Ratatouille (USA, 2007)

Remy miluje jídlo, rád kombinuje různé přísady, a na kuchařskou knihu od svého vzoru, Auguste Gusteau, nedá dopustit. Má sen, že se jednou také stane velkým kuchařem, nejlépe ve velké restauraci v Paříži. Problém je v tom, že Remy je krysa, a jeho otci se ani trochu nezamlouvá, když jeho syn chodí po zadních a s hlavou v oblacích. Remy je shodou náhod odtržen od rodiny a své krysí smečky, a ocitá se v Paříži, kde se spřátelí s Linguinim. Nešťastným mladíkem, který je v kuchyni jako poleno. Remy pomůže svému lidskému příteli stát se kuchařem a jemu samotnému se splní sen o práci v kuchyni. Ale nic není tak snadné, jak se zdá a Remy s Linguinim musí překazit plány ctižádostivému šéfovi restaurace, udělat dojem na mladou kuchařku a Remyho rodině ukázat, že ke splnění snů stačí jen vůle a trocha štěstí.

Ratatouille Brada Birda je tak trochu podraz. Animáky od Pixaru jsou už dlouhou dobu někde jinde, ale Úžasňákovi a právě Ratatouille Brada Birda, jsou považovány za nejlepší, protože cílí na starší a dospělé publikum. A u tohohle filmu o krysím kuchaříčkovi s velkým snem je zápletka asi nejdospělejší. Děti pod deset let z téhle animované podívané nic mít nebudou, protože tu nikdo směšně nepadá, ani se nepitvoří, a jedinou směšnější figurkou je Remyho obtloustlý brácha Emile, který ale nemá tolik prostoru, aby udržel pozornost pětileté ratolesti po celou, téměř dvouhodinovou délku filmu.

Výše zmíněný podraz spočívá právě v tom, že divák čeká od animáku zábavu, a ne meditaci o životě a následování snu. V tom je stále ještě potíž a Ratatouille je ze všech animovaných Pixar filmů v tomhle asi nejodvážnější. A to je dobře. Tam, kde Vzhůru do oblak zůstalo v půli cesty a Toy Story 3 bylo z velké části útokem hlavně na emoce diváka, přinesl Ratatouille skrz naskrz dospělý příběh o tom, že se nemáme vzdávat svého snu, ať to stojí, co to stojí.

Remy je sice krysa, ale klidně by mohl být jakákoliv jiná zvířecí havěť, ale samozřejmě právě u krysy je tenhle příběh zajímavější. Remy musí být ve svém prostředí nepochopený outsider, a kde to provést jinde, než ve špinavém prostředí krysího příbytku, které si s čistými kuchyněmi špičkových restaurací vůbec nerozumí. Krysa v kuchyni se rovná špíně a nikdo by do restaurace, kde se kuchyň hemží krysami, v životě nevstoupil (a hygiena by to tam zavřela). Krásný kontrast a ironie, která dodává Remymu snu o kuchařské kariéře přesně ten pocit nemožnosti, jaký cítí často každý z nás v případě našich bláznivých snů.

Remy má ale štěstí, že narazí na ňoumovitého dobráka Linguiniho, který sice Remymu nerozumí ani slovo, ale přesto pochopí, že jde o inteligentní krysu, jejíž osud je do velké míry podobný jeho vlastnímu. Přátelství zvířete a člověka bylo ve filmu mnohokrát, ale v tomhle případě je zvíře (Remy) stejně inteligentní jako člověk (ne-li víc), a jsou si tedy rovni.

Remy má charakter, hloubku, postupně poznává život, oceňuje důležitost rodiny a přátel, hledá sám sebe (a baví se přitom pomocí přeludu Auguste Gusteau sám se sebou), a má vůbec ty správné vlastnosti dobře propracované postavy. Za Remyho by se zkrátka nemusel stydět ani živý herec v hraném filmu.

Špičková, bezchybná, až krásná animace je tak vlastně jenom kulisa pro pěkný filmový příběh naplněný jídlem, nadějí a sny. Paříž tady vypadá lépe jak ve skutečnosti, a za chvíli zapomeneme, že sledujeme animovaný film.

Ač je Ratatouille skvělý film po všech stránkách, právě to, že je animovaný ho znevýhodňuje. Jistě by nešel natočit film o kryse hranou formou, alespoň ne v téhle míře, ale přivyknout si na to, že takovýhle film může být určen primárně pro dospělé je něco, na co dnes ještě nejsme připraveni. Rodiče tak film dítěti pustí, to se ale po pěti minutách začne nudit, protože sledovat sice hezky malovanou, ale už hodně složitou postavu krysy, která si povídá s přeludem a vede řeči o životě, nemůže dítě mladší deseti let vůbec pobrat. Brad Bird mohl udělat další krok a natočit už jen čistě animovaný film pro dospělé, ale to by si s politikou Disney studia, které už i s Pixarem hraje na jistotu, příliš nerozumělo. Bird tak radši utekl natočit si hraný film (novou Mission: Impossible), a zůstanou za ním tak tři skvělé animované filmy, které baví víc dospělé, než děti.

Ratatouille má bez asi deseti minut skoro dvě hodiny, a to zase není ideální pro rodinné posezení s nezbednými dětmi. Ale pro dospělého diváka je to stopáž přijatelná, a až asi na jedno či dvě hluchá místa nemá film chybu.

Směle bych ho označila za nejlepší film od Pixaru. Už jen proto, že se s každým shlédnutím zlepšuje a dostává se víc a víc pod kůži.

Jako u většiny animovaných filmů, dabing není dělaný na koleni, a Ratatouille můžu tak s čistým svědomím doporučit jak v originále, tak v českém znění. Je ale potřeba si přinést ke sledování něco k jídlu, protože, animované či ne, stejně se vám při Remyho básnění o jídle budou sbíhat sliny.

čsfd, imdb

Quantum Leap (USA, 1989-1993)

Doktor Sam Beckett má teorii, že člověk může cestovat v čase v rámci svého života. Když hrozí, že jeho projekt, s názvem Quantum Leap, bude kvůli nedostatku financí zrušen, vstoupí předčasně do "stroje času", kvantového urychlovače, a zmizí. Probudí se o několik desítek let v minulosti, v těle někoho jiného, navíc s amnézií. Naštěstí se objeví průvodce v podobě jeho přítele a kolegy, Ala, kterého vidí jen on sám, protože je to hologram napojený na Samovy mozkové vlny. Beckett, který nad svými skoky ztratil kontrolu, je posílán z jednoho časového bodu do druhého, z těla do těla, a s pomocí Ala a jejich super chytrého počítače, Ziggy, dává do pořádku situace, které se staly jinak, a hůře, než původně měly. A pořád doufá, že ten další skok bude konečně domů…

Quantum Leap je hodně unikátní seriál, s originálním nápadem, pojetím a výbornými herci v hlavních rolích. Producent a tvůrce Donald P. Bellisario má dnes za sebou plno úspěšných seriálů (NCIS, JAG, Airwolf, původní Battlestar Galactica), a v Quantum Leap vytvořil jednu z klasik nejen na seriálovém poli, ale i ve sci-fi a popkultuře (alespoň té v USA).

To, že Sam Beckett může skákat mezi různými časovými obdobími (v rámci svého života – tedy zhruba od poloviny roku 1953, kdy se narodil), a potkávat a ovlivňovat různé lidi, být součástí obyčejných, ale i historicky důležitých událostí, dává seriálu obrovský potenciál a jeho tvůrci ho tady využili naplno. Celé fyzikální působení Samova stroje času (urychlovač časového skoku) je vysvětlováno postupně a detaily se dozvídáme až v dalších sériích. Sam vlastně přebírá jen auru dotyčného, ale zůstává sám sebou – člověk, jehož život má napravit, se ocitá v budoucnosti v tzv. čekárně, kde to různí lidé akceptují po svém, aby při návratu do vlastních těl úspěšně všechno zapomněli. Tvůrci si pravidla časem přizpůsobují, když se z "dokud tohle nedokončíš, nemůžeš skočit dál", mění na "úspěch nemá s dalším skokem nic společného", a potvrzují si tak vlastní teorii, že Sam v nebezpečné situaci nemůže umřít, protože v takovém případě ho "to" pošle dál.

Tvůrci dokonale skloubili drama s komedií, zabalené do úhledného sci-fi balíčku. Sam se v jedné komediální epizodě ocitá v těle krásné sekretářky, kdy musí bojovat nejen s nošením podpatků, šatů a šperků, ale i s nenechavým šéfem a ještě zachránit další dívku před sebevraždou. V následující epizodě ale spadne do jiné, úplně odlišné situace, jako je například pozice mladého černošského lékaře uprostřed rasových nepokojů.

Velkým plusem v tomhle případě je, že Sam může opravdu cestovat jen tam a zpět ve svém životě, takže se vyhneme místům jako antický Řím a podobně, protože to by celou, vlastně geniálně jednoduchou zápletku značně zkomplikovalo a divákům by to ani neumožnilo se do situace vžít. Zaměření se na životy obyčejných lidí, místo ovlivňování velkých událostí (i když i na to dojde), dává Quantum Leap ten správný dramatický nádech, protože se spíš ztotožníme s obyčejnou rozvedenou matkou tří dětí, než známou osobností, která je už "profláklá".

Sam Beckett je extrémně inteligentní člověk – má Nobelovu cenu, sedm doktorátů, včetně medicíny nebo archeologie, nadání na zpěv a hru na klavír, má fotografickou paměť, zná několik jazyků a bojových umění. Tohle všechno při svém skákání časem využije, ale nic ho nemůže připravit na pobyt v těle ženy (byl nejen sekretářka, ale třeba i těhotná nebo znásilněná dívka), třináctiletého kluka nebo slepce. Jeho schopnosti nestačí ani na povolání, která nikdy nedělal - pilot, akrobat, profesionální fotograf, policejní detektiv...

V případě toho posledně jmenovaného si ale díky své přirozené intuici poradí a postupně je nucen se takovým detektivem stát. Al, jinak admirál Al Calavicci, je mu sice velkou pomocí při hodně svízelných situacích  - neustále mu dává informace o tom, kdo je kdo, co se s ním stane, jak má dělat to či ono konkrétní povolání atd., vše s pomocí rozverné "počítačové slečny" Ziggy – ale právě Samem vytvořený počítač ho musí  nejdříve najít, a to někdy trvá i několik hodin. Sam se tak z velké části spoléhá v prvních chvílích sám na sebe. Časem se naučí sledovat indicie, jako jestli nemá jmenovku, snubní prsten, hledá nejbližší noviny s datem apod. Ne vždy to jde – ocitnout se na jevišti uprostřed recitálu je problematické samo o sobě, natož se ještě pídit po novinách nebo se zmateně ptát, kde je a co dělá. Naučí se také nespoléhat jen na Ziggy, která se poměrně často mýlí a příliš se opírá o procenta a spolu s Alem za pochodu vymýšlejí různá řešení a hodně improvizují.

Právě vztah mezi Samem a Alem dělá z velké části Quantum Leap tím, čím je. Al je sice jen hologram, ale i to stačí, aby v něm Sam cítil oporu, kterou často potřebuje. Po nějaké době mu totiž skákání časem a změn osobností začne lézt na mozek, a Al ho musí krotit, aby se vědec neutrhl od svých principů – neměnit nic v rámci své vlastní minulosti. 

Jak se ale ukáže, to, co Sama hází časem, už dávno není jeho stroj času, ale něco jiného. Několikrát je zmíněna jakási "Vyšší moc", padají teorie o Osudu nebo dokonce Bohu, ale nikdy to není vysvětleno a prokázáno, takže divák může hádat stejně jako Sam s Alem. Ať už ale Beckettovy skoky řídí kdokoliv, několikrát mu dá možnost napravit něco z jeho minulosti, i když Sam si zpočátku ze svého života moc nepamatuje a vzpomíná si postupně. To funguje i mezi jednotlivými skoky, kdy si některé pamatuje víc, některé míň, jiné vůbec, ale jak roky ubíhají, zachraňuje a ovlivňuje spoustu životů kolem, včetně svého a Alova. To je mu párkrát přímo "dovoleno" a Sam tak má možnost napravit špatné i u sebe. Celé je to ale nadlouho, a jeden zásah do života jeho snoubenky, která mu utekla před lety od oltáře, má na Samův život dopad až o dvě série později. Stejně jako ovlivní několikrát život Alovi, který si to ale na rozdíl od Sama uvědomuje a nežádá po svém příteli nic, i když ví, že by to jeho vlastní život pozitivně ovlivnilo. S tím z velké části souvisí první a poslední epizody jednotlivých sérií, kdy nahlédneme do života jak Sama, tak Ala. První dvě série jsou jen o tom, jak Sam prostě pomáhá lidem, v dalších už se toho na něj začíná valit víc, včetně špatných emocí, a momentů, kdy už toho má plné zuby.

Samova osobnost se tak během seriálu mění – stále zůstává sám sebou, tedy tím klaďasem, který chce lidem pomáhat, ale z předchozích skoků si přináší zkušenosti a poznatky, a několikrát je i nucen v sebeobraně zabít či zranit člověka čistě proto, že zrovna pobýval v životě policisty, šerifa nebo agenta FBI.

Scénáristé nenechávají nic náhodě a snaží se držet historických reálií, jak to jen jde. Jedna epizoda má kolem 46 minut, a každá z nich se odehrává v jiném období a prostředí. Je to sbírka mini dobových filmů nacpaných do pěti sérií. Obzvlášť na padesátých a sedmdesátých letech se tvůrci vyřádili, a všechno mají tak přesné, že divák ani na chvíli nepochybuje, že se skutečně ocitl na malém městě v roce 1954 nebo v novinářské redakci roku 1975. Auta, oblečení, domy, atmosféra, všechno je perfektní. A neamerickému divákovi dává možnost nahlédnout do americké historie, kde sice mají své mezery a ne všechno je přesné, ale pro to představu stačí. Paranoia v době Karibské krize je hmatatelná, stejně jako hutná atmosféra kolem boje za práva žen nebo černochů.

V Quantum Leap se nebojí jít proti proudu a řeší nejen problémy obyčejných lidí, ale třeba i rasy či náboženství, problematiku gayů v armádě, těhotenství nezletilé dívky na malém městě v roce 54, nebo ukazuje vývoj v právech žen a černochů v různých dekádách. Občas si troufnou odbočit směrem k hororu či dokonce lehké duchařině. A někdy si vzpomenou, že točí sci-fi a ukážou nám i nějaké ty světelné efekty. V poslední sérii už si dovolí i poslat Sama přímo do těla důležité známé osobnosti.

Tvůrci si pomáhají i pomrknutím a odkazy na filmové klasiky jako Kramer vs. Kramer, Jak zabít ptáčka, a s tématem jako vypadlým z Řidiče slečny Daisy přišli půl roku před samotným uvedením filmu do kin.

Samozřejmě ne všechny epizody jsou skvělé, ale ani ty nejslabší nespadnou do podprůměru a na konci každého dílu stejně divák končí s úsměvem na rtech. Epizody vždy končí tak trochu cliffhangerem, když ještě vidíme Sama skočit do nové situace, o níž do dalšího dílu samozřejmě nic nevíme.

Celý tenhle skvělý koncept by se ale rozpadl, kdyby neměli tvůrci k dispozici dva herce, kteří se výborně doplňují a perfektně si rozumějí. Role Sama Becketta přinesla Scottu Bakulovi, dá se říct, "věčnou slávu". Jeho hláška „Oh, boy…“, kterou říká pokaždé, když se ocitne v novém těle, zkultovněla, a Bakula ji z legrace používá i v jiných rolích. Jeho herectví je perfektní a na svou dobu (přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se většina seriálů nesla v hravějším duchu)  je celý seriál hodně vepředu. Ani Bakula, ani Dean Stockwell v roli Ala, nebo i samotní tvůrci by se dnes neztratili, a možná by měli možnost díky většímu rozpočtu ještě víc rozehrát sci-fi stránku, která občas není kvůli zasazení jednotlivých epizod do minulosti příliš patrná.

Scott Bakula zahraje bez nadsázky úplně všechno, a vlastně byl téměř každým – ženou, mužem, dítětem, mentálně postiženým, černošským hráčem kulečníku, dokonce i šimpanzem. Vždy se přizpůsobuje, a přebírá něco z osobnosti člověka, jehož život napravuje. Později, kdy už se Samovi ty různé osobnosti trochu míchají v hlavě, skáče mezi Samem Beckettem a osobou, již má být, naprosto bez viditelné námahy a nadšený divák mu věří i toho šimpanze.

V několika epizodách využije také svého hudebního nadání, takže zpívá a hraje na klavír či kytaru (všechny jím nazpívané písně jsou na soundtracku), a i tady ukazuje, že zvládá všechno. Balancuje mezi muzikálem, rockem a popem, a mezitím si párkrát zahraje na piano nebo zatančí. Jeho nejsilnější chvíle jsou ty v emocionálně hodně vypjatých okamžicích, nebo kdy se mu v hlavě pomotají dvě osobnosti. Bakula měl pět nominací Emmy, ani jednu z nich neproměnil, ale ze čtyř nominací na Zlatý Glóbus mu připadla jedna soška po třetím roce seriálu, který je mezi fanoušky často považován za nejlepší (a má také jedny z nejlepších epizod).

Admirála Ala Calavicciho si s gustem zahrál už zmíněný Dean Stockwell, který si sukničkářského Samova kolegu a přítele vychutnal do poslední kapky. Většinou má na sobě divoké oblečení, protože v holografické komoře, přes niž se Samem komunikuje, uniformu nepotřebuje a v ruce drží blikající, pípající krabičku, s jejíž pomocí mluví se Ziggy. Vztah mezi ním a Scottem je už na první pohled vynikající, protože jejich vzájemná interakce je perfektní. V každé epizodě se o něčem i minutu dohadují (obvykle o tom, že se Alovi líbí nějaká dívka okolo Sama nebo ohledně problému, který mají řešit), aby nakonec Al Samovi pomohl už jen tím, že je mu nablízku. Al jako hologram se Samových "misí" přímo účastní, ale nikdo ho nevidí (z toho vznikají další komické situace, v nichž Sam pro ostatní lidi okolo mluví a rozhazuje rukama jen tak sám pro sebe). Taková situace je zvlášť pro Ala často deprimující, protože Samovi sice pomáhá, ale pokud jeho mladší přítel potřebuje pomoct třeba při rvačce nebo když je Sam v bezvědomí, je Al bezmocný a Dean Stockwell tak přechází z komediálních do dramatických poloh během vteřiny naprosto bez problémů. Hodně scén umí stejně jako Scott Bakula odehrát jen výrazem či pohyby (i svěšená ramena nebo zoufalé rozhazování rukama, kdy Al zapomene, že je hologram). Tihle dva na sebe skvěle reagují a prohlubují zároveň přátelství mezi Samem a Alem, které je velmi pevné a neotřesitelné. Samova "dušínovská" povaha a Alova rozvernost jim dává šanci rozehrát se a improvizovat, a vytvářet tak dva dokonale se doplňující protipóly.

Většina epizod se odehrává na jiném místě a v jiném čase, proto se také v seriálu vystřídá plno hostujících herců. Dnes některá známá jména zažila svých prvních 15 minut slávy právě zde, například Jennifer Aniston, Neil Patrick Harris nebo tehdy ještě dvanáctiletý Joseph-Gordon Levitt. Fanoušci jiných seriálů budou nadšeni z účasti několika dalších - Claudie Christian,  Terry Farrell, Marc Alaimo, Marcia Cross, Terry Hatcher...
Až na výjimky odvádějí herci slušnou práci, a pozici mají o to těžší, že vlastně hrají v dobovém "filmu", navíc proti Bakulovi a Stockwellovi. Předstírat, že proti nim sedí žena a ne chlap v šatech, je hodně těžké, když navíc musejí naprosto ignorovat Stockwella, který jako hologram Al v té chvíli ve scéně sice je, ale pro každého kromě Sama neviditelný. Nezabloudit k němu očima nebo se mu podvědomě nevyhnout, je těžké i pro profesionálního herce, natož třeba pro děti, kterých se v Quantum Leap objevuje plno. Až na jednu výjimku to ale nejsou děti protivné, za což je potřeba gratulovat tomu, kdo je obsazoval. Tvůrci si navíc vymysleli fígl, že zvířata a děti pod 5 let Ala vidí, stejně tak jako Sama v jeho pravé podobě. Nemusejí tak vysvětlovat malému dítěti, že ten pán v šatech hraje maminku, a že člověk v křiklavě červeném saku, stojící  vedle něj, tam ve skutečnosti není. 

Úvodní znělka je návyková, hudba v seriálu celkově skvělá a některé epizody mají vlastní hudební téma. První série má 13 dílů, a další čtyři pak mají epizod 22. Quantum Leap byl nečekaně zrušen po 5. sérii, jejíž závěr je ale natočen tak, že funguje buď jako finále série, anebo celého seriálu.

Ještě dnes má Quantum Leap své cony, a sem tam i panel na tom největším, Comic-conu v San Diegu. Přibývají mu noví a noví fandové, existuje plno internetových stránek, a ačkoliv se mluví o filmové verzi – remaku, nejspíš bez přítomnosti (nebo jen s velmi malou účastí) Bakuly a Stockwella, punc originality a kultovnosti mu už nikdo neodpáře.

Teď ještě aby se rozhoupala některá z našich televizí, a seriál konečně odvysílala.

 čsfd, imdb

Motel smrti (Vacancy, USA, 2007)

Amy a David Foxovi se rozvádějí, protože je ztráta syna nenávratně odcizila. Jsou na cestě to říct svým rodičům, když špatně odbočí a kvůli porouchanému autu skončí na noc v zapadlém motelu uprostřed lesů. Netrvá to dlouho, a oba manželé zjišťují, že se v motelu děje něco divného a za chvíli už bojují o život. Majitel motelu má totiž zvláštní zálibu ve snuff filmech, a Foxovi se mají stát dalšími protagonisty…

Hned na začátku je potřeba upozornit, že kdokoliv vymýšlel název tohoto filmu, by si pobyt v takovém motelu zasloužil. Stejně jako napřiklad u Jezera smrti (v originále Eden Lake), odsuzuje Motel smrti k tomu, že ho v poličce půjčovny/prodejny každý přejde právě kvůli názvu. Film s takovým jménem přece nemůže být dobrý, že? Půjde určitě o nějaký hloupý béčkový horor. Ano, je to béčko, ale jak zkušený divák ví, to nemusí znamenat, že je to špatný film.

Tvůrci Motelu smrti nepředstírají, že točí druhé Osvícení, ale drží se zaběhnutých kolejí – lekačky, nějaká ta krev, vyděšení hrdinové – používají do puntíku atributy hororu, ale hlavně díky pevné režisérské ruce maďarského rodáka Nimróda Antala, to všechno drží pohromadě a my se můžeme příjemně bát.

Antal dokázal vytvořit skvělou atmosféru, téměř vypadlou z jiné doby. Jsme sice v roce 2007, ale díky zatuchlému hotelu, jehož majitel měnil vybavení naposledy ještě v době vietnamské války, a také působivým úvodním titulkům, máme celou dobu pocit, jako bychom se ocitli jindy a jinde. Klaustrofobické atmosféře pomáhají skromné interiéry a jeden exteriér, protože se spolu s Foxovými pohybujeme jen v jednom motelovém pokoji, dvou dalších místnostech a parkovišti před motelem. Krátký úvod na opuštěné temné silnici tomu neubírá nic, jen možná větší sklíčenost, protože tma je všudypřítomná a v tomto případě i děsivá.

Co také odlišuje Motel smrti od dalších béčkových hororů jsou hlavní hrdinové. V případě "vyvražďovaček", které na nás ročně studia chrlí několik, jsou často v hlavních rolích neherci, případně herci mladí, neznámí, kteří musí dobře vypadat a nechat se jen ve správnou dobu zabít.

Tady jsou ale v hlavních rolích Kate Beckinsale a Luke Wilson, kteří se v omezeném destiminutovém úvodu dokážou uvést sympaticky a nenásilně jako mladý pár, který přišel o dítě a hlavně o veškeré životní iluze. Kate Beckinsale dokazuje, že i bez těsného oblečku si umí poradit, a její Amy je sice chladná, odtažitá a otrávená životem, ale přesto s ní soucítíme, protože je to normální ženská z masa a kostí. Beckinsale tu vypadá úplně normálně, jako obyčejná žena, bez příkras a přehnaného make-upu. Zkrátka, i přes její chladné chování je to sympatický člověk, s nímž bychom si v klidu zašli na kafe.

Totéž platí o Davidovi, kterému Luke Wilson dodal přesně to, co umí nejlépe – trochu toho nadhledu, skrývaného rošťáctví, ale na druhou stranu vážnou a skrytou stránku truchlícího otce, který se se ztrátou dítěte vyrovnává po svém.

Tihle dva film táhnou, a až na pár minut je kamera snímá neustále. Sledujeme je jak ve chvíli, kdy se na tmavé silnici uprostřed ničeho hádají, tak v následném boji o život, aby si v nejtěžší chvíli mohli přiznat, že se mají stále rádi, jen je zatraceně těžké žít dál.

Motel smrti je opravdu příkladné béčko – ale v tom nejlepším smyslu. Rková přístupnost dávala obrovské možnosti, Antal se ale rozhodl vsadit spíš na atmosféru a nějakou větší krvavou lázeň tedy nečekejte. Nejbrutálnějších scén se dočkáme jen na kazetách, které Foxovi objeví, a na nichž jsou lidé trápeni a zabíjeni, ale není to nic explicitního.

Paradoxně hlavní slabostí filmu je přece jen absence výraznějšího záporáka. Frank Whaley jako majitel motelu nepůsobí nijak strašidelně, a spíš to vypadá, že se pokouší o kombinaci Steva Buscemiho a Anthonyho Perkinse. Navíc není ve filmu tak dlouho, abychom se ho začali bát, a jeden telefonní hovor a pár slizkých úsměvů do kamery jeho roli taky nepomáhá. Je ale fér přiznat si, že to není jeho vina, protože nedostal dostatek prostoru na to, aby byl víc svůj. Veškerá pozornost se upíná na bojující manželský pár, ale v tomhle případě to asi není vůbec na škodu.

Motel smrti má zhruba 80 minut a uteče jako voda. Po jeho skončení sice za chvíli zapomenete, o čem byl, ale když vám bude ležet někde mezi DVD disky, tak se na něj po nějaké době budete chtít podívat znovu. A to je asi ta nejlepší vizitka, jakou může film mít. 

čsfd, imdb

Ti druzí (The Others, Španělsko/USA, 2001)

Grace žije ve velkém rozlehlém domě jen se svými dětmi, kde čeká na návrat manžela z války. Její děti trpí vzácnou nemocí, alergií na světlo, a proto žijí neustále ve tmě. Osamělost, tma, velký dům a nově příchozí služebnictvo ale způsobuje, že Grace i děti začínají vidět a slyšet věci, které ve skutečnosti nejsou…nebo ano?

Než si Nicole Kidman odnesla Oscara za Hodiny, rok po slavném rozvodu s Tomem Cruisem, a ve stejném roce, kdy zazářila v Moulin Rouge, si střihla roli osamělé matky v tomhle malém, koprodukčním thrilleru, který se za těch deset let stačil vyšplhat mezi její nejlepší filmy a herecké výkony.

Nedá se říct, že by v roce 2001 zapadl, právě naopak – jen si ve spojitosti s Nicole Kidman a jejími "porozvodovými" filmy spojíme právě spíš role zpěvačky ve slavném pařížském klubu nebo spisovatelky Virginie Woolf.

Alejandro Amenabár je rodilý Chilan, vychovaný ve Španělsku, a zemi své matky ostudu nedělá. Ti druzí napsal, zrežíroval a ještě si k němu pro dobrý pocit složil hudbu.

Nesoucí se na vlně (tehdy ještě relativně čerstvé) odstartované Šestým smyslem, vytvořil atmosférický film, v němž není nouze o překvapení. "Film s pointou" má dnes bohužel kvůli mnoha kopiím a vykradačkám (ať už jsou to remaky japonských a španělských hororů nebo pokusy o originalitu) spíš špatnou pověst, ale u Ti druzí ji mají velmi povedenou – hlavně proto, že Ti druzí se tolik podobnají právě Shymalanově duchařině, a přesto je to film sám o sobě natolik překvapivý, že nás jeho pointa nenapadne ani minutu před jejím odhalením.

Amenabár si s námi hraje, vede jiným směrem, nabízí několik různých rozuzlení, aby nakonec na konci už atmosférou filmu pohlcený divák sbíral čelist ze země.

Ti druzí je totiž skvělá filmařina, postavená jen a pouze na hereckých výkonech, atmosféře a hudbě. Nicole Kidman tu ještě hraje bez afektu a make-upu, a film skutečně táhne – a dokázala tak, že umí hrát i bez silného mužského protějšku, který by ji podporoval. Sama si udělá místo a vyděšenou, přesto silnou Grace zvládá na jedničku.

Nejvýrazněji ji přihrává Fionnula Flanagan jako nová hospodyně Bertha Mills, jež je stejně přísná stará paní, jako laskavá chůva, s tajemným výrazem někoho, kdo něco ví a nechce to říct.

Pro ryze britské fanoušky je tu pak Christopher Eccleston jako Gracin manžel Charles.

Celý film se odehrává v jednom domě, a na kusu zahrady, které jsou potopené v mlze. Obě děti se svou reakcí na světlo musí navíc mít neustále zatažené závěsy, a tak Grace, jako starostlivá matka, musí dodržovat pravidla, aby její děti nepřišly do kontaktu se světlem.

Obě děti jsou, jak už děti ve filmu bývají, trochu protivné, ale to nebrání v tom, abychom si k nim postupně našli cestu – díky postupnému odhalování toho, co se v domě děje, a hlavně také proto, že Anne je na prahu puberty a malý Nicholas je sice pořád vyděšený, ale své sestře bezvýhradně věří a obdivuje ji. Grace pak musí zvládat obě děti a ještě si poradit s novým služebnictvem, které se na prahu dveří vyskytlo zrovna ve chvíli, kdy to nejvíc potřebovala. Hospodyně Bertha Mills, zahradník Edmund Tuttle, a mladá němá dívka Lydia, jsou podezřelý spolek, přesto se od začátku zdá, že chtějí Grace spíš pomoct, než jí ublížit.

I kolem Grace se vznáší několik tajemství, a celý film pak působí jako komorní detektivka z anglického venkova (kde se celý film koneckonců odehrává), kde se děje něco divného, jen nikdo nedokáže od začátku určit, co to přesně je.

Zvuky, hra se světlem a tmou, postupné odhalování příběhu, v tom je síla téhle hororové lahůdky. Bez krve, křiku, jen na malém klaustrofobicky působícím prostoru, tu Amenabár zkušeně vede perfektní Nicole Kidman k jednomu z jejích nejlepších výkonů v jednom z nejlepších thrillerů poslední dekády.

čsfd, imdb

Con Air (USA, 1997)

Cameron Poe byl osm let ve vězení za neúmyslné zabití, k němuž došlo, když bránil svou těhotnou ženu před bandou opilců. Teď je na cestě domů v letadle plném vrahů, kteří letadlo unesou. Cameron se rozhodne v letadle zůstat nejen kvůli nemocnému kamarádovi, ale také aby zabránil pozabíjení dozorců. Musí přitom předstírat, že je chladnokrevným vrahem jako ostatní a získat si důvěru hlavně jejich vůdce, Cyruse, který se nezastaví před ničím. Na zemi mezitím na Camerona čeká manželka a dcerka, kterou ještě neviděl. Povede se mu zabránit útěku zločinců a stihnout dceřiny osmé narozeniny?

Je to Nicolas Cage a odpověď je samozřejmě jasná. Cage se v devadesátých letech vezl na vlně úspěšných akčních filmů, považovaných za klasiky – Skála, Tváří v tvář – a Con Air vzniklo v jejich těsném závěsu. Tahle akční lahůdka se nese v duchu pravého Michaela Baye, ačkoliv ho natočil Simon West (Tomb Raider či Generálova dcera), který je popravdě trochu rutinér.

Bayovi tu ale vlastně vzdává čest a ostudu mu nedělá, hlavně proto, že ho producentsky zaštiťuje Jerry Bruckheimer. Dostal pro svůj první film lahůdkové obsazení, takže vedle Cage se tu v rolích vrahů objevuje John Malkovich, Danny Trejo, Ving Rhames a tradiční atribut Bayových filmů, Steve Buscemi. Zástupce práva pak zvládli perfektně neobvykle obsazení John Cusack a Colm Meaney.

Con Air je hodně přepísklý akční film, o tom není pochyb, ale funguje to výborně. Zatímco taková Skála se odehrávala v místnostech a tunelech, Con Air je víceméně ve vzduchu a velká část akce se přesouvá na malé letiště uprostřed pouště a částečně do Las Vegas.

Závěr je nepatrně natahovaný, ale to spíš proto, že si každý jednotlivý záporák zaslouží pozornost a samostatný konec.

Nicolas Cage se tu nepouští do žádného velkého herectví, nesnaží se ani přehrávat nebo dělat šílené grimasy, ale tváří se celou dobu víceméně stejně naštvaně a odhodlaně. Sympaticky se uvede v úvodu jako manžel a budoucí otec, bývalý voják, který byl jen ve špatnou dobu na špatném místě (a narazil na trojici kreténů). To nám pomůže jeho postavu patřičně představit a není nám pak jako divákům jedno, co se mu stane, protože mu od začátku fandíme. Ale ačkoliv je tu hlavní postavou on, velkou část filmu si pro sebe kradou i ostatní. John Malkovich zahrál svého Cyruse Viruse přímo lahůdkově – přesně jako vraha bez svědomí, ale s velkou inteligencí, jasným úsudkem a chladnou hlavou. Podlinie Stevea Buscemiho, který, ač představen jako vrah malých dětí, je tak mimoňský a říká jednoduché věci tak pěkně komplikovaně, že mu vlastně fandíme z úplně jiného důvodu.

V rolích mužů zákona si v Con Air pro sebe zabrali několik parádních scén John Cusack a Colm Meaney. Cusack jako vzdělaný a rozumný maršál se s horkokrevným, téměř "kovbojsky" působícím Meaneym neustále hádají, jejich postupy se rozcházejí, a přesto jejich společné scény jakoby vypadly z nejlepších buddy movies. Je škoda, že někoho nenapadlo dát tyhle dva dohromady v samostatném filmu. John Cusack tady dělá věci jako střílení, padání, utíkání před výbuchy, tedy přesně to, na co u něj nejsme zvyklí a ono mu to paradoxně velmi sedlo. Colm Meaney od svých tradičních rolí otců a pracujících mužů také uhnul jinam a spolu tvoří skvělou nesourodou dvojici.

Jediným problémem Con Air pak tedy zůstává trochu kolísavé tempo, a ačkoliv jsou akční scény výborné, přece jen tomu do Skály něco chybí. Možná jsou to náhodné skoky mezi akcí a dialogy, které si dohromady úplně nerozumí a uměle vytvořený patos při setkání Poea s rodinou, ale to je asi tak všechno. Con Air už s několikrát zmíněnou Skálou (to srovnání se tu přímo nabízí) a ostatními patří k akční klasice a dá se na ni koukat pořád – každý si tam totiž najde to svoje, a to se počítá.

čsfd, imdb

Star Trek: Enterprise (USA, 2001-2005)

Poslední Star Trek seriál sleduje cesty úplně první lodi Hvězdné flotily, Enterprise NX-01.  Sto let před tím, než se objevil kapitán Kirk a ostatní, se vydává posádka téhle lodi do neznámého vesmíru, kde nemá za zády Federaci, ani její pravidla. Nepřipravení, ale odhodlaní, pod velením kapitána Jonathana Archera, se stávají i jedinou možností, jak zachránit Zemi před zničením…

V tomto článku se vrátím ke svým trekkies kořenům. Star Trek (dále jen ST) jsem začala sledovat, když běžel poprvé v českých televizích počátkem 90. let, bez vědomí toho, do jak velkého vesmíru jsem spadla. Rozhodla jsem se napsat o Enterprise, protože jako poslední zástupce tohoto velkého seriálového fenoménu má paradoxně nejtěžší pozici a je nejméně známý. Nestačil si ještě získat status klasiky, mnoho lidí ho nezná a přitom je to právě Enterprise, která svým prequelovým stylem může přitáhnout i další fanoušky sci-fi a nejen trekkies.

Proti Enterprise stálo ve své době hodně problémů – ještě dobíhal Voyager, jemuž ke konci padala sledovanost a se svým konceptem navíc úplně nezapadala do universa. Byl to prequel, čili žádná Federace, žádné vymoženosti, na jaké byli diváci zvyklí, ale návrat ke kořenům, kdy objevování vesmíru byla ještě nebezpečná práce. Jistá nekonzistentnost sérií, kdy autoři v prvních dvou sériích balancovali mezi samostatně stojícími epizodami a uceleným dějem, také nepomohla.

Porušování kontinuity v rámci ST vesmíru Enterprise u fanoušků hodně uškodila, stejně jako poněkud stísněnější styl a atmosféra, na niž ortodoxní trekkies nebyli zvyklí.

Nová, nádherná zpívaná znělka už je dnes naštěstí téměř klasikou mezi znělkami, ale v roce 2001 znamenala obrovskou odbočku od monumentálních orchestrálních melodií, provázejících Star Trek odjakživa. A to, že se původně seriál jmenoval jen Enterprise, bez "Star Trek" v názvu, mohlo odehnat další lidi.

O to větším paradoxem je, že spousta trekkies je nadšena z nového filmu, který v podstatě děj všech sérií (kromě Enterprise, která se časově odehrává před ním), smetl ze stolu, a přesto kontinuitu porušuje úplně stejně, protože jde vlastně o reboot celého universa.

Asi tušíte, že Enterprise je pro mě osobně nejlepším ST seriálem, jinak bych o něm nepsala. O tuto příčku se těsně přetahuje s Deep Space Nine, který byl pro fanoušky taky těžkým soustem. Posádka pod vedením kapitána Archera ale ještě nestihla dozrát, protože skončila relativně nedávno a nedostala se do povědomí, a také proto bych ji ráda připomněla.

Enterprise je, jak jsem psala v předchozích odstavcích, prequel. Odehrává se celé století před tím, než do vesmíru vyrazila Enterprise s Kirkem na palubě. Má tak obrovskou výhodu v tom, že může fungovat jako samostatný sci-fi seriál, přitáhnout diváky ke starším ST seriálům, anebo jen jako zdroj nadšení pro trekkies, kteří seriál přijali.

Já jako trekkie jsem si užívala každou minutu právě proto, že v Enterprise přicházeli postupně s věcmi jako transportér – který na lodi měli, ale pouze pro přenos nákladu, nikoliv lidí – ti využívali transportér jen výjimečně, když nebylo zbytí. Zbraně nastavené na omráčení či zabití, taktická pohotovost a všechny tyhle běžné věci, které byly už v původním seriálu samozřejmostí, se tu také teprve vyvíjejí.

Ne všechny rasy mluví anglicky, proto je často slyšet i obyčejná klingoština ve své pravé formě, a oproti ostatním seriálům, kde všechno omlouvali univerzálním překladačem, tu má komunikační důstojník (v tomto případě důstojnice) i na práci něco víc, než jen hlásit, že je někdo „volá“, nebo „neodpovídá“. 

O Zemi 90% ras nikdy neslyšelo, nemá zájem se nechat objevit a už vůbec ne se přátelit. Posádka lodi se tohle učí za pochodu a musí se přizpůsobit vesmíru, který tady konečně působí chladně a často nepřátelsky. Navštívíme i méně honosná místa jako tržiště nebo zaprášené bary na zapadlých planetách, kde pojem "Hvězdná flotila" znamená asi tolik jako Mach a Šebestová v Americe. Exotická místa a planety dávají tak tomuhle nejmladšímu přírůstku ve ST světě i dojem jakési "špinavosti", kde ne všechny planety jsou plné krásných a upravených měst s moderní technologií.

Enteprise ze všeho nejvíc připomíná seriál o dobývání vesmíru ve chvíli, kdy se lidstvo chystá vyrazit ke hvězdám, ale není zcela připraveno na to, co tam čeká. Uniformy nejsou ta známá "pyžama", ale jsou klasickými uniformami, které mají dokonce kapsy a vypadají prakticky a pohodlně.

Na čem v Enterprise tvůrci zapracovali, jsou příběhy, a některé epizody, byť samostatně stojící, jsou výborné a obstojí i v dnešní sci-fi konkurenci. Děj nepostrádá kontinuitu i během prvních dvou sérií, kdy se sice série skládají z epizod, které na sebe nenavazují, ale netrpí tzv. resetem. Když se něco stane v jedné epizodě, v další se o tom stále mluví a o čtyři epizody dál se objevují důsledky. Když je například Enterprise během jednoho boje poškozena, musí se vypořádat s opravou, a řeší se to během dalších tří dílů – a ještě přitom dovypráví příběh, který s tím nijak nesouvisí. Stejně jako události či postavy z předchozích dílů jsou tu a tam zmíněny, a postavy se skutečně vyvíjejí. Některé mají více prostoru než jiné, ale vývoj je, snad až na jednu výjimku, znatelný u všech.

Samotná Enterprise a její posádka jsou ve vesmíru ztraceni paradoxně víc jak loď Voyager, který se marně snažil o vyvolání pocitu osamělé lodi, daleko od domova.

Právě malé detaily jako vyhýbání se resetu v příběhu a postavách, a hlavně neustálé vylepšování lodních systémů za pochodu a zjištění, že vesmír není tak přátelský, jak si naši míroví průzkumníci představovali, bez Federace a hlavně Primární směrnice, která by jim říkala, co mají dělat, působí pocit osamělosti důvěryhodněji, než u Voyageru.

Tím nechci nijak hanit seriál Voyager, ale to byla přece jen loď vybavená o dvě stě let modernějšími zbraněmi, štíty (Enterprise má jen "krytí" trupu, nikoliv štíty), a hlavně právě Směrnicí, která je manuálem pro všechny situace. Kapitán Archer, který je prvním kapitánem lodě tohoto typu, se musí spoléhat jen na své svědomí a rady starších důstojníků, a to nebývá lehké a někdy jsou ta rozhodnutí špatná. Minimálně jednou nadšení po prozkoumávání vesmíru přivedlo Archera a jeho posádku do situace, kdy nechtěně ovlivnili vývoj na technologicky méně vyspělé planetě a způsobili svým neuváženým chováním rozbroje mezi jinými druhy. Tedy žádná procházka růžovou zahradou.

Samotná loď Enterprise NX-01 je svými stísněnými prostory podobná spíš dnešním vojenským lodím na moři, než pohodlné výletní jachtě, jakou byla Enteprise D v Nové generaci.

Nejsou tu rodiny, ale 82 členů posádky, z nichž většina se uskromňuje v malých kajutách po dvou. Žádné velké "skoro byty" jako v předchozích seriálech tu nejsou. Jedna místnost jen s koupelnou, i pro kapitána a jeho důstojníky. Archerova kancelář je tak malá, že se musí vyhýbat stropu a do jeho pokoje se vejde sotva postel s psacím stolem. I díky tomu Enterprise působí dnes tak oblíbeným "temnějším" dojmem.

Po celé lodi, včetně můstku, jsou také umístěna držadla, takže každý člověk se při drsnějším letu má čeho chytit. Ovládání je bližší dnešním klávesnicím než dotykovým displejům a o datových krystalech, vlečném paprsku nebo holo palubách si mohou na NX-01 také nechat zatím jen zdát. K dokonalosti už chybí jen ty pověstné záchranné pásy.

Enterprise NX-01 je zevnitř více válečná loď, než výzkumná, ale zvenku přece jen vypadá jako klasické lodi Hvězdné flotily. Enterprise je krásná svým vlastním způsobem, a je s podivem, že autoři dokážou stále vymýšlet různé druhy lodí, aniž by vypadali stejně, ale přesto se držet designu, určeného už před tolika lety v prvním Star Treku.

I tady jsou některé postavy víc zapamatovatelné než jiné, ale na druhou stranu mezi sebou více komunikují i v soukromí a neomezují se pouze na můstek. Postupně vidíme kajuty všech členů posádky, kteří se pro změnu setkávají v jídelně, sedají si spolu, mluví o náhodných věcech a mají i "Filmové noci", kdy promítají staré filmy. Díky tomu vypadá NX-01 zaplněnější, než ve skutečnosti je.

Enterprise se od ostatních seriálů liší hlavně v tom, že do role kapitána Jonathana Archera byl obsazen známý herec, který měl za sebou už úspěšnou kariéru a jeden kultovní sci-fi seriál k tomu. Scott Bakula si tak mohl diktovat podmínky, a svou postavu také trochu ovlivňovat. Dostal asi nejvíc prostoru, ale to kapitáni ve všech seriálech před ním, takže v tom se neliší. Bakula ale JE skvělý herec, a kdo ho viděl například i v Quantum Leap, to potvrdí. Sci-fi ikona s muzikálovými kořeny má přesně tolik talentu a schopností uhrát všechno a to se v Enterprise v případě Archera hodí. Archer totiž není už hotový diplomat jako Picard, "hrdina" jako Kirk (i když tvůrci ho chtěli právě Kirkovi přiblížit - stejně tak jako vrátit se k původnímu Star Treku soustředěním se na tři hlavní postavy) nebo občas nekonzistentně psaná Janeway. Prochází osobním vývojem a jeho zkušenosti a zážitky ho natrvalo ovlivňují. Na (téměř) samém konci seriálu dostáváme mnohem vážnějšího Archera než toho nadšeného průzkumníka z pilotního dílu. Archerův otec byl autorem motoru, který pohání Enterprise a on chce dokázat, že funguje. Je to pro něj osobní, často se dostává do konfliktů s Vulkánci (kteří jsou tu vyobrazeni velmi nesympaticky až arogantně, a jejich rasa projde v seriálu malou revolucí), a musí se hodně rychle naučit, že co v angličtině znamená „přicházíme v míru“, v jazyce jiné rasy může znamenat „připravte se na útok“. Během prvních pár epizod zjišťuje, že nejen jeho loď, ale i posádka, včetně jeho samotného, nejsou připraveni a protože jsou odřízlí od Země, která v případě maléru nemůže poslat záchranu, musí se spoléhat jen na svá rozhodnutí a zklidnit tak své nadšení a začít přemýšlet jako skutečný velitel. Stává se kapitánem, který by pro každého jednotlivého člena posádky obětoval svůj život a v jeho prospěch hraje i fakt, že první člověk pod jeho velením je zabit až téměř v polovině třetího roku jejich mise. Bakula mu pak dává specifický styl, který ho odlišuje od ostatních stejně, jako se třeba Avery Brooks lišil od Patricka Stewarta. Může si tak hrdě stoupnout vedle nich a prohlásit, že si rozhodně ostudu neudělal.

Jeho prvním důstojníkem je Vulkánka T´Pol, která měla původně zůstat jen na jednu misi jako pozorovatel. Tady vyvstává problém v tom, že jejich vztah se snaží kopírovat Kirk/Spock přátelství, což dost dobře nejde. Hlavně proto, že T´Pol je žena, která navíc má tu smůlu, že její představitelka je nucena běhat v těsném kostýmu a plnit tak roli klasické "babe alien" na lodi. Jejich vztah je ale i tak hezky komplexní, protože přechází z nedůvěry a neshod v loajalitu a neotřesitelnou důvěru. Autoři se tu nevyhýbají ani náznakům "sexuálního napětí", ale nikdy to samozřejmě nedovedou do konce – v situaci, kdy jsou po dobu dvou let zavřeni vedle sebe, je něco takového pochopitelné, ale naštěstí pro diváky se tyhle náznaky mění jen v silné přátelství. Jolene Blalock není nejlepší herečkou a tak její "boj s emocemi" není zdaleka tak přesvědčivý, jako v případě nedostižného Nimoye. Nevadí to ale natolik, aby to nějak narušilo její postavu a vztah k Archerovi a ostatním.

Jednou z nejoblíbenějších postav a vedle Bakuly nejschopnější herec v Enterprise je Charles "Trip" Tucker III. v podání skvělého Connora Trinneera. Ten se zná s kapitánem spoustu let, a je jeho nejlepším přítelem. To občas vytváří napětí, protože Tucker je hodně impulsivní, někdy  nepatrně xenofobní člověk, který se dostává do problémů. Trip se během seriálu stal oblíbenou postavou a má vedle Archera a T´Pol asi nejvíc prostoru. 

Tripovým přítelem se během čtyř let na lodi stane také taktický důstojník Malcolm Reed. Voják každým coulem, pocházející z rodiny mariňáků, který výběrem vesmírné lodi zklamal rodinu a musí si tak neustále dokazovat, že udělal správnou věc. Trvá mu dlouho, než je schopen se spřátelit a někomu se otevřít, hodně pracuje a jeho svědomitost často zachránila loď před zkázou. Jeho neustálé připomínání nutnosti zesílení zbraní či zavedení taktického poplachu, je velkým odkazem i na budoucí/minulé série, kde jsou tyto věci samozřejmostí. Dominic Keating, jeho představitel, nemá moc šancí projevit se, ale vojáka zvládá celkem s přehledem.

Lodní doktor Phlox je vedle T´Pol jediným mimozemšťanem na lodi a jako všichni ostatní doktoři ve ST seriálech, se i on těší oblíbenosti. Používá neortodoxní metody léčby, spoléhá se na přírodní způsoby, a má tři manželky, z nichž každá má tři manžely. Jeho nezaujatý pohled na lidi a jejich chování je vtipný a zároveň někdy i velmi poučný.

Hoshi Sato je lodní komunikační důstojník a také lingvistka, již stačí jazyk slyšet, aby si ho osvojila. Postava zpočátku nejisté ženy, která nesnáší cestování vesmírem, má klaustrofobii a neumí střílet, se také během čtyř let změní ve schopnou členku posádky, která dokáže i převzít velení, když je třeba. Působí křehkým dojmem, takže ji mají všichni tak trochu potřebu chránit, ale i z téhle škatulky se vymaní.

Posledním z hlavních postav je smolný Travis Mayweather, jenž je asi nejméně zapamatovatelnou postavou. V prvních dvou sériích je mu ještě věnována pozornost a dostane i svou epizodu, ale bohužel během dalších dvou let se změní jen v pilota, který říká „Ano, pane“, případně hlásí stav lodi atd. Je to poměrně škoda, protože jako mladý a vynikající pilot, který vyrůstal na dopravní lodi, by mohl přispět znalostmi a zkušenostmi z cest vesmírem, ale není to nikdy plně využito. Anthony Montgomery není taky úplně jistý v tom, co se po něm chce, ale je to celkem sympaťák, plnící povinnost „černocha na palubě“ docela slušně a jeho mladický optimismus někdy pomáhá dalším členům posádky, kteří to v beznadějných situacích už vzdávají.

Neoficiální postavou je kapitánův pes Porthos, který Enterprise ještě víc obzvláštňuje, ačkoliv samozřejmě nedělá nic důležitějšího, než že požírá sýr (který nesmí, protože mu nedělá dobře).

Star Trek: Enterprise určitě není pro každého – pro některé trekkie je možná příliš neortodoxní, pro neznalce Star Treku naopak možná příliš "trekovský", užít si ho ale mohou obě strany. Seriál měl čtyři série, a s klesající sledovaností mu nakonec nepomohly ani úvahy o případném přesunu na jinou stanici. Třetí a čtvrtá série jsou považovány za nejlepší, protože už měly kontinuální příběh. Poslední epizoda je spíchnuta narychlo a spousta fanoušků předstírá, že se nikdy nestala. Je škoda, že když tvůrci ST zkusili vedle Deep Space Nine zase něco jiného, nesetkalo se to s úspěchem. Možná, kdyby dali čas fanouškům vydechnout a počkali dva, tři roky po doběhnutí Voyageru, mohlo být všechno jinak. Ale i tak se můžeme těšit ze čtyř sezón plných originálních příběhů. Jako sci-fistka Enterprise doporučuji, jako trekkie taktéž. Pokud spadáte do jedné či druhé skupiny, pak je Enterprise povinností, protože jako sci-fi jde o nadprůměr a vedle ostatních Star Trek seriálů se rozhodně krčit v koutě nemusí – naopak některé z nich převyšuje. Jestli mám pravdu, to už si musí každý po shlédnutí rozhodnout sám.

čsfd, imdb