pondělí 23. dubna 2012

Fontána (The Fountain, USA, 2006)


Romantické sci-fi drama je příběhem muže, který se kvůli milované ženě rozhodl přelstít smrt. V minulosti, v 16. století, se Tomas snaží najít bájný strom života, který by zachránil španělskou královnu, kterou miluje. V současnosti se doktor Tommy Creo snaží najít lék na mozkový nádor, na který umírá jeho žena. V budoucnosti, o šest století později, sledujeme Thomase, jak cestuje vesmírem k umírající hvězdě.


Fontánu si režisér Darren Aronofsky vysnil. Byla jeho osobním projektem, kterému ale stálo vždycky něco v cestě. Když dal po letech dohromady peníze, a udělal si dobré jméno nezávislého filmaře hlavně Requiemem za sen, odešli mu od projektu dva hlavní herci – Brad Pitt a Cate Blanchett. Aronofsky to nevzdal, sesekl rozpočet napůl a do hlavních rolí si sehnal dva schopné herce, kteří dali rolím vše a ani za to nedostali moc zaplaceno. 
A právě tyhle nepříznivé okolnosti filmu kupodivu pomohly. Poloviční rozpočet omezil megalomanii, jakou měla Fontána původně být (s velkými loděmi plachtícími vesmírem a podobné výmysly), a udělal z toho osobní projekt pro všechny přítomné.
Obklopen týmem svých věrných (kameraman Matthew Libatique, dvorní skladatel Clint Mansell), tak Aronofsky natočil film, který diváky rozděluje na dva tábory. Ti, kteří ho milují, a ti kteří ho nemají rádi. Každý z těchto pocitů vychází obvykle z toho, zda někdo film opravdu vnímal a chápal, a hlavně překonal prvních dvacet minut nudy.
Svalovat vinu u těch, kterým se Fontána nelíbila, na nepochopení, není fér. I lidé, kteří film viděli několikrát, stále ještě hledají smysl ve třech propojených příbězích, protože těch spojení a vysvětlení je tam několik.
Co dělá tenhle žlutou barvou prošpikovaný kousek výjimečným, je spojení několika elementů. Po vizuální a zvukové stránce je to nádhera. Mansellova hudba je jedním z nejlepších soundtracků vůbec, a bez něj by byl film poloviční. Efekty vytvořené mícháním chemických složek pod mikroskopem, tomu dodávají také neuvěřitelné kouzlo.
A pak hlavně herci. Hugh Jackman odvádí nejlepší výkon své kariéry, a ti, kdo ho znají jen jako Wolverina, si nejspíš sednou na zadek, protože ve své trojroli jede tak naplno, že by se v té době jeden vsadil, že mu ten Oscar bude stát v poličce (bohužel Aronofsky ještě nebyl dost velké jméno na to, aby si neobvyklého filmu někdo všiml). Hlavně jeho linie ze současnosti, kdy se snaží jeho Tommy zachránit umírající manželku, je neuvěřitelně silná a depresivní.
Rachel Weisz je nadpozemsky krásná, dokáže očima a hlasem zahrát ženu sice zranitelnou, ale také vnitřně silnou, která přijala svůj osud a nechce s ním bojovat.
Oba dva si navíc krásně herecky sedli, a vytvořili tak pěkný pár, že by je člověk určitě rád viděl někde znovu. 

Tohle všechno hraje filmu do karet. A ačkoliv jako obrovský milovník tohoto filmu zastávám názor, že je potřeba ho vidět nejméně dvakrát, aby se docenil, někdo zkrátka nemá sílu ho dokoukat ani napoprvé.
Aronofsky byl nucen film značně sestříhat (režisérskou verzi slibuje už několik let), a naopak začátek je trochu zdlouhavý a může diváky, navnaděné akčně laděnými trailery, značně rozladit. A odradit.
Aronofsky se rozhodl natočit si osobní zpověď, v níž je občas problém se orientovat, stejně jako ve všech třech příbězích. Je současnost ve filmu vlastně ta z budoucnosti, a vzpomíná tak Tom na dobu, kdy bojoval o život Izzy? A minulost je součást knihy, kterou Izzy píše? Možná ne a je to všechno jinak. Ani vidět Fontánu desetkrát nestačí, protože pokaždé se dá zachytit nějaký detail, který nebyl předtím patrný (třeba i jen pero, jakým Tommy píše).
Ale i přes komplikovanost celého příběhu se dá vlastně poselství shrnout do pár vět. Láska je věčná, smrt nevyhnutelná, a obě tyhle věci jsou součástí života a člověk by se neměl pokoušet vzdorovat ani jedné z nich.
Fontána je dnes jinde, než byla v době premiéry. Tehdy ji spousta recenzentů strhala, diváci nepřišli a film se dodnes splácí hlavně z DVD prodeje. Ovšem mezi filmovými fajnšmekry si už vybudovala pověst filmu, který by měl člověk vidět, ať už se mu ve finále bude líbit nebo ne. A důvody jsou hlavně hudba, kamera a famózní herecké výkony. A to v tomhle případě ke spokojenosti rozhodně stačí.



čtvrtek 19. dubna 2012

Hvězdná brána (Stargate, USA, 1994)

Ve dvacátých letech 20. století byl v Gíze objeven kruh, pokryt zvláštními symboly, které nikdo neznal. O několik desítek let začne v přísném utajení americká armáda pracovat se skupinou vědců na jejich rozluštění, ale je to až archeolog Daniel Jackson, který přijde na to, že znaky představují souhvězdí a kruh je zařízení, které dokáže lidi poslat na jiné planety. Stává se tak součástí prvního týmu procházejícího bránou na jinou planetu, vedený plukovníkem Jackem O´Neilem. Na druhé straně ovšem nacházejí něco, co mělo zůstat pohřbené. Odhalí tajemství staré tisíce let, kvůli němuž je v nebezpečí nejen tým, ale mohlo by to ohrozit i samotnou Zemi…


Předtím, než Roland Emmerich začal ničit Bílý dům a mrakodrapy, natočil tenhle megalomanský režisér na své poměry docela skromný sci-fi film, který měl originální nápad, myšlenku, sympatické postavy a děj. Nevědomky tak vytvořil fenomén, který dnes čítá tři seriály, dva televizní filmy, spoustu knih, a plno fanoušků, kteří po světě pobíhají v uniformách, s replikami mimozemských zbraní u pasu (nebo v ruce).

Pokud ale někdo neholduje seriálům (nebo jen některému z nich), pak se film dá docela dobře oddělit. Fanoušci berou vše jako celek (však první seriál Hvězdná brána: SG1 na film přímo navazuje), ale fenoménem nedotčený sci-fista se může těšit z pěkného sci-fi filmu bez toho, aniž by potřeboval znát cokoliv ze seriálů.
Film totiž všechno začal a dá se říct, že i dnes patří ke sci-fi špičce. Je to především díky originálnímu nápadu s hvězdnou bránou. Zařízení, které vytváří umělé červí díry sice není nápad nový, ale zasadit ho do současného světa, kdy si můžeme představovat, že se nám něco podobného děje pod nohama, je součást kouzla.
Ideální je dnes již režisérský sestřih, který má něco přes dvě hodiny, a obsahuje scény, které v kině nebyly, a jichž se pravděpodobně nedočkáme ani v televizi (jestli  má ještě někdo nervy sledovat dvě hodiny dlouhý film v televizi).

Hlavními postavami, stejně jako v seriálu, jsou plukovník O´Neil (tady ještě s jedním ´l´), a doktor Daniel Jackson. Oba jsou na začátku představeni jako lidé, kteří nemají co ztratit, a s nimiž se život příliš nemazlil. Jackson přednáší před prázdným sálem své teorie o tom, že pyramidy postavili mimozemšťané (má samozřejmě pravdu, ale většina vědců ho nebere vážně), nemá peníze, kde bydlet a jeho majetek se vejde do jednoho kufru.
Jack O´Neil právě ztratil syna, jenž se nešťastnou náhodou zastřelil Jackovou vlastní zbraní, a tak se klidně rád přihlásí na misi, která může být docela dobře nejen jednosměrná, ale i sebevražedná.
Film pak staví nejen na střetnutí věda/armáda, ale na vztahu obou mužů, kteří se nacházejí ve zcela unikátních podmínkách a musejí se, nechtěně, učit jeden od druhého. O´Neil pochopí, že ne všechno se dá postřílet, a že když někdo nerozumí anglicky, není to automaticky nepřítel.
A Daniel se musí hodně rychle naučit občas respektovat nějaký ten rozkaz a držet v ruce zbraň.
James Spader dal Jacksonovi zvláštní kouzlo, které z něj sice dělá geeka, ale ne známý prototyp s brýlemi a počítačem (i když brýle má). Daniel slouží jako diplomat, a Spaderova hra tělem, kdy jeho postava neví, co má dělat, ale nechce se ztrapnit před vojáky, kteří stojí za ním, je perfektní.
Kurt Russell je v roli dalšího vojáka, a nemá až tak moc co nabídnout kromě toho, že přeměnu z kovaného "zeleného mozku" dokáže docela přesvědčivě zvládnout na relativně malém prostoru.

Hvězdnou bránou Emmerich (a spoluautor scénáře Dean Devlin) riskoval, a je s podivem, že mu to prošlo. Nejen, že se jedná o dost komplexní film, kde kupodivu i několik minut nic nevybuchuje, ale celé dialogy jsou vedeny v řeči starých Egypťanů (tedy, jak by teoreticky měla znít), a tak je potřeba i vnímat titulky. Některé postavy neřeknou za celou dobu ani slovo anglicky (velká poklona hercům, že dokázali zahrát text, kterému  nerozuměli). S tím mohlo mít americké publikum, a hlavně producenti, dost problém, ale nikde se to neprojevilo a Emmerich si tedy dělal, co chtěl. Na teorii, kterou i ve skutečnosti někteří prosazují, tedy že na Zemi kdysi létali mimozemšťané, postavil celý film a omotal kolem ní zápletku, z níž později vznikl celý fenomén, z nějž několik desítek lidí žilo dalších zhruba 15 let.

Film Hvězdná brána je především sci-fi se vším všudy. Jsou tu mimozemšťané, vesmírná loď, výbuchy, nějaké to technoblábolení, sympatičtí hrdinové, zachraňující nevinné, sebe a Zemi. Když teď sci-fi filmy v kinech konečně zažívají návrat, je dobré si připomínat i starší kousky, a tenhle je rozhodně jedním z nich.


pondělí 9. dubna 2012

Highlander: Havran (Highlander: The Raven, Kanada/Francie, 1998-1999)

Nick Wolfe je detektiv v New Yorku, vyšetřující vraždu. Jeho hlavní podezřelou je Amanda Darieux, která je profesionální zlodějkou, již předchází dlouhá historie. Delší, než Nick z počátku tuší. Amanda je totiž nesmrtelná, a žije na světě už přes tisíc let. Když Amanda pomůže Nickovi dokázat, že je nevinná, zasvětí ho do svého tajemství a začne mu pomáhat s některými případy. Nick se tak proti své vůli začíná zaplétat do světa, o němž ještě nedávno neměl nejmenší ponětí.


Spin-off seriálu Highlander je hodně chudý příbuzný svého předchůdce, o němž si fanoušci původního Highlandera myslí své. Havran není nijak výjimečné dílo, hlavně proto, že první polovina seriálu má velmi kolísavou kvalitu. Ale své kouzlo má, a pro ty, kdo původní seriál Highlander neznají, nebo nejsou nijak zarytými fandy, může Havran sloužit pouze jako detektivka s mystickými prvky.
A jak to tedy vlastně bylo? Poslední, šestá série Highlandera probíhala jako jeden velký konkurz na herečku pro hlavní roli ve spin-offu. Žádnou nenašli, a tak do pokračování obsadili Amandu. Ta se v průběhu šesti sérií objevovala nepravidelně, a většinou jen dělala nepořádek, a jako vedlejší zábavná postava sloužila dobře. 
A tady je potřeba začít hledat jeden z hlavních problémů – vedlejší postava je vtipná, dokud je vedlejší. Dosadit ji do hlavní role je komplikované, protože musí dostat osobnost, a v tomhle případě se osobnost Amandy změnila k nepoznání. Z nezodpovědné zlodějky, která se léta vyhýbala soubojům a obvykle nechala někoho jiného bojovat za ní, tady kosí zlé nesmrtelné, a bojuje se zločinem. Na začátku je ale vysvětleno, proč se tak změnila, i když blond přeliv na jejích vlasech působí dost nepřirozeně.
Další věc, která nejspíš vadí ortodoxním fandům je to, že Amanda dostane smrtelného mužského parťáka. Ženské hrdinky mají přece jen potíže seriál utáhnout a Elizabeth Gracen není nejsilnější herečka.
Tohle může vadit fanouškům původního seriálu, ale ostatním? Ani náhodou.
Highlander: Havran, má s původním seriálem opravdu společnou jen hlavní hrdinku, pravidla nesmrtelných a nesmyslné tahání mečů odnikud. Pokud ale i ten fanoušek přistoupí na pravidlo, že se dívá na kompletně jiný seriál, docela dobře se pobaví.
Osobně se řadím k lidem, kterého původní Highlander přestal po pár dílech bavit, viděl jen pár epizod, a přesto jsem si tenhle malý spin-off užila. Možná o to víc.

Navzdory všem předpokladům se Havran postupně zlepšuje. Kanadsko-evropská koprodukce seriál, podobně jako svého staršího brášku, rozsekla na půl, a druhá polovina se odehrává v Paříži. Od zhruba dvanácté epizody tak seriál dostává zcela jinou atmosféru, a i ti nesmrtelní jsou víc uvěřitelní na kontinentu, jehož historie je mnohem delší než kanadská nebo, v tomto případě, americká (Toronto tady supluje New York).
Kdyby tenhle seriál neměl v názvu "Highlander", možná by na tom byl líp. Postavy Nicka a Amandy se začnou rozvíjet od začátku, ale trvá, než si autoři ujasní, co vlastně chtějí s dějem a postavami udělat. Nick tak během prvních pár dílů odejde od policie, a později hlavně v Paříži se z jeho skautíka stává i dost povedený charakter, který bojuje s tím, že se jako smrtelník pohybuje ve světě nesmrtelných, dva z jeho nejlepších přátel jsou nesmrtelní, a že musí ctít jejich pravidla, i když do jejich světa tak úplně nepatří. Divák pak vnímá všechno jeho očima, takže Amanda je místy trochu v pozadí, ale to vůbec není na škodu.
Odříznutím se od původního seriálu si mohli jen pomoct, takže by možná i bylo lepší, kdyby zvolili postavu, která není s Highlanderem tak propojená. Amanda se tady snaží sekat dobrotu, a proč vlastně Nickovi o sobě vyklopí všechno už na začátku, se dozvídáme na samém konci série, který je překvapivý, ale díky sledování malých detailů v průběhu seriálu dávající perfektní smysl. Pokud jste kdysi zahlédli pár dílů na Nově hluboko v noci, z celého děje si moc neodnesete. Tady je potřeba to sledovat najednou, a dávat velký pozor.

Elizabeth Gracen v době natáčení bohužel trpěla několika problémy – jako bývalá modelka byla kdysi zapletena s ještě neznámým politikem Billem Clintonem, a během jeho aféry se to provalilo. Byla tak pod velkým tlakem, navíc měla doma manžela budižkničemu, který jí namluvil, že roli získala jen přes známosti, a její kolega jí chce seriál sebrat. Paul Johansson, netušící, co se děje, tak dostal za kolegyni hysterickou, paranoidní herečku, s níž si mimo plac vůbec nerozuměl a celé natáčení tak provázely rozbroje.
Na samotném seriálu to ale v případě jejich postav není vůbec vidět. Možná to naopak celé věci prospělo, protože mezi Nickem a Amandou létají jiskry, jejich dialogy mají šmrnc, a nebýt snahy tvůrců přiblížit seriál svému předchůdci otravnými dlouhými flashbacky do Amandiny minulosti, dost možná by z toho mohl být jeden z těch detektivních seriálů s rozdílnými hrdiny, mezi nimiž to jiskří, ale neustále se tam řeší otázka, jestli mezi nimi bude někdy něco víc. Flashbacky ale tady nejsou tak dlouhé jako v původním seriálu, a slouží jen jako vysvětlení, a jeden se dokonce odehrává v Praze roku 1968, což je velmi sympatické (a kupodivu si dali tvůrci práci se studiem dějepisu).

Je proto škoda, že seriál nepřežil první sérii. S přestěhováním do Francie se kvalita rapidně zlepšila, v seriálu se začaly vyskytovat zajímavé vedlejší postavy (jako nesmrtelný kněz, otec Liam či Nickův kamarád a zaměstnavatel Bert Myers), a Elizabeth Gracen si hlavně potom soukromý život uspořádala, Paul Johansson byl připraven i přes zdravotní komplikace pokračovat, a se závěrečným zvratem v poslední epizodě by seriál získal zcela jinou dynamiku.
Highlander: Havran je spin-off, který možná neměl být spin-offem, ale samostatně stojícím seriálem. Špatné načasování udělalo své (ať už v případě psychického stavu hlavní herečky nebo příliš časného vysílání po skončení originálu), ale koncept nesmrtelných pohybujících se po Zemi, je stále skvělý, a měl by se využít.

Fanouška originálního seriálu to asi moc bavit nebude a díry v ději ho určitě budou štvát. Ale jestli někdo hledá jen detektivní seriál s mystery prvky, pak by tomuhle malému, zapadlému seriálu měl dát šanci, a rozhodně vydržet těch několik úvodních dílů, které jsou, jak už to bývá u většiny seriálů, rozjezdové.
Samotnou mě Havran bavil víc, a hodně mě mrzí, že byl po jedné sérii zrušen. Když se někomu nebude líbit, počet 22 dílů dává možnost ho dokoukat a nikdy víc se k němu nevracet. Za zkoušku ale rozhodně stojí.


středa 4. dubna 2012

Anděl Páně (Česká republika, 2005)

Anděl Petronel je každému na obtíž. Při pečení cukroví se plete pod nohy, u brány do Nebe nepustí dovnitř ani jeptišku, a sám o sobě si myslí, že je nedoceněný a vlastně lepší než ostatní. Pán Bůh se naštve a pošle ho na Zemi jako chudého mnicha, kde zůstane do chvíle, než přijde na to, co vlastně lidé chtějí a jací opravdu jsou.
Na Zemi ale zjišťuje, že není všechno tak, jak se zdá. Svou arogancí způsobí na dvoře místního hraběte pozdvižení, a všechno málem skončí špatně. Naštěstí má k ruce čerta Uriáše, který ho provází a pomáhá, aby do Vánoc bylo všechno v pořádku.


Anděl Páně  režiséra Jiřího Stracha je důkazem, že česká pohádka má ve správných rukách stále naději. Je natočena s lehkostí, nadhledem a humorem, který býval kdysi českým pohádkám vlastní. Tady ale scenáristka Lucie Konášová dodala něco, co je nezvyklé i na pohádky – hlášky. Petronel a Uriáš jsou výborná dvojice, která se hádá, popichuje, a do toho hází jednu vtipnou větu za druhou.
Film tak paradoxně pobaví dialogy víc dospělé, než děti, to ale neznamená, že by se u toho ratolesti nebavily. Pro ně je tu krásná a odvážná dívka, která si vezme svého vysněného prince, všechno dobře dopadne, zlo je potrestáno a dobro vítězí. Tedy, teoreticky.
I tady je porušen koncept pohádky, kdy jsou zlí účastníci potrestáni. Ti prostě dál žijí svůj život po svém, s tím, že se třeba i polepší. Anebo taky ne.

Nápad, zasadit úvodních zhruba deset minut do Nebe, je ošemetný. V Čechách, kde je se velká část lidí prohlašuje za nevěřící, se musí s nápadem o Bohu a Panně Marii, nakládat opatrně.
A i tady se to daří. Bůh má tvář a charisma Jiřího Bartošky, sype ze sebe moudra a bonmoty tak rychle, že by se za to nestyděl ani Morgan Freeman, a takový Oldřich Navrátil nebo Zuzana Stivínová v rolích "záporáků" jsou uvěřitelní lidé z masa a kostí, kteří mají svoje slabosti, ale nejsou to vyloženě zkažení lidé do morku kostí. Mají své důvody, proč všechno dělají, což jejich chování sice neomlouvá, ale dělá je uvěřitelnými.
Zuzana Kajnarová jako Dorotka a hlavní slečna v nesnázích je dostatečně pohádkově křehká, a David Švehlík nedělá ostudu svým hereckým rodičům, když dokáže ustát jiskrný dialog mezi Trojanem a Dvořákem, a to také s pomocí scénáře, který i jemu připravil pár pěkných scén.

Prim ale hrají Ivan Trojan a Jiří Dvořák. Ti jako by vypadli z nějakého "buddy movie", kde Trojan hraje suchara a Dvořák si z něj dělá celou dobu legraci. Petronelův osobní vývoj je uvěřitelný, i díky Uriášově pomoci, protože pozná, že není jen dobro a zlo, ale že existují i hranice mezi tím. Bez těch dvou by z toho asi vznikla jen obyčejná pohádka, jakých se točí ročně plno, ale to už dnes naštěstí nemusíme řešit, protože Dvořák s Trojanem tam jsou a to je hlavní.

Režisér Jiří Strach by měl konečně dostat pořádné peníze na natočení libovolného žánrového filmu. Anděl Páně (nebo například Ďáblova Bible) dokazují jeho schopnost pracovat s herci, scénářem, ale hlavně objevil i to, čemu se říká střih. Anděl Páně má kostru příběhu, jednotlivé scény navazují, nejsou násilně useknuté, a navíc je i vidět, že Strach pochopil nutnost občas pohnout s kamerou a nenechat dva herce se jen tak vykecávat, ale i přidat nějakou tu akci. Objeví se dokonce zpomalovačka, a to ve vhodnou chvíli, a podtrhne událost, která se v dané scéně odehrává.

Zkrátka a dobře, tohle je pohádková verze "za málo peněz hodně muziky". Bohužel, nedostatek peněz se projevuje hlavně na scénách z Nebe, kde jsou namalované obláčky, jeden oblouk a jakýsi přístřešek, což by sice slušelo televizní pohádce v neděli po obědě, ale ne do kina. Je to docela škoda, protože Andělu Páně by  správná "epičnost" rozhodně slušela. Takhle zůstává jen u té české malebnosti, a do světovosti velký kus chybí. Ani na komparz nezbyly peníze, a tak se ve vesnici nebo na svatbě rojí všehovšudy deset lidí, kteří si ještě dost možná za kamerou mění kostýmy, aby mohli oběhnout kolečko jako někdo jiný.

Hudba Miloše Boka hodně věcí zachraňuje, takže i když se při přípravě svatební hostiny pohybují po síni dva lidé, mají k tomu burácivý doprovod.

Anděl Páně je ta pravá pohádka na Štědrý večer. Je škoda, že Česká televize natáčí každý rok originální pohádky přímo do televize, které nejsou zábavné ani k večeři, a tenhle klenot (na dlouhou dobu bohužel poslední), nechává běžet odpoledne nebo až další sváteční dny.

Pokud někdo není pohádkový, nebo je zarytý ateista, tak se může na Anděla Páně v klidu podívat. Oba tábory těchto odpůrců dostanou hlavně příjemnou a vtipnou zábavu, s velkou dávku nadhledu a ještě větší náloží vánoční atmosféry. A to v jakoukoliv roční dobu.