinutá a většinou se omezuje na vtipkování nebo střílení ze zbraní.

Technikem a jednou z nejlepších postav je Henry Foss, šikovný a zábavný geek, v podání skvělého Ryana Robbinse.


Christopher Heyerdahl, jinak známý jako Wraith Todd z Atlantidy, si oblékl masku, a dělá asistenta/komorníka/důvěrníka všem v sídle Sanctuary, jako Bigfoot, zkráceně Biggie.

Sanctuary se vyskytuje hodně historických postav, zajímavě pojatých a vysvětlených. Kolem Helen se totiž pohybují další lidé, kteří se s ní podíleli na experimentu, jenž jí samotné umožnil dlouhověkost. Mnou vyzdvihovaný Peter Wingfield je John Watson (ten Watson je zároveň i Sherlockem Holmesem, kterého si Watson jen vymyslel), jehož hlavní schopností je brilantní mysl. John Druitt má schopnost teleportace a zároveň si o něm všichni dlouho myslí, že je Jackem Rozparovačem. Ten byl Heleniným snoubencem a hraje ho opět Christopher Heyerdahl, v Sanctuary tak jediný ve dvojroli. A pak perfektní Jonathon Young, představující Nikolu Teslu, jenž se po vpíchnutí upíří krve sám v upíra změnil kvůli skrytému genu v jeho DNA. Tesla je pravděpodobně nejoblíbenější postava, a často se také vrací. Epizody s ním jsou zábavné a zajímavé, protože je to asi i jedna z nejpropracovanějších a nejspornějších osobností – má Helen rád a často jí pomáhá, ale sebe má raději, navíc jako poslední žijící upír je náležitě arogantní a egoistický (ale tak nějak pěkně egoistický), takže nikdy nevíme, kdy koho zradí a co zrovna plánuje.

Postavy spolu opravdu pracují dobře, ať v týmových epizodách, nebo různě poskládané (Helen s Willem Henry s Willem či Henry s Helen).
Ale ačkoliv se Will  z vyděšeného psychologa na začátku mění ve schopného zástupce Helen, nebo Henry přebírá více a více odpovědnosti, jejich osobnosti se příliš nemění a zůstávají těmi kladnými, správnými, bez známky šedi. To je na druhou stranu v dnešním seriálovém oceánu osvěžující, ale právě do Sanctuary, kde denně čelí velmi neobvyklým a život ohrožujícím situacím, se jednorozměrné postavy moc nehodí.

Sanctuary rozhodně není pro každého. Pro milovníky dlouhých story-arců, složitých postav a perfektního herectví určitě ne. Ale jde o dostatečně zábavný, oddechový seriál s nápadem, který je svým způsobem velmi originální. 
Po televizních obrazovkách se upírů a vlkodlaků dnes potlouká hodně, ale žádný z nich není tak "cool" jako  Nikola Tesla (jeho vlastní slova), nebo zábavný a civilní "vlkodlak" Henry Foss (uvozovky proto, že není vlkodlak, ale jen jakási vlkodlačí verze). Nejsou tam dilema řešící teenageři, nebo komplikované vztahy mezi lidskou dívkou a rádoby krvelačným (strašně krásným a mladým) upírem či vlkodlakem.
Trochu zamrzí hodně nevyužitý potenciál jednotlivých postav a zápletek (například občas zmíněná válka mezi lidmi a upíry, která upíry před tisíci lety vyhladila), a hodně špatné triky, na nichž Sy-Fy očividně nechce moc utrácet.
Co se u Sanctuary povedlo, je hudba, přesně podbarvující téma seriálu – místy tajemná, občas dramatická, a někdy tématická k dané epizodě. Samostatný soundtrack by za poslech určitě stál.

Ve 3. sérii se Sanctuary trochu oklepala z vlastních chyb, a tvůrci načali zajímavý příběh, táhnoucí se jako červená linie až do současných dílů – události, odehrávající se v premiérových dílech jsou přímým důsledkem toho, co se stalo v minulé sérii.
Reset u postav a epizodních příběhů funguje dál, ale už to není tak patrné, a jestli Sanctuary dostane další sérii, bude hodně zajímavé sledovat, kam se tvůrci rozhodnou seriál vzít.

Tenhle mix fantasy, mystery a sci-fi nemůžu úplně s čistým svědomím doporučit, protože jde opravdu o seriál ve stylu "jednou kouknout a dost", ale není to zase nic, u čeho by zběhlý seriálový divák vyloženě trpěl. A pokud si chcete někde mezi Dexterem a Hrou o trůny odpočinout od komplikovaných zápletek a postav, pak je Sanctuary ideální volbou.



neděle 13. listopadu 2011

Malá princezna (A Little Princess, USA, 1995)

Sára žije se svým otcem, britským důstojníkem, v Indii. Když je její otec povolán do boje, odveze svou dceru do internátní školy v New Yorku, kam chodila její matka. Sára se těžko srovnává s chladným prostředím školy pro dívky z lepších rodin, a svou fantazií a smyslem pro samostatné myšlení dráždí hlavně ředitelku, slečnu Minchinovou. Nejhorší chvíle pro Sáru ale nastává ve chvíli, kdy její otec umírá na frontě ve válce. V tu chvíli navíc propadá veškerý jeho majetek britské vládě a Sára se tak ocitá v milosti chladnokrevné ředitelky, jež z ní udělá služku pro dívky, s nimiž ještě nedávno sedávala u jednoho stolu…


Alfonso Cuarón má v Hollywoodu trestuhodně málo práce. Velké naděje, Mexická jízda, Potomci lidí, to jsou všechno filmy různých žánrů, ale Cuarón umí hlavně pracovat s příběhem, postavami a také dokáže to, co není samozřejmostí – umí režírovat děti. Není divu, že jeho Harry Potter a vězeň z Azkabanu, je jeden z nejoblíbenějších filmů potterovské série. Fantazii a realitu dokonale mísí, a vytváří tajemný, magický svět, který je temný a depresivní (Potomci lidí) či (téměř) veselý (právě Malá princezna). 
"Snovější" pasáže v jeho filmech jsou pevně ukotveny v realitě (pokud zrovna netočí film o brýlatém čaroději), jen jim dá nádech tajemna a okoření to neopakovatelnou atmosférou.
Malá princezna je přesně tento případ. Vše ve filmu je skutečné, a na rozdíl například od podobně postaveného Faunova labyrintu, jsou i části, kde malá Sára sní, vlastně skutečné. Film je protknutý vůní Indie, a když Sára vypráví ostatním dívkám příběhy a pohádky z Indie, vidíme jen to, co si představuje ona a ostatní. Je to představa, příběh, a toho jsme si vědomi. Kořením provoněné příběhy krutě kontrastují se Sářinou realitou, kde se ze dne na den stává sirotkem v nehostinném světě, v němž není na snění místo. Její jedinou kamarádkou je černošská dívka Becky, která v sirotčinci uklízí a pomáhá v kuchyni. Sára si ale nakonec získává srdce všech dívek, jejichž vlastní svět je omezen na učení, dobré mravy, kdy nemají nárok na přemýšlení o věcech mimo běžnou realitu. Sára všem tvrdí, že "každá dívka může být princeznou", protože ona sama byla tátovou princeznou. Na jedné straně bojuje urputně s faktem, že vlastně nemá žádnou budoucnost, a na druhé straně se slečnou Minchinovou, které leží nezávislá a tvrdohlavá Sára v žaludku.
I přes pohádkově-reálné ladění filmu, tu nejsou typičtí představitelé dobra a zla. Slečna Minchinová je prostě jen výtvor prostředí, v němž žije, odmítající odlišnost, vyžadující po ostatních stejně tvrdou disciplínu, kterou si prošla ona sama. Na dívkách jí záleží, a Sáře poskytla přístřeší i poté, co dříve jedna z nejmajetnějších dívek přišla o vše. Na druhou stranu, peníze jsou silnou motivací pro všechny, a její úmysly jsou čistě lidsky majetnické.
Její internát je navíc plný nejen dívek, ale také dalších postav, jako je její sestra Amelia, zamilovaná do mlékaře, s nímž chce utéct nebo právě černošskou dívkou Becky, která je pro Sáru oporou hlavně proto, že v tomto světě žije odmala a od života nečeká nic.
Vztah Sáry a Becky je pojítkem celého filmu, protože zatímco Becky pomáhá Sáře vyrovnat se s její ztrátou, Sára naopak Becky dodává naději nejen vyprávěním příběhů ze "své" Indie, ale i nadějí a vůlí v lepší život navzdory okolnostem.
Malá princezna je ale především o boji mezi pragmatickou slečnou Minchinovou, a svobodomyslnou Sárou. Sára má z velké části navrch, protože při ní stojí dětská naivita, stejně jako energie a vůle, kterou může mít jen dvanáctileté dítě. A ve chvílích, kdy se nikdo nedívá, se i slečna Minchinová zavírá do své kanceláře, a sní o tom, jak je i ona princeznou. A právě tehdy ji nemůžete nenávidět, jen litovat, protože dávno ztratila schopnost se alespoň jednou za čas zasnít a nechat se unášet fantazií.

V roli Sáry se objevila Liesel Matthews, pro niž to byla první role v životě a pojala ji tak bezprostředně, jak jen mohla. Fandíme jí, přejeme jí to nejlepší a její příběhy o krásné a voňavé Indii ji baštíme i s navijákem. Liesel si pak zahrála ještě v Air Force One dceru Harrisona Forda, a od té doby ve filmu nehraje, což je možná škoda, ale na druhou stranu se jí vyhnul osud dětských hvězd. Může tak navždy zůstat malou princeznou.
Upjatou slečnu Minchinovou hraje Eleanor Bron, která ředitelku školy správně vybalancovala mezi "dobrem a zlem" a udělala z ní normálního člověka, který je jen trochu moc zapletený do vlastních sítí.
Becky si hlavně s pomocí vykulených očí zahrála Vanessa Lee Chester, která se od té doby vyskytuje hlavně v seriálech.

Film se hemží mnoha dalšími postavami, ale hlavní pozornost je upnutá na Sáru a její boj o to, aby stále mohla žít svůj příběh bez ohledu na to, co se kolem ní děje. A to vše za zvuků podmanivé hudby Patricka Doylea.
A jako ve správném pohádkovém příběhu, i tady se dočkáme šťastného konce.

Po shlédnutí Malé princezny je člověku prostě a jednoduše dobře. Je to takový ten zaprášený klenot, na který čas od času narazíme v neděli odpoledne v televizi a donutí nás si k té televizi na chvíli sednout (i když na ní vlastně už skoro nekoukáme). A na rozdíl od jiných podobně laděných filmů, Malá princezna je stále stejně kouzelná i napodruhé, napotřetí…nebo napodvacáté.


středa 9. listopadu 2011

Truman Show (USA, 1998)

Truman Burbank žije ve městečku Sea Haven, kde se všichni usmívají, mají se rádi, ale podivně se chovají. Zvláštního chování si Truman ale nikdy nevšimne, protože tu žije od narození a jinde nebyl. Důvod divného světa kolem Trumana je ten, že ho ještě před narozením adoptovala televizní společnost, a s ní tvůrce televizní reality show, Christof, který řídí celý jeho život. Shodou několika okolností se ale Trumanovi začne zdát, že něco přece jen není v pořádku, a pustí se do pátrání po tom, cože se to kolem něj vlastně děje…


Těžko říct, kdy se objevilo slovo reality show, ale dnešní šílený svět médií je v Truman Show téměř vizionářsky perfektně převeden na plátno mistrovskou rukou režiséra Petera Weira. Ten se rozhodl zariskovat a obsadit tehdy čistě komediálně založeného Jima Carreyho, a spolu natočili film, jenž dodnes figuruje v žebříčcích nejoblíbenějších/nejlepších filmů (včetně naší ČSFD), ale přitom ho obyčejný divák, nesledující zblízka filmové dění, téměř nezná. A ono jde opravdu o jeden z nejlepších filmů vůbec.
U jen málo filmů se dá říct, že jde o "čistou filmařinu" nebo "dokonalou ukázku filmového umění", ale o filmech Petera Weira se to říká velmi často. Vždyť například jeho Společnost mrtvých básníků posadí na zadek kdekoho i dvacet let od jeho vzniku (i tady tehdy Weir obsadil do vážné role komika, Robina Williamse). Jedním ze scénáristů a producentů byl Andrew Niccol, který je na mix drama/sci-fi/satira jedním z nejlepších.
Napsat, že je nějaký film perfektní, je pro každého autora, pokoušejícího se napsat recenzi či doporučení odsouzení k tomu, aby film jen chválil, ale v případě Truman Show to ani jinak nejde.
Peter Weir vede Jima Carreyho zkušeně jeho první skutečnou vážnou rolí, v níž tehdy Carrey překvapil a zabodoval. Proč se později opět pustil do komedií, je asi otázka pro někoho jiného, ale i přes jeho role ve Věčném svitu neposkvrněné mysli nebo Majestic (o tom někdy příště), se nikdy nestal čistě dramatickým hercem, což je obrovská škoda.
Truman Show hraje všechno – od nadšeného, šťastného manžela až po emocionální trosku. Celou dobu ví, že se něco děje – už jen náznaky, kdy dělá něco, co by normálně nikomu nevadilo, ale on cítí, že by to dělat neměl a tak to dělá potají (vytrhávání stránek z časopisů), zahraje jen změnou postoje či svěšením ramen.
Jeho závěrečná konfrontace s Christofem je brilantní, a trvající téměř dvacet minut.
Christof, producent a tvůrce show, je vlastně hodně zvrácená otcovská figura, kterou Truman sice nezná, ale sám Christof se do ní velmi vžívá. Považuje ale Trumana za svůj majetek a někoho, s kým může manipulovat, a ne s jako živým člověkem. Ed Harris byl za svou roli po právu nominován na Oscara, protože i přes to, že hrál chladnokrevného producenta, toužícího hlavně po sledovanosti, ho dost těžko můžeme nenávidět. Není to nějaký čistokrevný záporák či padouch, a téměř až do samého závěru se dají jeho úmysly pochopit.

Sea Haven ve filmu představuje zdánlivě dokonalý svět, a přitom je to jen kulisa postavená jako obrovské divadelní studio, kde se každý může cítit bezpečně, protože se ho okolní dění netýká. Všichni kolem Trumana vědí, co se děje a své role hrají přesvědčivě, či působí jako vypadlí z reklamních časopisů na bydlení. V tomhle ohledu asi vede výborná Laura Linney, hrající herečku Hannah Gill, v Truman Show představující Trumanovu manželku Meryl. Matoucí? A co teprve pro chudáka Trumana, jehož celý život obklopují lidi, pro které je to celé jen hra a živobytí, a lásku a náklonnost k němu jen předstírají. Laura Linney hraje nepříliš dobrou herečku, jejíž scény afektovanosti a nutnosti "product placementu" v naprosto nevhodných situacích, jsou vtipné a nádherně přehrávané. Předstírat přehrávání chce velmi dobrého herce, aby to nepůsobilo křečovitě, ale bylo to zábavné, a aby divák pochopil, že ve skutečnosti to takhle nefunguje.
V jedné ze svých věčných vedlejších rolí se objevuje Noah Emmerich, který hraje Trumanova nejlepšího kamaráda Marlona, a jde o "dětskou hvězdu", která s Trumanem v seriálu vyrůstala. Emmerich je ale od podstaty sympaťák, má vděčnější roli (nehraje herecké afektované poleno) a i se zdá, že mu na Trumanovi opravdu záleží. Ne ale natolik, aby mu řekl pravdu.
Ač se film Truman Show odehrává podle indicií v blízké budoucnosti (tedy dnes), samotný seriál s Trumanem v hlavní roli je jakoby stylizovaný někam do 50. let. Pokusy o skrytou reklamu jsou velmi nápadné (uprostřed manželské hádky z Meryl vypadne, že by jí měl Truman připravit skvělé kakao, a totálně ho tím zmate a ještě víc rozčílí), stejně tak jako barevnost, přehnanost a atmosféra celého místa. Všechno se zdá být na povrchu perfektní, ale každý něco skrývá pod reklamním úsměvem.
V televizi dění ve fiktivním městečku sleduje Sylvie v podání Nataschi McElhone, jež kdysi v seriálu hostovala a do Trumana se zamilovala. A on do ní. Jenže jejich lásce nepřál Christof ani televize, a tak tráví svůj veškerý čas tím, že se snaží upozornit na nespravedlivé chování vůči Trumanovi a doufá, že jednou budou moct být spolu.

Scénář, režie, herci, hudba, atmosféra, satirické vidění světa médií, jenž se jen pár let po odvysílání filmu v kinech změnil přesně v karikaturu sebe sama, to všechno tvoří parádní mozaiku jednoho z nejlepších filmů vůbec. Truman Show upozornil na to, že lidem už nebudou stačit fiktivní příběhy, ale budou chtít stále víc – realitu nebo alespoň předstíranou realitu. Reklama bude platit všechno, a levné zápletky psané na koleně porazí kvalitní příběhy. Jistě, dnes, když existuje plno kvalitních seriálů, v mnoha ohledech kvalitnějších než filmů (pomyslná poklona směrem k HBO, AMC a Showtime), není všechna kritika směrem k televizi fér. Reklamy je ale víc než dřív, je všude, a reality show? O tom tu přece nemusím psát, protože o "hvězdách" z těchto show se denně píše všude. Jakoby tihle lidé, co se v životě dokázali tak akorát pozvracet v televizi, někoho zajímali.
Truman Show to zkrátka odhadli a vlastně je jen otázkou času, kdy se nějaká podobná věc v televizi opravdu objeví…

sobota 5. listopadu 2011

Drtivý dopad (Deep Impact, USA, 1998)

K Zemi letí Wolf-Biedermanova kometa, která má modrou planetu zasáhnout za necelý rok a zabít všechno živé. Zatímco se plánuje záchranný plán, jak ji zničit ještě před dopadem, vybraní a náhodně vylosovaní lidé se schovávají do Arch, které by měly poskytnout útočiště a umožnit lidstvu přežít.


V roce 1998 došlo ke zdvojení projektů, k nimž čas od času dochází a jeden z filmů obvykle tahá za kratší konec. V tomto případě ten kratší konec držel Drtivý dopad, a nebylo to nezbytně proto, že by to byl oproti Armageddonu horší film. Armageddon měl za sebou obrovskou reklamní kampaň, u kormidla Michaela Baye, který vyházel fyzikální zákony oknem a naservíroval líbivější balíček se známějšími (a profláklejšími) herci a písničkou od Aerosmith.
Režisérka Mimi Leder se rozhodla to udělat postaru, a začala vyprávět několik lidských příběhů nezávisle na sobě, aby je na konci všechny spojila – a nechala nějaký ten šutr na Zem i spadnout. Nápad s vrtáním na letícím asteroidu, sledování hrdinů v raketoplánu a na Zemi, to všechno tu je taky, k tomu ostatně není potřeba nic moc dalšího domýšlet. V Drtivém dopadu se ale scénáristé víc zabývají samotnými důsledky přicházejícího konce světa. Od paniky, přes rabování, až konečnou rezignaci lidí, kteří se do Arch nedostali. Nápad s Archami je taky poměrně originální (v porovnání s konkurencí), a ukazuje i lidi bojující, nejen slepě sedící před televizí, očekávající projev prezidenta USA. Ten tu samozřejmě nechybí, stejně jako černoch v roli prezidenta, často se objevující v katastrofických filmech (tady je to pro změnu Morgan Freeman).
Co Drtivému dopadu pomáhá k větší civilnosti, jsou nejen tyhle malé detaily (sledování jednotlivých osudů, přesnější reakce a detailnější chování lidstva pod tlakem), ale méně známé obsazení. Do někoho jako Bruce Willis se divák bude těžko vžívat (i když samozřejmě bez něj by Armageddon nebyl tím, čím byl), ale Téa Leoni jako reportérka, jejíž rozvedení rodiče jí stavějí do nemožné situace, v níž se musí rozhodnout, na čí straně stojí, je divákovi rozhodně bližší než superhrdina bez bázně a hany. Postarší astronaut Robert Duvall, jehož Spurgeon Tanner staví rozvážnost a zkušenosti nad mládí v misi, která má zachránit Zemi, je také příjemnější sledovat.
Právě Duvallovo postupné sbližování a získávání si respektu jeho mladších kolegů je jednou z nejlepších částí filmu.
Ani mladí Elijah Wood a Leelee Sobieski, jejichž právě se rodící první láska hraje ve filmu velkou roli, se nenechají zahanbit. Vlastně tady má šanci na chvíli zazářit každý, aby nám pak bylo líto, že některého z nich režisérka nechá umřít. To sice dělá i Bay, ale u něj je to "stylové" a "hrozně tragické", zatímco tady jen pokrčíme rameny. Je to ale dobře, protože přílišné tlačení na pilu by bylo jen na škodu.
Samozřejmě (a bohužel) i na to dojde, a emoce se ždímou i tady, ale zase je to díky pomalému poznávání postav, k nimž máme při dopadu meteoritu blíž.
Drtivý dopad má na druhou stranu trochu problém s délkou, a hluchých míst je tu víc než dost. V případě některého zkušenějšího režiséra by možná scéna se čtením Bílé velryby na palubě raketoplánu působila jinak, a emotivněji. Režie Mimi Leder postrádá lehkost a určitou "osudovost", kterou zase Bay umí, třeba jen díky dunící hudbě a oblétávání kamery kolem svých hrdinů.

Srovnávat Armageddon  a Drtivý dopad je na místě – oba byly v kinech ve stejnou dobu, oba pojednávají o stejné věci, ale zatímco Drtivý dopad neuspěl, o Armageddonu se mluví dodnes. Proto jsem se rozhodla napsat právě o počinu Mimi Leder, která si i jako ženská režisérka dovolila vstoupit do neobvyklých vod, a alespoň za to jí věnuji dvě hodiny svého času na shlédnutí a třeba i kritické zhodnocení jednoho z těch lepších katastrofických filmů, kde se nebojí ukázat lidské slabosti a chyby. A tak by to možná mělo právě v případě tohoto žánru být.