středa 21. března 2012

Jumanji (USA, 1995)

Alan Parrish najde v roce 1969 na staveništi hru jménem Jumanji a odnese si ji domů. Jako syn bohatého průmyslníka to má ve škole těžké, a tak má jen jednu kamarádku, Sarah. S tou se pustí do hraní Jumanji, jenže netuší, že hra sama za sebe myslí a na hráče posílá těžké úkoly. Najednou z ní vyskakují netopýři, krokodýli a moskyti, a když Alan po jednom hodu kostkou uvnitř hry zmizí, Sarah uteče a Alan zůstane uvězněný uvnitř hry v džungli, než na kostkách někdo hodí pětku.
O 26 let později do bývalého domu Parrishů přicházejí Judy a Peter, jimž se zabili rodiče, a do města se přistěhovali se svou tetou. Ti hru najdou, a stejně neznalí pravidel, ji začnou hrát. Peter tak přivede zpět Alana, který je nucen hrát dál, protože hra se musí dohrát, aby všechno zmizelo. Jumanji totiž začíná dělat problémy i mimo dům, a způsobuje ve městě chaos. Děti a Alan musejí jen přivést do hry ještě Sarah, a pokusit se Jumanji dohrát, než bude příliš pozdě.


Popis filmu zní dost komplikovaně, ale to jen proto, že se odehrává ve třech různých časových obdobích. Jedná se ale o rodinný film, tak na něm není nic nepochopitelného, jen se toho děje najednou hodně. Úvod a přestavení postav a hry samotné zabere zhruba dvacet minut, a to je dost času na to, abychom začali sympatizovat s postavami, a přáli jim štěstí.
Jumanji je příjemný fantasy rodinný film, na který se dá po čase podívat znovu, protože zkrátka baví. Při prvním shlédnutí je i dostatečně napínavý, protože nikde nevíme, co ze hry vyleze jako dalšího a jaký to bude mít efekt na postavy a děj samotný.
Celkem jednoznačně daná zápletka a cíl – musíme to dohrát – se komplikuje, když přes neustálé zásahy hry samotné mají naši čtyři hrdinové problém si v klidu sednout a jednoduše hrát. Několikrát o Jumanji přijdou, a jak se děj žene vpřed, cíl se zdá víc a víc vzdálený.
Samozřejmě nejde neustále vymýšlet nové a nové problémy, vylézající ze hry, ale kupodivu to není stereotypní, protože možnosti jsou téměř neomezené (jen se musejí udržet v rámci toho, co by mohlo být v divoké džungli). Dohrání hry samotné je pěkně zvládnuté a je opravdu vyvrcholením všech snah, a to ve chvíli, kdy už se situace zná beznadějná. Jumanji není totiž jen hra – zvířata a rostliny z ní vypadávající jsou skutečné, takže se naši čtyři odvážlivci můžou utopit, být sežráni, zastřeleni nebo se sami stát součástí džungle.
A nebýt tohle film pro děti, v samotném závěru bychom se možná i o postavy opravdu báli.

Čtyři hlavní postavy jsou to, co drží zápletku pohromadě, protože jsou celou dobu na očích.Chovají racionálně, nepanikaří, každý přispěje svým dílem a dokonce tu funguje i něco jako dysfunkční rodina – bez toho, abychom poznali, kdo jsou rodiče a kdo děti. Alan po 26ti letech v džungli postrádá jistou fázi života zvanou dospívání, Sarah kvůli zmizení Alana strávila svůj život po psychiatrech a Judy s Peterem se vzpamatovávají ze šoku po ztrátě rodičů. Vzájemně si tak dělají rodiče, sourozence a přátele s tím, že Alan a Sarah jsou samozřejmě něco víc, než jen přátelé, ale nemají moc čas jeden druhémi věnovat.
Obsazení se povedlo tak, aby se všichni doplňovali přesně jako postavy. Robin Williams jako dospělý Alan se dokázal do kůže dvanáctiletého kluka, který musel rychle vyrůst, dostat bez problémů a je vidět, že si tohle "vydělávání si na nájem" patřičně užil. Sarah hraje Bonnie Hunt, která v posledních letech přesedlala na namlouvání animáků, ale měla populární talk show a pozornější divák si ji bude pamatovat třeba z filmů o bernardýnu Beethovenovi. Její Sarah je ze čtveřice zdaleka nejdospělejší, ale jako poněkud nervově labilní není zrovna mateřský typ. Judy má tvář malé Kirsten Dunst, a je správně zranitelná i frackovitá. Petera hraje neznámý Bradley Pierce, který není ani protivný, ani ufňukaný a zkrátka je to sympatické děcko. A je to on, kdo v jednu chvíli může prolomit hranici mezi filmem a divákem, a podívá se přímo do kamery, které má být velmi úsměvné pomrknutí do kamery.

Problém u Jumanji tak způsobuje režisér rutinér Joe Johnston. Chráněnec Stevena Spielberga netočí úplně špatné filmy, jenom jim vždycky nedá nic navíc. Samozřejmě Jumanji není nějaký obrovský blockbuster, ale i přesto se nejde zbavit dojmu, že tohle mohlo být o tolik víc. Možná mu také svazovalo ruce to, že je Jumanji rodinná zábava, u níž se musí bavit všichni a není tak místo na experimenty. Děti se určitě budou místy bát a dospělí se nebudou nudit, jenom tomu chybí to pověstné "něco navíc", co by Jumanji odlišilo od tuctu podobných rodinných taškařic.
Závěr funguje výborně, i když s malým "ale", které každého nejspíš napadne, a také se o hře samotné nedozvíme vůbec nic. Jen to, že se sama chce nechat najít, ale kdo ji vytvořil a proč, to zůstává tajemstvím – ovšem zrovna tohle není nezbytně na škodu.

Pokud ale divák nehledá nic navíc, tak mu Jumanji poskytne přesně to, co hledá – zabavení na zhruba hodinu a půl, v níž hodně vtipně utíká splašené stádo přes křižovatku na zelenou, opice jezdí na motorce a masožravá kytka si pochutnává na policejním autě.
Náhlé nutkání jít prozkoumat hry schované ve skříni se sice nedostaví, ale pobaví určitě.


pátek 16. března 2012

Iron Man (USA, 2008)

Tony Stark dodává americké armádě všechno od ručních zbraní až po bomby. Jeho život je plný večírků, krásných žen a rychlých aut. Je ale také extrémně inteligentní, a cokoliv umí postavit jen s krabičkou náhradních dílů. To mu také zachrání život. Po uzavření úspěšného obchodu v Afghánistánu, je vojenský konvoj, v němž cestuje, přepaden a on sám těžce zraněn a unesen. Když po něm teroristé chtějí postavit jednu z jeho nových zbraní, rozhodne se improvizovat a postaví si kovový oblek, díky němuž uteče. Několika měsíční věznění, smrt přítele, a hlavně jeho zbraně v nesprávných rukou, mu otevřou oči a svého původně improvizovaného obleku se rozhodne využít k nápravě toho, co svou nevšímavostí předtím způsobil. Stává se z něj Iron Man.


The Avengers za rohem by bylo fajn posvítit si na toho, který to celé začal. Marvel je vedle DC Comics nejznámější komiksové impérium. Práva na své superhrdiny prodali kdekomu, a tak jim toho zdánlivě moc nezbylo.
Tedy, současní Avengers jsou silná značka, ale se Spidermanem či X-Men patřící jiným studiím, se dost těžko mohl najít dost silný superhrdina, který by zaujal i zámořské publikum.
V Marvelu to ale riskli, a rozhodli se pro muže v brnění.
Hodnotit zpětně první reakce na toto oznámení už dost dobře nejde, ale při jméně Robert Downey Jr., který se tou dobou čerstvě vyhrabal ze své třetí odvykací kůry, a jméně režiséra, majícího na svém kontě jen několik průměrných filmů, ohlášení Iron Mana nebudilo velkou důvěru.
To vše se změnilo ve chvíli, kdy se Iron Man dostal do kin. Komiksový hrdina, spoustě lidí naprosto neznámý, nově nakopl zájem o komiksové filmy, oživil kariéru Downeyho a Favreaua vynesl na vrchol režisérských seznamů.
A přitom je ten film tak jednoduchý, až je téměř dokonalý. Jon Favreau měl při tvorbě tohoto prvního, čistě Marvelovského počinu volnou ruku. Marvel Studios se už tehdy nechalo slyšet, že by chtělo někdy natočit celé The Avengers, a nemohli si přát lepší start.
Film vlastně stojí na dvou pilířích – Robertu Downeym Jr. a Favreauově vědomí, že v jednoduchosti je síla. Favreau není nejsilnější režisér, a tady si to ještě uvědomoval natolik, aby se nepouštěl do žádných velkých kousků. Akce tu je, ale jde spíš o dvě větší akční sekvence, prokládané tu a tam malým výbuchem. Iron Man je především příběh o zrození hrdiny se vším všudy. Jen málokde se podařilo dát superhrdinovi takový postupný a uvěřitelný vývoj, sledovaný od úplného počátku, jako tady.
Po výbušném představovacím úvodu strávíme s Tony Starkem dvacet minut  v jeskyni, kde s pomocí afghánského lékaře Yinsena najde na prahu smrti důvod k životu. Následně ho sledujeme, jak si doma staví oblek a uzavírá se do svého světa. Konečná akce, která se v takovém filmu čeká, je možná trochu náhlá, ale po zpětném ohlédnutí není nijak rušivá.

První Iron Man je film o tom, jak se z Tonyho Starka stal Iron Man. O nic víc v něm nejde a vůbec to nevadí. Vzhledem k roku vzniku bylo potřeba několika změn, a tak se Vietnam změnil na Afghánistán, a z otevřeného "nehlídáme si, kam naše zbraně putují a je nám to jedno" tématu se stalo trochu odstrčené téma, které tolik neprovokovalo, přesto ale každý divák pochopí, že prodávat zbraně oběma stranám se nedělá.

Každý komiksový hrdina má nějaké šrámy na duši, ale Tony Stark je úspěšně skrývá. Má všechno, co si může člověk přát – úspěšnou firmu (kterou založil jeho otec), obrovský dům s bazeném a garáž velkou jako několik bytů průměrně vydělávajících lidí dohromady. Tony je vlastně hajzlík, ale přesto v něm vidíme člověka, kterého bychom i přes jeho neduhy měli rádi, ale kterého nikdo kromě jeho věrné asistentky Pepper pořádně nezná. Většinu emocí poctivě skrývá, a poté, co jim dovolí na chvíli vyplout na povrch ve špinavé jeskyni, je tam také nechá, včetně několika špatných vlastností, a vrací se domů očištěný o některé zlozvyky, ale s tím, že to nejlepší v něm zůstává.
Přesto nevidíme temného, zmučeného hrdinu typu Bruce Waynea, ale stále stejného člověka, který jen prošel životní lekcí, kdy si uvědomil, že není všechno zlato, co se třpytí.

Favreau s vědomím, že má v ruce extrémně oddaného, charismatického a talentovaného herce, na Downeym staví každý záběr, a když se na chvíli vytratí, film ztrácí tempo. Kdoví, jak by to vypadalo, kdyby tu roli hrál někdo jiný. RDJ ale Iron Mana vzal, a s celou postavou utekl tak daleko, že ho jednou bude někdo těžko dohánět. Podobným úspěchem se může dnes chlubit jen Hugh Jackman s Wolverinem. Většina ostatních herců bylo v jiných sériích dávno přeobsazeno, a noví X-Men mohli fungovat jen díky tomu, že postavy byly o třicet let omlazeny, čili se výteční herci jen doplnili, a skvěle navázali na své předchůdce-následovníky (ano, řeč je o Stewart-McAvoy a McKellen-Fassbender v rolích profesora Xaviera a Magneta).
Jen málokterý fanoušek si dnes dovolí pochybovat o perfektním castingu v případě Downeyho, a ten si byl situace vědom, a dal roli vše – a to natolik, že nově vzniklé komiksy se jeho stylizací inspirují.

Iron Man se nebere moc vážně a to mu dodává na svižnosti - je tu Tony a jeho flirtování/dohadování s Pepper Potts (překvapivě dobře obsazená Gwyneth Paltrow, původně vzbuzující větší pochybnosti než herec s režisérem dohromady), pár vtipných scén mezi Tonym a Rhodeym (tady ne už moc dobře do role padnoucí Terrence Howard), a pak Tonyho stavba a zkoušení prvního obleku, kdy mu dělají společnost jen domácí počítač Jarvis (namluvený Paulem Bettanym) a robot, jehož si postavil jako kluk. Tonyho mentor a záporák Obediah Stane s tváří Jeffa Bridgese není už moc dobře vyprofilovaný, ale jeho změna je postupná a závěrečné "zcvoknutí" není tak náhlé, jak někdo tvrdí.
Někomu může vadit trochu povrchní dojem z toho všeho, ale Iron Man se dokáže dostat pod kůži svou lehkostí, tempem (a to má dvě hodiny), vtipem, a hlavně hercem v hlavní roli, který za ní asi dodnes děkuje své šťastné hvězdě.
Podstatnou roli hraje i hudba Ramina Djawandiho, který je dnes známý vytvořením hudby k seriálovému hitu Hra o trůny. Napsal hudbu přesně padnoucí k rytmu filmu a také postavě Tonyho – jde o mix rocku, až metalu, bez dunivých orchestrálek. Ne každého tento druh hudby osloví, ale je součástí úspěchu.

Jak dopadnou The Avengers se teď ještě neví. Určitě budou mít úspěch a rozhodně za něj z velké části můžou vděčit tomuhle chlápkovi v plechu, kterému musela bouchnout jeho vlastní bomba pod autem, aby si uvědomil, že "s velkou silou přichází velká odpovědnost". To sice patří úplně jinam, ale tahle  Spideyho formulka se hodí na každého komiksového hrdinu – a na Iron Mana dvojnásob.

P.S. K Iron Manovi vyšla v Čechách výjimečně chutná DVD verze s dvěma disky, které obsahují vše od pre-produkce až po premiéru, včetně nepovedených záběrů či Downeyho přípravy na roli.


středa 7. března 2012

Koření života (No Reservations, USA, 2007)

Kate je skvělá, sebevědomá šéfkuchařka v jedné z nejlepších restaurací v New Yorku. Má své priority určené, nevede osobní život, ale vaření je pro ni povoláním i koníčkem. Navštěvuje terapeuta, kterému vaří, protože doma nemá nikoho, kdo by její jídlo chutnal, ale se svým životem je spokojená. Když se ale její sestra zabije v autě a ona se najednou musí postarat o malou neteř, vše se jí převrátí naruby. Naštěstí je tu sympatický kuchař Nick, který jí s receptem na život rád pomůže.



Recept na život. Tak by se dal také film nazvat. Kate je spokojená s tím, co má, protože si ho nijak nekomplikuje, ale osud má jiné plány. Koření života je prvoplánová romantika s příchutí dramatu, a s tím potřeba do něj jít. Kate a Nick najdou společné štěstí, a desetiletá Zoe se naučí žít s tetou, kterou příliš nezná, a která je zpočátku málo mateřská.
Režisér Scott Hicks se nepouští do nějakých velkých eskapád, a snaživě balancuje na hraně dramatu a romantiky, kdy se občas jedna nebo druhá půlka táhne déle, než by měla.
Nevyrovnané tempo ale přece jen zachraňuje vynikající hudba Phillpa Glasse, herecké obsazení a práce s kamerou, kdy zajímavé snímání Kateina bytu nebo kuchyně vyvolává pocit domáckosti. Vlastně také proto, že se film až tak moc jinde neodehrává a kuchyně je srdcem nejen filmu, ale hlavě světa všech hlavních postav.
Kate si musí uspořádat život, a tak vezme malou Zoe do své kuchyně, kde dívka nalezne něco, co jí baví a zapomíná tak na tragicky zemřelou matku. Nick je oproti upjaté Kate příjemné spontánní a sympatický, a díky tomu všemu ústřední trojka funguje skvěle.
Je jasně vidět, proč si Catherine-Zeta Jones tuhle roli vybrala – Kate je výborně propracovaná postava, jež projde vším, od chladného pragmatismu až po lásku k muži a dítěti.
Sama herečka podává nejlepší výkony tehdy, kdy Kate péruje své podřízené, protože právě v té chvíli je kupodivu nejpřesvědčivější.
Aaron Eckhart je sympaťák už od pohledu, a tak tady máme jeho Nicka, který je pravým protikladem Kate. Stejně jako Kate jídlo miluje, ale nebojí se dát si obyčejné nudle s omáčkou nebo pizzu, a rozdávat svou lásku k jídlu a životu na všechny strany.
S trochou nadsázky se dá říct, že oběma jim vítr z plachet ukradla Abigail Breslin, která ve svém věku dokázala očima a výrazy říct víc, než kdejaký dospělý herec padesáti větami. Její scény s Catherine-Zeta Jones jsou výborné, a docílila toho, že nepůsobí jako fracek, ale naopak s ní cítíme její ztrátu. Jako dítě, které se neumí se ztrátou matky vyrovnat, v sobě, podobně jako její teta Kate, emoce zadržuje a tím je malá Zoe srdcem celého filmu. Emocionálním vývojem tak neprochází jen Kate, ale i její neteř.

V restauraci se to samozřejmě hemží mnoha postavami, nejvýrazněji asi do děje zasahuje Patricia Clarkson jako majitelka restaurace a šéfka Kate. Navzdory malému prostoru dokonale naviguje ostatní postavy kolem sebe, a jako majitelka restaurace chce dbát hlavně na spokojené zákazníky a svůj výdělek. Není záporná ani kladná postava, ale představuje normálního člověka, který je svědkem smutné události, odehrávající se u člověka, s nímž pracuje, ale nemá s ním nijak blízký osobní vztah.
Vlastně všechny postavy pohybující se v Kateině okolí, i když mají často jen pár vět, působí normálním dojmem. Nejsou tu karikatury, typičtí hláškaři nebo přicmrndávači. Je jasně stanoveno, že tohle je příběh Kate, Zoe a Nicka a od toho diváka nic neodvádí.

Koření života je obyčejný film na sobotní večer. Je pohodový, příjemný a pohladí po duši.
A také při něm člověku pořádně vyhládne.

sobota 3. března 2012

Mad Dogs (Velká Británie, 2011)

Čtyři přátelé, Baxter, Woody, Quinn a Rick přijíždějí na Majorcu na dovolenou. Přijali pozvání od kamaráda Alva, který ale na rozdíl od nich vlastní velký dům, jachtu a má spoustu peněz. Zatímco se tito čtyři muži, na něž už doráží krize středního věku, snaží překonat rozpory, které v uzavřeném prostoru prosluněného španělského ostrova vyplouvají na povrch, Alvo se začíná chovat podivně. Má zvláštní schůzky a telefonáty, a když je vytáhne na loď, která je očividně kradená, čtyři zmatení přátelé už vědí, že je Alvo zatáhl do maléru a jejich problémy tím teprve začínají…


Mad Dogs je tradiční britská seriálová škola. Není z produkce BBC, ale Sky, a nebýt nápisu na začátku, tak by nikdo nepoznal rozdíl. V Mad Dogs se sešla herecká televizní špička, a ačkoliv příběh sám o sobě není nijak originální, zpracováním ční nad průměrem.
Dvě série, každá s pouhými čtyřmi epizodami, dávají dost prostoru pro vývoj postav, zamotání příběhu, ale na druhou stranu eliminuje zbytečné natahování. Pilotní díl je představovací, a končí zvratem, který určí směřování čtyř hlavních postav a celého příběhu.
Baxter, Woody, Quinn a Rick jsou totiž rovnocenné postavy od samého začátku. Nikdo z nich není hlavní, každý má co nabídnout, nikdo netrčí nad ostatními. Rozdílné charaktery všech vytvářejí konflikty a dynamiku, která se mění a zároveň posouvá děj.
Ústřední čtveřice jsou na začátku muži středního věku – Baxterovi se právě rozpadlo manželství a žena mu sebrala všechno, co měl. Woody se vyhrabal ze závislosti na alkoholu a je nezaměstnaný. Quinn je rozvedený a s dětmi se moc nevídá. Rick je sice poměrně šťastně ženatý, ale visí nad ním neustále pochybnosti o tom, jestli si vlastně také nelže a rozhodně nepůsobí spokojeným dojmem.
Právě díky těmto postavám dokážeme sledovat zápletku o tom, jak se z obyčejných lidí stávají zločinci. A ačkoliv zločinec není to pravé slovo, tak hromadění mrtvol kolem nich, kradení peněz a útěk z jednoho španělského ostrova na druhý, jim na nevinnosti nepřidá.
Samozřejmě, stále se ze všeho chtějí vymotat, ale jejich nezkušenost, zmatenost a svědomí, jim nedovoluje všeho jen tak nechat a odejít. Jejich poctivost je minimálně dvakrát málem stojí život.
Obě série, ač mají po čtyřech epizodách, jsou odlišné. První sází hlavně na atmosféru. Vše se odehrává v prostoru vily, která patří Alvovi, kolem níž se motá několik dalších postav, o nichž nevíme, kdo jsou, jaké mají motivy, a nebýt jedné mrtvoly zahrabané na dvoře, dost možná by se dalo i pochybovat o tom, že se vůbec něco děje. Pomalejší rozjezd je vykompenzován trochu přemrštěnou poslední epizodou, která ovšem končí otevřeně, a nás tak zajímá, co bude dál.
Druhá série přesouvá děj jinam, a najede na schéma "v nesprávnou dobu na nesprávném místě". Díky absenci úvodu a představovaček můžeme skočit rovnou do děje, který je tu přímočarý, schéma je tu také jasnější a celkově je tempo vyrovnanější. 
Celou dobu ve vzduchu visí lehký náznak nadsázky a absurdna, ale ve smyslu, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Celý herecký ansámbl si navíc perfektně sedl – John Simm, Philip Glenister, Marc Warren a Max Beesley jsou sehraní, a samozřejmě skvělí. Chápou, že tu jde o týmovou hru, a protože se až na výjimky vyskytují na obrazovce celou dobu spolu (sem tam ve dvojicích), nesnaží se jeden druhého přehrát, ale naopak se doplňují.
Baxter, ztvárněný Johnem Simmem, je tak trochu ztracený a nejistý, ale odmítá to dát najevo, a kompenzuje to určitým náznakem arogance, která se ale postupně ztrácí a zůstává tak obyčejný soused odvedle, který si umí zachovat chladnou hlavu, když jde do tuhého.
Philip Glenister hraje Quinna jako tvrďáka, kterého nic neporazí, je mu všechno jedno a celou věc bere zdánlivě nejlépe. Chvíle, kdy mu v očích probleskne strach nebo je ponechán jen sám sobě, jsou jeho nejlepší scény.
Marc Warren dodal Rickovi dost zranitelnosti a jako jediný ze všech se má k čemu vrátit, a rozhodně není pro krizová řešení, která jsou často za hranicí zákona. Je tak trochu jejich svědomím, které se ale příliš často nechá zviklat na druhou stranu.
Max Beesley je sympaťák a jeho Woody je taky člověk, kterého by chtěl mít každý za kamaráda. Stojí za svými rozhodnutími, ale umí dělat kompromisy a své přátele podporuje, i když to pro něj osobně znamená problémy.
Ben Chaplin jako Alvo, který všechny dostane do maléru, je správně nevyzpytatelný a nepředvídatelný, nemá ale nakonec moc prostoru na to, aby Alva rozehrál tak, jak by si zasloužil.
V Mad Dogs je samozřejmě i řada vedlejších postav, ale ty přicházejí a odcházejí, a naši čtyři hrdinové zůstávají pořád sami, několikrát i proti své vůli, a to jen proto, že to okolnosti žádají.

Nejlepší věcí na celém seriálu je právě vývoj postav a jejich vztahů. Z rozhádané čtveřice z úvodní epizody se stává tým čtyř lidí, kteří na sobě závisejí, a věří si.
Prostředí Španělska, kde je všechno prosluněné a spokojené, má také své kouzlo, protože je to v ostrém kontrastu s tím, co se děje a spíš než přátelské teplo vnímáme dusivé horko.

Mad Dogs určitě není dokonalý seriál, ale je sakra dobrý (dostal nominaci na televizní cenu BAFTA 2011 pro nejlepší dramatický seriál). Má pár hluchých míst, a trvá delší dobu, než se rozjede. Přes pár zakopnutí jde ale o příjemnou podívanou, která se dá se brát jako seriálová jednohubka nebo stálice, na niž se můžete po čase podívat znovu. To už si musí ale každý rozhodnout sám.