čtvrtek 31. května 2012

Sunset Boulevard (USA, 1950)


Joe Gillis je scénárista v Hollywoodu, kterému došly nápady a peníze. Když mu chce policie zabavit auto, náhodou vjede do zdánlivě opuštěného domu, kde se schová. Ke svému překvapení v něm najde Normu Desmond, bývalou hvězdu němého filmu, která má spoustu peněz a žije jen se svým sluhou, Maxem. V téměř morbidním sídle nabídne Joeovi práci na scénáři, který sama napsala a velké peníze. Joe neváhá, a než se naděje, je v jejím domě nastěhovaný, vyživovaný, v chapadlech sebeobsesivní herečky, která věří v zašlou slávu. Když se chce Joe vrátit domů ke své práci,  zjišťuje, že labilní Norma ho nenechá jen tak odejít…


Režisér Billy Wilder obvykle točil komedie. Někdo to rád horké, Nebožtíci přejí lásce, Na titulní straně…proto je jeho Sunset Blvd. zjevením, jemuž ani šedesát let od svého vzniku nechybí nic ze svého lesku.
Použít v tomto případě slovo nadčasový nebude žádné klišé. Sunset Blvd. kritizuje i obdivuje Hollywood, který funguje už téměř sto let stále stejně. Kritika studiového systému, ale i to, že herci, herečky, režiséři i scénáristé jsou odkládáni do svých velkých sídel, aby se na ně zapomnělo, když pro ně filmový svět už nemá užitku, jsou hlavními tématy, ale je jich tu mnohem víc.
Příběh sledujeme z pohledu Joea. Ten je vypravěčem a průvodcem v příběhu. Jeho ostrá slova, cynická a dobře zvolená, bohatý slovník, jak se na scénáristu sluší, suše popisuje své vězení v domě Normy Desmond, kde za vidinou pozlátka jednoduchého života v bohatství postupně dochází k rozkladu dvou životů.
Norma, posedlá svou bývalou slávou, je přesvědčená o tom, že ji lidé stále milují a chtějí ji zpátky. Joe sám vlastně neví, co chce a situace ze začátku jen využívá. Zničující vztah, kde Norma využívá citového vydírání a z poněkud výtřední, dominantní ženy se mění v šílenou trosku, je ukázán do detailů.
Ani Norma, ani Joe nejsou právě sympatičtí, přesto s nimi zajímavým způsobem soucítíme.
Joe Normu nemiluje, je s ní jen kvůli penězům, přesto mu na ní (alespoň z počátku) záleží, ale jakmile se její dům stane zlatou klecí, začne se dusit a hledat cestu ven.
Norma si pouští své staré filmy, je posedlá sama sebou, nevěří, že její sláva je už dávno pryč a potřebuje někoho, kdo by ji obdivoval. A odchod kohokoliv z jejích blízkých nepřipouští. A neodpouští.
William Holden a Gloria Swanson tu předvádějí téměř divadelní podívanou, z níž mrazí. Oba jsou přesvědčiví, Gloria Swanson je téměř děsivá, a Holden prochází příkladnou změnou z frajírka v hajzlíka, aby ho láska k dívce (záměrně cukrkandlová Nancy Olson) změnila k lepšímu a upevnila jeho odhodlání utéct ze zlatého vězení a ze spárů posedlé Normy.

Dost těžko jde popsat, co všechno v Sunset Blvd. divák najde. Možná nic, možná všechno. Témat, i velmi nenápadných, je tu hodně, ale není třeba je hledat. Zapadají do sebe a tvoří příběh, který je skvěle doplňován noir atmosférou. Slunečná Kalifornie, v níž Joe žil, v porovnání s pochmurným, kýčovitým domem Normy, je dostatečně velký kontrast na to, aby si ho všiml každý. Vždyť i ty kovové dveře v domě Normy svědčí o tom, že jde nejen o jakési vězení pro Joea, ale i pro Normu, která se za zdmi svého honosného vězení chrání před realitou toho, že jí venku nikdo nezná a dávno o ni nemá zájem.

Sunset Blvd. je napoprvé těžké strávit. Forma, jakou je natočen, nemusí sedět každému, a vztah mladého neúspěšného muže se starší, také neúspěšnou ženou, je dost depresivní na to, aby kdekomu zkazil večer. Ale je dobré ho vidět nejen proto, že jde o klasiku, kterou by měl každý filmový fanoušek znát. Je to film k zamyšlení, ať už je pocit z něj jakýkoliv, jednou za čas je třeba cítit se trochu nepohodlně při sledování filmu. Dost těžko by se dnes hledal film, který by působil podobně. Pár kousků se najde, ale Sunset Blvd. je v tomto zcela unikátní, protože nám říká i něco o nás samotných. A to je vždycky nepříjemné. Ale jednou za čas je dobré to risknout. Nebo ne?


čtvrtek 24. května 2012

Prázdniny v Římě (Roman Holiday, USA/Itálie, 1953)


Princezna Anna má život plný povinností a protokolu, kterému se nemůže bránit. Trpí záchvaty hysterie, a po jednom takovém, kdy ji lékař píchne uklidňující lék, uteče z velvyslanectví, kde bydlí při návštěvě Říma. Napůl spící a zmatenou ji najde Joe Bradley, protřelý americký novinář, který právě prohrál své poslední peníze v pokeru a čeká na velký trhák. V Anně pozná princeznu, a rozhodne se situace využít a napsat o ní reportáž bez jejího vědomí s tím, že ji provede po Římě. Jenže během jednoho dne, kdy se Anna sama vydává za Anyu, a Joe jí dělá průvodce, se dva naprosto odlišní, ale osamělí lidé nečekaně sblíží…



O Prázdninách v Římě nejde říct nic, co by už nebylo řečeno, takže spíš než recenzi budu psát doporučení, a několik důvodů, proč si tenhle film pustit. Tenhle skoro pohádkový pobyt v Římě by si totiž neměl nechat nikdo ujít.
Když někdy v různých amerických filmech padne otázka: „Jaký film si pouštíš, když marodíš?“, odpověď je často právě Prázdniny v Římě. Je jedno, že se takhle ptají lidé jen v amerických filmech a seriálech. Tenhle film je univerzální a věčný, stejně jako Věčné město, v němž se odehrává.
Přitom jde o v podstatě neoriginální nápad, který byl dělaný tisíckrát předtím a potom, a přesto dnes, o téměř šedesát let později, si lidé Prázdniny v Římě pouštějí pořád dokola, a považují ho za jeden z nejlepších filmů všech dob.
A těch důvodů proč, je hned několik. Především a hlavně jde o herecké obsazení. Gregory Peck, tehdy už známý herec, dokázal nemožné – ustoupit do pozadí a vést se v oslnivém lesku Audrey  Hepburn, jejíž první velká role byla hned oscarová. Peck sám tehdy uznal, že ona je ta pravá hvězda filmu a s Audrey se mu pracovalo velmi dobře a hodně ji už tehdy obdivoval.
Těžko to někoho překvapí. Křehká herečka, jejíž belgicko/holandsko/britské kořeny se určitě nezapřou, je v roli Anny okouzlující, šarmantní, křehká, ale zároveň silná a osobitá. Její Anna ve filmu projde vývojem z náladové princezničky do budoucí královny, která nepotřebuje sušenky a mléko před spaním, aby se uklidnila.
Gregory Peck je pak jistota. Kotva, o níž se může Audrey opřít. Joe Bradley není chladnokrevný, nesympatický, ani zlý, jen je novinář, jehož prací je přinášet zprávy. I on se v průběhu těch kouzelných 24 hodin změní. Jen nepatrně, ale s tím, že je ta změna vlastně o to větší. Anna mu ukáže, že existuje i něco jako obyčejná radost ze života, kterou ona mít nesmí a on si ji dobrovolně upírá. Spolu potom prožijí báječné prázdniny v Římě.
Samotné hlavní město Itálie je tu třetí postavou. Uličky a zákoutí, stejně jako životy a zvyky obyčejných Italů, sledujeme očima Anny, která dostává šanci to všechno řádně prozkoumat. Každý kdo někdy v Římě byl, určitě uzná, že se mu neříká Věčné město pro nic za nic. Řím tady totiž vždycky byl a pravděpodobně bude ještě dlouho potom, co už nebude na Zemi ani noha. A navíc má zázračnou schopnost být pořád stejný. Jediný rozdíl mezi rokem 53 a dneškem je ten, že ve filmu jezdí jiná auta a lidé se jinak oblékají. Kdyby se tam točil úplně stejný příběh dnes, Řím by vypadal pořád stejně.
Hlavní hereckou dvojici (nebo možná trojici?) doplňuje sympaticky Eddie Albert v roli fotografa Irvinga, jemuž Joe zavolá, aby Annu tajně fotil. Je v roli pozorovatele, svědka toho, co se děje, i on částečně podlehne Annině šarmu, když se nechá Joem přesvědčit, aby fotky nakonec nepoužil.

Další částí úspěchu, pravděpodobně tou největší, je jeho závěr. Asi je zvláštní se ještě po takové době vyhýbat spoileru, přesto konec neprozradím, ale mohu říct, že je součástí úspěchu filmu. Díky němu je opakované sledování lepší, a možná i zajímavější, protože když víme, jak to dopadne, prožíváme s Joem a Annou jejich den v Římě mnohem intenzivněji. Kdo film viděl, tak určitě ví, o čem tady mluvím. Kdo ne, tak by si měl film rychle pustit.
Vynikající režie skvělého Williama Wylera (který s Audrey pracoval ještě i například v Jak ukrást Venuši, a natočil také filmy jako Ben Hur či vynikající Dědičku), který se věnuje jen hlavním dvěma postavám a Římu. Nechá herce a jejich přirozenou chemii a herecký talent pracovat, a vystačí si při jejich scénách jen s málem. Audrey Hepburn a Gregory Peck mu pod rukama předvádějí herecký koncert, kdy vedou celé dialogy v podstatě beze slov (hlavně v už zmíněném závěru), a v případě Audrey i řečí těla zcela změní vyznění charakteru postavy.

Prázdniny v Římě každý filmový fanoušek určitě najde v nějakém tom seznamu „Filmy, které byste měli vidět, než umřete“, ale u tohoto italského výletu je to víc než povinnost. Je to potěšení, u něhož se bude divák bavit pořád a pořád a pravděpodobně ještě za dalších sto let. 


středa 9. května 2012

Frekvence (Frequency, USA, 2000)


John Sullivan pracuje jako detektiv u newyorkské policie a jednoho dne najde starou otcovu vysílačku, a opraví ji. Nestačí se divit, že mu na jejím konci odpovídá někdo jménem Frank Sullivan, který tvrdí, že je rok 1969. Nad New Yorkem se totiž právě vytvořil zvláštní atmosferický úkaz a Frank Sullivan, Johnův otec, která zemřel právě v roce 69 při požáru, může díky tomu mluvit se svým dospělým synem. John ho varuje a Frank požár přežije. Kvůli této změně ale dají do pohybu události, které se stát neměly a čím více se oba snaží napravit následky, tím se situace zhoršuje…


Frekvence je jedním z těch filmů, které překvapí. Příjemně překvapí. Sci-fi film s malým rozpočtem a chytrou myšlenkou se nevyskytuje každý den, a tenhle byl trestuhodně opomenut. Je oblíbený filmovými fanoušky, a fanoušky sci-fi, a přesto se na něj tak nějak zapomnělo. Přitom má v obsazení samé skvělé herce, orignální myšlenku a je napínavý od začátku do konce.
Zvraty, dějící se během filmu, nejsou nesmyslné, ale logicky vyplývají ze situace tak, jak Frank a John mění svou minulost a budoucnost. Scenárista Toby Emmerich vzal věčně kladenou otázku ve všech sci-fi filmech a seriálech, a hypotetickou situaci: „Co by se stalo, kdybychom změnili vlastní minulost.“ a dovede ji k dokonalosti. Problémy se vrší jeden na druhém, a když už se zdá, že nemůže být hůř, tak se stane zase něco nepředvídatelného.
A v tom všem Frank a John Sullivanovi vlastně "jen" řeší zločin, který se pro Franka stane, ale jenž už patří do Johnovy minulosti. Společně vymýšlejí, plánují a pospíchají, protože spojení může vždycky kdykoliv přestat fungovat, a situace by zůstala tak, jak ji naposledy změnili – což by vzhledem k tomu, jak je zlá, nebylo dobré.
Režisér Gregory Hoblit dělá s chytrým scénářem maximum a tak vidíme třeba i to, jak se Johnovi objevují nové vzpomínky na události, které nikdy nezažil, ale přesto si je pamatuje.  

Natočil sci-fi detektivku, v níž má místo "špinavá detektivka", sci-fi element, a časový paradox dotažený do maxima. Při prvním shlédnutí je to fascinující podívaná, u níž se divák, lačnící po originálních nápadech, nebude nudit a bude nervozitou poposedávat na kraji židle. Čas hraje ve Frekvenci nejen roli ve smyslu toho, že jde, svým způsobem, o film o cestování časem (i když ve velmi neobvyklé formě), ale také proto, že Frank s Johnem jednoduše nemají dost času na nějaké tlachání. Jakmile ten pěkný atmosferický úkaz nad jejich hlavami zmizí, spojení se ztratí. A oni nevědí, kdy to bude. S tímto vědomím to sleduje i vykolejený divák.
Navzdory všem paradoxům a hrám s časem je ale Frekvence dějově naprosto přehledná a vše je vysvětleno.
Je docela škoda, že se Toby Emmerich nevěnuje víc psaní scénářů, protože těch nápadů má určitě v hlavě víc a trocha originality by se dnes Hollywoodu hodila.

Co Frekvenci pomáhá je víceméně "realistický" pohled. Frank a John jsou sice překvapení, ale svou situaci pochopí dost rychle na to, aby mohli napravit své chyby. Jim Caviezel do role trochu ošuntělého detektiva, který trpí od mala ztrátou otce a má problémy s životními změnami, perfektně zapadl. Jeho John projde během filmu změnou, protože na začátku nemá co ztratit (právě ho opustila přítelkyně, má problémy s alkoholem), a během celé situace s vysílačkou, díky níž může vyšetřit zločin starý třicet let, se nakopne a začne znovu žít a mít rád svou práci. Emmerich si tu ve scénáři pohrál i s tím, že každý z nás by chtěl mít možnost změnit svůj život k lepšímu.
Franka Sullivana si s chutí zahrál Dennis Quaid, který se už tady dostal do postavení, kdy je skvělý v čemkoliv, co dělá. Frajerský hasič, milující svou rodinu, který ale má spoustu chyb, jež bude mít možná možnost napravit.
Pěkně jim sekundují Elizabeth Mitchell jako Julia Sullivan, Andre Braugher jako Johnův kolega a starý Frankův přítel, Satch Deleon a věčně nedoceněný Noah Emmerich (bratr Tobyho) v roli Johnova kamaráda Gorda, jemuž se díky Johnovi změní život.

Frekvence je u nás už hezky dlouhou dobu na DVD, a byla by škoda toho nevyužít. Je to nenápadný film, který překvapuje originalitou a je napínavý. A ačkoliv při opakovaném shlédnutí už trochu ztrácí moment překvapení, dá se sledovat už jen proto, že je to sakra dobrý film. 80% na čsfd, kde je těžké se komukoliv zavděčit, vlastně mluví samo za sebe.


čsfdimdb


úterý 1. května 2012

Neviditelný na útěku (Memoirs of an Invisible Man, USA, 1992)

Nick Halloway zastupuje svou firmu na vědecké konferenci v budově magnetoskopického ústavu, na níž ale dorazí s velkou kocovinou. V jedné z kanceláří najde umývárnu se saunou, kde tvrdě usne a nevšimne si evakuace. Jeden z vědců totiž způsobil nehodu a ta má nepředvídatelné následky. Celá budova se stane neviditelnou, včetně Nicka uvnitř. Toho si všimne vyšetřovatel CIA, agent Jenkins, který v Hallowayovi vidí hlavně potenciální zbraň a pokusnou krysu. Nick uteče, začne se schovávat a jediný člověk, který mu pomáhá, je Alice, již večer před nehodou potkal, a do níž se na první pohled zamiloval. Jenkins je ale odhodlaný Hallowaye získat za každou cenu, a zdá se, že není nikdo, kdo by mu v tom zabránil.



Oficiální anotace od českého distributora dělá z Neviditelného na útěku třeskutou komedii, k čemuž určitě dopomáhá jméno Chevyho Chase v titulcích. Ale ačkoliv se ve filmu pár vtipných momentů najde, není to komedie, ale spíš sci-fi dobrodružství.
Kdyby se po všech stránkách trochu zatlačilo na pilu, mohlo jít o hodně povedený thriller. Takhle je to opravdu "jen" dobrodružství se sci-fi prvky, skvělým záporákem a pěkně ubíhajícím dějem.
Jde o adaptaci románu H.F.Sainta, který knihu ale napsal víc jako thriller, a film je tak o dost lehčího ražení.
To mu ale neubírá na napínavosti, a i když víme, že všechno pravděpodobně dobře dopadne, závěrečné rozuzlení je poměrně překvapivé a na (téměř) rodinný film i celkem drsné. Neviditelný na útěku je normální oddechovka, ale dnes by možná mělo studio problém film prodat v ratingu PG-13, čistě kvůli jazyku, který  Nick místy dost nevybíravě (a naprosto pochopitelně ve své situaci) používá.
Chevy Chase v trochu neobvyklé roli nemusí vyhovovat každému, ale rozhodně si nedělá ostudu a vážné scény zvládá s přehledem. Chase tu musí bojovat s tím, čemu čelí většina komiků, pokoušející se o vážné herectví – předsudkům ze strany kritiků i diváků, kteří čekají komedii. Chase film navíc produkoval, a chtěl si zahrát vážnější roli, v níž by byla vidět osamělost muže, jehož nikdo nevidí a on sám o sobě nesmí dát vědět. To se sice povedlo jen napůl, přesto je tato snaha vidět a měla by se ocenit.

Scénář (a kniha) mu přidělil krásnou, chytrou a hlavně úplně normální partnerku, s tváří Daryl Hannah. Její Alice Monroe je skvěle napsaná, stejně jako Nick, a oběma jim to sympaticky ladí, takže jako hlavním představitelům jim nejde nefandit.
Roli agenta Jenkinse si očividně s chutí zahrál Sam Neill. Jenkins je totiž bezpáteřní, chladnokrevný hajzlík, který obchází nadřízené, porušuje předpisy, ale má výsledky, a tak mu jeho výpadky šéfové tolerují. Jeho buldočí zarputilost v honbě za případnou nejlepší zbraní tajných služeb, je až radost sledovat, a stává se tak jedním z těch záporáků, který je sice příkladný bastard, ale je tak skvělý, že mu divák leccos odpustí.
I vedlejší role jsou dobře obsazené, ale nejsou nijak výrazné na to, aby strhávaly pozornost od ústřední trojice. Slouží víceméně jako hybatelé příběhu.

Problémem filmu je žánrová nevyváženost. Na začátku sledujeme lehké sci-fi dobrodružství, které se na konci mění v mnohem povedenější thriller, ale obě poloviny jsou tak odlišné, jakoby se jednalo o jiný film. Neviditelný na útěku je sice povedený, lehce nadprůměrný film, u něhož se ale nejde zbavit dojmu, že mohl být o hodně lepší. Za tohle jde ale dost těžko vinit Carpentera – původní režisér, Ivan Reitman, od filmu odstoupil, když zjistil, že by Chase nerežíroval v komedii, a Carpenter tak musel pracovat s materiálem, který byl nabídnut Reitmanovi a za daných okolností dělal, co mohl.

Tyto malé problémy ale nic nemění na tom, že film je svižný, napínavý i zábavný, s povedenými efekty. Některé scény jsou ve filmu dost možná jen proto, aby se tvůrci mohli pochlubit tím, jak zvládnou trik s neviditelným mužem ládujícím se čínským jídlem, ale i po letech je to velmi působivé.
Shlédnutím Neviditelného na útěku si filmový fanda chuť určitě nezkazí, a bude si moct odškrtnout  ze seznamu další sci-fi dobrodružství, které se umí dostat nečekaně hluboko pod kůži.