sobota 15. února 2014

Je to soda (The Thick of It, Velká Británie, 2005-2012)

Ministerstvo práce a sociálních věcí je v žebříčku důležitosti nízko, přesto i tady musí ministr a jeho poradci denně bojovat s tiskem, opozicí, nepřáteli ve vlastních řadách a svými vlastními ambicemi. Mravenčí práce skupiny poradců je stejně důležitá, jako práce ministra, ne-li důležitější, protože bez nich by se ministři utopili ve vlastní šťávě. Je to soda se dívá na práci jednoho ministerstva satirickým až cynickým pohledem, kde osobní ambice a pokrytectví fungují vedle služby zemi, jejíž obyvatelé je platí. Není nouze o vtipné situace, skvělé dialogy, ale ani o mrazení v zádech, protože "nastavení zrcadla" politice a politikům, stejně jako lidské povaze, je často příliš blízko pravdě…




Armando Iannucci měl před zhruba devíti lety výborný nápad – natočit kombinaci Kanclu a Jistě, pane ministře, ale bez toho, aniž by postavy působily "ne příliš pozitivně, ale přesto vnitřně sympaticky". V Je to soda sledujeme každodenní práci celého týmu poradců okolo neschopných ministrů, kteří jsou kolegové, ale zároveň kariérní (a straničtí) rivalové.
Ač se to rozpětí let, v nichž se seriál natáčel, může zdát hodně, existují jen čtyři regulérní série a dva speciály. První dvě série (obě po třech dílech) sledují ministra práce a sociálních věcí, Hugh Abbotta, který je spíš politováníhodnou a neschopnou figurkou, jehož největší starostí je to, aby se líbil manželce premiéra. Už v první sérii se vytvoří stabilní jádro postav, které budou pokračovat až do posledního dílu. Vývoj některých z nich je překvapivě komplexní, jiní zůstávají stejní, ale ve finále jim jde stále o to samé, i když u každého se to liší – ovšem mezi lhaním, vymýšlením strategií a pokrytectvím se opravdová motivace ztratí.
Máme tu tak skupinu lidí, která většinu času pobíhá jako tlupa bezhlavých kuřat, snažící se řešit problém, mezi nimiž létají vtipné a bravurní (a správně jadrné) dialogy.
Mimo Hugh Abbotta v prvních dvou sériích, tvoří jádro Oliver Reeder, mladý, ambiciózní, bezpáteřní, sebestředný floutek, jehož práce je vytvářet mediální strategie, v nichž ale zoufale selhává. Jeho kolega (a terč vtipů) je Glenn Cullen, pocházející ze staré školy, kdy se politika přece jen dělala čistěji, a média neměla k dispozici twitter a facebook pro šíření okamžitých zpráv. Glenn tak většinu času přikyvuje, občas něco řekne, ale v jádru si prakticky neví rady. A do třetice Terri Coverley, která je karikaturou státní zaměstnankyně. Bez loajality k jedné či druhé vládní straně, dělá práci neschopné spojky s médii, v níž obvykle selhává, ač předstírá, že ví, co dělá. Bez ohledu na to, co tahle skupinka vymyslí, je však vždy přijde zkoordinovat jediný člověk, který ví, jak na to. Malcolm Tucker, neustále nadávající a lidem vyhrožující mozek v pozadí, který plánuje strategie, vyšoupává ministry z křesel a správnou manipulací dokáže i položit premiéra. Paradoxně nejpoctivější člověk ze všech, který si nebere servítky, nedělá si iluze, jde si za svým a je mu jedno, co si o něm ostatní myslí.
Tito čtyři jsou ve třetí a čtvrté sérii doplněni o novou ministryni a později šéfku opozice Nicolu Murray, která se neumí vyjádřit bez trapasu nebo zamotání do vlastního jazyka, a další postavy, nadřízené a kolegy Malcolma Tuckera, kterého nenávidí a zároveň mu podlézají.
Ano, ve světě tohoto seriálu je obtížné se vyznat. Zvlášť proto, že od speciálů se nám představují další postavy z řad opozice, z nichž se v poslední sérii stanou regulérní hlavní postavy a spolek okolo Malcolma je zatlačen do opozice.

Genialita Je to soda, ale spočívá právě v tomhle. Svět politiky (britské či jiné) se skládá z mnoha lidí s různými osobními zájmy, kde staromilské dobré úmysly narážejí na dravé kariérní mládí.
Zatímco první a druhá série se točí vlastně jen okolo skromného počtu pár lidí, neustále máme dojem, že se něco děje. Hlavně díky dokumentaristickému stylu, v němž jsou točené. Klepavá kamera hlavně v těchto dvou sériích může lézt dost na nervy, ale v dalších už je naštěstí utlumená, přesto není třeba nechat se tím odradit.
Dva speciály, nacházející se mezi druhou a třetí sérií, představují další postavy a jeden z nich ukazuje, jak rychle se může někdo stát hlavou strany a případným budoucím premiérem, anebo jak rychle může padnout na zem.
Třetí a čtvrtá série (obě už po osmi dílech) ubírají na skromnosti, přidávají na vážnosti, ale brilantní a vtipné situace a dialogy jsou stále přítomné. Jen s postupem času cynický tón převáží nad satirickým, a nám, jako divákům, není po jejich skončení dobře po těle. Samotné finále seriálu je už pojato jako velký řez do živého, kdy pokrytci a největší kariéristi vyhrávají, zatímco schopní lidé jsou odstraněni.

Srovnání na začátku – Kancl a Ano, pane ministře – je na místě jen částečně. Zatímco v Kanclu sledujeme kancelářské hemžení lidí, jejichž práce ale není vlastně nijak důležitá, tady jejich práce důležitá je, a přesto vyvolávají kroucení hlavou nad tím, jak vlastně může ministerstvo takhle fungovat. Podobný polo-dokumentaristický styl je také jedním z důvodů, proč zmínit právě Kancl, a na co by se měl divák připravit. Ano, pane ministře je asi nejbližší přirovnání, jen v hodně mírném a úsměvném balení. Politická satira v nejlepší formě, přesto ale Je to soda ukazuje politiku jinak, možná lépe, ale hlavně s nožem v jedné ruce a zrcadlem ve druhé. A bolí to a je to nepříjemné, přesto se nedá odvrátit. Přes mrazení v zádech z celého toho mravenčení okolo politických machinací, vítězí humor a brilatní dialogy, od nichž se nedá odtrhnout. A celé je to podtržené dokonalým, skvělým herectvím všech přítomných. Ani na chvíli nás nenapadne si zjišťovat, jak se který herec jmenuje. Oni jsou Ollie a Terri a Glenn, a především Malcolm Tucker. Dokumentární styl a sledování jejich dne minuty po minutě umožňuje totální vstřebání tohoto světa, o němž ani na chvíli nepochybujeme, že je skutečný.
I přes to přese všechno je potřeba vyzdvihnout hlavně postavu Malcolma Tuckera a jeho představitele, Petera Capaldiho. Samotný seriál jsem náhodou začala sledovat předloni, ještě dávno předtím, než byl Capaldi ohlášený jako nový Doctor Who. Zasekla jsem se tehdy těsně před třetí sérií, což byla chyba, protože právě tam seriál nabere jiný směr, a hlavně, ukáže postavy v jiném světle. Malcolm Tucker je přese všechno klení a vyhrožování všem okolo nejlepší a nejpromyšlenější postava. Loajální své straně a svým zásadám, jde přes mrtvoly, aby své loajalitě dostál. Teprve v pozdějších sériích zjišťujeme, že ho tahle dlouhá úspěšná kariéra stála osobní život. Nemá nic než svou práci, které je naprosto oddaný a fandit mu, i přes jeho pochybnou osobnost, je zcela přirozené. Peter Capaldi tak má možnost nejen s rázností házet skvělé dialogy (z části improvizované), a prokládat to peprnými nadávkami, ale také předvést mistrovské herectví ve své nejčistší formě – spoustu věcí řekne jen výrazem tváře, pohybem ramen nebo tónem hlasu.
Své momenty zazářit mají ale i ostatní, hlavně James Smith jako Glenn Cullen nebo Chris Addison, jehož mini-Malcolm, Ollie Reeder, postupně získává na síle, zatímco Malcolm ji ztrácí. Je asi potřeba zmínit i Rebeccu Front, která hraje Nicolu Murray způsobem, kdy vidíme političku, snažící se nejdřív najít nějaký ideál v politice a orientovat se, aby časem spadla na úroveň ostatních. Její snaha vypadat jako schopná pracující matka, selhává do té míry, že ji ostatní začnou nesnášet.

Je to soda je těžké vstřebat (stejně jako český název, který použila Česká televize, takže ho používám i já). Je potřeba zvyknout si na specifický styl vyprávění, kamery, herectví a hlavně, mít ke konci připravený silný žaludek. Ač je to satira o britské politice, mnohé z ní se odráží i v té naší, nebo vlastně jakékoliv západní politice. Je jedno, jaká země nebo politický systém, stejné machinace a podobní lidé se najdou všude. A vlastně to není jen o politice, ale i lidech. Seriál mimochodem vyhrál i dost cen BAFTA, a vznikla i filmová verze Politické kruhy (In the Loop), se stejným obsazením v lehce jiných rolích (až na Capaldiho jako Tuckera), odehrávající se částečně v USA. Ten dostal nominaci na Oscara za nejlepší původní scénář.


Jen pro slabší angličtináře jsou možná dobré anglické titulky (stav českých, kromě těch napůl povedených z ČT, bohužel nevím), protože rychlost dialogů a jejich obsah, jsou těžké na poslech a pochopení (a méně pozorný divák by se tak mohl připravit i o spoustu popkulturních hlášek, jako třeba brilantní popis Hvězdných válek).

Pokud už tedy chcete jen ze zvědavosti "okouknout" Petera Capaldiho jako budoucího Doctora, nebo pokud hledáte neobvyklý, skvělý seriál, v obou případech můžu seriál s čistým svědomím doporučit. Nesedne každému, ostatně jako politika v něm prezentovaná, ale za zkoušku rozhodně stojí.