sobota 28. ledna 2012

Ledové ostří (The Cutting Edge, USA, 1992)

Hokejista Doug Dorsey při olympijském zápase utrpí zranění oka, které ho vyřadí z profesionálního hokeje. Nemůže hrát, přijde o stipendium a jeho život od té chvíle existuje jen mezi okresními zápasy a odmítavými dopisy od velkých klubů. Kate Mosley je skvělá krasobruslařka, která na té samé olympiádě nedokončila svou jízdu, a skončila v propadlišti dějin. Oba dva svede dohromady Katin nový trenér, Anton, který v Dougovi vidí potenciál a věří v návrat Kate na olympijský led. Dokáže se ale trochu nevycválaný sympaťák Doug shodnout s rozmazlenou, ale zranitelnou Kate, odložit spory a vyhrát medaili?


Ledové ostří je samozřejmě nostalgicko-klasická romantika, která ale i přes téma krasobruslení dokáže zahřát u srdce.
Filmů ze sportovního prostředí existuje plno, stejně tak jako těch romantických. Romantika spojená se sportem ale zase tak obvyklá není – a hlavně, protože na tohle jsou experti hlavně v Hollywoodu, často jde stejně o americké sporty jako americký fotbal nebo baseball, které středoevropanovi nic neříkají. Jediná světlá výjimka posledních let je možná tak Wimbledon a Blufuj jako Beckham…a to ten první jmenovaný byl navíc britská výroba, a ten druhý zase s velkým evropským přispěním.
Krasobruslení je ovšem velmi vděčná tématika na rozehrání romantického příběhu, jen se to musí umět. Zapomeňte na nepovedená pokračování Ledového ostří z poslední pětiletky – originál je jen jeden. Není to velkolepý film, a dost těžko ho budete hledat v obchodech na DVD (musíme otrocky čekat, než se znovu po mnoha letech objeví s novým dabingem v televizi – což se teď po deseti letech čekání úspěšně stalo, anebo pro nás šťastné, vládnoucí angličtinou, zbývá DVD v originále). O tom, že naši distributoři těžce zaspávají a servírují nám jen to, co sami chtějí, aby se prodávalo, by vydalo na delší povídání a jiný článek, takže to sem nebudu plést.

Ledové ostří v původním českém dabingu není perfektní. Zpětně například překlad působí místy směšně a špatně, ale zase je v něm ta nostalgická vlna, s jejíž pomocí leccos odpustíme.
Romantických filmů je jako máku, ale takové, které by dokázaly udržet pozornost i jen hodinu a půl, neopakovaly se, a ještě dodaly nějaký byť jen pokus o filmařinu, je opravdu málo. Ledové ostří mezi ty povedené rozhodně patří.
Jistě, dá se polemizovat o zápletce, která stojí na tom, že hokejista, který to předtím nikdy nedělal, je schopný se za rok a půl naučit trojité skoky a piruety, a pár vyhraje zlato na olympiádě po jedné společné soutěži. Tohle se dá ale snadno přehlédnout, hlavně proto, že většina diváků o krasobruslení stejně nic moc neví. Tenhle film je také ideální pro ty, kteří si myslí, že krasobruslení není sport a muži v něm jsou padavky.
Tady dokáže scénárista Tony Gilroy (ano, TEN Tony Gilroy, se svým prvním scénářem) přesvědčit o tom, že padání na tvrdý led, fyzická dřina a hodiny a hodiny tréninku rozhodně pro žádné padavky nejsou. Je tu naznačeno, jak to v krasobruslení chodí (rozhodčí mívají své favority, neshody s trenéry jsou zcela běžné, stejně jako rivalita mezi páry ze stejných zemí), a zároveň je kladen nádherný důraz na postavy, které jsou živé a uvěřitelné. Cesta dvou hlavních protagonistů k tomu, aby si nakonec padli do náruče je sice trnitá, ale není překombinovaná a jsou na ní zcela pochopitelné překážky.
Oba jsou pak navíc vystaveni jako živoucí charaktery se silnými i slabými stránkami osobnosti. Relativně hůř z toho vychází Kate, která zpočátku působí jako velmi protivná, svéhlavá a rozmazlená mladá žena. Ve skutečnosti je to zraněná duše, která touží vlastně jen po pěkném slovu a lásce. Doug je na druhou stranu sympaťák, který si ale dost těžko přiznává osobní a životní prohry. Kate je v jejích slovních výměnách důstojným protivníkem, ale zároveň rovnocenným a stabilním partnerem, na nějž se vrtkavá Kate začíná pomalu a jistě spoléhat s nejistotou někoho, kdo nikdy někoho takového v životě neměl.

Vztah mezi Dougem a Kate se jednoduše pomalu vyvíjí s tím, jak se oni dva vlivem toho druhého mění. Je to radost sledovat, hlavně díky hercům D.B.Sweeneymu a Moiře Kelly, kteří nejsou žádní céčkoví herci. Oba mají koneckonců docela úspěšné televizní kariéry i dvacet let po společném krasobruslařském dobrodružství, navíc s vědomím, že právě Ledové ostří je pravděpodobně jejich vrcholem, na nějž se i dnes lidi rádi dívají. Oba dali do svých rolí maximum (Moira se dokonce naučila natolik dobře bruslit, že zvládala i jednoduché skoky a piruety), a chemie mezi nimi je tak velká, až jiskry létají (v jednu chvíli doslova).

Na oba dohlíží trenér s obličejem Roye Dotrice, jehož ruský přízvuk je očividně těžce naposlouchaný, ale jinak je to pevná postava, podporující oba své krasobruslaře s otcovskou péčí, vědom si přesně jejich silných a slabých stránek.
Ostudu si nedělá ani Terry O´Quinn v roli otce Kate. Není to nějaký tyran, který by se dal očekávat z Katina přístupu k němu, ale touha po úspěchu zaslepuje jeho city do té míry, že je spíš chladný obchodník než milující otec. A přesto není nesympatický, zlý nebo protivný.
Všechny postavy jsou tu napsané tak, aby působily normálně. Dokonce i přítel Kate, který zhruba v polovině filmu zmizí, je obyčejný muž, který si sám uvědomí, že pro Kate není ten pravý a včas ustoupí.

Scénář se tak vyhýbá klasickým klišé, kdy se musejí hlavní hrdinové zbavovat nechtěných protějšků svých partnerů, kdy jim někdo jejich lásku nepřeje, nebo jim osud hází klacky pod nohy. 

Rozhodně stojí za zmínku i soundtrack Patricka Williamse, který napsal hudbu přesně na míru příběhu – místy je melodická až melancholická, jinde se přelévá téměř do rockových rytmů.
Pochvalu zaslouží i režisér s kameramanem, kteří zvládli vytěžit z krasobruslařských momentů maximum.

Závěrem je pak ještě potřeba dodat, že příběh se nikde nevleče, a celý film je sestříhaný přesně na takovou délku, aby finále mohlo vygradovat ve chvíli, kdy to divák nejvíc očekává. Jeden z nejromantičtějších filmových závěrů potom dodá dobrý pocit a teplo, které cítíme i navzdory tomu, že se celý odehrává na ledě.


sobota 14. ledna 2012

Jednotka příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz, Velká Británie, 2007)

Nicholas Angel je vzorný policista, který až příliš miluje svou práci. Vyznamenání a ocenění mu pokrývají celou zeď, účastní se aktivit od bojových umění až po háčkování, a kvůli zapálenosti pro práci si neudrží vztah. Je tak dobrý, že to začne vadit i jeho šéfům, kteří ho proto z Londýna převelí do městečka Sandford. Tam se zdánlivě nic neděje, a místní policejní sbor je spíš přehlídka lidí v uniformách, než policistů. Když se ale začnou množit zvláštní nehody, Angel tuší, že s tímhle městem není všechno tak pohádkové, jak se na první pohled zdá. A pak je tu ještě ta labuť…


Psát o Jednotce příliš rychlého nasazení je jako snažit se vylovit smítko plovoucí v čaji vidličkou. Jako žánr spadá všude a nikam, a nejvýstižnější popis by byla možná akční parodie.
Jenže problém je v tom, že Jednotka je příliš dobře zahraná, napsaná a akční, než aby to byla jen parodie. A není to ani čistá akce, ale pokrývá všechny žánry od komedie, přes horor, po drama, až k nadsazené detektivce. Simon Pegg a Edgar Wright, kteří se opět sešli nad scénářem, aby dali dohromady pokračování jejich "Cornetto trilogie" (prvním dílem byl Úsvit mrtvých, a třetí by se měl točit někdy letos nebo příští rok). Simon Pegg a Nick Frost opět v hlavních rolích vzdávají úctu několika žánrům, po zombie hororu jsou to tentokrát "Bayovky" a další klasiky akčního žánru.
Pegg, Frost a Wright jsou geekové, kteří mají to štěstí, že si můžou natočit film. Vznikl tak tenhle filmek, kde sami Pegg s Frostem skáčou, uhýbají kulkám, a střílejí oběma rukama, zatímco letí vzduchem, aby si to náležitě užili, dělali si z toho legraci a zároveň tak vzdali svým oblíbencům hold.
Je trochu obtížné se v zápletce zpočátku zorientovat, protože je potřeba nic z toho nebrat vážně, ale na druhou stranu jsou hlavní postavy tak živé a zábavné, že nejde se jim smát. Pegg s Wrightem byli u Úsvitu mrtvých možná trochu nejistí, když úplně netrefili rovnováhu mezi hororem a komedií, ale tady už to vychytali. Je to mix žánrů, kdy psaní možná probíhalo způsobem, kdy Pegg vykřikl: „Tady dej ještě další scénu s labutí. A sem dej výbuch. A hele, co kdyby na tohohle chlápka spadl kámen?“.
Scénář může takhle působit, ale Wright má všechno pevně v rukou a celý film je vizuálně vyloženě vymazlený. Rychlé střihy, detaily, honičky v autech, akční scény, ale i klidné momenty, jakoby vypadlé z Vražd v Midsomeru. A mezitím vším pořád pobíhá ta zpropadená labuť.

Jednotce příliš rychlého nasazení se musí přijít na chuť. Je to typický britský humor, kde někde bude divák smát nahlas, jinde se škrábat na hlavě, hodně se tu nadává, ale tak, že to není křečovité ani nucené. Každá postavička v Sandfordu dostane svých pět minut, aby nad nimi na všechno dohlížel Simon Pegg, který si roli akčního hrdiny užívá až do posledního záběru. Jeho Nicholas Angel má přesně tolik osobnosti na to, aby nám bylo jasné, že někdo jako on může klidně existovat (čili není přemrštěný), sžili se s ním, a sledovali jeho nechuť odejít z Londýna, pomalé zaplouvání do ospalé atmosféry Sandfordu, a následné vykopnutí do poslední akcí nabité půl hodiny, kde Pegg běhá s brokovnicí, hláškuje, střílí, a jede na koni.
Nick Frost jako jeho parťák Danny nezaostává ani o krok, a je docela potřeba ho obdivovat, protože na rozdíl od Pegga nemá ani vzhled, ani postavu typického akčního hrdiny (Pegg pro roli zhubnul a cvičil, a oba prošli i výcvikem se zbraněmi). Oba dva pak ukážou příklad pravého filmovo-policajtského parťáctví, o které jde v akčním policejním žánru především.
Oběma sekunduje slušná řádka britské herecké špičky, jejíž index "úžasnosti" stoupá úměrně s počtem jejich výskytu v jedné místnosti. Jim Broadbent hraje policejního šéfa, a přesně chápe roli a film, v němž hraje. Připomíná dobráckého šéfa malé policejní pobočky, který ale na všechno dohlíží ostřížím pohledem (možná až příliš).
Timothy Dalton se rozhodl přehoupnout do role přepálených záporáků, a svými dvojsmyslnými narážkami („Tenhle bude zítra ráno na kousíčky“) koření film a dává lekce v kradení scén.
Kdo pozná mihnuvšího se Petera Jacksona nebo k nepoznání maskovanou Cate Blanchett, tak má u mě plus, protože bych ani jednoho z nich nepoznala, kdybych si to nepřečetla.

Film vyšel u nás na DVD, nedávno dokonce v moc pěkném přebalu. Stejně jako u jiných britských věcí si ale film divák nejlépe vychutná v originále, i když autor titulků kadenci dialogů občas neuhlídal. Český dabing je povedený, ale stejně jako jinde, i tady to dabéři namlouvají jen jako další film bez potřebného nádechu ironie, a hlavně s utlumením některých hlášek, vtipů a klení.

Při sledování jakéhokoliv díla, které má na svědomí Pegg/Frost/Wright (případně jen jeden z nich) je nutné přistoupit na pravidla hry o tom, že tohle je parta filmových nadšenců, kteří dostali miliony na natočení Mizerů na britském venkově. Pokud tahle pravidla pochopíte, budete se královsky bavit.
A nakonec možná přijde i labuť.

sobota 7. ledna 2012

Mission: Impossible – Ghost Protocol (USA, 2011)

Po jedné neúspěšné akci, kterou měli na starosti Ethan Hunt a jeho tým, má IMF problém. Někdo tým jeho nejlepšího agenta obvinil z bombového útoku na Kreml, a tak prezident USA IMF zapřel, rozpustil a Ethan a jeho tým jsou tak jediní, kdo musejí napravit, co se stalo a zjistit pravdu. Neleží před nimi tentokrát o nic menší výzva, než je záchrana světa před jadernou válkou.


Poslední z článků o sérii Mission: Impossible filmů bude zaujatý. Velmi zaujatý. Po opakovaném shlédnutí v kině, ho považuji za nejlepší díl série, a to hlavně kvůli perfektně sehranému týmu. Slovo "tým" budu používat často, protože to je to, na co tentokrát režisér i producenti vsadili a tahle sázka jim rozhodně vyšla.
Režisérských otěží se, pod producentským dohledem Toma Cruise a J. J. Abramse, chopil Brad Bird, pro něhož šlo o dvojnásobnou výzvu. Pokračovat v sérii, kterou úspěšně nakopl zpět ke kvalitě Abrams, bylo samo o sobě těžké. Bird je ale známý jako režisér (velmi úspěšný) animovaných filmů – Úžasňákových a Ratatouille. A právě tyhle zkušenosti mu paradoxně daly největší výhodu. Z animovaných komiksových hrdinů si vzal smysl pro nadsázku, humor, týmového ducha a napětí, a z příběhu o kryse, následující svůj sen, naopak obrovský smysl pro detail a osobní příběhy.
Vytvořil tak pěknou kombinaci mezi prvním a třetím filmem (zatímco druhý je snad navždy zapomenut v propadlišti dějin), obloukem se vrátil k podstatě seriálu, a ještě pravděpodobně nakopl MI k nové sérii filmů se stabilním týmem.

Nic z toho by ovšem nemohl udělat, kdyby mu na ruku nešel Tom Cruise. Ten se tentokrát rozhodl trochu poodstoupit, vědom si toho, že jeho "starpower" už není dost velká na to, aby utáhla celý film. Jede stále víceméně jako hlavní postava, a jako jediný tu má celé sekvence jen pro sebe (po útěku z Kremlu tedy samozřejmě sledujeme jeho, místo jeho dvou dalších kolegů), a většinu bitek a kaskadérských kousků si také dělá sám, ale jinak jde o týmovou práci. Žádné zmizení týmu před koncem nebo křečovitá snaha dát dohromady tým jen proto, že tohle přece bývala týmová show.
K ruce dostal Jeremyho Rennera, Simona Pegga a Paulu Patton.
Simon Pegg se vrátil v roli Benjiho Dunna, který ale z technika povýšil na agenta v terénu a je mu věnován přesně takový prostor na to, aby mohl být vtipný, ale zároveň projít nějakým osobním vývojem. Není to agent nešika, jen nemá moc zkušeností a práce vedle jeho idolu, Ethana Hunta, ho plní nervozitou. Přesto ví, co dělá, a dělá to sakra dobře a jako agent je schopný stejně jako jeho zkušenější kolegové. Jen jako technik nemá žádné pěstní souboje s nepřáteli, ale do akce se zapojuje úplně stejně jako ostatní.
Jeremy Renner se objeví zhruba po půl hodině filmu jako analytik William Brandt, kdy potvrzuje, že "analytik" je někdo, o kom nikdo neví, co dělá a kdo to vlastně je. Jeho interakce právě s Benji Dunnem je perfektní, protože jsou to naprosté protiklady a jejich špičkování a společné scény jsou jedny z nejlepších scén ve filmu.
Paula Patton je také nová, a přiznám se, že jsem o ní předtím nikdy neslyšela, ale to je právě dobře. Do týmu sedla perfektně a její Jane Carter není chladnokrevná agentka, ale člověk z masa a kostí, kterému se stalo něco zlého. Místy je nejistá, ale i ona dokáže ve správnou chvíli udržet chladnou hlavu, a není těžké jí uvěřit jak vysoké podpatky a večerní šaty, tak pistoli a souboj se dvěma o hlavu většími chlápky.
Týmu pomáhá to, že Ethan Hunt je tu tentokrát už v tak trochu  mentorské roli. V Benjim vidí potenciál a celou dobu mu pomáhá a v terénu ho uklidňuje a podporuje. Totéž dělá i pro Jane a také v případě Brandta řekne správnou věc ve správnou chvíli.
Nejvýživnější scény, jako rvačku se záporákem, nebo lezení na nejvyšší budově světa (která je na nejlepší cestě stát se klasikou), si rezervoval pro sebe, ale jinak je Ghost Protocol stará dobrá týmová práce. Až do poslední chvíle se spoléhají jeden na druhého, a bez vzájemné pomoci a jejich podpory by Hunt tentokrát jejich "nemožnou misi" nedokončil. Cvak, bum, prásk, až do posledního napínavého momentu jsou všichni spolu. A když ne, jsou alespoň spojeni vysílačkou a neustále spolu mluví. Všichni mají spoustu scén společně nebo ve dvojicích a klape to tak, že si divák jen spokojeně ťuká do rytmu.

Možná existuje důvod, proč tohle není Mission: Impossible 4 (i když tomu spousta lidí tak říká), ale vyčleňuje se názvem. Téměř to vypadá jako začátek nové série filmů, tentokrát se stabilním týmem. Osobně nemám nic proti. Cruise se očividně do důchodu nechystá, a rozhodně to nevypadá, že by hodlal sérii někomu předávat (Renner byl moc dobrý, ale jeho postava nebyla načrtnutá dostatečně na to, aby mohla být centrem dalšího filmu – když tu navíc tak dobře šlape sestavený tým).
A tím se vracím zpátky k Birdovi. Jeho režie je jistá, a ačkoliv mnoho lidí považuje za vrchol filmu právě scény z Dubaje, tak já se závěrem filmu žádný problém nemám. Michael Nyqvist jako záporák sice nemá moc prostoru, ale je to spíš taková neviditelná hrozba a šílenství jeho Kurta Hendrickse se projevuje postupně. Možná by jeho závěrečný souboj vypadal jinak, kdyby měl víc prostoru, ale přiznejme si, Hoffmana z trojky by měl problém trumfnout každý.
Paradoxně nebezpečněji působí nájemná vražedkyně Sophie Moreau, která má jen pár dialogů, ale právě v tom je její největší kouzlo, protože jde téměř o tichou hrozbu z její strany.
Birdova režie funguje i v soustředěnosti na detail. Neustále víme, co se děje, kde jsme a na koho se díváme, a i honička v pouštní bouři je soustředěná jen na hlavní postavu a jeho protivníka.
Celý film ale není tak vážný jako trojka, a přelom k odlehčenější rovině mu svědčí. Pohoda panující v týmu se přelévá i do děje, a neustálé narážky typu: „Proč nenosíme masky?“ a podobné, pomáhají zlehčovat situaci. O většinu těchto narážek se sice stará Simon Pegg, ale i Cruise vypadá, že má zase radost ze života a lehká ironie je z něj patrná na první pohled. Návrat k devadesátkovému stylu tahle série zkrátka potřebovala jako sůl.
Jistě, jsou tu logické díry, ale ty provázejí každý díl, a během filmu se nedají téměř postřehnout. Birdovo hračičkovství totiž výborně odvádí pozornost. Nejde o superhrdiny, a i přesto, že Hunt tu skáče a leze a pere se s kdekým, je vidět, že jde pouze o lidi z masa a kostí. Ethan Hunt tu krvácí, je zraněný, stejně jako ostatní, a dělá to z nich sympatické lidi, kteří se jen ocitli ve špatné situaci. Selhávání plánů, i technologie tomuhle efektu také pomáhá, a Brad Bird tak dostává možnost si hrát s různými technickými vychytávkami, jaké bývaly v seriálu, aby ale neustále vracel tým zpátky k přemýšlení a improvizaci, když tyhle výstřelky moderní technologie selhávají.

Závěrečná scéna dává tušit, že pokračování se chystá, a pokud by mělo jít o stejnou sestavu jako zde, bylo by to pokračování na jedničku.

P.S. Návaznost na třetí díl tu je, a absence Huntovy manželky je tu postupně, přes několik zvratů, také vysvětlena, takže ani tady není nic ponecháno náhodě.

P.P.S. Praha zaskakující za Budapešť a Moskvu může být napoprvé trochu rušivá, ale   se na to rychle zvyknout.

pátek 6. ledna 2012

Mission: Impossible III (USA, 2006)

Ethan Hunt odešel z aktivní služby v IMF, a jen trénuje nové rekruty. Potkal totiž zdravotní sestru Julii, kterou by si rád vzal, ale musí před ní držet svou práci v tajnosti a neaktivní službou má jistotu, že se alespoň vrátí domů živý. Když zmizí v akci jedna z jeho nejnadějnějších studentek, jde jí s novým týmem na pomoc. Netuší, že se dostane do křížku se sadistickým obchodníkem se zbraněmi, Owenen Davianem, který zjistí, kdo Ethan opravdu je, a tím i o Julii. Ethan navíc objeví v IMF zrádce. Se svým týmem jde tak nejen proti Davianovi, ale i proti IMF, která ho považuje za zběhlého agenta…


Zápletka zní komplikovaně, protože je komplikovaná. Třetí díl převzal J.J.Abrams, přizval si Alexe Kurtzmana a Roberta Orciho, a natočil zase jinou Mission: Impossible, s níž se tak trochu vrací na začátek, ale zároveň hraje na populární strunu v podobě "temnější" akce jakou u Bournea nebo nového Bonda. Tehdy to fungovalo, ale v dnešní překotné době, kdy i nálada filmového publika je nestálá jako jarní sníh, už přece jen působí také trochu mimo. Na druhou stranu je MI3 mnohými považována za nejlepší díl (nebo byla, před aktuální čtyřkou), a nutno uznat, že oprávněně.
Abrams je známý rychlou akcí, ale zároveň je to hračička, který svítí baterkou do kamery, aby mohl v každém druhém záběru vzniknout tzv. "lens flare" efekt. Ten tu sice použije jen asi dvakrát, ale i to je známkou jeho osobitosti.

Styl vyprávění je také jiný – Ethan Hunt tady, podobně jako ve dvojce, jede spíš sólo, i když tu má mnohem lépe fungující tým než v předchozím díle. Tým, který má i něco na práci, ale jehož členové zmizí zhruba půl hodiny před koncem filmu.
Na druhou stranu tady dává ta sólovka smysl. Julii potkáváme na rodinné oslavě, a je vidět, že Ethan je do ní blázen bez toho, abychom museli přetrpět nějakou seznamovací půl hodinu, kde se k sobě oba protagonisté ve zpomaleném záběru blíží. Sympatická Julie s tváří Michelle Monaghan se objeví hned na začátku filmu, kde údajně zemře (to není spoiler, film tak začíná), aby se čas vrátil o pár dní zpět a my sledovali události, vedoucí k tomuto okamžiku. Scéna je to vypjatá a emotivní. On vůbec celý tenhle film je mnohem osobnější, než předchozí. Cruise má možnost dělat něco víc, než krkolomné akrobatické kousky, a celé je to osobnější a emotivnější. Na druhou stranu tu ale přece jen dialogy trochu drhnou a někdy působí roubovaně. Monaghan a Cruise spolu vypadají skvěle, ale při jejich dvou rozhovorech to trochu tahalo za uši.

Podobně je to i s Ethanovým týmem. Opět je tu Wing Rhames, který tu má oproti dvojce víc prostoru a chová se jako Ethanův přítel a rádce. Objeví se tu už i Simon Pegg jako Benji Dunn, jehož role je tu ale o poznání menší než v nadcházející čtyřce. Ale jak už to bývá, dostaneme tu i dva nové členy, kteří nejsou žádní žabaři – Maggie Q a Jonathan Rhyes Myers jsou oba výborní, ale nemají dost prostoru na nějaké charakterové vývoje svých postav, a kromě jedné krátké scény v autě nemají ani moc dialogů. Myers má sice jednu skvělou zinscenovanou hádku v italštině, ale poslední půl hodina patří Cruisovi, takže pak celý tým pohromadě vidíme až v samém závěru.
Ale jak je uvedeno výše, v tomhle filmu to nevadí. Není to vyloženě Cruisova show, a tým tady má zase konečně nějaký smysl, ale jde tu především o Huntovu osobní cestu, a to funguje výborně.

Jak se ve dvojce marně pokoušeli nastolit osobní vztah mezi Huntem a záporákem, který byl ve dvojce hraný bezzubým Dougray Scottem, tady dostal civilnější podobu v postavě Owena Daviana, který jen nemluví, ale skutečně koná. Chladnokrevnost a bezohlednost si v tomto případě herec Philip Seymour Hoffman nezřízeně užívá, a Davian je v jeho podání zahraný tak, že z něj jde opravdu strach. Na druhou stranu tu ale všichni, včetně Hoffmana, vědí, že jde "jen" o akční film, a tak nepřehrávají, nehrají si na nějakou osudovost, a tím to lépe klape. Cruise a Hoffman mají spolu ve filmu tří scény, z toho dvě jsou ale velmi intenzivní (v jedné je v křesle připoutaný Hoffman, ve druhé Cruise, a v obou případech jsou naprosto dokonalé). A pak je tu také již zmíněná Michelle Monaghan, která se tu rozhodně neztratí, a její Julie má charakter, kuráž a nebojí se ani bránit se zbraní v ruce, když je to potřeba.

I přes všechnu chválu MI3 selhává trochu v tom, že při opakovaném shlédnutí už tak dobře nefunguje. Když víme o všech kličkách a zvratech, část napětí zmizí a i ty emoce plují spíš na povrchu, než že by byly nějak hluboko zapracované. Hlavně je téměř zločin mít v obsazení lidi jako Myers, Maggie Q, Pegg, Rhames, ale třeba i Laurence Fisburnea jako aktuálního šéfa IMF, a nedat jim dost prostoru. Postav je tu zkrátka víc než dost, ale ne každý z nich dostane pozornost, jakou by si zasloužil.
Takže se zase vracím ke své původní stížnosti, že ač je filmový Mission: Impossible postavený na Tomu Cruisovi, tým má své opodstatnění a minimálně ještě v prvním filmu to také tak fungovalo. Ale zase, jde o osobní cestu a souboj klaďase/záporáka s osobním přesahem, takže alespoň v tomto ohledu je tenhle krok s upřednostňováním Ethana Hunta v pořádku. 
Bez Cruise a jeho produkce by film ostatně nevznikl. MI3 se finančně úplně nedařilo – což je paradoxní, když kvalitativně slabá dvojka vydělala půl miliardy – ale dnes je to jedno. Kvalita jde ne vždy v ruku v ruce s výdělkem (bohužel se to děje častěji, než by se nám líbilo), a na trojku se dá podívat z hlediska kvality série hodně vysoko. Balancuje na hraně mezi prvním a čtvrtým dílem, možná nad nimi, možná pod nimi, to už si musí každý rozhodnout sám.
Každopádně pro fanouška nejen Mission: Impossible filmů, ale i dobré akce a filmařiny, je tohle v podstatě povinnost. Příjemná povinnost.

úterý 3. ledna 2012

Mission: Impossible 2 (USA/Německo, 2000)

Ethan Hunt dostává nový úkol – najít nebezpečný virus, a chytit svého bývalého kolegu z IMF, Seana Ambrose. K tomu mu má pomoct Ambroseova bývalá milenka, velmi zdatná zlodějka Nyah Nordoff-Hall. Mezi ní a Huntem ale vznikne milostný vztah a tak musí Ethan a jeho tým Nyah ochránit, a ještě zabránit Ambroseovi v získání viru.


MI2 měla obrovský potenciál. Po úspěšném prvním filmu se o čtyři roky později pustil do produkce sám Tom Cruise, nabral starého známého Vinga Rhamese, najal si zdánlivě charismatického herce do role záporáka, za kameru posadil specialistu na přepálenou akci Johna Woo, našel milostný zájem v podobě krásné a živočišné Thandie Newton a pokusil se oprášit starou dobrou zápletku o tom, jak bývalý kolega agent zběhl a stal se padouchem. Tohle všechno ve filmu je. Bohužel nic z toho z nějakého podivného důvodu nefunguje.
Woo tu měl volnou ruku (Cruise určitě věděl, co dělá, když ho najímal), a tak se utrhl ze řetězu. Nebylo by fér svádět vinu jen na něj – se scénářem, který byl děravý jako cedník, se toho moc dělat nedalo, ale takový Brian de Palma (a další dva režiséři v následujících filmech) dokázali nelogičnosti a chyby skrýt tak, že na první pohled nebyly vidět. Tady ale pořád jen Ethan Hunt někam zpomaleně skáče, běhá nebo prostě jen jde. Skoro se zdá, že téměř polovina záběrů na něj je zpomalovačka, a v blízkosti za ním je Thandie Newton, zpomaleně utíkající bez podprsenky. A nelogičnosti na rozdíl od ostatních filmů, kde se k nim doberete až po zamyšlení (což tady nehrozí), tady přímo praští do očí.
Každých pět minut si tu někdo sundává efektně masku, takže kouzlo překvapivých převleků je pryč. A to je jen začátek.

První půlhodina se hodně vleče a to nejspíš podtrhává nohy celému filmu. Zatímco ostatní filmy ze série začínají nějakou týmovou akcí, a tady je na začátku hodně dobrá scéna pádu letadla, Ethan Hunt visící bez lana z útesu je už jiná káva. Scéna je to hodně působivá, ale hází veškerou podstatu Huntovi pozice z prvního dílu za hlavu. MI2 vlastně nijak nenavazuje na předchozí díl, ani na ty následující, takže když se vynechá, vůbec nic se nestane. Ethan Hunt tady JE super špiónem. Za jeho styl by se nestyděl ani Neo, ovšem s tím rozdílem, že u Nea přimhouříme oči, protože se to všechno odehrává v počítači, a tudíž je dovoleno všechno.
MI2 by byla výbornou oddechovou akčňárnou, kdyby to ale John Woo nebral tak vážně. Všechno je tu přemrštěné – nejen souboje a honičky ve zpomalených záběrech, ale i přehnaná milostná zápletka mezi Ethanem a Nyah. Woo ji zdánlivě pečlivě buduje prvních dvacet minut, které ale jakoby vypadly z jiného filmu (a žánru) a do pozdějšího tempa se vůbec nehodí. Mezi Cruisem a Newton to funguje, a hezky se na ně kouká, ale jejich postavy jsou prázdné a nevzbuzují v divákovi žádné emoce. Věřit Huntovi jeho dilema poslat ženu, kterou právě potkal, do nebezpečí, dost dobře nejde.

Obecně také platí, že film je tak silný, jak silný je jeho záporák. A tady to zase drhne. Dougray Scott asi dodnes posílá svému agentovi ošklivé smsky a výbušné balíčky, protože nejen, že mu MI2 nepomohla k hvězdné kariéře (vlastně by si ji možná rád z filmografie vymazal úplně), ale ještě mu utekla jiná role, v mnohem lepším a známějším filmu. Je to známá historie, že Scott byl první volbou na roli Wolverina v X-Men, ale protože se natáčení MI2 protáhlo, Scott se musel role vzdát a na jeho post nastoupil Hugh Jackman. A zbytek už je historie. Dougray Scott nemá potřebné charisma, a magor se smrtelným virem v ruce mu zkrátka nejde.
Vina ale není samozřejmě jen na herci – ten je koneckonců prostě jen špatně obsazený a dělá, co může – s materiálem, jaký dostal, se toho moc dělat nedalo. Jádro pudla je v tomto případě jinde. Dva bývalí kolegové špióni/policisté/přátelé stojící proti sobě na opačných stranách zákona, je zápletka stará jako samotný film. V blízkosti vzniku MI2 leží buď první bondovka s Brosnanem, Zlaté oko nebo vlastně i ta první Mission: Impossible. V obou těchto případech (a v mnoha dalších) jsme ale viděli oba pracovat spolu před tím, než se jeden z nich dal na dráhu zločinu. Pouto mezi nimi tak vnímáme mnohem silněji, protože jsme je viděli vedle sebe. Tady nic takového není. Jediná známka nějakého propojení je v tom, že Ambrose díky podobné obličejové struktuře Hunta dvakrát "dubloval" (dal si na obličej jeho masku a vydával se za něj), a my tady o tom slyšíme v jednom naroubovaném a sterilním rozhovoru mezi Huntem a jeho nadřízeným (nezvykle prkenným Anthony Hopkinsem). Navíc, Hunt a Ambrose spolu ani nepracovali a neměli se rádi. Takže jediná nosná kostra, potenciálně držící film pohromadě, se rozpadá hned na začátku.
Dalším problémem je soustředění se jen na postavu Ethana Hunta. Jistě, díky tomu vidíme i hodně Thandie Newton, ale v jejím případě nejde ani tak o pozici v týmu, ale o to, kolikrát jí kamera "zazoomuje" na obličej.
O nějakém týmu tu pak vůbec nemůže být řeč. Hunt dostane k ruce své dva vybrané lidi – Luthera Stickella z prvního dílu, v podání Winga Rhamese, který si v těch asi čtyřech scénách udělá dost prostoru a je radost ho sledovat, a proto zamrzí, že je ho tam vidět tak málo. Účel druhého člena – Billyho Bairda, kterého hraje John Polson - je občas něco vtipného říct a jinak být v pozadí.
Tohle je ale Cruisova jízda a to celé MI2 paradoxně škodí. Cruise jako herec je průměrný, s několika šťastnými volbami rolí, který ale především vsází na jakési pochybné chlapecké charisma. A Mission: Impossible, ať už seriál nebo i filmy, jsou především o týmové spolupráci. To, že je Ethan Hunt hlavní postavou, na tom nic nemění.
Závěrečný souboj mezi Huntem a Ambrosem by byl povedený, kdyby nebylo těch bojových kudrlinek kolem (kdo by radši viděl staré dobré rány pěstí, ať zvedne ruku) a nebyl tak dlouhý – s tím, že oba se několikrát zázračně zvednou poté, co by si normální smrtelník minimálně rozmlátil hlavu o šutrák. Nebýt tohle všechno míněno tak zatraceně vážně, dalo by se to brát s nadsázkou. Jenže to dost dobře nejde, když se všichni tváří, jakoby hráli v Shakespearově dramatu.
Tedy, jak se to vezme – sám Cruise někdy od druhé půlky filmu vypadá, že ho to ukrutně nebaví, a v polovině záběrů přemýšlí, do čeho to jen nastrkal svoje peníze. Thandie Newton si sice na nájem vydělává poctivě, ale třeba u Dougray Scotta je ke konci vidět, že už toho má plné zuby. Paradoxně nejlíp z toho tak vychází Richard Roxburg jako Hugh Stamp, Ambroseův hlavní zabiják a pravá ruka. Má asi jen čtyři věty, ale i jen mlčenlivou přítomností zastíní jakékoliv pokusy o "zlo", které předvádí Scott. A pak je tu ještě Brendan Gleeson, který jedním velmi intenzivním dialogem dá všem dohromady lekci v herectví a kradení scén.

Kritika se vždy píše snáz než chvála, a tak za sebe můžu asi film doporučit jen těm, kteří opravdu vyhledávají styl, jakým je MI2 natočena. Jsou lidé, kterým se tenhle díl líbí. Já osobně ho řadím až na poslední místo v zatím čtyřdílné sérii.
Povedla se hudba, kterou po Elfmanovi převzal Hans Zimmer a až na hodně zmodernizovanou (a téměř nerozpoznatelnou) úvodní melodii, naplnil film místy až tvrdým rockem, což není úplně jeho styl, ale k MI2 sedne jako…zadní část těla na hrnec.
Za pochvalu stojí i těch pár scén mezi Ethanem a Nayah. Ačkoliv začátek s jejich seznamováním v úvodu těžce drhne, scéna v laboratoři se jim povedla náramně, a je to jediná emotivní scéna ve filmu. Možná se Woo měl spíš zaměřit na interakci mezi postavami, než na rádoby stylově vypadající létající motorky, ale to už je dnes asi jedno.
Mission: Impossible 2 se vám buď líbit bude, anebo ne. Nemyslím si, že je něco mezi tím.

Když už nic, tak můžeme být tomuhle filmu vděčni za jedno – zkrácení názvu na MI, takže kritici (a rádoby kritici jako já) nemusejí ani u ostatních dílů vypisovat ty šílené dlouhé názvy.

pondělí 2. ledna 2012

Mission: Impossible (USA, 1996)

Tým Jima Phelpse má v Praze na americké ambasádě najít část ukradeného seznamu se skutečnými jmény agentů v utajení. Něco ale nevyjde, a všichni, až na Ethana Hunta a Phelpsovu manželku Claire, jsou zabiti. Podezření padne na Hunta, který ale ví, že je někdo zradil a rozhodne se zrádce najít.


První Mission: Impossible (dál jen MI1), byl velký hit, který znamenal nejen začátek přílivu zahraničních štábů v Praze, ale trefil se přímo do doby, kdy byl Tom Cruise na vrcholu filmových sil.
MI1 je z dnešního hlediska pěkně oldschoolová, s přesně ubíhající akcí a dodnes známými scénámi. Brian de Palma měl sice k dispozici scénář, jímž si scénáristé nebyli moc jistí v kramflecích, ale vyvažuje ho civilními a normálními hrdiny z masa a kostí a držením se při zemi.
Ethan Hunt ještě není superagentem, který sedí na motorce, jednou rukou střílí a druhou se češe. Cruisův hlavní hrdina je jen člen týmu, který se projeví až později, když týmová akce selže. Hrát ho kdokoliv jiný než Cruise, dost těžko bychom předpokládali, že zrovna on bude tím, okolo nějž se bude později točit děj. V celém úvodním seskupení vidíme normálně vypadající lidi, kteří problémy řeší nejprve hlavou a pečlivým plánováním, a až pak se uchylující ke zbraním. Dostaneme i poměrně dost času je poznat, a tím víc dokážeme s Ethanem soucítit, když se následně ocitá sám uprostřed Prahy bez vědomí, komu může věřit.
U našince vyvolá MI1 nostalgii v tom, že prvních asi 30 minut se odehrává v Praze. Hlavně proto, že je tu naše hlavní město za sebe a nezastupuje Paříž, Londýn, Budapešť, a nemusíme se tak chytat za hlavu ve chvíli, kdy například jinde vidíme v Budapešti projíždět naše vlaky.
Další nostalgické zachvění pocítíme při samotném sledování. Je to sice akční thriller, ale jsou tu i stopy detektivky, Ethan Hunt musí přemýšlet, plánovat a zbraň v celém filmu drží asi jen dvakrát, přičemž ji nepoužije ani jednou.
Tom Cruise tu je ještě ve formě, není nezbytně toporný, nehází úsměvy, a dokáže se tvářit dostatečně urputně a naštvaně na to, abychom mu agenta v nesnázích uvěřili. S ještě nepoškozenou nálepkou "pan Hollywood" si tu utrhne nejvíc prostoru, ale jsou tu i jiní.
Samozřejmě tu najdeme inventář následujících tří filmů (i když u toho čtvrtého je to diskutabilní), Luthera Stickella v podání Winga Rhamese. Tady ještě špión-odpadlík, pomáhá Ethanovi s vloupačkou do centrály CIA v Langley.
Jean Reno také není žádný skautík, protože jeho Franz Krieger je především chladnokrevný zabiják.
Claire, manželka Jima Phelpse,  a její představitelka, Emmanuelle Béart, je něco mezi pokoukáním pro mužské publikum a milostným zájmem pro Ethana Hunta. K ničemu vážnějšímu ale nedojde, hlavně proto, že Claire je (zdánlivě), truchlící vdova a také vycvičená špiónka.
Její nedávno údajně zesnulý manžel, s tváří bezchybného Jona Voighta, je už jen třešničkou v téhle špionážně-akční lahůdce.

Mission: Impossible není dokonalý film, hlavně kvůli některým účelově poskládaným scénám, a občas trochu skřípajícím dialogům. Ovšem dodnes parodovaná scéna s Cruisem visícími na laně nad podlahou, reagující na pohyb, nebo jeho závěrečný souboj na jedoucím TGV, jsou dnes už klasiky, stejně jako samotný film. 
Při návratu (nutno dodat, že velmi povedeném, a jemuž se budu za pár dní také věnovat) do kin v zimě 2011 je vidět, jak moc se tahle série vyvíjela, a jak rádi dnes zpětně oceníme první díl.


Stále se totiž částečně držel struktury seriálu, a používání masek nebo různých technických mašinek tu nebylo nadbytečné, ale vhodně umístěné.
Jistě, z dnešního hlediska může už jejich internet nebo mobily svádět k mírnému výsměchu, ale právě díky rozumnému využívání, se smát nebudeme. 
K celkovému vyznění filmu pomáhá i hudba Dannyho Elfmana, která není v celém filmu nijak dunivá, ale na Eflmana netradičně moderní, přesto se držící původních "seriálových not". Otevírací melodie je změněná do moderní verze, přesto stále poznatelná a hodně povedená.


Brian de Palma zkrátka dokázal svou zručnost a je tedy škoda, že druhý díl, následovaný o čtyři roky později, připomínal parodii na Matrix. O druhém díle ale napíšu později, teď bych ráda vychválila jedničku, která je skvělou jednohubkou, již si občas rádi znovu zopakujeme, a která ani po těch letech nenudí.