Vyvolený (Unbreakable, USA, 2000)

David Dunn pracuje v ochrance na fotbalovém stadionu, má stabilní plat, syna a odcizenou manželku. Jednoho dne při cestě vlakem dojde k nehodě, při níž zahynou všichni cestující, až na něj. Byla to náhoda, že přežil bez jediného škrábnutí? Nebo za tím bylo něco víc?

Odpověď možná zná Elijah Price, který přijde s neuvěřitelnou teorií, jež změní Davidovi život.

M. Night Shyamalan nám přinesl Šestý smysl, a oživil tak žánr mrazivých thrillerů. Většina následovníků selhala kvalitativně nebo finančně, případně zapadly jen proto, že Šestý smysl se dlouho nedal překonat. Sám režisér na to trochu dojel, protože od natočení Ženy ve vodě se mu příliš nedaří.

Vyvolený měl trochu smůlu, že následoval právě po veleúspěšné duchařině, a spoustu lidí dodnes míjí. Diváci si buď pustí právě duchy vidícího Osmenta, nebo mimozemskou invazi v thrilleru Znamení. Přitom Vyvolený je dost možná spolu se Šestým smyslem Shyamalanův nejlepší film – a v určitých aspektech svého předchůdce i překonává.

S jistou nadsázkou se dá říct, že takhle by vypadal komiksový film, kdyby ho natočil Shyamalan. Po první úspěchu, na němž si udělal jméno, znovu přemluvil Bruce Willise, aby se připojil k jeho dalšímu projektu. Dává tak Willisovi šanci zase trochu vykročit ze své obvyklé škatulky. Vyvolený přitom sleduje podobnou premisu jako předchozí film – odcizená manželka, chlapec (tentokrát syn hlavního hrdiny), událost na začátku filmu, která se na konci ukáže být klíčová atd.

O tomhle filmu se nedá příliš psát bez prozrazení spoilerů v ději, tak si vystačím s tím, že Samuel L. Jackson hraje Elijaha Price, majitele obchodu se vzácnými komiksy, který trpí vzácnou poruchou kostí. V Davidu Dunnovi, ve Willisově opět příjemně civilním podání, vidí svůj protipól – muže, který se nikdy nezraní, nemarodí a je obdařen ještě zvláštními schopnostmi.

David pochopitelně Elijahovi nevěří, ale když se nevědomky pokouší jeho teorii ověřit, musí mu dát za pravdu. Spojence má ve svém zmateném synovi Josephovi, jenž má otce za hrdinu, a který trpí rozkolem manželství svých rodičů. Manželku Davida tu hraje Robin Wright Penn, ale nemá dost prostoru pro to, aby hrála něco víc, než jen rozladěnou a místy smutnou Audrey Dunn.

Síla Vyvoleného je velmi nenápadná. Jedná se o film, po němž vzdychnete, že to bylo skoro perfektní. Všechno tu zapadlo na své místo – herci, režie, scénář, podmanivá atmosféra, podkreslující téma filmu a zachycující náladu a rozpoložení hlavního hrdiny, hudba (opět od Jamese Newtona Howarda), a vůbec je to ukázková, skutečná filmařina.

Tempo je o dost pomalejší, nejsou tu žádné lekací scény, ani jiné atributy thrilleru. Jediné, s čím tu režisér pracuje, je parádní atmosféra.

Pointa na konci sice není tak překvapivá jako v Šestém smyslu, ale schopnost Shyamalana ji prodat, z ní dělá pointu logickou a svým způsobem předvídatelnou – a přesto bude nejeden divák překvapen, protože k ní během filmu zdánlivě nic nesměřuje. Shyamalan se tady vyhnul malým náznakům, a na rozdíl od Šestého smyslu, kde jsou detaily vedoucí k rozuzlení rozházené v celém filmu (a jichž si divák všimne až při druhém shlédnutí), tady nic takového není, a přesto dává konec dokonalý smysl.

Je tak ve shodě právě s komiksovým žánrem, na nějž celý Vyvolený odkazuje. Vlastně jde o komiksový film, jen bez konkrétní předlohy a s civilním normálním prostředím.

Šestý smysl je režisérův asi nejznámější film, protože přišel s něčím novým a obnovil žánr atmosférických hororů. Vyvolený stojí neprávem v jeho stínu, ale o to víc zůstane zakořeněn v paměti.

U Vyvoleného se chvíli mluvilo o pokračování, a asi by vůbec nevadilo, ba naopak. Sledovat přerod Davida Dunna z člověka trochu zkroušeného životem v někoho, kdo nad sebou převzal kontrolu a akceptoval to, kým je, tady není pořádně rozvedeno a v případném druhém dílu už by se proměna mohla projevit naplno.

Toho už se dnes bohužel asi nedočkáme, protože Shyamalanovi dnes na film už dá peníze jen málokdo.

Vyvolený tak zůstává jedním ze zapadlých klenotů, které vás mile překvapí pokaždé, když o něj náhodou zavadíte. 

čsfd, imdb

Green Lantern (USA, 2011)

Hal Jordan je nezodpovědný, talentovaný pilot, který nikdy nic nedokončí a všechny životní příležitosti vyhazuje oknem. Když ho ale jednou neznámá síla přitáhne na místo, kde havaroval mimozemšťan Abin Sur, který prozradí Halovi, že je vyvolený, něco se změní. Mimozemšťan v zelené byl totiž jeden z Green Lanterns, ochránců galaxie, a Hal Jordan byl vyvolen, aby převzal jeho místo. Abin Sur předá Halovi prsten, kterým dokáže ovládat vůli, a stvořit tak všechno, co si přeje – a bránit tímto způsobem svou planetu a pomáhat chránit celý vesmír. Dokáže se Hal vyrovnat s nenadálou zodpovědností, které se celý život vyhýbal? Když temné zlo začne ohrožovat Zemi, musí se dát rychle dohromady a přijmout svou roli, než bude pozdě….

Green Lantern to měl od začátku těžké. Ročně do kin vstupují tři, čtyři komiksové filmy, a je třeba už trochu riskovat a sahat do zaprášených poliček pro starší a neznámé komiksy. V době, kdy studia víc a víc závisejí na zámořských tržbách, je stále problematičtější přicházet s komiksy, o kterých v Evropě nikdo neslyšel a doufat, že bude úspěšný. Marvelu to až dosud vycházelo, když dokázali prodat Iron Mana i Thora, tedy dva komiksy, které jsou známější než chlap se zelenou lucernou, přesto popularity Batmana či Supermana nedosahují. Navíc se zdá, že DC Comics jsou zakleté a kromě netopýra se jim ve filmu nedaří.

 Nacpat 200 miliónů dolarů do neznámého komiksu byl risk, který bohužel nevyšel, ale není úplně pravda, že film by byl špatný. Jen je těžko stravitelný, protože se toho v něm děje hodně, je dost dlouhý a nesouměrný. Nemluvě o tom, že i zatraceně složitý na převyprávění.

Martin Campbell je zkušený a schopný režisér, který dokázal dvakrát restartovat Bonda (a natočit nejlepší filmy novodobých sérií), a ukázal, že i chlap s maskou jde natočit zábavně a přitom civilně (Zorro: Tajemná tvář). Právě tenhle přístup bohužel režiséra tentokrát zradil, nemluvě o scénáři, na němž dělalo pět lidí, neustále se přepisoval a film tohohle formátu, který je z velké části sci-fi, není pro Campbella ten pravý materiál.

Celé je to natočené tak rutinně, až to bolí. Jde o typický origin příběh, kdy se z obyčejného člověka stává hrdina, ale právě to je u Green Lanterna kámen úrazu. Obsazení je špatně, a příběh nám neumožňuje se o hlavního hrdinu bát, cítit s ním nebo se vůbec zajímat, co se s ním stane. Hal Jordan není Tony Stark nebo Thor. Tony Stark je povahově nepatrně podobný Jordanovi, ale dokáže se převtělit do hrdiny i bez ztráty horší stránky své osobnosti. Přesto je v něm tolik slušnosti, že si umí vážit daru, který mu byl dán. Tady je patrná propast mezi Halem Jordanem a Tonym Starkem (či Thorem). Hal Jordan moc získal zadarmo. Prsten si ho jednoduše vybral, protože v něm "něco cítil" a Hal tak nemusí vynaložit žádné úsilí na to, aby získal moc a sílu. Od začátku to nebere vážně, chvílemi se chová jako idiot, a neprochází žádnou osobní proměnou.

A to máme Jordanovi věřit, že dokáže přesvědčit všemocné staré nesmrtelné bytosti o tom, že Lidi jsou přece výjimeční a zaslouží si šanci. Stark v Iron Manovi prošel tvrdou zkouškou, kdy musel o svůj život bojovat a to změnilo jeho přístup a chování. Thor byl zpočátku arogantní syn mocného boha, a až když o svou moc přišel, začal si ji dostatečně vážit. Nic z toho v Green Lanternovi není. Ryan Reynolds navíc  dost dobře nezvládá zahrát změnu charakteru, takže v jednu chvíli je nezodpovědný blbec, aby najednou citoval nikdy předtím nevyřčenou přísahu Green Lanternů, a pak se zase vrátil ke svému původnímu já. Zkrátka chaos. Není ale fér dávat to za vinu jen Reynoldsovi, protože jako herci mu musí někdo říct, co se od něj přesně chce.

Blake Lively jako Carol Ferris má paradoxně zajímavější roli, ač hraje jen milostný zájem hlavního hrdiny. Bohužel je to také herecké dřevo, a ve scénách, kdy mají s Reynoldsem působit jako bývalý/budoucí pár, jim to nikdo věřit nebude. Odříkávají jen text, který jim byl dán.

Mnohem zajímavější jsou scény na planetě Oa, kde se Hal učí, co je to být Lanternem, ale těch je méně, než by si divák přál, a tady zase tkví problém u Campbella. Bere zelenou mimozemskou divočinu jako nutné zlo a s jeho slabostí pro civilnost si nerozumí. Scény na Zemi pak působí nuceně, a scény z Oa jsou zase mimo a prsknuté do děje jen tak bez ladu a skladu. Halův výcvik je krátký a sporadický, a nemáme tak ani moc šanci sledovat Marka Stronga jako Sinestra, který v barevné kombinaci růžové a zelené sice vypadá vtipně, ale ne nemožně, a jakmile začne mluvit, jdou pochybnosti o jeho charisma stranou. Reynolds se v jejich dvou společných scénách pak tlačí tiše v koutě.

I ta hrozba, která má zničit Zemi, se nezdá dostatečně "globální". Všechno se odehrává v jednom městě, v jedné ulici, aby byl hned hlavní souboj během dvou minut přetažen na oběžnou dráhu a ke Slunci.

Film je guláš, smíchaný z přesně určených ingrediencí, kde není navíc nic, co by ho nějak ozvláštnilo. Tady je souboj, následuje proslov, útok, vtípek, souboj, dialog atd.

Campbell nedal do filmu nic ze své osobnosti, a problém byl v tom, že Green Lantern by potřeboval nadhled. Podobně jako Captain America, u nějž hrozilo, že ho nikdo nevezme vážně, pokud tam nebude špetka nadhledu. Tady je něco jako nadsázka jen ve scéně, kdy Hal přiletí ke Carol v masce, a napodobuje Batmanův "sýpák", aby ho nepoznala, což samozřejmě prohlédne, protože ho „už viděla i nahého, a tak schovat jen lícní kosti nepomůže“. Je to pomrknutí na diváky, kteří se vždycky ptají, proč Lois nepozná Clarka, když si jen sundává brýle atd. Tahle scéna je tam bohužel jen jedna, a i když je ve filmu i pár povedených vtipů, tak se Green Lantern stále bere šíleně vážně.

Přes veškerou kritiku je ale potřeba vyzdvihnout pozitiva – ani při delší stopáži Green Lantern nenudí, 3D má smysl a při scénách z vesmíru nebo planety Oa je zase jednou potěšení sledovat film trojrozměrně, a James Newton Howard se pokusil vytvořit soundtrack, který by alespoň pasoval k jednotlivým scénám. Je to rutinní, průměrný filmový komiks, na nějž se zapomene, ale dvě hodinky dokáže zabavit. Jen se od něj nesmí čekat něco víc.

čsfd, imdb

Druhá šance (The Story of Us, USA, 1999)

Ben a Katie Jordanovi čelí po patnácti letech manželské krizi, z níž není zdánlivě cesta ven. Hádka střídá hádku, a snahy o znovu nalezení staré lásky a vášně selhávají. Díky pohledům do minulosti a hledání sebe samých se oba snaží dát svůj vztah opět dohromady…

Druhá šance je hodně zvláštní film a není pro každého. Na ČSFD i IMDB má poměrně nízké hodnocení, ale přesto bych na něj ráda upozornila, protože názory na filmy se liší a tohle je zrovna ten případ.

Problémy s tímto filmem může mít každý, kdo, za a) není fanda romantických dramat, b) dává přednost přímému filmovému vyprávění, c) nemá rád Michelle Pfeiffer či Bruce Willise (jak může někdo nemít rád Bruce?) či d) má problém s Brucem Willisem v dramatické, neakční roli. A pak také opět díky mylnému výkladu je Druhá šance považována za romantickou komedii, kterou rozhodně není.

Aspektů, proč nemít tenhle film rád, je hodně, a já jsem měla to štěstí, že jsem na ně byla upozorněna a hlavně nemám s výše jmenovanými věcmi problém.

Film vypráví, prostě a jednoduše, o manželské krizi. Nic víc, nic míň. Sledujeme dva životem trochu unavené lidi, jak se snaží k sobě najít cestu zpátky, odstranit vlastní chyby a nedostatky, podívat se na život zpět a zhodnotit ho.

Nebylo by fér tvrdit, že film nejvíce ocení ti, kteří si prošli něčím podobným – já jsem nikdy vdaná nebyla a krizí vztahu jsem neprocházela, a přesto jsem si Druhou šanci užila.

A důvodů proč vlastně se mi tohle romantické drama líbilo, je poměrně dost.

V první řadě je to právě ta dost odvážná myšlenka postavit film na příběhu krachujícího manželství. Je zajímavé sledovat, jak mezi sezeními v manželské poradně a hádkami, ve scénách z minulosti Ben a Katie budují dům, rodinu, svoje kariéry (Ben jako spisovatel, Katie tvoří křížovky), i jejich seznámení a co vlastně vedlo ke krizi mezi nimi.

Další věc je, že ve Druhé šanci není ani jeden z manželů prezentován jako viník – oba nesou na neshodách svůj podíl, a k rozkolu vztahu vedou i zdánlivé maličkosti a zlozvyky obou partnerů. Ben a Katie čelí i tomu, že děti odrůstají a tolik je nepotřebují, a oba manžele tak mají víc času na sebe a na nimrání se ve zlozvycích toho druhého.

Režisér Rob Reiner nám prostě ukazuje život, jaký ve skutečnosti je, bez kudrlinek, patosu a velmi civilně.

Poslední věc, která stojí za pozornost, je obsazení. Většina diváků zná dnes Bruce Willise jako herce převážně z akčních filmů, ale asi už ne všichni vědí o jeho televizních kořenech v seriálu Moonlighting, za nějž dostal Emmy i Zlatý Globus. A pokud pominu jeho dva výlety do nadpřirozené/sci-fi sféry jako Dvanáct opic či Šestý smysl, tak čistě dramatických rolí má na svém kontě jako šafránu.

Sledovat právě jeho, jak si s rolí muže, jemuž se život rozpadá pod rukama, poradil, je zajímavé a Willis si rozhodně ostudu nedělá, a Bena zahrál na výbornou – například scéna v restauraci, kde přechází od klidu až do stavu naprostého vzteku a zoufalství, je radost sledovat. Pro Michelle Pfeiffer to zase tak neobvyklá role není, ale tady je skoro nutnost sledovat film v originále. Sice tak přijdete o skvělý dabing Alexeje Pyška, který se pro dabování Willise narodil, ale bohužel dabérka už tak dobrou práci neodvádí a sráží výkon Michelle dost dolů (zní spíš hystericky a protivně).

Z dalšího hereckého obsazení by bylo asi spravedlivé zmínit ještě křoví v podobě nejlepších přátel Bena a Katie. Režisér Rob Reiner si tu střihl roli Benova kamaráda Stana, a Paul Reiser, jako Benův vydavatel, má už zkušenosti s podobným tématem ze seriálu Jsem do tebe blázen.

Ženské osazenstvo zastupuje hlavně trochu přehnaně uječená Rita Wilson, jako nejlepší kamarádka Katie.

Děti Bena a Katie už tak dobře obsazeny nejsou, ale nestráví ve filmu dost času na to, aby to nějak extrémně vadilo.

Druhá šance má přijatelnou stopáž něco přes hodinu a půl, není nikde natahovaná, a všechny scény, které ve filmu jsou, opravdu zapadají a tvoří ucelený příběh. Přílišná civilnost a citlivé téma, které si ne každý rád připouští, filmu asi trochu podkopávají nohy, ale i za tu odvahu něco takového natočit, si tvůrci rozhodně zaslouží palec nahoru.

čsfd, imdb

V (USA, 1984)

Třetí a poslední část V fenoménu, kterému se budu věnovat, pokračuje zhruba rok po The Final Battle, s většinou hlavních hrdinů z minisérie, a několika novými postavami.

Diana, kterou Mike Donovan chytil na útěku, čelí vojenskému soudu za zločiny proti lidskosti, před soudní budovou ji ale někdo postřelí a v nastalém zmatku zmizí. Ve Sluneční soustavě mezitím vyčkává flotila, která je už plně připravena na invazi a jen čeká na povel k útoku…

V tomto článku se, vzhledem k tomu, že seriál je poslední částí z V trilogie, úplně nevyhnu částečným spoilerům, ale zásadních zvratů v ději se pokusím vyvarovat.

Už to, že V pokračuje v podobě seriálu, prozrazuje, že rebelové byli úspěšní, jinak by nebylo o čem ten seriál točit.

V seriálu se vrací hlavní tři hrdinové a vůdci rebelů – a současně také tři, které by Návštěvníci měli nejraději ve svých vězeních – Juliet Parrish, Mike Donovan a Ham Tyler. Zatímco Juliet úspěšně dokončila lékařskou školu, a je z ní důležitá postava v lékařském zařízení, Mike Donovan opět dělá Návštěvníkům dusno podvratnou činností všude, kde se dá. Tentokrát mu v tom Tyler úspěšně pomáhá, a tvoří tak spolu s Donovanem zajímavou dvojici, kdy Donovan je hrdina, zatímco Tyler by při první příležitosti všechny opustil. V prvních dílech je tento jejich vztah klíčový, ale stejně jako většina zápletek v seriálu, i tady není vytěžen potenciál a cíle odboje, stejně tak postavy, jsou nejisté a nekonzistentní.

Mike Donovan se oproti minisérii naplno pustil do velení, a Juliet tu na několik epizod zaujímá jen vedlejší roli matky pečovatelky.

Do obsazení přibylo několik zajímavých postav, kterým je zpočátku věnována velká pozornost. Především jsou to otec a syn Batesovi – Nathan Bates, majitel výzkumného ústavu, v němž pracuje Juliet, člověk s mnoha penězi a velkým vlivem, zařídí, že Los Angeles se stane otevřeným městem a jediným místem na světě, kde Návštěvníci a lidé mohou vedle sebe chodit na ulicích a nestřílet po sobě. Dohoda to ovšem není tak skvělá, a Nathan Bates (zahraný velmi pěkně Lanem Smithem) není samaritán, ale člověk tvrdě sledující své zájmy. Je ale milujícím otcem  Kylea, který s otcem nemá vůbec dobré vztahy a dělá vše pro to, aby ho naštval. Nathanovo zapletení se s Dianou, a naopak Kyleovo spojení s odbojem, je velkou hybnou silou pro prvních zhruba deset epizod seriálu.

Větší prostor dostává naštěstí i Willie, coby Návštěvník, pomáhající rebelům za války, který se natrvalo usadil na Zemi. Robert Englund mu dává přesně to, co potřebuje – citlivost, vtipnost, ale i určitý smutek z toho, že nemůže být se svými lidmi a často proti nim bojuje.

Další postavy, které se objevují v seriálu, se chovají víceméně stejně jako v minisériích, a i tady dojde k tomu, že jsou některé z nich zabity. Dává to V důvěryhodnost v tom, že odboj není selanka a každý může zemřít. V první polovině začíná každá epizoda televizním vysíláním, kde Howard K.Smith (hrající sám sebe) oznamuje pokroky různých odbojových skupin ve světě. Tvůrci se tak chytře vyhnuli záběrům, vyžadujícím velké speciální efekty. Prosté shrnutí ve vysílání, které podporuje rebely, je efektní, a zanechává větší dojem, než velké bitvy a akční scény.

Bohužel se ale snaží šetřit i jinde a dojde tak i na recyklované záběry z minisérií, v jedné epizodě se dokonce jedná o celou akční sekvenci, která je o to mrzutější, že v kontextu příběhu je zcela zbytečná.

Nic víc se napsat nedá, protože to už by bylo moc velké prozrazení děje. Dobré je vědět, že seriál si drží svou stabilní úroveň v tom, že je napínavý, a i přes dvě nebo tři vyloženě slabé epizody, drží diváka v očekávání, co bude dál. Nedá se ale říct, že by se jednalo o klasický propojený příběh, jaké známe dnes. I přes veškerou snahu tvůrců (a návratu Kennetha Johnsona), se V začíná zhruba po třinácté epizodě sypat, jakoby už nevěděli, co dál. Nepomůže tomu odchod několika postav (ať už smrt nebo jen přesun jinam), a neustálé změny lokací, které diváka matou v tom, kde přesně se teď odboj nachází.

Naše losangeleská odborářská buňka je sice ve spojení s ostatními, což je oproti minisérii změna, ale to širší měřítko paradoxně není vůbec vidět. Menší rozpočet omezuje pohyb herců na několik metrů v lesích nebo ve dvou či třech interiérech, a bohužel dojde i na neduh, který je očekávatelný třeba u seriálu typu Odpadlík. Hlavní hrdina (Mike Donovan), přijede do opuštěného místa, kde jsou zlí lidé, spolupracující s Návštěvníky, a on jako správný klaďas pomůže, nechá místní odvážnou ženu se do něj zamilovat, aby na konci odjel (v tomto případě odletěl) do západu slunce.

Ani osobnější zápletky, které se snaží scénáristé později rozehrát, nefungují, protože se najednou postavy chovají jinak, nemění se postupně a díl od dílu jsou méně zajímavé.

První ligu tak v seriálu kupodivu hrají sami Návštěvníci a objevování jejich zvyklostí. Politické pikle, podvody, i obyčejné vztahy mezi nimi fungují úplně stejně, ne-li lépe. Zatímco všichni členové odboje měli prostor pro osobní vývoj už v minisériích (kromě nově příchozích, jejichž potenciál je trestuhodně vyčerpán po deseti epizodách), tady naplno rozehraje svou hru Diana. S lehkostí likviduje svoje oponenty, a ještě stihne sledovat Donovana, Tylera a ostatní členy odboje a dostatečně jim zatápět.

V seriálu jí přibyla nová nadřízená, Lydia, jejíž role je značně sporná, protože s Dianou může soupeřit leda ve velikosti účesu a její představitelka, June Chadwick, se obvykle zmůže jen na zlé pohledy. Jejich soupeření ale v několika epizodách nepostrádá správné napětí a nádech absurdna -  v případě ohrožení se dokážou spojit a intrikovat společně, aby se vzápětí zase vrátily ke vzájemnému opovrhování.

Je nám taky odhalena nějaká ta vnitřní struktura a něco z náboženství Návštěvníků, a jen kvůli tomu je třeba litovat, že seriál nedostal šanci se rozjet. Ve druhé polovině mu sice značně dochází dech, ale s návratem tvůrce V, Kennetha Johnsona, měl seriál možnost vrátit se zpět ke svým kořenům a stát se povedenou sci-fi ságou.

Seriál byl neočekávatelně zrušen ještě v průběhu 1. série, a nikdy nebyl natočen ani závěrečný dvacátý díl. Je to škoda, protože alespoň pořádné ukončení by si V zasloužil.

Přese všechna vyjmenovaná negativa je V stále velmi nadprůměrný, a přes rychlé tempo není čas všímat si chyb a dějových děr během sledování. Pro nudu není prostor, a v nedostatcích se může pozorný divák vrtat až dlouho po skončení.

Před seriálem je ale potřeba vidět obě minisérie, které, ač mají svůj vlastní uzavřený příběh, nabízejí uvedení do děje a představení postav.

Mimochodem, scény, kdy Návštěvníci pojídají myši či pavouky vypadají hodně reálně - herci samozřejmě nic takového nedělají, ale pomocí zajímavého efektu to tak skutečně působí – takže seriál je i proto ohodnocen ratingem od 15ti let.

čsfd, imdb

V: The Final Battle (USA, 1984)

Navazující třídílná minisérie sleduje další osudy povstalců z původních dvou dílů. Rebelům se úspěšně podařilo utvořit fungující odbojovou skupinu, a dál se snaží narušovat činnost Návštěvníků. Mají ale nevýhodu, že velká část lidí stále nevěří, že Návštěvníci jsou nepřátelští. Chtějí se proto s pomocí Martina a ostatních členů Páté kolony na mateřské lodi pokusit odhalit Johna v přímém přenosu. Nejprve ale musí překonat rozbroje mezi sebou, a najít způsob, kterým by nevítané hosty vyhnali ze Země jednou provždy.

Ve třech částech The Final Battle dojde k rozuzlení všeho, co bylo načrtnuto v předchozích dílech, a ještě si tvůrci stihnou vykopnout míč směrem k seriálu. Kvalitativně je téměř na stejné úrovni jako předchozí minisérie, ale přece jen nepatrně pokulhává. Kenneth Johnson, který původní minisérii vytvořil, napsal a režíroval, se rozhádal s producenty a studiem, a od projektu odešel, což se projevilo hlavně na závěrečné části. 

Richard T.Heffron, další televizní režisér, si rozhodně ostudu neudělal, ale už trochu děravější scénář podkopává snahy o větší přesah, kterým bylo původní "Véčko" výjimečné. Tempo a napínavost jsou stále stejné, jen tu už není moc prostor na nějaké odkazy na totalitní režimy a reflexi lidské povahy. Hlavními tahouny odboje jsou stále Juliet Parrish a Mark Donovan, na jejichž osobní vývoj ale dojde už jen v prvních dvou částech – zatímco Juliet velení odboje začíná přerůstat přes hlavu, Marka stále zajímá hlavně jeho syn a svou přirozenou samotářskou povahou si situaci komplikuje. Sledovat, jak si vzájemně pomáhají, je hodně osvěžující – Mark se postupně stává nejen týmovým hráčem, ale jedním ze spolu vůdců odboje a přebírá roli Juliet, když ona nemůže. A Juliet na druhou stranu ukazuje vnitřní sílu, kterou potřebuje k těžkým rozhodnutím.

Přibylo ale i několik dalších postav, které se objevují výhradně v The Final Battle – otec Andrew Doyle, který se ohání slovem Božím stejně schopně jako pistolí. Maggie Blodgett, na první pohled křehká blondýnka, která dobrovolně naváže vztah s kolaborantem Danielem, aby měli přístup k informacím.

Nejdůležitější postavou, která se tu objeví a smete vše kolem, je ale Ham Tyler, v podání Michaela Ironsidea. Ten ve chvíli, kdy se objeví na scéně, všechno válcuje a je jedno, jestli se jedná o postavu nebo herce. Starý známý Donovana, s nímž si úplně nerozumí, poskytne odboji chladné a vojenské velení, které se překvapivě dobře doplňují jak s obětavostí a přirozenou autoritou Juliet, tak zbrklostí a čestností Donovana.

Právě s Marcem Singerem se Ironside skvěle doplňuje, ačkoliv ho místy přehrává, aniž by musel hnout brvou. Singerova nevýhoda je hlavně v tom, že jeho Mike Donovan je skrznaskrz hrdinský typ, s nímž se nedá ale tak moc dělat a Singer alespoň to zvládá poměrně s přehledem.

Problém The Final Battle je pak v tom, že zatímco Johnson se snažil o větší přesah, tady už se jede přes kopírák tak, jako v jiných filmech podobného tématu. Pro porážku vyspělejší rasy je potřeba vymyslet fígl, protože pozemní boj a podrývání zevnitř trvá dlouho – a když lidstvu hrozí kvůli zásahu Návštěvníků vyhynutí, není čas na vymýšlení něčeho složitějšího. Scénáristé tak vložili do zápletky to, co provedl Emmerich v sofistikovanější podobě o dekádu později ve Dni nezávislosti. Bez prozrazování přílišných spoilerů je potřeba ještě podotknout, že posledních pět minut se ale hrubě nepovedlo, a tlačením k naprostému happy endu tu tvůrci už bez Johnsonova dohledu šlapou po tom, co se pokoušel vytvořit.

Dalším problémem je už očividná „osmdesátkovost“ – i té se chtěl Johnson vyhnout, ale tady už bohužel fungují některé atributy klasických seriálů té doby. Mark Donovan tu běhá v úzkých džínách a rozevláté bundě, Juliet střílí ze samopalu v podpatcích a některé akční scény už zkrátka nefungují tak dobře, jako v předchozích dílech. Je to dáno i tím, že tady je jich už mnohem víc a schéma se občas opakuje.

Negativa jsou to sice dost výrazná, ale určitě ne natolik rušivá, aby pokazila kvalitní podívanou. S klidem se dá The Final Battle sledovat i několikrát, je k tomu ale potřeba znát předchozí díly. Tyto tři části navíc příběh i uzavírají, až na jedna malá vrátka, vedoucí ke vzniku seriálu.

Hlavní podíl na tom, že i třetí, nejslabší část této minisérie, je pořád nadprůměr, má postava Diany, kterou sice Jane Badler taky hraje v podpatcích a s tendencí přehrávat, ale u záporné postavy jejího ražení je to spíš ku prospěchu. Dostává tu mnohem víc prostoru pro svoje lsti a pletichaření, odstraňuje bez výčitek svoje nadřízené, aby si za každou cenu udržela velení a ještě je odhodlaná dodržet svou zásadu: „Když nemůžu mít Zemi já, nebude ji mít nikdo.“

V jejím případě nejde o kradení scén jako u Ironsideova Tylera, protože stojí mimo dění v odboji, a většinu času tráví nečistým politickým a smrtícím bojem o moc na mateřské lodi. Dá se ale říct, že Jane Badler sedla tahle role jako ulitá. Její přepísklý účes, tak typický právě pro osmdesátá léta, přehrávání a to, že za každých okolností vypadá jako Miss USA, dodává její postavě ten punc pravého záporáka.

Těžko soudit, jak by závěr vyřešil sám Kenneth Johnson, ale až na malé škobrtnutí v závěru si The Final Battle rozhodně zaslouží těch zhruba šest hodin sledovacího času. Jeho výhoda je, že se po něm můžete rozhodnout, zda se podívat ještě na seriál, nebo ne, protože spolu s první minisérií tvoří ucelený seriál pěti zhruba hodinu a půl dlouhých dílů. Pro jakéhokoliv fanouška sci-fi je navíc V téměř povinnost.

Seriál samotný je už slabší odvar, ale o tom zase někdy příště.

čsfd, imdb

V (USA, 1983)

Když lodě Návštěvníků z vesmíru zaplaví pozemské nebe a následně kontaktují představitele Země s žádostí o pomoc a výměnu technologií, všichni jsou nadšeni. Návštěvníci vypadají jako lidé, nabízejí léky, technologii a výměnou nechtějí nic jiného, než pomoci s výrobou chemického prvku, který je pro ně životně důležitý…nebo je v tom i něco jiného? Novinář Mike Donovan postupně odhaluje pravdu o tom, že zdánlivě přátelští mimozemšťané mají s lidmi jiné úmysly, než o jaké se s lidstvem podělili. Když ale získá důkaz, může být pro Zemi a její obyvatele už příliš pozdě…

Písmenko V v názvu znamená "Victory" neboli vítězství a stane se symbolem celého seriálu.

Ten měl dvě minisérie a jednu useknutou, nedokončenou seriálovou sérii. Takže, jak to vlastně bylo?

První minisérie, v podobě dvou televizních filmů, kterou jsem se tu rozhodla připomenout, běžela v roce 1983. Následovala třídílná minisérie s názvem V: The Final Battle, a hned po ní seriál s 19-ti díly, který ale nikdy nedostal šanci příběh ukončit, což je obrovská škoda.

Ale hezky popořadě, nejprve úvodní minisérie, která bývá některými považována za to nejlepší, co v historii V vzniklo (ano, počítám do toho i krátce žijící remake).

Příběh začíná uprostřed boje za nezávislost v Salvádoru, kde se uvede Mike Donovan. Cenami ověnčený novinář, který jde do všeho po hlavě, je první, kdo zaznamená, že s mimozemšťany není něco v pořádku. Napsat, že jsou to vlastně maskované masožravé přerostlé ještěrky není asi po 27ti letech žádný spoiler, ani to, že jejich úmysly nejsou přátelské – o tom ostatně děj filmu je. Návštěvníci, jak je celou dobu lidé nazývají, nejsou technologicky až tak úplně daleko – odhadem tak o 100, 200 let, a jejich technologie je vyspělejší, ale rozhodně ne neporazitelná. Minisérie začíná jejich příletem a následným nadšením všech lidí, jejichž reakce jsou tu zaznamenané velmi přesně. Žádná masová hysterie se nekoná, někdo je skeptický, jiný skáče nadšením, ale většina populace sleduje vývoj z televize a novin a dál si žijí po svém. Tedy až do chvíle, kdy se objeví údajné spiknutí pozemských vědců, s úmyslem ukrást technologie Návštěvníků. Následuje blokáda televize, převzetí médií a…invaze je na světě. Nenápadná, tichá, o níž ani spousta lidí netuší, nebo je to nezajímá. Návštěvníci se začnou chovat jako normální totalitní režim – zbaví se inteligence, tedy vědců, kteří by mohli jejich záměry odhalit, poté ovládnou média, a postupně se dostanou i mezi vojenské a policejní složky. Nejprve jako "přátelská výpomoc", která přeroste ve vojenskou diktaturu.

Tvůrce Kenneth Johnson V napěchoval odkazy na 2. světovou válku, nepoučitelnost lidské povahy, opakování stejných chyb…a Star Wars. A to vše velmi úspěšně.

I tady existují typičtí představitelé lidské povahy – jako mladý nesympatický nýmand Daniel, který se v kolaboraci s Návštěvníky najde a nově získanou moc a vliv využívá čistě k léčení svých mindráků. Matka Mikea Donovana, který proti útlaku bojuje, zatímco ona je s nimi jedna ruka čistě proto, že „mají moc, a kdo má moc, s tím se musí spolupracovat“.

V centru toho všeho potkáváme obyčejné lidi, z nichž se během napínavých dvou filmů stanou rebelové. Medička Juliet Parrish, která se proti své vůli stane vůdkyní rebelů. Už zmiňovaný Mike Donovan, jehož vedou i osobní důvody – Návštěvníci mu unesli syna. Dále je tu Elias Taylor, kluk ulice, zloděj, jehož bratr při práci pro odboj zemře a Elias se rozhodne zaujmout jeho místo. Robert Maxwell, archeolog, který je nucen chránit svou rodinu i se zbraní v ruce, a jeho dcera, Robin, jejíž naivitu a mládí zneužijí Návštěvníci k vědeckému experimentu.

První minisérie funguje v mnoha ohledech jako klasický katastrofický film – představí postavy, vytržené ze svých obvyklých životů strašnou událostí, která je navždy změní, a jejichž osudy se v určitý bod střetnou. To se děje jako podle šablony i tady,  jen těch postav se tu pohybuje dost, a spousta z nich je více uvedena do děje až v následné The Final Battle. Tady se nám Kenneth Johnson, jež je tu i v pozici režiséra, snaží postavy dost úspěšně představit, naučit nás mít je rád, aby nás pak ztráta některých z nich o to víc mrzela. Tohle je totiž boj povstalců nejen proti Návštěvníkům, ale často i lidem, kteří se jen bojí o sebe a své blízké a  s Návštěvníky spolupracují.

U Návštěvníků hraje hlavní roli Diana – hlavní vědkyně na mateřské lodi, je krutá a chladná, bez špetky pochyb a soucitu. Jde jí o vlastní zájmy, a v jejich prosazování se neštítí ničeho. I ona je tu zatím pouze představena, ačkoliv i z pouhých dvou scén s ní pořádně zamrazí.

I u Návštěvníků se najdou různé další postavy – především jsou to zástupci "Páté kolony", jejíž členové s invazí nesouhlasí a s povstalci spolupracují. Hlavně sympatický Martin, který uzavírá trochu vrtkavé spojenectví právě s Mikem Donovanem.

Pak je tu nejvyšší velitel John (Návštěvníci si vybrali lidská jména, protože jejich vlastní jsou pro lidi nevyslovitelná), jenž slouží jako přátelské otcovská tvář pro lidi. Steven, pobočník Diany a šéf bezpečnosti, jehož úmysly jsou stejně nepěkné jako její.

A pak hlavně sympatický ňouma Willy, který sehraje v dalších dílech mnohem větší roli, než se tady může zdát – a jehož hraje Robert Englund, děsící další generace jako Freddie Kruger.

Velkou předností V je spád, nečekané zvraty, sympatické postavy a hudba Josepha Harnella.

Efekty jsou z dnešního hlediska typicky televizní, ale na televizní produkci docela povedené.

Samozřejmě chyby se najdou, ale jsou to spíš technicky nevychytané chybičky jako mikrofon v záběru či odraz kameramana ve skle. A věčný problém všech sci-fi seriálů a filmů – mimozemšťané mluví i mezi sebou perfektní angličtinou.

Po příběhové stránce se nedá V absolutně nic vytknout – děj utíká jako voda, obě části mají přiměřenou stopáž zhruba 90ti minut, a herci, kteří ač nejsou úplně perfektní (Donovan Marca Singera naštěstí nevyžaduje nic jiného, než typicky hrdinský typ) si odehrají v rámci televizního filmu to svoje, i když v záplavě postav jsou někteří zpočátku trochu nevýrazní.

Seriál u nás kdysi běžel na České televizi, ještě s roztomilým čteným dabingem, kdy všechny postavy četli dva lidé, muž a žena, dělící se o mužské a ženské postavy. V této podobě, multidubu (ve dvou stopách je dostupná jak čeština, tak angličtina), je úvodní minisérie k sehnání, s kvalitním obrazem i zvukem.

Pokud byste se rádi vrátili do mládí (či dětství), viděli pěknou sci-fi, a zjistili, odkud se vzal film Den nezávislosti (pomyslný pozdrav Emmerichovi, který z V vykradl, co se dalo), pak je tenhle úvodní film k výborné sci-fi sérii právě pro vás.

čsfd, imdb

Wanted (USA, 2008)

Wesley Gibson je obyčejný účetní, jehož život plný nudy vyplňují jen hovory s nejlepším kamarádem, který mu spí s přítelkyní. Nemá žádný životní cíl, nic ho nezajímá a trpí návaly úzkosti pokaždé, když se mu za zády objeví jeho protivná šéfová. Nečeká ho nic vzrušujícího, kromě dalšího dne v kanceláři…nebo si to aspoň myslí. 

Jednoho dne ho překvapí v obchodě tajemná žena, která mu tvrdí, že jeho otec byl jeden z nejlepších nájemných vrahů, jehož ale den předtím jiný vrah zabil a ona po Wesleym teď chce, aby se vydal v otcových stopách…

 

Zápletka Wanted nezní příliš komplikovaně a vlastně ani není. Wesleyho otec byl členem Bratrstva zabijáků, k němuž se Wesley samozřejmě přidá, aby svého otce pomstil.

Wanted je, ač to na první pohled tak nevypadá, film podle komiksu. Film se ale drží předlohy jen velmi, opravdu VELMI volně, takže se to dá komiksovým filmem nazvat jen s velkou nadsázkou. Tedy, jak se to vezme. Slovo "komiks" tu poskytuje důvod k šíleným kouskům, které by ani v hodně přehnaném akčním filmu prostě neobstály.

Wesleyho cesta od úředníčka k profesionálnímu zabijákovi, který si ale zachová dostatečné svědomí na to, aby poznal, že je něco shnilého v srdci Bratrstva, je jako vystřižená z kdejakého filmu či seriálu o tom, jak loser k zajímavé práci přišel. Ovšem s tím, že práce nájemného vraha je ve Wanted prezentována jako to nejlepší zaměstnání na světě, které je navíc velmi výdělečné a Wesleyho v podstatě netrápí výčitky ohledně zabíjení lidí, které nezná. Kromě jednoho malého zaváhání se u něj projevuje velká morální flexibilita, kterou má ale nejspíš doslova v krvi. Členové Bratrstva umějí totiž věci jako zpomalovat svůj dech natolik, aby dokázali vidět letící kulku, změnit její dráhu letu, rychle se uzdravovat a necítit bolest. Tohle všechno v sobě Wesley dlouho potlačoval, ale jakmile se začne trénovat na zabijáka, netrvá dlouho, a tyhle schopnosti se naučí používat. To, co Neo dokázal v Matrixu, dokáže Wesley v reálném světě – ohýbá dráhy kulek, likviduje jedním skokem sto lidí za minutu a přitom vypouští jednu hlášku za druhou.

Wanted natočil kazašský režisér Timur Bekmambetov, jehož Noční a Denní hlídka byly filmy mírně utržené ze řetězu. Wanted pro něj tedy byla ideální volba. Dokázal udržet pohromadě poměrně chatrnou zápletku, zabalit ji do (hodně) efektního hávu, a nechat milovníky přepísklé akce chrochtat blahem. Rozhodně se nedá říct, že by něco vykrádal. Je sám sebou, a bojové scény, kdy se Wesley ohání noži nebo pistolí, místy připomínají téměř tanec. Tomuto efektu taky hodně pomáhá skvělá, akčně hravá hudba Dannyho Elfmana. Ten pochopil, že dělá akční a komiksový film, který se nebere vážně, přesto tam vložil náznaky "osudové" hudby, která vystihuje Wesleyho cestu "do pekla a zpět".

Rková přístupnost je vytěžená na maximum, ale přesto se tu krev nepoužívá samoúčelně a jadrné nadávky létají ve vhodnou dobu.

Politická korektnost zafungovala v přeměně nekompromisního komiksu to kompromisnější filmové verze, přesto se tu s ničím nemažou. Tohle není skupina superhrdinů, tohle je spolek nájemných vrahů, kteří se řídí kódem, jenž je pro ně důležitější než cokoliv na světě. Detail, že při likvidaci cíle zničí autobus/vlak/budovu, v nichž zemřou stovky lidí, tedy nikoho netrápí. Hlavně když zasáhnou cíl, který je určený k likvidaci.

Ale i chladnokrevné zabijáky můžeme mít rádi, když mají sympatické tváře Jamese McAvoye, Angeliny Jolie a Morgana Freemana.

Tomu, že může McAvoy obstát v akční roli, navíc takhle náročné, asi věřil málokdo, ale překvapivě se zdá, že se pro roli Wesleyho Gibsona téměř narodil. Wesleyho přechod z uťáplého ňoumy do chladnokrevného zabijáka je díky němu tak přirozený, jako kdyby si jen vyměnil ponožky. Ať už vede vnitřní monolog o tom, jak jeho život nestojí za nic, nebo likviduje protivníky v jedné z nejlepších akčních scén roku 2008, všechno je díky němu uvěřitelné a McAvoy si to očividně patřičně užívá. A ať je scénář plný děr nebo není, McAvoy dokázal Wesleymu propůjčit natolik sympatickou tvář, že mu všechno věříme a hltáme každý nový zážitek a zkušenost. Obsadit do role typického akčního herce by tady určitě nefungovalo, protože navzdory zápletce je Wesley celkem komplikovaná postava, k jejímuž projevu je potřeba i nějakého toho hereckého talentu.

Kdo nemusí Angelinu Jolie ve vážných rolích (jako já), tak její Fox nejspíš bude to pravé. Marketing k filmu byl zcela logicky v roce 2008 postaven na ní, ale její postava je vedlejší a podpůrná a film táhne kupředu McAvoy. Neznamená to ale, že by Fox nebyla důležitá, právě naopak. Dá se i vcelku pochopit, proč si zrovna tuhle roli Jolie vybrala jako svou první akční štaci po mateřské pauze. Fox je nájemná vražedkyně, která ale ctí kód Bratrstva do puntíku. Takže když se objeví jméno na zabití někoho, kdo je jí sympatický, zabije ho prostě proto, že to tak v Bratrstvu dělají, ctí pravidla a věří v to, co dělá. Její neustálá přítomnost kolem Wesleyho je vysvětlena hodně povedeným zvratem ve druhé půlce filmu, a ukáže tak přesně tuhle její stránku – ctít kód Bratrstva, i přes veškeré sympatie k člověku, kterého má zabít (určitě nebude moc velký spoiler prozradit, že jde o Wesleyho). Slouží nejen jako Wesleyho trenérka a mentorka, ale zároveň ho i hlídá. Závěr filmu pak vyvolá sympatie i v těch, kteří ji i přes veškerou mnohovrstevnatost neměli rádi.

Morgan Freeman je ve filmu asi jen dvacet minut, přesto mu to stačí na to, aby charismatem smetl vše v okolí dvaceti kilometrů. Jeho Sloan, šéf organizace, se jeví jako téměř otcovská figura, ale kulky umí ohýbat stejně jako každý z jeho podřízených.

Ostatní postavy moc prostoru nedostanou, většina dalších zabijáků se vyskytuje hlavně v části s Wesleyho výcvikem, kde má každý "svou chvilku", aby ve druhé polovině byli zatlačeni do pozadí úplně.

Stejně tak figurky z Wesleyho předchozího života jsou tu spíš k tomu, aby divák cítil potřebu vypadnout ze svého stereotypu stejně jako Wesley. Podvádějící přítelkyně, prolhaný kamarád, nepříjemná šéfová – to jsou přesně ty atributy běžného života, s nimiž se každý potýká, a s kterými by se rád vypořádal stejně – poslat šéfovou (či šéfa) do patřičných míst a "kamaráda" zmlátit klávesnicí.

Je to vlastně takový sen každého člověka, vymanit se ze stereotypů. Bekmambetov tohle moc dobře ví, a přesně na tohle místečko v každém divákovi útočí. A dělá to tak dobře, že by člověk skoro všeho nechal a šel se učit střílet, případně sekat kolem sebe sekáčkem na maso.

A když už vám film nedá nic jiného, můžete se kochat třeba tím, jak naše Pendolino padá do rokle, a jak Angeliny Jolie žene žigulíka po otřískané české silničce.

čsfd, imdb