Malá princezna (A Little Princess, USA, 1995)

Sára žije se svým otcem, britským důstojníkem, v Indii. Když je její otec povolán do boje, odveze svou dceru do internátní školy v New Yorku, kam chodila její matka. Sára se těžko srovnává s chladným prostředím školy pro dívky z lepších rodin, a svou fantazií a smyslem pro samostatné myšlení dráždí hlavně ředitelku, slečnu Minchinovou. Nejhorší chvíle pro Sáru ale nastává ve chvíli, kdy její otec umírá na frontě ve válce. V tu chvíli navíc propadá veškerý jeho majetek britské vládě a Sára se tak ocitá v milosti chladnokrevné ředitelky, jež z ní udělá služku pro dívky, s nimiž ještě nedávno sedávala u jednoho stolu…

Alfonso Cuarón má v Hollywoodu trestuhodně málo práce. Velké naděje, Mexická jízda, Potomci lidí, to jsou všechno filmy různých žánrů, ale Cuarón umí hlavně pracovat s příběhem, postavami a také dokáže to, co není samozřejmostí – umí režírovat děti. Není divu, že jeho Harry Potter a vězeň z Azkabanu, je jeden z nejoblíbenějších filmů potterovské série. Fantazii a realitu dokonale mísí, a vytváří tajemný, magický svět, který je temný a depresivní (Potomci lidí) či (téměř) veselý (právě Malá princezna). 

"Snovější" pasáže v jeho filmech jsou pevně ukotveny v realitě (pokud zrovna netočí film o brýlatém čaroději), jen jim dá nádech tajemna a okoření to neopakovatelnou atmosférou.

Malá princezna je přesně tento případ. Vše ve filmu je skutečné, a na rozdíl například od podobně postaveného Faunova labyrintu, jsou i části, kde malá Sára sní, vlastně skutečné. Film je protknutý vůní Indie, a když Sára vypráví ostatním dívkám příběhy a pohádky z Indie, vidíme jen to, co si představuje ona a ostatní. Je to představa, příběh, a toho jsme si vědomi. Kořením provoněné příběhy krutě kontrastují se Sářinou realitou, kde se ze dne na den stává sirotkem v nehostinném světě, v němž není na snění místo. Její jedinou kamarádkou je černošská dívka Becky, která v sirotčinci uklízí a pomáhá v kuchyni. Sára si ale nakonec získává srdce všech dívek, jejichž vlastní svět je omezen na učení, dobré mravy, kdy nemají nárok na přemýšlení o věcech mimo běžnou realitu. Sára všem tvrdí, že "každá dívka může být princeznou", protože ona sama byla tátovou princeznou. Na jedné straně bojuje urputně s faktem, že vlastně nemá žádnou budoucnost, a na druhé straně se slečnou Minchinovou, které leží nezávislá a tvrdohlavá Sára v žaludku.

I přes pohádkově-reálné ladění filmu, tu nejsou typičtí představitelé dobra a zla. Slečna Minchinová je prostě jen výtvor prostředí, v němž žije, odmítající odlišnost, vyžadující po ostatních stejně tvrdou disciplínu, kterou si prošla ona sama. Na dívkách jí záleží, a Sáře poskytla přístřeší i poté, co dříve jedna z nejmajetnějších dívek přišla o vše. Na druhou stranu, peníze jsou silnou motivací pro všechny, a její úmysly jsou čistě lidsky majetnické.

Její internát je navíc plný nejen dívek, ale také dalších postav, jako je její sestra Amelia, zamilovaná do mlékaře, s nímž chce utéct nebo právě černošskou dívkou Becky, která je pro Sáru oporou hlavně proto, že v tomto světě žije odmala a od života nečeká nic.

Vztah Sáry a Becky je pojítkem celého filmu, protože zatímco Becky pomáhá Sáře vyrovnat se s její ztrátou, Sára naopak Becky dodává naději nejen vyprávěním příběhů ze "své" Indie, ale i nadějí a vůlí v lepší život navzdory okolnostem.

Malá princezna je ale především o boji mezi pragmatickou slečnou Minchinovou, a svobodomyslnou Sárou. Sára má z velké části navrch, protože při ní stojí dětská naivita, stejně jako energie a vůle, kterou může mít jen dvanáctileté dítě. A ve chvílích, kdy se nikdo nedívá, se i slečna Minchinová zavírá do své kanceláře, a sní o tom, jak je i ona princeznou. A právě tehdy ji nemůžete nenávidět, jen litovat, protože dávno ztratila schopnost se alespoň jednou za čas zasnít a nechat se unášet fantazií.

V roli Sáry se objevila Liesel Matthews, pro niž to byla první role v životě a pojala ji tak bezprostředně, jak jen mohla. Fandíme jí, přejeme jí to nejlepší a její příběhy o krásné a voňavé Indii ji baštíme i s navijákem. Liesel si pak zahrála ještě v Air Force One dceru Harrisona Forda, a od té doby ve filmu nehraje, což je možná škoda, ale na druhou stranu se jí vyhnul osud dětských hvězd. Může tak navždy zůstat malou princeznou.

Upjatou slečnu Minchinovou hraje Eleanor Bron, která ředitelku školy správně vybalancovala mezi "dobrem a zlem" a udělala z ní normálního člověka, který je jen trochu moc zapletený do vlastních sítí.

Becky si hlavně s pomocí vykulených očí zahrála Vanessa Lee Chester, která se od té doby vyskytuje hlavně v seriálech.

Film se hemží mnoha dalšími postavami, ale hlavní pozornost je upnutá na Sáru a její boj o to, aby stále mohla žít svůj příběh bez ohledu na to, co se kolem ní děje. A to vše za zvuků podmanivé hudby Patricka Doylea.

A jako ve správném pohádkovém příběhu, i tady se dočkáme šťastného konce.

Po shlédnutí Malé princezny je člověku prostě a jednoduše dobře. Je to takový ten zaprášený klenot, na který čas od času narazíme v neděli odpoledne v televizi a donutí nás si k té televizi na chvíli sednout (i když na ní vlastně už skoro nekoukáme). A na rozdíl od jiných podobně laděných filmů, Malá princezna je stále stejně kouzelná i napodruhé, napotřetí…nebo napodvacáté.

čsfd, imdb

Truman Show (USA, 1998)

Truman Burbank žije ve městečku Sea Haven, kde se všichni usmívají, mají se rádi, ale podivně se chovají. Zvláštního chování si Truman ale nikdy nevšimne, protože tu žije od narození a jinde nebyl. Důvod divného světa kolem Trumana je ten, že ho ještě před narozením adoptovala televizní společnost, a s ní tvůrce televizní reality show, Christof, který řídí celý jeho život. Shodou několika okolností se ale Trumanovi začne zdát, že něco přece jen není v pořádku, a pustí se do pátrání po tom, cože se to kolem něj vlastně děje…

Těžko říct, kdy se objevilo slovo reality show, ale dnešní šílený svět médií je v Truman Show téměř vizionářsky perfektně převeden na plátno mistrovskou rukou režiséra Petera Weira. Ten se rozhodl zariskovat a obsadit tehdy čistě komediálně založeného Jima Carreyho, a spolu natočili film, jenž dodnes figuruje v žebříčcích nejoblíbenějších/nejlepších filmů (včetně naší ČSFD), ale přitom ho obyčejný divák, nesledující zblízka filmové dění, téměř nezná. A ono jde opravdu o jeden z nejlepších filmů vůbec.

U jen málo filmů se dá říct, že jde o "čistou filmařinu" nebo "dokonalou ukázku filmového umění", ale o filmech Petera Weira se to říká velmi často. Vždyť například jeho Společnost mrtvých básníků posadí na zadek kdekoho i dvacet let od jeho vzniku (i tady tehdy Weir obsadil do vážné role komika, Robina Williamse). Jedním ze scénáristů a producentů byl Andrew Niccol, který je na mix drama/sci-fi/satira jedním z nejlepších.

Napsat, že je nějaký film perfektní, je pro každého autora, pokoušejícího se napsat recenzi či doporučení odsouzení k tomu, aby film jen chválil, ale v případě Truman Show to ani jinak nejde.

Peter Weir vede Jima Carreyho zkušeně jeho první skutečnou vážnou rolí, v níž tehdy Carrey překvapil a zabodoval. Proč se později opět pustil do komedií, je asi otázka pro někoho jiného, ale i přes jeho role ve Věčném svitu neposkvrněné mysli nebo Majestic (o tom někdy příště), se nikdy nestal čistě dramatickým hercem, což je obrovská škoda.

V Truman Show hraje všechno – od nadšeného, šťastného manžela až po emocionální trosku. Celou dobu ví, že se něco děje – už jen náznaky, kdy dělá něco, co by normálně nikomu nevadilo, ale on cítí, že by to dělat neměl a tak to dělá potají (vytrhávání stránek z časopisů), zahraje jen změnou postoje či svěšením ramen.

Jeho závěrečná konfrontace s Christofem je brilantní, a trvající téměř dvacet minut.

Christof, producent a tvůrce show, je vlastně hodně zvrácená otcovská figura, kterou Truman sice nezná, ale sám Christof se do ní velmi vžívá. Považuje ale Trumana za svůj majetek a někoho, s kým může manipulovat, a ne s jako živým člověkem. Ed Harris byl za svou roli po právu nominován na Oscara, protože i přes to, že hrál chladnokrevného producenta, toužícího hlavně po sledovanosti, ho dost těžko můžeme nenávidět. Není to nějaký čistokrevný záporák či padouch, a téměř až do samého závěru se dají jeho úmysly pochopit.

Sea Haven ve filmu představuje zdánlivě dokonalý svět, a přitom je to jen kulisa postavená jako obrovské divadelní studio, kde se každý může cítit bezpečně, protože se ho okolní dění netýká. Všichni kolem Trumana vědí, co se děje a své role hrají přesvědčivě, či působí jako vypadlí z reklamních časopisů na bydlení. V tomhle ohledu asi vede výborná Laura Linney, hrající herečku Hannah Gill, v Truman Show představující Trumanovu manželku Meryl. Matoucí? A co teprve pro chudáka Trumana, jehož celý život obklopují lidi, pro které je to celé jen hra a živobytí, a lásku a náklonnost k němu jen předstírají. Laura Linney hraje nepříliš dobrou herečku, jejíž scény afektovanosti a nutnosti "product placementu" v naprosto nevhodných situacích, jsou vtipné a nádherně přehrávané. Předstírat přehrávání chce velmi dobrého herce, aby to nepůsobilo křečovitě, ale bylo to zábavné, a aby divák pochopil, že ve skutečnosti to takhle nefunguje.

V jedné ze svých věčných vedlejších rolí se objevuje Noah Emmerich, který hraje Trumanova nejlepšího kamaráda Marlona, a jde o "dětskou hvězdu", která s Trumanem v seriálu vyrůstala. Emmerich je ale od podstaty sympaťák, má vděčnější roli (nehraje herecké afektované poleno) a i se zdá, že mu na Trumanovi opravdu záleží. Ne ale natolik, aby mu řekl pravdu.

Ač se film Truman Show odehrává podle indicií v blízké budoucnosti (tedy dnes), samotný seriál s Trumanem v hlavní roli je jakoby stylizovaný někam do 50. let. Pokusy o skrytou reklamu jsou velmi nápadné (uprostřed manželské hádky z Meryl vypadne, že by jí měl Truman připravit skvělé kakao, a totálně ho tím zmate a ještě víc rozčílí), stejně tak jako barevnost, přehnanost a atmosféra celého místa. Všechno se zdá být na povrchu perfektní, ale každý něco skrývá pod reklamním úsměvem.

V televizi dění ve fiktivním městečku sleduje Sylvie v podání Nataschi McElhone, jež kdysi v seriálu hostovala a do Trumana se zamilovala. A on do ní. Jenže jejich lásce nepřál Christof ani televize, a tak tráví svůj veškerý čas tím, že se snaží upozornit na nespravedlivé chování vůči Trumanovi a doufá, že jednou budou moct být spolu.

Scénář, režie, herci, hudba, atmosféra, satirické vidění světa médií, jenž se jen pár let po odvysílání filmu v kinech změnil přesně v karikaturu sebe sama, to všechno tvoří parádní mozaiku jednoho z nejlepších filmů vůbec. Truman Show upozornil na to, že lidem už nebudou stačit fiktivní příběhy, ale budou chtít stále víc – realitu nebo alespoň předstíranou realitu. Reklama bude platit všechno, a levné zápletky psané na koleně porazí kvalitní příběhy. Jistě, dnes, když existuje plno kvalitních seriálů, v mnoha ohledech kvalitnějších než filmů (pomyslná poklona směrem k HBO, AMC a Showtime), není všechna kritika směrem k televizi fér. Reklamy je ale víc než dřív, je všude, a reality show? O tom tu přece nemusím psát, protože o "hvězdách" z těchto show se denně píše všude. Jakoby tihle lidé, co se v životě dokázali tak akorát pozvracet v televizi, někoho zajímali.

V Truman Show to zkrátka odhadli a vlastně je jen otázkou času, kdy se nějaká podobná věc v televizi opravdu objeví…

čsfd, imdb

Drtivý dopad (Deep Impact, USA, 1998)

K Zemi letí Wolf-Biedermanova kometa, která má modrou planetu zasáhnout za necelý rok a zabít všechno živé. Zatímco se plánuje záchranný plán, jak ji zničit ještě před dopadem, vybraní a náhodně vylosovaní lidé se schovávají do Arch, které by měly poskytnout útočiště a umožnit lidstvu přežít.

V roce 1998 došlo ke zdvojení projektů, k nimž čas od času dochází a jeden z filmů obvykle tahá za kratší konec. V tomto případě ten kratší konec držel Drtivý dopad, a nebylo to nezbytně proto, že by to byl oproti Armageddonu horší film. Armageddon měl za sebou obrovskou reklamní kampaň, u kormidla Michaela Baye, který vyházel fyzikální zákony oknem a naservíroval líbivější balíček se známějšími (a profláklejšími) herci a písničkou od Aerosmith.

Režisérka Mimi Leder se rozhodla to udělat postaru, a začala vyprávět několik lidských příběhů nezávisle na sobě, aby je na konci všechny spojila – a nechala nějaký ten šutr na Zem i spadnout. Nápad s vrtáním na letícím asteroidu, sledování hrdinů v raketoplánu a na Zemi, to všechno tu je taky, k tomu ostatně není potřeba nic moc dalšího domýšlet. V Drtivém dopadu se ale scénáristé víc zabývají samotnými důsledky přicházejícího konce světa. Od paniky, přes rabování, až konečnou rezignaci lidí, kteří se do Arch nedostali. Nápad s Archami je taky poměrně originální (v porovnání s konkurencí), a ukazuje i lidi bojující, nejen slepě sedící před televizí, očekávající projev prezidenta USA. Ten tu samozřejmě nechybí, stejně jako černoch v roli prezidenta, často se objevující v katastrofických filmech (tady je to pro změnu Morgan Freeman).

Co Drtivému dopadu pomáhá k větší civilnosti, jsou nejen tyhle malé detaily (sledování jednotlivých osudů, přesnější reakce a detailnější chování lidstva pod tlakem), ale méně známé obsazení. Do někoho jako Bruce Willis se divák bude těžko vžívat (i když samozřejmě bez něj by Armageddon nebyl tím, čím byl), ale Téa Leoni jako reportérka, jejíž rozvedení rodiče jí stavějí do nemožné situace, v níž se musí rozhodnout, na čí straně stojí, je divákovi rozhodně bližší než superhrdina bez bázně a hany. Postarší astronaut Robert Duvall, jehož Spurgeon Tanner staví rozvážnost a zkušenosti nad mládí v misi, která má zachránit Zemi, je také příjemnější sledovat.

Právě Duvallovo postupné sbližování a získávání si respektu jeho mladších kolegů je jednou z nejlepších částí filmu.

Ani mladí Elijah Wood a Leelee Sobieski, jejichž právě se rodící první láska hraje ve filmu velkou roli, se nenechají zahanbit. Vlastně tady má šanci na chvíli zazářit každý, aby nám pak bylo líto, že některého z nich režisérka nechá umřít. To sice dělá i Bay, ale u něj je to "stylové" a "hrozně tragické", zatímco tady jen pokrčíme rameny. Je to ale dobře, protože přílišné tlačení na pilu by bylo jen na škodu.

Samozřejmě (a bohužel) i na to dojde, a emoce se ždímou i tady, ale zase je to díky pomalému poznávání postav, k nimž máme při dopadu meteoritu blíž.

Drtivý dopad má na druhou stranu trochu problém s délkou, a hluchých míst je tu víc než dost. V případě některého zkušenějšího režiséra by možná scéna se čtením Bílé velryby na palubě raketoplánu působila jinak, a emotivněji. Režie Mimi Leder postrádá lehkost a určitou "osudovost", kterou zase Bay umí, třeba jen díky dunící hudbě a oblétávání kamery kolem svých hrdinů.

Srovnávat Armageddon  a Drtivý dopad je na místě – oba byly v kinech ve stejnou dobu, oba pojednávají o stejné věci, ale zatímco Drtivý dopad neuspěl, o Armageddonu se mluví dodnes. Proto jsem se rozhodla napsat právě o počinu Mimi Leder, která si i jako ženská režisérka dovolila vstoupit do neobvyklých vod, a alespoň za to jí věnuji dvě hodiny svého času na shlédnutí a třeba i kritické zhodnocení jednoho z těch lepších katastrofických filmů, kde se nebojí ukázat lidské slabosti a chyby. A tak by to možná mělo právě v případě tohoto žánru být.

čsfd, imdb

Dokonalý podraz (Leverage, USA, 2008-2011)

Nathan Ford pracoval jako vyšetřovatel pojišťovny, ale když ta samá pojišťovna odmítla zaplatit za léčbu jeho nemocného syna, odešel, začal pít a utápět se v mizérii. Když mu do klína spadne nabídka na malou zlodějskou práci, při níž by se zároveň svým bývalým zaměstnavatelům pomstil, neváhá. Dá se dohromady s týmem, v němž nechybí hacker, zlodějka, podvodnice a bouchač, a jejich spolupráce je natolik úspěšná, že spolu pracují dál…pomáhají lidem tím, že kradou od zkorumpovaných společností i jedinců peníze, majetek a cenné věci, a zároveň se přitom učí pracovat v týmu a vzájemně se tolerovat, bez toho, aniž by je chytla policie či FBI.

Dokonalý podraz je moderní variací na Robina Hooda, který se inspiruje v klasických zlodějských filmech, a přesto není jen americkou variací na Podfukáře.

Co dělá z Dokonalého podrazu takovou oddechovou, vtipnou a návykovou podívanou, jsou výborné postavy a herci, kteří je hrají. Pokud se dá použít klišovité slovo chemie, pak tady je to správné místo. Dokonalý podraz je díky postavám a vztazích mezi nimi sérii od série lepší a lepší, protože vztahy se prohlubují, a herci si navíc očividně skvěle rozumějí.

Držitel Oscara, Timothy Hutton, přijal roli Nathana Forda, jehož by nikdy nenapadlo, že z něj bude jednou hlava skupiny špičkových zlodějů. Ford je nádherně pomuchlaná a rozporuplná postava, protože Nathan sám si celou první sérii odmítá připustit, že by se z něj měl stát zloděj – používá své schopnosti a schopnosti ostatních k získání spravedlnosti tam, kde už právo nestačí. Bojují s farmaceutickými společnostmi, zkorumpovanými politiky či soudci, dokonce naštvou pár gangsterů a světových diktátorů. Ford má v hlavě vždycky záložní plán, a funguje nejen jako mozek týmu, ale i něco jako otcovská figura pro tři mladé členy. Zároveň se stále potýká s tím, že ho jeho způsob pomáhání lidem přivedl na cestu zločinu – často balancuje na velmi tenké hranici – svoje svědomí utišuje alkoholem, jenž mu zároveň pomáhá zapomenout na ztrátu syna, s níž se nikdy pořádně nevyrovnal. Porážení gangsterů, bohatých zločinců, a bezohledných firem mu dodává pocit, že může dělat cokoliv chce, a dokáže všechno.

Naštěstí má vedle sebe Sophie Deveraux, kterou ještě jako vyšetřovatel několikrát pronásledoval a zatkl, a je mezi nimi velmi silný vztah. Sophie je tmel týmu – matka, kamarádka, PR kontakt, a hlavně vějička, využívající perfektně svého umění podvodnice s mnoha identitami, ovládající spoustu jazyků a přízvuků. Sophie krotí Nathanovy snahy o napravování celého světa, a stará se o to, aby ostatním nehrozilo nebezpečí.

V tom ji částečně pomáhá Eliot Spencer – původně "specialista na vymáhání zboží", typický bouchač, jenž svůj život v týmu změní k nepoznání. Je to představitel svalovce s dobrým srdcem, který ale rozhodně není hlupák a umí podvádět a krást úplně stejně jako ostatní. V týmu je nejen jako "starší bratr" pro dva nejmladší zástupce zlodějské budoucnosti, ale také umí říct od plic, co si myslí a přivést Nathana zpátky k tomu, proč se původně dali dohromady. 

Eliot má hodně přátelský/bratrský vztah s Alecem Hardisonem, geekem a hackerem, přivádějící Eliota technobláboly k šílenství (jejich vzájemné dialogy patří k nejlepším). Umí se nabourat do každého bezpečnostního a počítačového systému, jen z mobilu se napíchne do databází FBI nebo CIA, a ještě se stíhá učit od svých starších kolegů jak se převtělit do naftového magnáta nebo někomu vybrat kapsu.

Na vybírání kapes a lezení do tunelů je tu pak Parkerová. Jedna z nejoblíbenějších a zdaleka nejšílenější postav v Dokonalém podrazu. Její asociální chování je od začátku zdrojem nejen humoru, ale také povedených scén, kdy se učí pracovat a žít s jinými lidmi.

Celá partička těchto pěti lidí se během čtyř dosud natočených sérií naučí nejen spolupracovat, ale zároveň se od sebe učit (Sophie naučí Parkerovou, jak využít ženských předností, Parkerová zase učí Hardisona lézt okny a používat jednoduché zlodějské triky atd.) a mít se rádi. Nathanův tým postupně začíná fungovat jako taková hodně zvláštní rodina, kde se o sebe lidi starají a bojí, kryjí si záda, a přesto dělají, co umějí nejlépe – kradou a podvádějí. Ford ukáže čtyřem zlodějským individualitám, jak pomáhat lidem a pracovat v týmu, a oni mu nahrazují rodinu, kterou ztratil. Jeden pro druhého jsou ochotni obětovat cokoliv, a Nathan jde několikrát až za hranice "správného", jen proto, aby někoho ze svých lidí zachránil.
Všichni jsou dokonale sehraní, každý má své místo a nikdo z nich nepůsobí, že by tam byl navíc. Je to také pravděpodobně první seriál, kde jsou všechny postavy oblíbené, a když ne oblíbené, tak tam není žádná, kterou by diváci vyloženě nenáviděli.

Neustále se musí vyhýbat konfrontaci s policií či FBI, a i když mají všichni v šuplíku zásobu falešných dokladů a odznaků, Nathanův bývalý kolega z pojišťovny, Jim Sterling (skvělý Mark Sheppard), dokáže Nathana prohlédnout a někdy jejich plány využít nebo naopak požádat o pomoc, a vytvářet tak zajímavé napětí.

Dokonalý podraz nemá kontinuální děj, ale díky postupnému a výbornému vývoji postav tam vlastně takový děj vzniká. V každé epizodě pracují na jiném podvodu – někdy více originální, někdy méně, přesto je to stále nové, zajímavé a překvapivé – a každá ze sérií má nějaký cíl, k němuž směřuje. 
Nathan a jeho parta zlodějů používají vysílačky v uchu, takže se neustále vzájemně slyší a diváci jsou tak se všemi neustále v kontantku. Vidí a slyší jen to, co se aktuálně děje, a co zrovna ten který člen týmu ví. Tohle pomáhá prožívat celou zápletku spolu s týmem, a hlavně to odvádí pozornost od skutečného fíglu, který je až do samotného závěru skrytý.


Finále jsou vždy dvoudílná, a každé z nich seriál ovlivní a změní dynamiku pro sérii následující. TNT tedy celkem snadno každý rok svůj seriálový hit obnovuje, a v tuto chvíli (dobíhající 4. série) je schválená další, už pátá série.

Dokonalý podraz běží na Prima Cool s dabingem, který není úplně přesný, ale dá se na něj zvyknout. Ale originál je originál, a všechny ty podvody a rafinované kličky vyniknou daleko lépe v angličtině, než v češtině. Jde o oddechový seriál, který je ale také návykový, protože je vtipný, napínavý, s výborně napsanými postavami. Pokud tedy přemýšlíte o tom, na jaký seriál se dívat, tohle by mohla být správná volba.

čsfd, imdb

Ratatouille (USA, 2007)

Remy miluje jídlo, rád kombinuje různé přísady, a na kuchařskou knihu od svého vzoru, Auguste Gusteau, nedá dopustit. Má sen, že se jednou také stane velkým kuchařem, nejlépe ve velké restauraci v Paříži. Problém je v tom, že Remy je krysa, a jeho otci se ani trochu nezamlouvá, když jeho syn chodí po zadních a s hlavou v oblacích. Remy je shodou náhod odtržen od rodiny a své krysí smečky, a ocitá se v Paříži, kde se spřátelí s Linguinim. Nešťastným mladíkem, který je v kuchyni jako poleno. Remy pomůže svému lidskému příteli stát se kuchařem a jemu samotnému se splní sen o práci v kuchyni. Ale nic není tak snadné, jak se zdá a Remy s Linguinim musí překazit plány ctižádostivému šéfovi restaurace, udělat dojem na mladou kuchařku a Remyho rodině ukázat, že ke splnění snů stačí jen vůle a trocha štěstí.

Ratatouille Brada Birda je tak trochu podraz. Animáky od Pixaru jsou už dlouhou dobu někde jinde, ale Úžasňákovi a právě Ratatouille Brada Birda, jsou považovány za nejlepší, protože cílí na starší a dospělé publikum. A u tohohle filmu o krysím kuchaříčkovi s velkým snem je zápletka asi nejdospělejší. Děti pod deset let z téhle animované podívané nic mít nebudou, protože tu nikdo směšně nepadá, ani se nepitvoří, a jedinou směšnější figurkou je Remyho obtloustlý brácha Emile, který ale nemá tolik prostoru, aby udržel pozornost pětileté ratolesti po celou, téměř dvouhodinovou délku filmu.

Výše zmíněný podraz spočívá právě v tom, že divák čeká od animáku zábavu, a ne meditaci o životě a následování snu. V tom je stále ještě potíž a Ratatouille je ze všech animovaných Pixar filmů v tomhle asi nejodvážnější. A to je dobře. Tam, kde Vzhůru do oblak zůstalo v půli cesty a Toy Story 3 bylo z velké části útokem hlavně na emoce diváka, přinesl Ratatouille skrz naskrz dospělý příběh o tom, že se nemáme vzdávat svého snu, ať to stojí, co to stojí.

Remy je sice krysa, ale klidně by mohl být jakákoliv jiná zvířecí havěť, ale samozřejmě právě u krysy je tenhle příběh zajímavější. Remy musí být ve svém prostředí nepochopený outsider, a kde to provést jinde, než ve špinavém prostředí krysího příbytku, které si s čistými kuchyněmi špičkových restaurací vůbec nerozumí. Krysa v kuchyni se rovná špíně a nikdo by do restaurace, kde se kuchyň hemží krysami, v životě nevstoupil (a hygiena by to tam zavřela). Krásný kontrast a ironie, která dodává Remymu snu o kuchařské kariéře přesně ten pocit nemožnosti, jaký cítí často každý z nás v případě našich bláznivých snů.

Remy má ale štěstí, že narazí na ňoumovitého dobráka Linguiniho, který sice Remymu nerozumí ani slovo, ale přesto pochopí, že jde o inteligentní krysu, jejíž osud je do velké míry podobný jeho vlastnímu. Přátelství zvířete a člověka bylo ve filmu mnohokrát, ale v tomhle případě je zvíře (Remy) stejně inteligentní jako člověk (ne-li víc), a jsou si tedy rovni.

Remy má charakter, hloubku, postupně poznává život, oceňuje důležitost rodiny a přátel, hledá sám sebe (a baví se přitom pomocí přeludu Auguste Gusteau sám se sebou), a má vůbec ty správné vlastnosti dobře propracované postavy. Za Remyho by se zkrátka nemusel stydět ani živý herec v hraném filmu.

Špičková, bezchybná, až krásná animace je tak vlastně jenom kulisa pro pěkný filmový příběh naplněný jídlem, nadějí a sny. Paříž tady vypadá lépe jak ve skutečnosti, a za chvíli zapomeneme, že sledujeme animovaný film.

Ač je Ratatouille skvělý film po všech stránkách, právě to, že je animovaný ho znevýhodňuje. Jistě by nešel natočit film o kryse hranou formou, alespoň ne v téhle míře, ale přivyknout si na to, že takovýhle film může být určen primárně pro dospělé je něco, na co dnes ještě nejsme připraveni. Rodiče tak film dítěti pustí, to se ale po pěti minutách začne nudit, protože sledovat sice hezky malovanou, ale už hodně složitou postavu krysy, která si povídá s přeludem a vede řeči o životě, nemůže dítě mladší deseti let vůbec pobrat. Brad Bird mohl udělat další krok a natočit už jen čistě animovaný film pro dospělé, ale to by si s politikou Disney studia, které už i s Pixarem hraje na jistotu, příliš nerozumělo. Bird tak radši utekl natočit si hraný film (novou Mission: Impossible), a zůstanou za ním tak tři skvělé animované filmy, které baví víc dospělé, než děti.

Ratatouille má bez asi deseti minut skoro dvě hodiny, a to zase není ideální pro rodinné posezení s nezbednými dětmi. Ale pro dospělého diváka je to stopáž přijatelná, a až asi na jedno či dvě hluchá místa nemá film chybu.

Směle bych ho označila za nejlepší film od Pixaru. Už jen proto, že se s každým shlédnutím zlepšuje a dostává se víc a víc pod kůži.

Jako u většiny animovaných filmů, dabing není dělaný na koleni, a Ratatouille můžu tak s čistým svědomím doporučit jak v originále, tak v českém znění. Je ale potřeba si přinést ke sledování něco k jídlu, protože, animované či ne, stejně se vám při Remyho básnění o jídle budou sbíhat sliny.

čsfd, imdb

Quantum Leap (USA, 1989-1993)

Doktor Sam Beckett má teorii, že člověk může cestovat v čase v rámci svého života. Když hrozí, že jeho projekt, s názvem Quantum Leap, bude kvůli nedostatku financí zrušen, vstoupí předčasně do "stroje času", kvantového urychlovače, a zmizí. Probudí se o několik desítek let v minulosti, v těle někoho jiného, navíc s amnézií. Naštěstí se objeví průvodce v podobě jeho přítele a kolegy, Ala, kterého vidí jen on sám, protože je to hologram napojený na Samovy mozkové vlny. Beckett, který nad svými skoky ztratil kontrolu, je posílán z jednoho časového bodu do druhého, z těla do těla, a s pomocí Ala a jejich super chytrého počítače, Ziggy, dává do pořádku situace, které se staly jinak, a hůře, než původně měly. A pořád doufá, že ten další skok bude konečně domů…

Quantum Leap je hodně unikátní seriál, s originálním nápadem, pojetím a výbornými herci v hlavních rolích. Producent a tvůrce Donald P. Bellisario má dnes za sebou plno úspěšných seriálů (NCIS, JAG, Airwolf, původní Battlestar Galactica), a v Quantum Leap vytvořil jednu z klasik nejen na seriálovém poli, ale i ve sci-fi a popkultuře (alespoň té v USA).

To, že Sam Beckett může skákat mezi různými časovými obdobími (v rámci svého života – tedy zhruba od poloviny roku 1953, kdy se narodil), a potkávat a ovlivňovat různé lidi, být součástí obyčejných, ale i historicky důležitých událostí, dává seriálu obrovský potenciál a jeho tvůrci ho tady využili naplno. Celé fyzikální působení Samova stroje času (urychlovač časového skoku) je vysvětlováno postupně a detaily se dozvídáme až v dalších sériích. Sam vlastně přebírá jen auru dotyčného, ale zůstává sám sebou – člověk, jehož život má napravit, se ocitá v budoucnosti v tzv. čekárně, kde to různí lidé akceptují po svém, aby při návratu do vlastních těl úspěšně všechno zapomněli. Tvůrci si pravidla časem přizpůsobují, když se z "dokud tohle nedokončíš, nemůžeš skočit dál", mění na "úspěch nemá s dalším skokem nic společného", a potvrzují si tak vlastní teorii, že Sam v nebezpečné situaci nemůže umřít, protože v takovém případě ho "to" pošle dál.

Tvůrci dokonale skloubili drama s komedií, zabalené do úhledného sci-fi balíčku. Sam se v jedné komediální epizodě ocitá v těle krásné sekretářky, kdy musí bojovat nejen s nošením podpatků, šatů a šperků, ale i s nenechavým šéfem a ještě zachránit další dívku před sebevraždou. V následující epizodě ale spadne do jiné, úplně odlišné situace, jako je například pozice mladého černošského lékaře uprostřed rasových nepokojů.

Velkým plusem v tomhle případě je, že Sam může opravdu cestovat jen tam a zpět ve svém životě, takže se vyhneme místům jako antický Řím a podobně, protože to by celou, vlastně geniálně jednoduchou zápletku značně zkomplikovalo a divákům by to ani neumožnilo se do situace vžít. Zaměření se na životy obyčejných lidí, místo ovlivňování velkých událostí (i když i na to dojde), dává Quantum Leap ten správný dramatický nádech, protože se spíš ztotožníme s obyčejnou rozvedenou matkou tří dětí, než známou osobností, která je už "profláklá".

Sam Beckett je extrémně inteligentní člověk – má Nobelovu cenu, sedm doktorátů, včetně medicíny nebo archeologie, nadání na zpěv a hru na klavír, má fotografickou paměť, zná několik jazyků a bojových umění. Tohle všechno při svém skákání časem využije, ale nic ho nemůže připravit na pobyt v těle ženy (byl nejen sekretářka, ale třeba i těhotná nebo znásilněná dívka), třináctiletého kluka nebo slepce. Jeho schopnosti nestačí ani na povolání, která nikdy nedělal - pilot, akrobat, profesionální fotograf, policejní detektiv...

V případě toho posledně jmenovaného si ale díky své přirozené intuici poradí a postupně je nucen se takovým detektivem stát. Al, jinak admirál Al Calavicci, je mu sice velkou pomocí při hodně svízelných situacích  - neustále mu dává informace o tom, kdo je kdo, co se s ním stane, jak má dělat to či ono konkrétní povolání atd., vše s pomocí rozverné "počítačové slečny" Ziggy – ale právě Samem vytvořený počítač ho musí  nejdříve najít, a to někdy trvá i několik hodin. Sam se tak z velké části spoléhá v prvních chvílích sám na sebe. Časem se naučí sledovat indicie, jako jestli nemá jmenovku, snubní prsten, hledá nejbližší noviny s datem apod. Ne vždy to jde – ocitnout se na jevišti uprostřed recitálu je problematické samo o sobě, natož se ještě pídit po novinách nebo se zmateně ptát, kde je a co dělá. Naučí se také nespoléhat jen na Ziggy, která se poměrně často mýlí a příliš se opírá o procenta a spolu s Alem za pochodu vymýšlejí různá řešení a hodně improvizují.

Právě vztah mezi Samem a Alem dělá z velké části Quantum Leap tím, čím je. Al je sice jen hologram, ale i to stačí, aby v něm Sam cítil oporu, kterou často potřebuje. Po nějaké době mu totiž skákání časem a změn osobností začne lézt na mozek, a Al ho musí krotit, aby se vědec neutrhl od svých principů – neměnit nic v rámci své vlastní minulosti. 

Jak se ale ukáže, to, co Sama hází časem, už dávno není jeho stroj času, ale něco jiného. Několikrát je zmíněna jakási "Vyšší moc", padají teorie o Osudu nebo dokonce Bohu, ale nikdy to není vysvětleno a prokázáno, takže divák může hádat stejně jako Sam s Alem. Ať už ale Beckettovy skoky řídí kdokoliv, několikrát mu dá možnost napravit něco z jeho minulosti, i když Sam si zpočátku ze svého života moc nepamatuje a vzpomíná si postupně. To funguje i mezi jednotlivými skoky, kdy si některé pamatuje víc, některé míň, jiné vůbec, ale jak roky ubíhají, zachraňuje a ovlivňuje spoustu životů kolem, včetně svého a Alova. To je mu párkrát přímo "dovoleno" a Sam tak má možnost napravit špatné i u sebe. Celé je to ale nadlouho, a jeden zásah do života jeho snoubenky, která mu utekla před lety od oltáře, má na Samův život dopad až o dvě série později. Stejně jako ovlivní několikrát život Alovi, který si to ale na rozdíl od Sama uvědomuje a nežádá po svém příteli nic, i když ví, že by to jeho vlastní život pozitivně ovlivnilo. S tím z velké části souvisí první a poslední epizody jednotlivých sérií, kdy nahlédneme do života jak Sama, tak Ala. První dvě série jsou jen o tom, jak Sam prostě pomáhá lidem, v dalších už se toho na něj začíná valit víc, včetně špatných emocí, a momentů, kdy už toho má plné zuby.

Samova osobnost se tak během seriálu mění – stále zůstává sám sebou, tedy tím klaďasem, který chce lidem pomáhat, ale z předchozích skoků si přináší zkušenosti a poznatky, a několikrát je i nucen v sebeobraně zabít či zranit člověka čistě proto, že zrovna pobýval v životě policisty, šerifa nebo agenta FBI.

Scénáristé nenechávají nic náhodě a snaží se držet historických reálií, jak to jen jde. Jedna epizoda má kolem 46 minut, a každá z nich se odehrává v jiném období a prostředí. Je to sbírka mini dobových filmů nacpaných do pěti sérií. Obzvlášť na padesátých a sedmdesátých letech se tvůrci vyřádili, a všechno mají tak přesné, že divák ani na chvíli nepochybuje, že se skutečně ocitl na malém městě v roce 1954 nebo v novinářské redakci roku 1975. Auta, oblečení, domy, atmosféra, všechno je perfektní. A neamerickému divákovi dává možnost nahlédnout do americké historie, kde sice mají své mezery a ne všechno je přesné, ale pro to představu stačí. Paranoia v době Karibské krize je hmatatelná, stejně jako hutná atmosféra kolem boje za práva žen nebo černochů.

V Quantum Leap se nebojí jít proti proudu a řeší nejen problémy obyčejných lidí, ale třeba i rasy či náboženství, problematiku gayů v armádě, těhotenství nezletilé dívky na malém městě v roce 54, nebo ukazuje vývoj v právech žen a černochů v různých dekádách. Občas si troufnou odbočit směrem k hororu či dokonce lehké duchařině. A někdy si vzpomenou, že točí sci-fi a ukážou nám i nějaké ty světelné efekty. V poslední sérii už si dovolí i poslat Sama přímo do těla důležité známé osobnosti.

Tvůrci si pomáhají i pomrknutím a odkazy na filmové klasiky jako Kramer vs. Kramer, Jak zabít ptáčka, a s tématem jako vypadlým z Řidiče slečny Daisy přišli půl roku před samotným uvedením filmu do kin.

Samozřejmě ne všechny epizody jsou skvělé, ale ani ty nejslabší nespadnou do podprůměru a na konci každého dílu stejně divák končí s úsměvem na rtech. Epizody vždy končí tak trochu cliffhangerem, když ještě vidíme Sama skočit do nové situace, o níž do dalšího dílu samozřejmě nic nevíme.

Celý tenhle skvělý koncept by se ale rozpadl, kdyby neměli tvůrci k dispozici dva herce, kteří se výborně doplňují a perfektně si rozumějí. Role Sama Becketta přinesla Scottu Bakulovi, dá se říct, "věčnou slávu". Jeho hláška „Oh, boy…“, kterou říká pokaždé, když se ocitne v novém těle, zkultovněla, a Bakula ji z legrace používá i v jiných rolích. Jeho herectví je perfektní a na svou dobu (přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se většina seriálů nesla v hravějším duchu)  je celý seriál hodně vepředu. Ani Bakula, ani Dean Stockwell v roli Ala, nebo i samotní tvůrci by se dnes neztratili, a možná by měli možnost díky většímu rozpočtu ještě víc rozehrát sci-fi stránku, která občas není kvůli zasazení jednotlivých epizod do minulosti příliš patrná.

Scott Bakula zahraje bez nadsázky úplně všechno, a vlastně byl téměř každým – ženou, mužem, dítětem, mentálně postiženým, černošským hráčem kulečníku, dokonce i šimpanzem. Vždy se přizpůsobuje, a přebírá něco z osobnosti člověka, jehož život napravuje. Později, kdy už se Samovi ty různé osobnosti trochu míchají v hlavě, skáče mezi Samem Beckettem a osobou, již má být, naprosto bez viditelné námahy a nadšený divák mu věří i toho šimpanze.

V několika epizodách využije také svého hudebního nadání, takže zpívá a hraje na klavír či kytaru (všechny jím nazpívané písně jsou na soundtracku), a i tady ukazuje, že zvládá všechno. Balancuje mezi muzikálem, rockem a popem, a mezitím si párkrát zahraje na piano nebo zatančí. Jeho nejsilnější chvíle jsou ty v emocionálně hodně vypjatých okamžicích, nebo kdy se mu v hlavě pomotají dvě osobnosti. Bakula měl pět nominací Emmy, ani jednu z nich neproměnil, ale ze čtyř nominací na Zlatý Glóbus mu připadla jedna soška po třetím roce seriálu, který je mezi fanoušky často považován za nejlepší (a má také jedny z nejlepších epizod).

Admirála Ala Calavicciho si s gustem zahrál už zmíněný Dean Stockwell, který si sukničkářského Samova kolegu a přítele vychutnal do poslední kapky. Většinou má na sobě divoké oblečení, protože v holografické komoře, přes niž se Samem komunikuje, uniformu nepotřebuje a v ruce drží blikající, pípající krabičku, s jejíž pomocí mluví se Ziggy. Vztah mezi ním a Scottem je už na první pohled vynikající, protože jejich vzájemná interakce je perfektní. V každé epizodě se o něčem i minutu dohadují (obvykle o tom, že se Alovi líbí nějaká dívka okolo Sama nebo ohledně problému, který mají řešit), aby nakonec Al Samovi pomohl už jen tím, že je mu nablízku. Al jako hologram se Samových "misí" přímo účastní, ale nikdo ho nevidí (z toho vznikají další komické situace, v nichž Sam pro ostatní lidi okolo mluví a rozhazuje rukama jen tak sám pro sebe). Taková situace je zvlášť pro Ala často deprimující, protože Samovi sice pomáhá, ale pokud jeho mladší přítel potřebuje pomoct třeba při rvačce nebo když je Sam v bezvědomí, je Al bezmocný a Dean Stockwell tak přechází z komediálních do dramatických poloh během vteřiny naprosto bez problémů. Hodně scén umí stejně jako Scott Bakula odehrát jen výrazem či pohyby (i svěšená ramena nebo zoufalé rozhazování rukama, kdy Al zapomene, že je hologram). Tihle dva na sebe skvěle reagují a prohlubují zároveň přátelství mezi Samem a Alem, které je velmi pevné a neotřesitelné. Samova "dušínovská" povaha a Alova rozvernost jim dává šanci rozehrát se a improvizovat, a vytvářet tak dva dokonale se doplňující protipóly.

Většina epizod se odehrává na jiném místě a v jiném čase, proto se také v seriálu vystřídá plno hostujících herců. Dnes některá známá jména zažila svých prvních 15 minut slávy právě zde, například Jennifer Aniston, Neil Patrick Harris nebo tehdy ještě dvanáctiletý Joseph-Gordon Levitt. Fanoušci jiných seriálů budou nadšeni z účasti několika dalších - Claudie Christian,  Terry Farrell, Marc Alaimo, Marcia Cross, Terry Hatcher...
Až na výjimky odvádějí herci slušnou práci, a pozici mají o to těžší, že vlastně hrají v dobovém "filmu", navíc proti Bakulovi a Stockwellovi. Předstírat, že proti nim sedí žena a ne chlap v šatech, je hodně těžké, když navíc musejí naprosto ignorovat Stockwella, který jako hologram Al v té chvíli ve scéně sice je, ale pro každého kromě Sama neviditelný. Nezabloudit k němu očima nebo se mu podvědomě nevyhnout, je těžké i pro profesionálního herce, natož třeba pro děti, kterých se v Quantum Leap objevuje plno. Až na jednu výjimku to ale nejsou děti protivné, za což je potřeba gratulovat tomu, kdo je obsazoval. Tvůrci si navíc vymysleli fígl, že zvířata a děti pod 5 let Ala vidí, stejně tak jako Sama v jeho pravé podobě. Nemusejí tak vysvětlovat malému dítěti, že ten pán v šatech hraje maminku, a že člověk v křiklavě červeném saku, stojící  vedle něj, tam ve skutečnosti není. 

Úvodní znělka je návyková, hudba v seriálu celkově skvělá a některé epizody mají vlastní hudební téma. První série má 13 dílů, a další čtyři pak mají epizod 22. Quantum Leap byl nečekaně zrušen po 5. sérii, jejíž závěr je ale natočen tak, že funguje buď jako finále série, anebo celého seriálu.

Ještě dnes má Quantum Leap své cony, a sem tam i panel na tom největším, Comic-conu v San Diegu. Přibývají mu noví a noví fandové, existuje plno internetových stránek, a ačkoliv se mluví o filmové verzi – remaku, nejspíš bez přítomnosti (nebo jen s velmi malou účastí) Bakuly a Stockwella, punc originality a kultovnosti mu už nikdo neodpáře.

Teď ještě aby se rozhoupala některá z našich televizí, a seriál konečně odvysílala.

 čsfd, imdb

Motel smrti (Vacancy, USA, 2007)

Amy a David Foxovi se rozvádějí, protože je ztráta syna nenávratně odcizila. Jsou na cestě to říct svým rodičům, když špatně odbočí a kvůli porouchanému autu skončí na noc v zapadlém motelu uprostřed lesů. Netrvá to dlouho, a oba manželé zjišťují, že se v motelu děje něco divného a za chvíli už bojují o život. Majitel motelu má totiž zvláštní zálibu ve snuff filmech, a Foxovi se mají stát dalšími protagonisty…

Hned na začátku je potřeba upozornit, že kdokoliv vymýšlel název tohoto filmu, by si pobyt v takovém motelu zasloužil. Stejně jako napřiklad u Jezera smrti (v originále Eden Lake), odsuzuje Motel smrti k tomu, že ho v poličce půjčovny/prodejny každý přejde právě kvůli názvu. Film s takovým jménem přece nemůže být dobrý, že? Půjde určitě o nějaký hloupý béčkový horor. Ano, je to béčko, ale jak zkušený divák ví, to nemusí znamenat, že je to špatný film.

Tvůrci Motelu smrti nepředstírají, že točí druhé Osvícení, ale drží se zaběhnutých kolejí – lekačky, nějaká ta krev, vyděšení hrdinové – používají do puntíku atributy hororu, ale hlavně díky pevné režisérské ruce maďarského rodáka Nimróda Antala, to všechno drží pohromadě a my se můžeme příjemně bát.

Antal dokázal vytvořit skvělou atmosféru, téměř vypadlou z jiné doby. Jsme sice v roce 2007, ale díky zatuchlému hotelu, jehož majitel měnil vybavení naposledy ještě v době vietnamské války, a také působivým úvodním titulkům, máme celou dobu pocit, jako bychom se ocitli jindy a jinde. Klaustrofobické atmosféře pomáhají skromné interiéry a jeden exteriér, protože se spolu s Foxovými pohybujeme jen v jednom motelovém pokoji, dvou dalších místnostech a parkovišti před motelem. Krátký úvod na opuštěné temné silnici tomu neubírá nic, jen možná větší sklíčenost, protože tma je všudypřítomná a v tomto případě i děsivá.

Co také odlišuje Motel smrti od dalších béčkových hororů jsou hlavní hrdinové. V případě "vyvražďovaček", které na nás ročně studia chrlí několik, jsou často v hlavních rolích neherci, případně herci mladí, neznámí, kteří musí dobře vypadat a nechat se jen ve správnou dobu zabít.

Tady jsou ale v hlavních rolích Kate Beckinsale a Luke Wilson, kteří se v omezeném destiminutovém úvodu dokážou uvést sympaticky a nenásilně jako mladý pár, který přišel o dítě a hlavně o veškeré životní iluze. Kate Beckinsale dokazuje, že i bez těsného oblečku si umí poradit, a její Amy je sice chladná, odtažitá a otrávená životem, ale přesto s ní soucítíme, protože je to normální ženská z masa a kostí. Beckinsale tu vypadá úplně normálně, jako obyčejná žena, bez příkras a přehnaného make-upu. Zkrátka, i přes její chladné chování je to sympatický člověk, s nímž bychom si v klidu zašli na kafe.

Totéž platí o Davidovi, kterému Luke Wilson dodal přesně to, co umí nejlépe – trochu toho nadhledu, skrývaného rošťáctví, ale na druhou stranu vážnou a skrytou stránku truchlícího otce, který se se ztrátou dítěte vyrovnává po svém.

Tihle dva film táhnou, a až na pár minut je kamera snímá neustále. Sledujeme je jak ve chvíli, kdy se na tmavé silnici uprostřed ničeho hádají, tak v následném boji o život, aby si v nejtěžší chvíli mohli přiznat, že se mají stále rádi, jen je zatraceně těžké žít dál.

Motel smrti je opravdu příkladné béčko – ale v tom nejlepším smyslu. Rková přístupnost dávala obrovské možnosti, Antal se ale rozhodl vsadit spíš na atmosféru a nějakou větší krvavou lázeň tedy nečekejte. Nejbrutálnějších scén se dočkáme jen na kazetách, které Foxovi objeví, a na nichž jsou lidé trápeni a zabíjeni, ale není to nic explicitního.

Paradoxně hlavní slabostí filmu je přece jen absence výraznějšího záporáka. Frank Whaley jako majitel motelu nepůsobí nijak strašidelně, a spíš to vypadá, že se pokouší o kombinaci Steva Buscemiho a Anthonyho Perkinse. Navíc není ve filmu tak dlouho, abychom se ho začali bát, a jeden telefonní hovor a pár slizkých úsměvů do kamery jeho roli taky nepomáhá. Je ale fér přiznat si, že to není jeho vina, protože nedostal dostatek prostoru na to, aby byl víc svůj. Veškerá pozornost se upíná na bojující manželský pár, ale v tomhle případě to asi není vůbec na škodu.

Motel smrti má zhruba 80 minut a uteče jako voda. Po jeho skončení sice za chvíli zapomenete, o čem byl, ale když vám bude ležet někde mezi DVD disky, tak se na něj po nějaké době budete chtít podívat znovu. A to je asi ta nejlepší vizitka, jakou může film mít. 

čsfd, imdb