Muž ve stínu (The Ghost Writer, Velká Británie, 2010)

Ewan McGregor hraje průměrného spisovatele, který je najat na zdánlivou práci snů – má pomoci bývalému britskému premiérovi, Adamu Langovi, se sepsáním autobiografie. Předchozí spisovatel, který Langovi pomáhal, totiž spáchal sebevraždu a najít náhradu není jednoduché. Spisovatel (celou dobu vystupující jen pod jménem Duch), začne do smrti svého předchůdce vrtat a zjišťuje, že kolem Adama Langa je mnoho tajemství, která měla zůstat utajená. A čím blíže je pravdě, tím větší hrozí nebezpečí, že skončí stejně jako spisovatel před ním...

Roman Polanski nemůže do USA, protože by ho tam zavřeli. To se obecně ví, ale nijak ho to neomezuje v natáčení skvělých filmů, do nichž se mu herci stále hrnou, i když musejí kvůli tomu cestovat přes půl světa.

Muž ve stínu spadá přesně do téhle kolonky. Odehrává se sice v USA, ale točený tam pochopitelně není – ovšem to vůbec nevadí, protože dobrá polovina filmu se točí kolem vily na pobřeží a jednoho přístavu. A to Muži ve stínu dodává na přitažlivosti.

Atmosféra je základ, diváci, kteří očekávají od thrilleru nějaké to střílení a honičky v autě, budou zklamáni. Ti ostatní dostanou skvělý film, v němž se zdánlivě nic neděje, a přesto skončí na konci filmu přilepení k obrazovce. Tady jde o pečlivé budování atmosféry, které plyne z osamělosti hlavního hrdiny, tajemství obestírající všechny postavy, tajemnou minulost samotného premiéra, aby na konci vyvrcholila zajímavou pointou a překvapivým závěrem. Ano, pointa a překvapivý konec znějí jako obrovské klišé, a pointa samotná se dá, s trochou přemýšlení, odhadnout. Ale závěr opravdu je nečekaný, a o pointě se moc přemýšlet nedá, protože divák je na konci tak vtažený do děje, že pointa už je vlastně jen třešničkou na dortu.

Tápání ve tmě (někdy doslova), nevědomost toho, co se děje kolem, odříznutí domu, v němž náš hrdina paměti bývalého premiéra sepisuje, to je ta hlavní věc, která nás baví a zajímá. Odlehčení od napětí se dočkáme jen párkrát – například snaha jednoho ze zaměstnanců, jehož zdánlivě jedinou prací je uklízet listí před domem – přicházející vniveč ve stále silněji foukajícím větru.

Kazící se počasí, jakoby se smrákající mraky nad hlavami hlavních postav, stísněnosti nahrává. Skoro to vypadá, že je v celém filmu neustále listopad...

Ewan McGregor hraje s talentem sobě vlastním – jeho hrdina je lehkovážný, lehce ironický, ale postupně ho opouští humor, a přichází napětí až téměř panika. Fakt, že neznáme jméno jeho postavy, zdůrazňuje jedno z „poselství“ celého filmu – ve vysoké politické hře je spousta pěšáků, kteří jsou neznámí a padají za oběť své naivitě. Celou dobu je stínem bývalého premiéra – poslouchá jeho životní příběh, přepisuje, a pátrá po detailech, v nichž, jak známo, tkví ten pověstný ďábel.

Pierce Brosnan vklouzl do role bývalého premiéra, kterého pronásleduje skandál, rozrůstající se do velkých rozměrů, naprosto dokonale. James Bonda bychom v něm poznali jen stěží.

Kim Catrall v roli jeho asistentky (u které je naznačeno, že je možná i něco víc), je k nepoznání, a poměrně neobvyklou roli si vychutnává. Ruth Lang, manželku expremiéra, hraje Olivia Williams – téměř příkladová britská herečka, jejíž role je zajímavá a částečně také připomínající stín, hraje slaměnou vdovu jako cynickou, osamělou, ale stále ambiciózní ženu, která je s manželem už jen kvůli zachování jeho (a své) tváře.

Leckoho překvapí i například James Belushi v malé roli Duchova šéfredaktora nebo Timothy Hutton jako Langův právník.

Alexandre Desplat stvořil k filmu pozoruhodný soundtrack, podtrhující atmosféru, ale zároveň vyvolávající pocit stoupajícího napětí. Je potřeba zmínit i kameru Pawela Edelmana (nominace na Oscara za Pianistu), jehož snímání pochmurného ostrova také na náladě nepřidá.

Muž ve stínu není film pro každého. Pomalé tempo, a fakt, že přece jen chvíli trvá, než se začne něco dít, může leckoho odradit. Jako u všech podobně laděných filmů, je potřeba být také ve správném rozpoložení, protože nálada je u Muže ve stínu důležitá (ve filmu i u diváka).

Kdo ale vydrží, a dokáže se správně naladit, toho čeká skvělý filmový zážitek.

ČSFD, IMDB

U Konce světa (The World´s End, Velká Británie, 2013)

Pět přátel se po dvaceti letech vrací na místo činu, do svého rodného města Newton Haven, aby dokončili takzvanou Zlatou míli. Ta obsahuje dvanáct barů, a v každém z nich si musejí dát pivo. A to všechno stihnout za jeden večer. Gary King, kdysi vůdce svých přátel, průšvihář a notorické dítě, své přátele těžce přemlouvá, aby se nakonec všichni sešli a pokusili se o to, co se jim před dvaceti lety nepovedlo. Ale po příjezdu do města zjišťují, že se změnili nejen oni sami, ale hlavně městečko, v němž si je nikdo nepamatuje a lidé se chovají podivně, téměř strojově....

Třetí díl „Cornetto trilogie“ byl nedočkavě vyhlížen všemi fanoušky trojice Pegg/Frost/Wright. Ti se po své poslední spolupráci (Jednotka příliš rychlého nasazení) rozběhli všemi směry. Edgar Wright si natočil Scotta Pilgrima, Simon Pegg začal poměrně úspěšně brázdit hollywoodské herecké vody a s Frostem si jen střihl komedii Paul.

Jejich nejnovější počin jakoby tohle všechno zrcadlil. I v předchozích dvou filmech šlo o určitou poctu žánru, napěchovanou odkazy, ale i jakousi geekovskou svobodu, kdy se vždy některá z hlavních postav snažila vyhnout okolnímu reálnému světu, ať už v umírněnější verzi Dannyho z Jednotky, nebo extrémnější, kterým byl Ed z Úsvitu mrtvých.

Obě tyto role hrál Nick Frost. Kouzlo U Konce světa tkví z velké části v tom, že si Pegg s Frostem role prohodili. Simon Pegg tak hraje postavu Garyho Kinga, na první pohled povaleče, který žije jen z dnů bývalé slávy na střední škole, kdy spolu s kamarády vymetal hospody. Má stále původní oblečení, auto, žije v jednom pokoji, a zrovna se vrátil z protidrogové léčby. Sehnat starou partu dohromady a absolvovat znovu celou hospodskou trasu je Garyho záležitostí přežití (později doslova), a znamená to pro něj vlastně uzavření minulosti, aby se mohl pohnout dál.

Nick Frost se tak objevuje v roli seriózního podnikového právníka Andyho Knightleyho, který celý život nedělal nic jiného, než že tahal Garyho z maléru, aby to s ním nakonec úplně vzdal a nechal Garyho napospas osudu.

Tyto dva doprovází ještě další tři přátelé z mládí. Oliver, smrtelně vážný realitní agent, jehož si vychutnal Martin Freeman. Steven, architekt, chlubící se novou, mladou přítelkyní, s tváří Paddy Considinea, který má také osobní problém s Garym a jeho tendencí přebírat Stevenovi všechny jeho potenciální přítelkyně. Eddie Marsan pak skupinku doplňuje jako uťápnutý Peter Page, který se na všechno musí ptát manželky a pracuje pro svého otce. Pětici ještě podpoří Oliverova sestra Samantha (neustále vyděšeně se tvářící Rosamund Pike), která kdysi měla aférku s Garym, ale na níž si vždycky myslel Steven.

Gary King je zpět ve svém živlu, zatímco ostatní se za ním téměř nechtěně vlečou, začínají roezbírat staré rozpory, hlavně ty s Garym, a do poloviny filmu tak sledujeme rozvíjení postav, abychom se o ně později mohli bát…

Že  U Konce světa z velké části čerpá z různých katastrofických sci-fi, či hororů na téma Lupičů těl, je jasné. Gary a ostatní tedy brzy čelí nepravděpodobné mimozemské invazi, kterou musejí v podnapilém stavu odvrátit. Jejich plán je zpočátku poměrně jasný. Musejí dojít až do posledního baru, U Konce světa, aby nevzbudili podezření, že o invazi vědí. Jejich vzájemné rozpory, a fakt, že Gary to dělá hlavně pro sebe, celé jejich snažení narušuje. Jsme tak svědky dvou velkých bitek, hodně utíkání, a sem tam hádky mezi přáteli. Wright s Peggem se samozřejmě nebáli do filmu vepsat i nějakou tu ztrátu hlavní postavy, takže my jako diváci nikdy nevíme, co čeká za dalším rohem, a kdo se za ten roh dostane živý...

U Konce světa je ale i tak o dost temnější, než předchozí dva filmy. Cornetto se tu vyskytne těsně před koncem, a všimnou si ho jen opravdu pozorní diváci. Nápad dospívání, odpovědnosti, ale zároveň následování snů a naděje v něco, za co je třeba bojovat, je tu prezentována hlavně skrz postavu Garyho Kinga. Díky tomu celý film získává asi jednu z nejlépe podkreslených postav v celé trilogii. Ač je to z velké částí Pegg/Frost show, často se stane, že i Frost jen statuje v pozadí, zatímco Pegg předvádí fantastické herectví, obsahující všechno od dětinského nadšení, až po kruté zklamání ze života, který se nevyvinul tak, jak by si Gary býval představoval. U Konce světa se proto stává dospělejším filmem. Wright s Peggem napsali scénář, v němž sami dospívají – Simon Pegg herecky (za mě osobně jeho nejlepší výkon, a kdyby si ho všiml někdo na nominaci aspoň na Zlatý Glóbus, vůbec bych se nezlobila), Edgar Wright režijně, a celé to tak působí jako pomyslná tečka za roky geekovského řádění. Přítomnost geeka tam je vidět na každém kroku, bojové scény jsou vymazlené, stále se objevují oblíbené herci v různých rolích (David Bradley či Bill Nighy), v jedné z rolí další představitel Jamese Bonda, tentokrát Pierce Brosnan, a celá řada odkazů, které se pochytí až na druhé či třetí shlédnutí. Přesto je vidět, že Wright získal nějakou tu zkušenost navíc,  a i ten scénář drží víc pohromadě. Není nijak překombinovaný (do Jednotky se náhodný prvek jako pobíhající labuť hodil, tady by to ale bilo do očí), sci-fi element není nijak násilný, a epicko-apokalyptický závěr tomu dodává pochmurnost, ale zároveň naději pro všechny postavy, které dostaly šanci začít znovu. 

U Konce světa může být pro některé zklamání, pro jiné příjemným překvapením. Osobně se řadím do druhé skupiny. Není to zběsilá taškařice, ale humor je přítomen stále, hlavně v podobě skvěle napsaných dialogů. Je to výborné ukončení série s příchutí Cornetta, a kdyby se tahle trojka sešla ještě jednou, možná i u něčeho vážnějšího, možná by jim to i prošlo…

ČSFD, IMDB