neděle 26. února 2012

Žena v černém (The Woman in Black, Velká Británie, 2012)

Arthur Kipps je mladý právník, vdovec, který se stále vzpamatovává ze smrti manželky a stará se sám o malého synka. Toho je nucen krátce opustit, když ho jeho právní firma posílá do odlehlé vesnice, kde má vyřídit pozůstalost na panství Eel Marsh House. Po příjezdu do vesnice ale zjišťuje, že lidé jsou vyděšení, rezidenci, ležící uprostřed mokřin se vyhýbají, a většina rodin přišla nějakým způsobem o dítě. Kipps brzy přijde na to, že Eel Marsh House a okolí straší tajemná žena v černém. Pokaždé, když se někde objeví, zemře dítě. Arthur se rozhodne záhadě přijít na kloub, a vše vyřešit před tím, než za ním přijede jeho vlastní syn…


Žena v černém je další adaptací románu Susan Hill, a tak si scénáristka Jane Goldman a režisér James Watkins nemohli dovolit nijak moc experimentovat s příběhem. Není to na škodu, protože tak se mohl Watkins zaměřit čistě na atmosféru, která je velmi hutná a tísnivá. Přesně jak by to mu v případě mysteriózního hororu mělo být.
Watkins, který dosud natočil jen skvělý survival horor Jezero smrti, se vrhl do podobného žánru, jen bez krve, s odlišným přístupem, zaměřeným čistě na sílu neznámého.

Pokud se divák či kritik domnívá, že jde o nějakou vysoce sofistikovanou filmařinu, tak se splete, protože tohle je vlastně svým způsobem velmi povedené béčko. A jako takové je ho potřeba brát, jelikož přesně tak ho Watkins natočil, všichni ve filmu to pochopili, a tak je jednoduchý příběh s duchem, mrtvými dětmi a zajímavým koncem jen jeden z mnoha. Nepokouší se o nějakou revoluci v žánru, jen je příjemným přírůstkem do řad atmosférických thrillerů v době, kdy pravidla hororu určují.buď litry krve, nebo roztřesená ruční kamera.
Vidět v kinech film, v němž se dobrých deset minut nemluví, hlavního hrdinu (a diváka) obklopují jen tajemná zvuky, tma a mlha, je osvěžující a Watkins se spolu s ostatními nemusí za svou práci vůbec stydět.

Ženu v černém provázel zvýšený zájem i proto, že je to první role Daniela Radcliffea mimo potterovskou sérii. V tomto případě by ale bylo jedno, kdyby hlavní roli hrál kdokoliv jiný, protože film jako tento se vlastně prodá sám. A právě proto by měl Radcliffe svému agentovi posílat do konce života každý týden koš s ovocem, protože pro herce, navíc takového, který byl od svých deseti let  všem na očích v dlouhodobé sérii, je tohle trefa do černého.
Důvodů je tu hned několik. Ačkoliv je Kipps hlavní postavou a z plátna nesleze, u tohoto filmu se nikdy neočekává, že by herecké výkony braly dech (je to na druhou stranu škoda, protože taková Nicole Kidman v Ti druzí pravděpodobně předvedla jeden ze svých nejlepších výkonů, stejně jako Bruce Willis v Šestém smyslu). Bývalý obrýlený čaroděj tak nemusel nijak přehrávat, ale prostě být sám sebou natolik, aby nezklamal, nenadchl a neudělal si ostudu. A tu si rozhodně neudělal. Další důvod, proč byla tahle volba šťastná je ten, že jde o známou předlohu, s několika filmovými, televizními i divadelními adaptacemi. Oblíbený (a poslední dobou zanedbávaný) žánr také zajistil, že ať už by byl na plakátě kdokoliv, lidé by přišli stejně. A samozřejmě jde o povedený film, takže vlastně není dál co řešit..
Radcliffovi ještě ve filmu pomáhá Ciarán Hids, s nímž se potkal v posledním filmu o Harry Potterovi (hrál Aberfortha Brumbála), a s kterým tvoří zajímavý filmový tým.

Pochopitelně není všechno zlato, co se třpytí, a tak máme zhruba prvních dvacet minut, které plynou přece jen trochu příliš pomalu, a když Kipps ve druhé půlce filmu obchází potřetí dům ve tmě, už to také není ono. Navzdory tomu se ale divák nemůže nudit, protože je příliš zaměstnán mžouráním do tmy, kdy čeká, co na něj vyskočí.
Lekacích scén tu zase není tolik, ale fungují podle očekávání a navzdory populárnímu a opakovanému slovu "klišé", k tomuto stylu vyprávění a žánru patří, takže stížnosti nejsou na místě.
Námitky, že Radcliffe je na roli moc mladý možná platí v případě určité vyzrálosti, ale rozhodně to nevadí v dobovém kontextu, kdy zakládat rodinu třeba už v osmnácti rozhodně nebylo nic neobvyklého.

Závěr je zajímavý, i když u něj nespadne překvapením divákovi brada, tak se dá považovat za i docela překvapivý – ale v rámci celého filmu dává nečekaně smysl.

Zkrátka, Daniel Radcliffe si vybral dobře, James Watkins se profiluje jako velmi zajímavý režisér, jehož další film budou už určitě provázet vysoká očekávání, a divák zase může jednou odcházet z kina s tím, že se hodinu a půl příjemně bál a cestou by se měl vyhýbat tmě, mlze a bažinám.


čsfdimdb


neděle 12. února 2012

Ďábel nosí Pradu (The Devil Wears Prada, USA, 2006)

Andrea právě dokončila univerzitu a chce se stát novinářkou. Její první pracovní nabídka ale není zrovna to, co by si představovala – má dělat druhou asistentku šéfredaktorce módního časopisu. Jako někdo, kdo o módě nic neví, je v nové práci ztracená, kolegyně se jí posmívají a její šéfová není právě nejpříjemnější člověk na světě. Všechny překážky ale překoná, dokáže se změnit a práci zvládat. To vše ale na úkor svého přítele, kamarádů a hlavně své osobnosti. Jak daleko je Andy ochotná zajít kvůli práci, pro niž by "miliony holek zabíjely?"

Ďábel nosí Pradu je obyčejný film se dvěma tématy smíchanými v jednom – z obyčejné dívky se stane úspěšná a krásná žena, která ale zjišťuje, že při cestě nahoru ztratila přátele, svůj život a sama sebe. Je to příběh klasický, který se opakuje stále dokola. Tenhle je ale adaptací, a ďábelskou šéfovou – Mirandu Pristly – neodolatelně hraje Meryl Streep. Předobraz této postavy je ve skutečném člověku – Anna Wintour, dlouholetá šéfredaktorka magazínu Vogue, má pověst stejně dračice.
Obsazení, svižnost a vtip vyčleňují tento film z průměru, i přesto, že je to ten obyčejný film. Někdy ale obyčejné filmy stačí a není potřeba vymýšlet nic navíc. Ďábel nosí Pradu v klidu zabaví, někdy pobaví, občas dojme, a to vlastně jen touto prostou zápletkou.
Je to příběh o hledání sebe sama, a o tom, že nikdy není žádná práce tak dobrá, aby se z ní nedalo odejít. A to v tomhle případě možná ani neplatí, protože Andy má v práci kvůli nesmyslným nárokům náročné šéfredaktorky peklo.
Pokud nic, pak tenhle film alespoň naznačí to, v čem spočívá práce asistentky. Většina lidí si myslí, že asistentky nosí kávu, vysoké podpatky a dělají si nehty. Nevyspání, potřeba být na telefonu 24 hodin 7 dní v týdnu, absence soukromí a osobního života, stres a vyčerpání, to v těch historkách neuslyšíte. Zcela za sebe mohu říct, že tenhle aspekt filmu pochopí jen někdo, kdo podobnou práci opravdu dělal a do kůže Andy se dokáže vžít. Její vítězoslavný odchod na konci slouží nejen jako vydechnutí pro ni, ale i pro diváka samotného.
Tohle samozřejmě není spoiler, protože film je předvídatelný, a je celkem jasné, co Andy udělá, jen je to otázka načasování.
V tomhle filmu se navíc pohybuje spousta sympatických (i méně sympatických, ale dobře vypadajících) lidí, jejichž představitelé se nechali touhle jednoduchou látkou zlákat. A jak jsem psala výš, občas je potřeba si nějaký film jen užít v jeho jednoduchosti.
V hlavní roli Andy se objevila Anne Hathaway, která má na tyhle role nejspíš čuch. Ale ačkoliv je typově podobná "princezně", její Andy má daleko k princeznovským začátkům. Andrea je cílevědomá, sympatická, chytrá, a v podstatě nesleze z plátna, takže na ní leží velká zodpovědnost utáhnout film, jenž se může (ale nemusí) postupně rozmělnit v předvídatelnosti.
V případě Meryl Streep se nedá říct, že by na sebe nějak výrazněji strhávala pozornost. Když je ve stejném záběru s ostatními, utlumí sama sebe na míru, kdy hraje perfektně s ostatními, nikoliv okolo nich nebo snad nad nimi.
To je ke cti nejen jí, ale i samozřejmě jak Anne, tak Stanley Tuccimu, který tu hraje módního návrháře Nigela. Ten je Mirandě nablízku, jako jednomu z mála mu naslouchá, a zároveň je k dispozici i pro Andy, jíž pomáhá nejen s oblékáním, ale i s hledáním správného místa v životě.
Role jsou tak rozděleny – podobnost nejen s Deníkem princezny, ale i třeba Pretty Woman samozřejmě není náhodná, protože Ďábel nosí Pradu se k jejich odkazu hrdě hlásí. Jen není čistou romantikou jako klasika s Julií Roberts nebo nemístně a hloupě nevtipná, jako byl v některých místech Deník princezny (hrozný druhý díl už si snad naštěstí nikdo nepamatuje).
I přese všechny žánrové klišé se tu ale jedno boří, a to tím, že Andrea už má pevný vztah, který si "jen" musí udržet. Což samozřejmě není snadné, ale romantika tu je zapletena spíš ve chvíli, kdy Andreu svádí redaktor s obličejem Simona Bakera.
Tady už je potřeba podotknout, že třeba tahle zápletka je možná trochu nadbytečná, a ve druhé půlce filmu stopáž už tahá na hranici únosnosti. Tuhle hranici ale nepřekročí, protože události se tu nedějí náhodně. Každá postava tu není zbytečně a události vedou jedna ke druhé. Scénář je tu docela dobře vystavěný, a režisér David Frankel (který je spíš rutinér), už tedy moc práce nemá.

Dá se říct, že Ďábel nosí Pradu je ideální odpočinkový film. Nenadchne, neurazí, a pro fanoušky některého z herců je to vlastně povinnost, protože nikdo z nich si tu ostudu určitě nedělá. Dá se na něj koukat doma, s přáteli, s partnery, zkrátka univerzální film. A takových je dnes hodně málo.

čsfdimdb

čtvrtek 9. února 2012

Velká ryba (Big Fish, USA, 2004)

Edward Bloom je typický charismatický pán, který dokáže na večírcích bavit svými historkami o tom, jak v mládí bojoval s obry, žil v cirkuse a viděl svou smrt v oku čarodějnice. Všichni ho za to mají rádi, protože jsou to pro ně jen historky. Jenže pro jeho syna Willa to nejsou historky, ale báchorky, kterým jeho otec opravdu věří a navíc Willa pronásledují celý život. Will se odstěhuje do Francie, kde se ožení, a až vážná Edwardova nemoc ho přiměje vrátit se a pokusit se o usmíření.



Tvorba Tima Burtona je i přes jakýsi "trademark" poměrně různorodá. Ačkoliv je hororově/fantasy zaměřený, v jeho filmech vždycky dokáže skloubit divné s mainstreamem. I když od Karlíka a továrny na čokoládu to není tak úplně ono, je každý jeho nový film pro fanoušky povinností.
Velká ryba se v mnoha ohledech Burtonovu konceptu vymyká. Hlavně díky tomu, že v žádné z rolí není Johnny Depp, a proto to celé působí i tak nějak svěže a víc při zemi. Helena Bonham Carter sice přítomna je, ale její role není nikterak velká (i když celkem důležitá).
Velká ryba je především o vztahu otce a syna. Otec-snílek, který si se synem nerozumí proto, že jeho potomek je pragmaticky založený a na fantazii nevěří. Edward Bloom je přitom typický vypravěč, který mluví pravdu, jenom svoje příběhy přehání víc, než je obvyklé. Takže z možná dost otřesného zážitku zmizení za nepřátelskou linií ve Vietnamu si udělá dobrodružný příběh o tom, jak potkal zpívající siamská dvojčata a z práce ve cirkuse, jež byl nucen dělat, udělá největší možné dobrodružství plné nadpřirozených bytostí. A pak je tu ještě ta věc s čarodějnicí a velkou rybou, které souvisejí s jeho smrtí.
Edward Bloom se zkrátka rozhodl, že si svůj život bude žít po svém, bez ohledu na zavedená pravidla, a s životními strastmi bojuje optimismem a divokou fantazií.
To vše slyšíme v podání Alberta Finneyho, aby v mladší verzi Edwarda samotná dobrodružství prožíval Ewan McGregor. Oba jsou v té roli perfektní, i když Finney má trochu složitější práci vše prodat pouhým vyprávěním.
Matka Willa a žena snílka Edwarda je skvěle vypadající Jessica Lange, která svého muže podporuje a miluje, protože s ním všechny ty strasti prošla, a ví, že to celé je jen fantazie, která je ale v jejich životě potřeba.
Willovu manželku tu hraje tehdy ještě neznámá Marion Cotillard.
Ono těch známých tváří je tu spousta, ale divák je chycen hlavně v Edwardově fantazii, když s ním prochází jeho životní příběh, a zároveň se snaží vidět to i z perspektivy syna, který byl vždy ve stínu otce, jehož život zněl o tolik zajímavěji než jeho vlastní.

Burtonova fantazie se tu nezapře, přesto se tu tentokrát Burton krotí a celý film je neobvykle civilní. Vědomi si toho, že Edward nadsazuje a přehání, jsme schopni spíš přijmout to, že existuje město odříznuté od světa, do něhož lidé chodí a nikdy neodejdou. Jeho verze se nám pak líbí víc, než ta, s níž se posléze setkává Will, odhodlaný zjistit za otcovými příběhy pravdu. Kontrast Edwardova vyprávění a Willova skutečného odhalení je něco, co nám připomíná, že fantazie je potřeba, protože realita je přece o tolik nudnější. Nebo není? Edwardův život byl plný dobrodružství i bez vlkodlaků a čarodějnic, jenom to nebyly zážitky vždycky příjemné, tak proč jim nedat trochu jiný základ? S tímhle konceptem tu pracuje nejen Burton, ale samozřejmě i scénárista John August.
Utlumení Burtonova "creepy" stylu také plyne z toho, že se jedná o adaptaci knihy Daniela Wallace.

Za sebe, jako velkého Burtonova fandu, můžu říct, že spolu s Beetlejuice považuji tohle za jeden z nejlepších Burtonových filmů. Nejen kvůli absenci Johnnyho Deppa (který byl v posledních filmech svého kamaráda stále více stejný), ale i kvůli příběhu jedné obyčejné rodiny, která má normální problémy. Opět je tu téma problematického vztahu otec/syn, i tady si oko diváka přijde vizuálně na své – není to tak přemrštěné jako Alenka v říši divů, ale není to nijak temné jako Sweeney Todd – a hlavně tentokrát jde o hořkosladký závěr, který Burton použil naposledy snad ve Střihorukém Edwardovi. A o hudbu se už tradičně staral Danny Elfman, který konceptu realita vs. fantazie perfektně rozumí.

Velká ryba je vhodná hlavně pro nezasvěcené diváky, kteří o Burtonově tvorbě nic nevědí, nebo je vlastně vůbec nezajímá. V jeho filmografii jde tak trochu o experiment s dramatem než vyloženou divokou fantasy, a o to je Velká ryba jiná (a možná lepší) než některé Burtonovy známější filmy a vhodná na opakované shlédnutí. Pokaždé se v ní dá totiž najít něco nového, a to by mělo jít u příběhů s fantazií především.

úterý 7. února 2012

Daredevil (USA, 2003)

Matt Murdock jako kluk ztratil zrak, a pak i otce. Oči si zranil při nehodě, otce mu zabila mafie pod vedením Kingpina, zločince a mafiána, na kterého nikdo nemůže. Matt otci slíbil, že se bude učit a něco z něj bude, a proto vystudoval práva, aby mohl obhajovat nevinné. Ne vždy je to ale snadné, a tak se v noci převléká za Daredevila. Hrdinu, jímž se stal díky své slepotě. Ovládá perfektně své smysly a pohyby, a pokud nějaký zločinec náhodou uteče od soudu, Daredevil je nablízku. Když se seznámí s krásnou Elektrou, jejíž otec byl také zabit Kingpinem, rozhodne se konečně proti tomuto zločinci zakročit. To ale nebude jednoduché, když si Elektra myslí, že jejího otce zabil právě Daredevil a ještě mu jde po krku zabiják Bullseye…


Proč Daredevil? Stejně jako Ghost Rider, i tento film režíroval Mark Steven Johnson, a stejně jako u Ghost Ridera, i tenhle film je spíš jehelníček pro kritiky a skalní komiksové fandy. Čas od času se objeví film, na nějž všichni házejí špínu, i když se jim třeba líbil nebo proti němu nic nemají, ale nadávají na něj jen proto, že to dělají ostatní. Daredevil byl od začátku fackovaný ze všech stran a já si myslím, že ne úplně právem. V rámci komiksových adaptací jde o zcela obyčejný a průměrný film, nikoliv o vyloženou katastrofu, jak je často prezentován. Dokonce má své kouzlo a atmosféru.
Některé dialogy jsou tak prkenné, že je téměř za kamerou slyšet člověk, který muchlá papír a píše scénář za pochodu, ale předlohy se snaží držet poměrně věrně, alespoň pokud jde o představení a úvod do toho, jak se z Matta Murdocka stal Daredevil.
Dá se hádat o tom, že scénář je vždycky základ a tenhle drží pohromadě díky již zmíněné atmosféře, hercům a kupodivu i režii. Johnson udržuje příběh stěží, a tempo mezi akcí a romantikou je často velmi kolísavé, ale daří se mu to díky práci s kamerou, hudbou a soustředěním na drobné detaily. Detaily, které Daredevila drží nad propastí podprůměru a dávají mu něco navíc, co ho přece jen trochu vyčleňuje ze zástupu ostatních komiksovek.
Mattova osamělost je vyjádřena právě těmito jednoduchými detaily jako sparťansky zařízeným bytem, spaním v kovové "rakvi" s vodou, která tlumí hluk, jenž kvůli svým vylepšeným smyslům silně vnímá, a vzkazu o rozchodu od přítelkyně na záznamníku.
Jako každý komiksový hrdina, i Daredevil je sužován vnitřními démony, k nimž přišel už v dětství. Ben Affleck, na nějž bylo v době vzniku také populární nadávat, vystihl postavu Matta Murdocka výborně. Herecky to nikdy nebude úplně ono, ale na postavu Matta mu střídání těch několik výrazů bohatě stačí. I jen naznačená linka nejasnosti jeho charakteru (ke zločincům se chová nemilosrdně) se docela povedla, i když by možná chtěla víc rozepsat.
Jennifer Garner, která později pohořela se svým sólo filmem o Elektře, většinu času prostě vypadá hezky, ale s Benem jim to pěkně šlape. Vždyť se u tohoto filmu dali dohromady a od té doby jsou šťastný pár, takže jim není problém zakázanou a nešťastnou lásku věřit.
Jon Favreau, předtím, než přesedl do režisérské židle jiného komiksového filmu (Iron man, samozřejmě), tu hrál svou typickou komediálně-sidekickovskou roli Mattova nejlepšího kamaráda a kolegy právníka, Franklina Nelsona.
Samotného Kingpina si ve své mohutnosti užil Michael Clarke Duncan.
Všechny ale zválcoval Colin Farrell jako nájemný vrah Bullseye, na jehož scény je radost pohledět. Ať už jde o soutěž v šipkách v baru nebo upovídanou paní v letadle (komu v tu chvíli nebyl Bullseye sympatický, ten nikdy neletěl letadlem nebo nepotkal upovídaného důchodce ve vlaku), všechny jeho scény jsou tak skvělé, že ho pravděpodobně bude chtít každý vidět co nejčastěji, protože hlavně díky němu je Daredevil slušným hrdinou.
Joe Pantoliano jako novinář Ben Urich se postará hlavně o povedený závěr, protože se tak dlouho vrtá v tom, kdo je Daredevil, až se musí nakonec rozhodnout, co s konečnou informací udělat.
V malé roli se tu mihne i Kevin Smith, a pro seriálové fanoušky je tu rozpoznatelný například ještě Eric Avari jako Eletřin otec.

Daredevil rozhodně není dokonalý film. V určitých částech se vleče, u některých dialogů (často u Mattových vnitřních monologů) se může citlivější jedinec chytat za uši, a i některé souboje působí trochu prkenně.
Atmosférou, příjemnými herci, nočním New Yorkem a pěknými efekty v případě Mattových zvláštních smyslů, se ale negativa rozhodně vyváží. Za shlédnutí a vytvoření si vlastního názoru ty necelé dvě hodiny určitě stojí.