Ministerstvo
práce a sociálních věcí je v žebříčku důležitosti nízko, přesto i tady
musí ministr a jeho poradci denně bojovat s tiskem, opozicí, nepřáteli ve
vlastních řadách a svými vlastními ambicemi. Mravenčí práce skupiny poradců je
stejně důležitá, jako práce ministra, ne-li důležitější, protože bez nich by se
ministři utopili ve vlastní šťávě. Je to
soda se dívá na práci jednoho ministerstva satirickým až cynickým pohledem,
kde osobní ambice a pokrytectví fungují vedle služby zemi, jejíž obyvatelé je
platí. Není nouze o vtipné situace, skvělé dialogy, ale ani o mrazení v zádech,
protože "nastavení zrcadla" politice a politikům, stejně jako lidské povaze, je
často příliš blízko pravdě…
Armando
Iannucci měl před zhruba devíti lety výborný nápad – natočit kombinaci Kanclu a Jistě, pane ministře, ale bez toho, aniž by postavy působily "ne
příliš pozitivně, ale přesto vnitřně sympaticky". V Je to soda sledujeme každodenní práci celého týmu poradců
okolo neschopných ministrů, kteří jsou kolegové, ale zároveň kariérní (a
straničtí) rivalové.
Ač
se to rozpětí let, v nichž se seriál natáčel, může zdát hodně, existují
jen čtyři regulérní série a dva speciály. První dvě série (obě po třech dílech)
sledují ministra práce a sociálních věcí, Hugh Abbotta, který je spíš
politováníhodnou a neschopnou figurkou, jehož největší starostí je to, aby se líbil
manželce premiéra. Už v první sérii se vytvoří stabilní jádro postav,
které budou pokračovat až do posledního dílu. Vývoj některých z nich je
překvapivě komplexní, jiní zůstávají stejní, ale ve finále jim jde stále o to
samé, i když u každého se to liší – ovšem mezi lhaním, vymýšlením strategií a
pokrytectvím se opravdová motivace ztratí.
Máme
tu tak skupinu lidí, která většinu času pobíhá jako tlupa bezhlavých kuřat,
snažící se řešit problém, mezi nimiž létají vtipné a bravurní (a správně jadrné)
dialogy.
Mimo
Hugh Abbotta v prvních dvou sériích, tvoří jádro Oliver Reeder, mladý,
ambiciózní, bezpáteřní, sebestředný floutek, jehož práce je vytvářet mediální
strategie, v nichž ale zoufale selhává. Jeho kolega (a terč vtipů) je
Glenn Cullen, pocházející ze staré školy, kdy se politika přece jen dělala
čistěji, a média neměla k dispozici twitter a facebook pro šíření
okamžitých zpráv. Glenn tak většinu času přikyvuje, občas něco řekne, ale v jádru
si prakticky neví rady. A do třetice Terri Coverley, která je karikaturou
státní zaměstnankyně. Bez loajality k jedné či druhé vládní straně, dělá
práci neschopné spojky s médii, v níž obvykle selhává, ač předstírá,
že ví, co dělá. Bez ohledu na to, co tahle skupinka vymyslí, je však vždy
přijde zkoordinovat jediný člověk, který ví, jak na to. Malcolm Tucker,
neustále nadávající a lidem vyhrožující mozek v pozadí, který plánuje
strategie, vyšoupává ministry z křesel a správnou manipulací dokáže i
položit premiéra. Paradoxně nejpoctivější člověk ze všech, který si nebere
servítky, nedělá si iluze, jde si za svým a je mu jedno, co si o něm ostatní
myslí.
Tito
čtyři jsou ve třetí a čtvrté sérii doplněni o novou ministryni a později šéfku
opozice Nicolu Murray, která se neumí vyjádřit bez trapasu nebo zamotání do
vlastního jazyka, a další postavy, nadřízené a kolegy Malcolma Tuckera, kterého
nenávidí a zároveň mu podlézají.
Ano,
ve světě tohoto seriálu je obtížné se vyznat. Zvlášť proto, že od speciálů se
nám představují další postavy z řad opozice, z nichž se v poslední
sérii stanou regulérní hlavní postavy a spolek okolo Malcolma je zatlačen do
opozice.
Genialita
Je to soda, ale spočívá právě v tomhle.
Svět politiky (britské či jiné) se skládá z mnoha lidí s různými osobními
zájmy, kde staromilské dobré úmysly narážejí na dravé kariérní mládí.
Zatímco
první a druhá série se točí vlastně jen okolo skromného počtu pár lidí,
neustále máme dojem, že se něco děje. Hlavně díky dokumentaristickému stylu, v němž
jsou točené. Klepavá kamera hlavně v těchto dvou sériích může lézt dost na
nervy, ale v dalších už je naštěstí utlumená, přesto není třeba nechat se
tím odradit.
Dva
speciály, nacházející se mezi druhou a třetí sérií, představují další postavy a
jeden z nich ukazuje, jak rychle se může někdo stát hlavou strany a
případným budoucím premiérem, anebo jak rychle může padnout na zem.
Třetí
a čtvrtá série (obě už po osmi dílech) ubírají na skromnosti, přidávají na vážnosti, ale brilantní a
vtipné situace a dialogy jsou stále přítomné. Jen s postupem času cynický
tón převáží nad satirickým, a nám, jako divákům, není po jejich skončení dobře
po těle. Samotné finále seriálu je už pojato jako velký řez do živého, kdy
pokrytci a největší kariéristi vyhrávají, zatímco schopní lidé jsou odstraněni.
Srovnání
na začátku – Kancl a Ano, pane ministře – je na místě jen
částečně. Zatímco v Kanclu sledujeme
kancelářské hemžení lidí, jejichž práce ale není vlastně nijak důležitá, tady
jejich práce důležitá je, a přesto vyvolávají kroucení hlavou nad tím, jak
vlastně může ministerstvo takhle fungovat. Podobný polo-dokumentaristický styl
je také jedním z důvodů, proč zmínit právě Kancl, a na co by se měl divák připravit. Ano, pane ministře je asi nejbližší přirovnání, jen v hodně mírném
a úsměvném balení. Politická satira v nejlepší formě, přesto ale Je to soda ukazuje politiku jinak, možná
lépe, ale hlavně s nožem v jedné ruce a zrcadlem ve druhé. A bolí to
a je to nepříjemné, přesto se nedá odvrátit. Přes mrazení v zádech z celého
toho mravenčení okolo politických machinací, vítězí humor a brilatní
dialogy, od nichž se nedá odtrhnout. A celé je to podtržené dokonalým, skvělým
herectvím všech přítomných. Ani na chvíli nás nenapadne si zjišťovat, jak se
který herec jmenuje. Oni jsou Ollie a Terri a Glenn, a především Malcolm
Tucker. Dokumentární styl a sledování jejich dne minuty po minutě umožňuje
totální vstřebání tohoto světa, o němž ani na chvíli nepochybujeme, že je
skutečný.
I
přes to přese všechno je potřeba vyzdvihnout hlavně postavu Malcolma Tuckera a
jeho představitele, Petera Capaldiho. Samotný seriál jsem náhodou začala
sledovat předloni, ještě dávno předtím, než byl Capaldi ohlášený jako nový
Doctor Who. Zasekla jsem se tehdy těsně před třetí sérií, což byla chyba,
protože právě tam seriál nabere jiný směr, a hlavně, ukáže postavy v jiném
světle. Malcolm Tucker je přese všechno klení a vyhrožování všem okolo nejlepší
a nejpromyšlenější postava. Loajální své straně a svým zásadám, jde přes
mrtvoly, aby své loajalitě dostál. Teprve v pozdějších sériích zjišťujeme,
že ho tahle dlouhá úspěšná kariéra stála osobní život. Nemá nic než svou práci,
které je naprosto oddaný a fandit mu, i přes jeho pochybnou osobnost, je zcela
přirozené. Peter Capaldi tak má možnost nejen s rázností házet skvělé
dialogy (z části improvizované), a prokládat to peprnými nadávkami, ale také
předvést mistrovské herectví ve své nejčistší formě – spoustu věcí řekne jen
výrazem tváře, pohybem ramen nebo tónem hlasu.
Své
momenty zazářit mají ale i ostatní, hlavně James Smith jako Glenn Cullen nebo
Chris Addison, jehož mini-Malcolm, Ollie Reeder, postupně získává na síle,
zatímco Malcolm ji ztrácí. Je asi potřeba zmínit i Rebeccu Front, která hraje
Nicolu Murray způsobem, kdy vidíme političku, snažící se nejdřív najít nějaký
ideál v politice a orientovat se, aby časem spadla na úroveň ostatních.
Její snaha vypadat jako schopná pracující matka, selhává do té míry, že ji
ostatní začnou nesnášet.
Je to soda je těžké
vstřebat (stejně jako český název, který použila Česká televize, takže ho
používám i já). Je potřeba zvyknout si na specifický styl vyprávění, kamery,
herectví a hlavně, mít ke konci připravený silný žaludek. Ač je to satira o
britské politice, mnohé z ní se odráží i v té naší, nebo vlastně
jakékoliv západní politice. Je jedno, jaká země nebo politický systém, stejné
machinace a podobní lidé se najdou všude. A vlastně to není jen o politice, ale
i lidech. Seriál mimochodem vyhrál i dost cen BAFTA, a vznikla i filmová verze Politické kruhy (In the Loop), se
stejným obsazením v lehce jiných rolích (až na Capaldiho jako Tuckera),
odehrávající se částečně v USA. Ten dostal nominaci na Oscara za nejlepší
původní scénář.
Jen pro slabší angličtináře jsou možná dobré
anglické titulky (stav českých, kromě těch napůl povedených z ČT, bohužel
nevím), protože rychlost dialogů a jejich obsah, jsou těžké na poslech a
pochopení (a méně pozorný divák by se tak mohl připravit i o spoustu popkulturních
hlášek, jako třeba brilantní popis Hvězdných
válek).
Pokud
už tedy chcete jen ze zvědavosti "okouknout" Petera Capaldiho jako budoucího Doctora, nebo
pokud hledáte neobvyklý, skvělý seriál, v obou případech můžu seriál s čistým
svědomím doporučit. Nesedne každému, ostatně jako politika v něm prezentovaná,
ale za zkoušku rozhodně stojí.
