Iron Man (USA, 2008)

Tony Stark dodává americké armádě všechno od ručních zbraní až po bomby. Jeho život je plný večírků, krásných žen a rychlých aut. Je ale také extrémně inteligentní, a cokoliv umí postavit jen s krabičkou náhradních dílů. To mu také zachrání život. Po uzavření úspěšného obchodu v Afghánistánu, je vojenský konvoj, v němž cestuje, přepaden a on sám těžce zraněn a unesen. Když po něm teroristé chtějí postavit jednu z jeho nových zbraní, rozhodne se improvizovat a postaví si kovový oblek, díky němuž uteče. Několika měsíční věznění, smrt přítele, a hlavně jeho zbraně v nesprávných rukou, mu otevřou oči a svého původně improvizovaného obleku se rozhodne využít k nápravě toho, co svou nevšímavostí předtím způsobil. Stává se z něj Iron Man.

S The Avengers za rohem by bylo fajn posvítit si na toho, který to celé začal. Marvel je vedle DC Comics nejznámější komiksové impérium. Práva na své superhrdiny prodali kdekomu, a tak jim toho zdánlivě moc nezbylo.

Tedy, současní Avengers jsou silná značka, ale se Spidermanem či X-Men patřící jiným studiím, se dost těžko mohl najít dost silný superhrdina, který by zaujal i zámořské publikum.

V Marvelu to ale riskli, a rozhodli se pro muže v brnění.

Hodnotit zpětně první reakce na toto oznámení už dost dobře nejde, ale při jméně Robert Downey Jr., který se tou dobou čerstvě vyhrabal ze své třetí odvykací kůry, a jméně režiséra, majícího na svém kontě jen několik průměrných filmů, ohlášení Iron Mana nebudilo velkou důvěru.

To vše se změnilo ve chvíli, kdy se Iron Man dostal do kin. Komiksový hrdina, spoustě lidí naprosto neznámý, nově nakopl zájem o komiksové filmy, oživil kariéru Downeyho a Favreaua vynesl na vrchol režisérských seznamů.

A přitom je ten film tak jednoduchý, až je téměř dokonalý. Jon Favreau měl při tvorbě tohoto prvního, čistě Marvelovského počinu volnou ruku. Marvel Studios se už tehdy nechalo slyšet, že by chtělo někdy natočit celé The Avengers, a nemohli si přát lepší start.

Film vlastně stojí na dvou pilířích – Robertu Downeym Jr. a Favreauově vědomí, že v jednoduchosti je síla. Favreau není nejsilnější režisér, a tady si to ještě uvědomoval natolik, aby se nepouštěl do žádných velkých kousků. Akce tu je, ale jde spíš o dvě větší akční sekvence, prokládané tu a tam malým výbuchem. Iron Man je především příběh o zrození hrdiny se vším všudy. Jen málokde se podařilo dát superhrdinovi takový postupný a uvěřitelný vývoj, sledovaný od úplného počátku, jako tady.

Po výbušném představovacím úvodu strávíme s Tony Starkem dvacet minut  v jeskyni, kde s pomocí afghánského lékaře Yinsena najde na prahu smrti důvod k životu. Následně ho sledujeme, jak si doma staví oblek a uzavírá se do svého světa. Konečná akce, která se v takovém filmu čeká, je možná trochu náhlá, ale po zpětném ohlédnutí není nijak rušivá.

První Iron Man je film o tom, jak se z Tonyho Starka stal Iron Man. O nic víc v něm nejde a vůbec to nevadí. Vzhledem k roku vzniku bylo potřeba několika změn, a tak se Vietnam změnil na Afghánistán, a z otevřeného "nehlídáme si, kam naše zbraně putují a je nám to jedno" tématu se stalo trochu odstrčené téma, které tolik neprovokovalo, přesto ale každý divák pochopí, že prodávat zbraně oběma stranám se nedělá.

Každý komiksový hrdina má nějaké šrámy na duši, ale Tony Stark je úspěšně skrývá. Má všechno, co si může člověk přát – úspěšnou firmu (kterou založil jeho otec), obrovský dům s bazeném a garáž velkou jako několik bytů průměrně vydělávajících lidí dohromady. Tony je vlastně hajzlík, ale přesto v něm vidíme člověka, kterého bychom i přes jeho neduhy měli rádi, ale kterého nikdo kromě jeho věrné asistentky Pepper pořádně nezná. Většinu emocí poctivě skrývá, a poté, co jim dovolí na chvíli vyplout na povrch ve špinavé jeskyni, je tam také nechá, včetně několika špatných vlastností, a vrací se domů očištěný o některé zlozvyky, ale s tím, že to nejlepší v něm zůstává.

Přesto nevidíme temného, zmučeného hrdinu typu Bruce Waynea, ale stále stejného člověka, který jen prošel životní lekcí, kdy si uvědomil, že není všechno zlato, co se třpytí.

Favreau s vědomím, že má v ruce extrémně oddaného, charismatického a talentovaného herce, na Downeym staví každý záběr, a když se na chvíli vytratí, film ztrácí tempo. Kdoví, jak by to vypadalo, kdyby tu roli hrál někdo jiný. RDJ ale Iron Mana vzal, a s celou postavou utekl tak daleko, že ho jednou bude někdo těžko dohánět. Podobným úspěchem se může dnes chlubit jen Hugh Jackman s Wolverinem. Většina ostatních herců bylo v jiných sériích dávno přeobsazeno, a noví X-Men mohli fungovat jen díky tomu, že postavy byly o třicet let omlazeny, čili se výteční herci jen doplnili, a skvěle navázali na své předchůdce-následovníky (ano, řeč je o Stewart-McAvoy a McKellen-Fassbender v rolích profesora Xaviera a Magneta).

Jen málokterý fanoušek si dnes dovolí pochybovat o perfektním castingu v případě Downeyho, a ten si byl situace vědom, a dal roli vše – a to natolik, že nově vzniklé komiksy se jeho stylizací inspirují.

Iron Man se nebere moc vážně a to mu dodává na svižnosti - je tu Tony a jeho flirtování/dohadování s Pepper Potts (překvapivě dobře obsazená Gwyneth Paltrow, původně vzbuzující větší pochybnosti než herec s režisérem dohromady), pár vtipných scén mezi Tonym a Rhodeym (tady ne už moc dobře do role padnoucí Terrence Howard), a pak Tonyho stavba a zkoušení prvního obleku, kdy mu dělají společnost jen domácí počítač Jarvis (namluvený Paulem Bettanym) a robot, jehož si postavil jako kluk. Tonyho mentor a záporák Obediah Stane s tváří Jeffa Bridgese není už moc dobře vyprofilovaný, ale jeho změna je postupná a závěrečné "zcvoknutí" není tak náhlé, jak někdo tvrdí.

Někomu může vadit trochu povrchní dojem z toho všeho, ale Iron Man se dokáže dostat pod kůži svou lehkostí, tempem (a to má dvě hodiny), vtipem, a hlavně hercem v hlavní roli, který za ní asi dodnes děkuje své šťastné hvězdě.

Podstatnou roli hraje i hudba Ramina Djawandiho, který je dnes známý vytvořením hudby k seriálovému hitu Hra o trůny. Napsal hudbu přesně padnoucí k rytmu filmu a také postavě Tonyho – jde o mix rocku, až metalu, bez dunivých orchestrálek. Ne každého tento druh hudby osloví, ale je součástí úspěchu.

Jak dopadnou The Avengers se teď ještě neví. Určitě budou mít úspěch a rozhodně za něj z velké části můžou vděčit tomuhle chlápkovi v plechu, kterému musela bouchnout jeho vlastní bomba pod autem, aby si uvědomil, že "s velkou silou přichází velká odpovědnost". To sice patří úplně jinam, ale tahle  Spideyho formulka se hodí na každého komiksového hrdinu – a na Iron Mana dvojnásob.

P.S. K Iron Manovi vyšla v Čechách výjimečně chutná DVD verze s dvěma disky, které obsahují vše od pre-produkce až po premiéru, včetně nepovedených záběrů či Downeyho přípravy na roli.

čsfd, imdb

Koření života (No Reservations, USA, 2007)

Kate je skvělá, sebevědomá šéfkuchařka v jedné z nejlepších restaurací v New Yorku. Má své priority určené, nevede osobní život, ale vaření je pro ni povoláním i koníčkem. Navštěvuje terapeuta, kterému vaří, protože doma nemá nikoho, kdo by její jídlo chutnal, ale se svým životem je spokojená. Když se ale její sestra zabije v autě a ona se najednou musí postarat o malou neteř, vše se jí převrátí naruby. Naštěstí je tu sympatický kuchař Nick, který jí s receptem na život rád pomůže.

Recept na život. Tak by se dal také film nazvat. Kate je spokojená s tím, co má, protože si ho nijak nekomplikuje, ale osud má jiné plány. Koření života je prvoplánová romantika s příchutí dramatu, a s tím potřeba do něj jít. Kate a Nick najdou společné štěstí, a desetiletá Zoe se naučí žít s tetou, kterou příliš nezná, a která je zpočátku málo mateřská.

Režisér Scott Hicks se nepouští do nějakých velkých eskapád, a snaživě balancuje na hraně dramatu a romantiky, kdy se občas jedna nebo druhá půlka táhne déle, než by měla.

Nevyrovnané tempo ale přece jen zachraňuje vynikající hudba Phillpa Glasse, herecké obsazení a práce s kamerou, kdy zajímavé snímání Kateina bytu nebo kuchyně vyvolává pocit domáckosti. Vlastně také proto, že se film až tak moc jinde neodehrává a kuchyně je srdcem nejen filmu, ale hlavě světa všech hlavních postav.

Kate si musí uspořádat život, a tak vezme malou Zoe do své kuchyně, kde dívka nalezne něco, co jí baví a zapomíná tak na tragicky zemřelou matku. Nick je oproti upjaté Kate příjemné spontánní a sympatický, a díky tomu všemu ústřední trojka funguje skvěle.

Je jasně vidět, proč si Catherine-Zeta Jones tuhle roli vybrala – Kate je výborně propracovaná postava, jež projde vším, od chladného pragmatismu až po lásku k muži a dítěti.

Sama herečka podává nejlepší výkony tehdy, kdy Kate péruje své podřízené, protože právě v té chvíli je kupodivu nejpřesvědčivější.

Aaron Eckhart je sympaťák už od pohledu, a tak tady máme jeho Nicka, který je pravým protikladem Kate. Stejně jako Kate jídlo miluje, ale nebojí se dát si obyčejné nudle s omáčkou nebo pizzu, a rozdávat svou lásku k jídlu a životu na všechny strany.

S trochou nadsázky se dá říct, že oběma jim vítr z plachet ukradla Abigail Breslin, která ve svém věku dokázala očima a výrazy říct víc, než kdejaký dospělý herec padesáti větami. Její scény s Catherine-Zeta Jones jsou výborné, a docílila toho, že nepůsobí jako fracek, ale naopak s ní cítíme její ztrátu. Jako dítě, které se neumí se ztrátou matky vyrovnat, v sobě, podobně jako její teta Kate, emoce zadržuje a tím je malá Zoe srdcem celého filmu. Emocionálním vývojem tak neprochází jen Kate, ale i její neteř.

V restauraci se to samozřejmě hemží mnoha postavami, nejvýrazněji asi do děje zasahuje Patricia Clarkson jako majitelka restaurace a šéfka Kate. Navzdory malému prostoru dokonale naviguje ostatní postavy kolem sebe, a jako majitelka restaurace chce dbát hlavně na spokojené zákazníky a svůj výdělek. Není záporná ani kladná postava, ale představuje normálního člověka, který je svědkem smutné události, odehrávající se u člověka, s nímž pracuje, ale nemá s ním nijak blízký osobní vztah.

Vlastně všechny postavy pohybující se v Kateině okolí, i když mají často jen pár vět, působí normálním dojmem. Nejsou tu karikatury, typičtí hláškaři nebo přicmrndávači. Je jasně stanoveno, že tohle je příběh Kate, Zoe a Nicka a od toho diváka nic neodvádí.

Koření života je obyčejný film na sobotní večer. Je pohodový, příjemný a pohladí po duši.

A také při něm člověku pořádně vyhládne.

čsfd, imdb

Mad Dogs (Velká Británie, 2011)

Čtyři přátelé, Baxter, Woody, Quinn a Rick přijíždějí na Majorcu na dovolenou. Přijali pozvání od kamaráda Alva, který ale na rozdíl od nich vlastní velký dům, jachtu a má spoustu peněz. Zatímco se tito čtyři muži, na něž už doráží krize středního věku, snaží překonat rozpory, které v uzavřeném prostoru prosluněného španělského ostrova vyplouvají na povrch, Alvo se začíná chovat podivně. Má zvláštní schůzky a telefonáty, a když je vytáhne na loď, která je očividně kradená, čtyři zmatení přátelé už vědí, že je Alvo zatáhl do maléru a jejich problémy tím teprve začínají…

Mad Dogs je tradiční britská seriálová škola. Není z produkce BBC, ale Sky, a nebýt nápisu na začátku, tak by nikdo nepoznal rozdíl. V Mad Dogs se sešla herecká televizní špička, a ačkoliv příběh sám o sobě není nijak originální, zpracováním ční nad průměrem.

Dvě série, každá s pouhými čtyřmi epizodami, dávají dost prostoru pro vývoj postav, zamotání příběhu, ale na druhou stranu eliminuje zbytečné natahování. Pilotní díl je představovací, a končí zvratem, který určí směřování čtyř hlavních postav a celého příběhu.

Baxter, Woody, Quinn a Rick jsou totiž rovnocenné postavy od samého začátku. Nikdo z nich není hlavní, každý má co nabídnout, nikdo netrčí nad ostatními. Rozdílné charaktery všech vytvářejí konflikty a dynamiku, která se mění a zároveň posouvá děj.

Ústřední čtveřice jsou na začátku muži středního věku – Baxterovi se právě rozpadlo manželství a žena mu sebrala všechno, co měl. Woody se vyhrabal ze závislosti na alkoholu a je nezaměstnaný. Quinn je rozvedený a s dětmi se moc nevídá. Rick je sice poměrně šťastně ženatý, ale visí nad ním neustále pochybnosti o tom, jestli si vlastně také nelže a rozhodně nepůsobí spokojeným dojmem.

Právě díky těmto postavám dokážeme sledovat zápletku o tom, jak se z obyčejných lidí stávají zločinci. A ačkoliv zločinec není to pravé slovo, tak hromadění mrtvol kolem nich, kradení peněz a útěk z jednoho španělského ostrova na druhý, jim na nevinnosti nepřidá.

Samozřejmě, stále se ze všeho chtějí vymotat, ale jejich nezkušenost, zmatenost a svědomí, jim nedovoluje všeho jen tak nechat a odejít. Jejich poctivost je minimálně dvakrát málem stojí život.

Obě série, ač mají po čtyřech epizodách, jsou odlišné. První sází hlavně na atmosféru. Vše se odehrává v prostoru vily, která patří Alvovi, kolem níž se motá několik dalších postav, o nichž nevíme, kdo jsou, jaké mají motivy, a nebýt jedné mrtvoly zahrabané na dvoře, dost možná by se dalo i pochybovat o tom, že se vůbec něco děje. Pomalejší rozjezd je vykompenzován trochu přemrštěnou poslední epizodou, která ovšem končí otevřeně, a nás tak zajímá, co bude dál.

Druhá série přesouvá děj jinam, a najede na schéma "v nesprávnou dobu na nesprávném místě". Díky absenci úvodu a představovaček můžeme skočit rovnou do děje, který je tu přímočarý, schéma je tu také jasnější a celkově je tempo vyrovnanější. 

Celou dobu ve vzduchu visí lehký náznak nadsázky a absurdna, ale ve smyslu, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Celý herecký ansámbl si navíc perfektně sedl – John Simm, Philip Glenister, Marc Warren a Max Beesley jsou sehraní, a samozřejmě skvělí. Chápou, že tu jde o týmovou hru, a protože se až na výjimky vyskytují na obrazovce celou dobu spolu (sem tam ve dvojicích), nesnaží se jeden druhého přehrát, ale naopak se doplňují.

Baxter, ztvárněný Johnem Simmem, je tak trochu ztracený a nejistý, ale odmítá to dát najevo, a kompenzuje to určitým náznakem arogance, která se ale postupně ztrácí a zůstává tak obyčejný soused odvedle, který si umí zachovat chladnou hlavu, když jde do tuhého.

Philip Glenister hraje Quinna jako tvrďáka, kterého nic neporazí, je mu všechno jedno a celou věc bere zdánlivě nejlépe. Chvíle, kdy mu v očích probleskne strach nebo je ponechán jen sám sobě, jsou jeho nejlepší scény.

Marc Warren dodal Rickovi dost zranitelnosti a jako jediný ze všech se má k čemu vrátit, a rozhodně není pro krizová řešení, která jsou často za hranicí zákona. Je tak trochu jejich svědomím, které se ale příliš často nechá zviklat na druhou stranu.

Max Beesley je sympaťák a jeho Woody je taky člověk, kterého by chtěl mít každý za kamaráda. Stojí za svými rozhodnutími, ale umí dělat kompromisy a své přátele podporuje, i když to pro něj osobně znamená problémy.

Ben Chaplin jako Alvo, který všechny dostane do maléru, je správně nevyzpytatelný a nepředvídatelný, nemá ale nakonec moc prostoru na to, aby Alva rozehrál tak, jak by si zasloužil.
V Mad Dogs je samozřejmě i řada vedlejších postav, ale ty přicházejí a odcházejí, a naši čtyři hrdinové zůstávají pořád sami, několikrát i proti své vůli, a to jen proto, že to okolnosti žádají.

Nejlepší věcí na celém seriálu je právě vývoj postav a jejich vztahů. Z rozhádané čtveřice z úvodní epizody se stává tým čtyř lidí, kteří na sobě závisejí, a věří si.

Prostředí Španělska, kde je všechno prosluněné a spokojené, má také své kouzlo, protože je to v ostrém kontrastu s tím, co se děje a spíš než přátelské teplo vnímáme dusivé horko.

Mad Dogs určitě není dokonalý seriál, ale je sakra dobrý (dostal nominaci na televizní cenu BAFTA 2011 pro nejlepší dramatický seriál). Má pár hluchých míst, a trvá delší dobu, než se rozjede. Přes pár zakopnutí jde ale o příjemnou podívanou, která se dá se brát jako seriálová jednohubka nebo stálice, na niž se můžete po čase podívat znovu. To už si musí ale každý rozhodnout sám.

čsfd, imdb

Žena v černém (The Woman in Black, Velká Británie, 2012)

Arthur Kipps je mladý právník, vdovec, který se stále vzpamatovává ze smrti manželky a stará se sám o malého synka. Toho je nucen krátce opustit, když ho jeho právní firma posílá do odlehlé vesnice, kde má vyřídit pozůstalost na panství Eel Marsh House. Po příjezdu do vesnice ale zjišťuje, že lidé jsou vyděšení, rezidenci, ležící uprostřed mokřin se vyhýbají, a většina rodin přišla nějakým způsobem o dítě. Kipps brzy přijde na to, že Eel Marsh House a okolí straší tajemná žena v černém. Pokaždé, když se někde objeví, zemře dítě. Arthur se rozhodne záhadě přijít na kloub, a vše vyřešit před tím, než za ním přijede jeho vlastní syn…

Žena v černém je další adaptací románu Susan Hill, a tak si scénáristka Jane Goldman a režisér James Watkins nemohli dovolit nijak moc experimentovat s příběhem. Není to na škodu, protože tak se mohl Watkins zaměřit čistě na atmosféru, která je velmi hutná a tísnivá. Přesně jak by to mu v případě mysteriózního hororu mělo být.

Watkins, který dosud natočil jen skvělý survival horor Jezero smrti, se vrhl do podobného žánru, jen bez krve, s odlišným přístupem, zaměřeným čistě na sílu neznámého.

Pokud se divák či kritik domnívá, že jde o nějakou vysoce sofistikovanou filmařinu, tak se splete, protože tohle je vlastně svým způsobem velmi povedené béčko. A jako takové je ho potřeba brát, jelikož přesně tak ho Watkins natočil, všichni ve filmu to pochopili, a tak je jednoduchý příběh s duchem, mrtvými dětmi a zajímavým koncem jen jeden z mnoha. Nepokouší se o nějakou revoluci v žánru, jen je příjemným přírůstkem do řad atmosférických thrillerů v době, kdy pravidla hororu určují.buď litry krve, nebo roztřesená ruční kamera.

Vidět v kinech film, v němž se dobrých deset minut nemluví, hlavního hrdinu (a diváka) obklopují jen tajemná zvuky, tma a mlha, je osvěžující a Watkins se spolu s ostatními nemusí za svou práci vůbec stydět.

Ženu v černém provázel zvýšený zájem i proto, že je to první role Daniela Radcliffea mimo potterovskou sérii. V tomto případě by ale bylo jedno, kdyby hlavní roli hrál kdokoliv jiný, protože film jako tento se vlastně prodá sám. A právě proto by měl Radcliffe svému agentovi posílat do konce života každý týden koš s ovocem, protože pro herce, navíc takového, který byl od svých deseti let  všem na očích v dlouhodobé sérii, je tohle trefa do černého.

Důvodů je tu hned několik. Ačkoliv je Kipps hlavní postavou a z plátna nesleze, u tohoto filmu se nikdy neočekává, že by herecké výkony braly dech (je to na druhou stranu škoda, protože taková Nicole Kidman v Ti druzí pravděpodobně předvedla jeden ze svých nejlepších výkonů, stejně jako Bruce Willis v Šestém smyslu). Bývalý obrýlený čaroděj tak nemusel nijak přehrávat, ale prostě být sám sebou natolik, aby nezklamal, nenadchl a neudělal si ostudu. A tu si rozhodně neudělal. Další důvod, proč byla tahle volba šťastná je ten, že jde o známou předlohu, s několika filmovými, televizními i divadelními adaptacemi. Oblíbený (a poslední dobou zanedbávaný) žánr také zajistil, že ať už by byl na plakátě kdokoliv, lidé by přišli stejně. A samozřejmě jde o povedený film, takže vlastně není dál co řešit..

Radcliffovi ještě ve filmu pomáhá Ciarán Hids, s nímž se potkal v posledním filmu o Harry Potterovi (hrál Aberfortha Brumbála), a s kterým tvoří zajímavý filmový tým.

Pochopitelně není všechno zlato, co se třpytí, a tak máme zhruba prvních dvacet minut, které plynou přece jen trochu příliš pomalu, a když Kipps ve druhé půlce filmu obchází potřetí dům ve tmě, už to také není ono. Navzdory tomu se ale divák nemůže nudit, protože je příliš zaměstnán mžouráním do tmy, kdy čeká, co na něj vyskočí.

Lekacích scén tu zase není tolik, ale fungují podle očekávání a navzdory populárnímu a opakovanému slovu "klišé", k tomuto stylu vyprávění a žánru patří, takže stížnosti nejsou na místě.

Námitky, že Radcliffe je na roli moc mladý možná platí v případě určité vyzrálosti, ale rozhodně to nevadí v dobovém kontextu, kdy zakládat rodinu třeba už v osmnácti rozhodně nebylo nic neobvyklého.

Závěr je zajímavý, i když u něj nespadne překvapením divákovi brada, tak se dá považovat za i docela překvapivý – ale v rámci celého filmu dává nečekaně smysl.

Zkrátka, Daniel Radcliffe si vybral dobře, James Watkins se profiluje jako velmi zajímavý režisér, jehož další film budou už určitě provázet vysoká očekávání, a divák zase může jednou odcházet z kina s tím, že se hodinu a půl příjemně bál a cestou by se měl vyhýbat tmě, mlze a bažinám.


čsfd, imdb

Ďábel nosí Pradu (The Devil Wears Prada, USA, 2006)

Andrea právě dokončila univerzitu a chce se stát novinářkou. Její první pracovní nabídka ale není zrovna to, co by si představovala – má dělat druhou asistentku šéfredaktorce módního časopisu. Jako někdo, kdo o módě nic neví, je v nové práci ztracená, kolegyně se jí posmívají a její šéfová není právě nejpříjemnější člověk na světě. Všechny překážky ale překoná, dokáže se změnit a práci zvládat. To vše ale na úkor svého přítele, kamarádů a hlavně své osobnosti. Jak daleko je Andy ochotná zajít kvůli práci, pro niž by "miliony holek zabíjely?"

Ďábel nosí Pradu je obyčejný film se dvěma tématy smíchanými v jednom – z obyčejné dívky se stane úspěšná a krásná žena, která ale zjišťuje, že při cestě nahoru ztratila přátele, svůj život a sama sebe. Je to příběh klasický, který se opakuje stále dokola. Tenhle je ale adaptací, a ďábelskou šéfovou – Mirandu Pristly – neodolatelně hraje Meryl Streep. Předobraz této postavy je ve skutečném člověku – Anna Wintour, dlouholetá šéfredaktorka magazínu Vogue, má pověst stejně dračice.

Obsazení, svižnost a vtip vyčleňují tento film z průměru, i přesto, že je to ten obyčejný film. Někdy ale obyčejné filmy stačí a není potřeba vymýšlet nic navíc. Ďábel nosí Pradu v klidu zabaví, někdy pobaví, občas dojme, a to vlastně jen touto prostou zápletkou.

Je to příběh o hledání sebe sama, a o tom, že nikdy není žádná práce tak dobrá, aby se z ní nedalo odejít. A to v tomhle případě možná ani neplatí, protože Andy má v práci kvůli nesmyslným nárokům náročné šéfredaktorky peklo.

Pokud nic, pak tenhle film alespoň naznačí to, v čem spočívá práce asistentky. Většina lidí si myslí, že asistentky nosí kávu, vysoké podpatky a dělají si nehty. Nevyspání, potřeba být na telefonu 24 hodin 7 dní v týdnu, absence soukromí a osobního života, stres a vyčerpání, to v těch historkách neuslyšíte. Zcela za sebe mohu říct, že tenhle aspekt filmu pochopí jen někdo, kdo podobnou práci opravdu dělal a do kůže Andy se dokáže vžít. Její vítězoslavný odchod na konci slouží nejen jako vydechnutí pro ni, ale i pro diváka samotného.

Tohle samozřejmě není spoiler, protože film je předvídatelný, a je celkem jasné, co Andy udělá, jen je to otázka načasování.

V tomhle filmu se navíc pohybuje spousta sympatických (i méně sympatických, ale dobře vypadajících) lidí, jejichž představitelé se nechali touhle jednoduchou látkou zlákat. A jak jsem psala výš, občas je potřeba si nějaký film jen užít v jeho jednoduchosti.

V hlavní roli Andy se objevila Anne Hathaway, která má na tyhle role nejspíš čuch. Ale ačkoliv je typově podobná "princezně", její Andy má daleko k princeznovským začátkům. Andrea je cílevědomá, sympatická, chytrá, a v podstatě nesleze z plátna, takže na ní leží velká zodpovědnost utáhnout film, jenž se může (ale nemusí) postupně rozmělnit v předvídatelnosti.

V případě Meryl Streep se nedá říct, že by na sebe nějak výrazněji strhávala pozornost. Když je ve stejném záběru s ostatními, utlumí sama sebe na míru, kdy hraje perfektně s ostatními, nikoliv okolo nich nebo snad nad nimi.

To je ke cti nejen jí, ale i samozřejmě jak Anne, tak Stanley Tuccimu, který tu hraje módního návrháře Nigela. Ten je Mirandě nablízku, jako jednomu z mála mu naslouchá, a zároveň je k dispozici i pro Andy, jíž pomáhá nejen s oblékáním, ale i s hledáním správného místa v životě.

Role jsou tak rozděleny – podobnost nejen s Deníkem princezny, ale i třeba Pretty Woman samozřejmě není náhodná, protože Ďábel nosí Pradu se k jejich odkazu hrdě hlásí. Jen není čistou romantikou jako klasika s Julií Roberts nebo nemístně a hloupě nevtipná, jako byl v některých místech Deník princezny (hrozný druhý díl už si snad naštěstí nikdo nepamatuje).

I přese všechny žánrové klišé se tu ale jedno boří, a to tím, že Andrea už má pevný vztah, který si "jen" musí udržet. Což samozřejmě není snadné, ale romantika tu je zapletena spíš ve chvíli, kdy Andreu svádí redaktor s obličejem Simona Bakera.

Tady už je potřeba podotknout, že třeba tahle zápletka je možná trochu nadbytečná, a ve druhé půlce filmu stopáž už tahá na hranici únosnosti. Tuhle hranici ale nepřekročí, protože události se tu nedějí náhodně. Každá postava tu není zbytečně a události vedou jedna ke druhé. Scénář je tu docela dobře vystavěný, a režisér David Frankel (který je spíš rutinér), už tedy moc práce nemá.

Dá se říct, že Ďábel nosí Pradu je ideální odpočinkový film. Nenadchne, neurazí, a pro fanoušky některého z herců je to vlastně povinnost, protože nikdo z nich si tu ostudu určitě nedělá. Dá se na něj koukat doma, s přáteli, s partnery, zkrátka univerzální film. A takových je dnes hodně málo.

čsfd, imdb

Velká ryba (Big Fish, USA, 2004)

Edward Bloom je typický charismatický pán, který dokáže na večírcích bavit svými historkami o tom, jak v mládí bojoval s obry, žil v cirkuse a viděl svou smrt v oku čarodějnice. Všichni ho za to mají rádi, protože jsou to pro ně jen historky. Jenže pro jeho syna Willa to nejsou historky, ale báchorky, kterým jeho otec opravdu věří a navíc Willa pronásledují celý život. Will se odstěhuje do Francie, kde se ožení, a až vážná Edwardova nemoc ho přiměje vrátit se a pokusit se o usmíření.

Tvorba Tima Burtona je i přes jakýsi "trademark" poměrně různorodá. Ačkoliv je hororově/fantasy zaměřený, v jeho filmech vždycky dokáže skloubit divné s mainstreamem. I když od Karlíka a továrny na čokoládu to není tak úplně ono, je každý jeho nový film pro fanoušky povinností.

Velká ryba se v mnoha ohledech Burtonovu konceptu vymyká. Hlavně díky tomu, že v žádné z rolí není Johnny Depp, a proto to celé působí i tak nějak svěže a víc při zemi. Helena Bonham Carter sice přítomna je, ale její role není nikterak velká (i když celkem důležitá).

Velká ryba je především o vztahu otce a syna. Otec-snílek, který si se synem nerozumí proto, že jeho potomek je pragmaticky založený a na fantazii nevěří. Edward Bloom je přitom typický vypravěč, který mluví pravdu, jenom svoje příběhy přehání víc, než je obvyklé. Takže z možná dost otřesného zážitku zmizení za nepřátelskou linií ve Vietnamu si udělá dobrodružný příběh o tom, jak potkal zpívající siamská dvojčata a z práce ve cirkuse, jež byl nucen dělat, udělá největší možné dobrodružství plné nadpřirozených bytostí. A pak je tu ještě ta věc s čarodějnicí a velkou rybou, které souvisejí s jeho smrtí.

Edward Bloom se zkrátka rozhodl, že si svůj život bude žít po svém, bez ohledu na zavedená pravidla, a s životními strastmi bojuje optimismem a divokou fantazií.

To vše slyšíme v podání Alberta Finneyho, aby v mladší verzi Edwarda samotná dobrodružství prožíval Ewan McGregor. Oba jsou v té roli perfektní, i když Finney má trochu složitější práci vše prodat pouhým vyprávěním.

Matka Willa a žena snílka Edwarda je skvěle vypadající Jessica Lange, která svého muže podporuje a miluje, protože s ním všechny ty strasti prošla, a ví, že to celé je jen fantazie, která je ale v jejich životě potřeba.

Willovu manželku tu hraje tehdy ještě neznámá Marion Cotillard.

Ono těch známých tváří je tu spousta, ale divák je chycen hlavně v Edwardově fantazii, když s ním prochází jeho životní příběh, a zároveň se snaží vidět to i z perspektivy syna, který byl vždy ve stínu otce, jehož život zněl o tolik zajímavěji než jeho vlastní.

Burtonova fantazie se tu nezapře, přesto se tu tentokrát Burton krotí a celý film je neobvykle civilní. Vědomi si toho, že Edward nadsazuje a přehání, jsme schopni spíš přijmout to, že existuje město odříznuté od světa, do něhož lidé chodí a nikdy neodejdou. Jeho verze se nám pak líbí víc, než ta, s níž se posléze setkává Will, odhodlaný zjistit za otcovými příběhy pravdu. Kontrast Edwardova vyprávění a Willova skutečného odhalení je něco, co nám připomíná, že fantazie je potřeba, protože realita je přece o tolik nudnější. Nebo není? Edwardův život byl plný dobrodružství i bez vlkodlaků a čarodějnic, jenom to nebyly zážitky vždycky příjemné, tak proč jim nedat trochu jiný základ? S tímhle konceptem tu pracuje nejen Burton, ale samozřejmě i scénárista John August.

Utlumení Burtonova "creepy" stylu také plyne z toho, že se jedná o adaptaci knihy Daniela Wallace.

Za sebe, jako velkého Burtonova fandu, můžu říct, že spolu s Beetlejuice považuji tohle za jeden z nejlepších Burtonových filmů. Nejen kvůli absenci Johnnyho Deppa (který byl v posledních filmech svého kamaráda stále více stejný), ale i kvůli příběhu jedné obyčejné rodiny, která má normální problémy. Opět je tu téma problematického vztahu otec/syn, i tady si oko diváka přijde vizuálně na své – není to tak přemrštěné jako Alenka v říši divů, ale není to nijak temné jako Sweeney Todd – a hlavně tentokrát jde o hořkosladký závěr, který Burton použil naposledy snad ve Střihorukém Edwardovi. A o hudbu se už tradičně staral Danny Elfman, který konceptu realita vs. fantazie perfektně rozumí.

Velká ryba je vhodná hlavně pro nezasvěcené diváky, kteří o Burtonově tvorbě nic nevědí, nebo je vlastně vůbec nezajímá. V jeho filmografii jde tak trochu o experiment s dramatem než vyloženou divokou fantasy, a o to je Velká ryba jiná (a možná lepší) než některé Burtonovy známější filmy a vhodná na opakované shlédnutí. Pokaždé se v ní dá totiž najít něco nového, a to by mělo jít u příběhů s fantazií především.

Daredevil (USA, 2003)

Matt Murdock jako kluk ztratil zrak, a pak i otce. Oči si zranil při nehodě, otce mu zabila mafie pod vedením Kingpina, zločince a mafiána, na kterého nikdo nemůže. Matt otci slíbil, že se bude učit a něco z něj bude, a proto vystudoval práva, aby mohl obhajovat nevinné. Ne vždy je to ale snadné, a tak se v noci převléká za Daredevila. Hrdinu, jímž se stal díky své slepotě. Ovládá perfektně své smysly a pohyby, a pokud nějaký zločinec náhodou uteče od soudu, Daredevil je nablízku. Když se seznámí s krásnou Elektrou, jejíž otec byl také zabit Kingpinem, rozhodne se konečně proti tomuto zločinci zakročit. To ale nebude jednoduché, když si Elektra myslí, že jejího otce zabil právě Daredevil a ještě mu jde po krku zabiják Bullseye…

Proč Daredevil? Stejně jako Ghost Rider, i tento film režíroval Mark Steven Johnson, a stejně jako u Ghost Ridera, i tenhle film je spíš jehelníček pro kritiky a skalní komiksové fandy. Čas od času se objeví film, na nějž všichni házejí špínu, i když se jim třeba líbil nebo proti němu nic nemají, ale nadávají na něj jen proto, že to dělají ostatní. Daredevil byl od začátku fackovaný ze všech stran a já si myslím, že ne úplně právem. V rámci komiksových adaptací jde o zcela obyčejný a průměrný film, nikoliv o vyloženou katastrofu, jak je často prezentován. Dokonce má své kouzlo a atmosféru.

Některé dialogy jsou tak prkenné, že je téměř za kamerou slyšet člověk, který muchlá papír a píše scénář za pochodu, ale předlohy se snaží držet poměrně věrně, alespoň pokud jde o představení a úvod do toho, jak se z Matta Murdocka stal Daredevil.

Dá se hádat o tom, že scénář je vždycky základ a tenhle drží pohromadě díky již zmíněné atmosféře, hercům a kupodivu i režii. Johnson udržuje příběh stěží, a tempo mezi akcí a romantikou je často velmi kolísavé, ale daří se mu to díky práci s kamerou, hudbou a soustředěním na drobné detaily. Detaily, které Daredevila drží nad propastí podprůměru a dávají mu něco navíc, co ho přece jen trochu vyčleňuje ze zástupu ostatních komiksovek.

Mattova osamělost je vyjádřena právě těmito jednoduchými detaily jako sparťansky zařízeným bytem, spaním v kovové "rakvi" s vodou, která tlumí hluk, jenž kvůli svým vylepšeným smyslům silně vnímá, a vzkazu o rozchodu od přítelkyně na záznamníku.

Jako každý komiksový hrdina, i Daredevil je sužován vnitřními démony, k nimž přišel už v dětství. Ben Affleck, na nějž bylo v době vzniku také populární nadávat, vystihl postavu Matta Murdocka výborně. Herecky to nikdy nebude úplně ono, ale na postavu Matta mu střídání těch několik výrazů bohatě stačí. I jen naznačená linka nejasnosti jeho charakteru (ke zločincům se chová nemilosrdně) se docela povedla, i když by možná chtěla víc rozepsat.

Jennifer Garner, která později pohořela se svým sólo filmem o Elektře, většinu času prostě vypadá hezky, ale s Benem jim to pěkně šlape. Vždyť se u tohoto filmu dali dohromady a od té doby jsou šťastný pár, takže jim není problém zakázanou a nešťastnou lásku věřit.

Jon Favreau, předtím, než přesedl do režisérské židle jiného komiksového filmu (Iron man, samozřejmě), tu hrál svou typickou komediálně-sidekickovskou roli Mattova nejlepšího kamaráda a kolegy právníka, Franklina Nelsona.

Samotného Kingpina si ve své mohutnosti užil Michael Clarke Duncan.

Všechny ale zválcoval Colin Farrell jako nájemný vrah Bullseye, na jehož scény je radost pohledět. Ať už jde o soutěž v šipkách v baru nebo upovídanou paní v letadle (komu v tu chvíli nebyl Bullseye sympatický, ten nikdy neletěl letadlem nebo nepotkal upovídaného důchodce ve vlaku), všechny jeho scény jsou tak skvělé, že ho pravděpodobně bude chtít každý vidět co nejčastěji, protože hlavně díky němu je Daredevil slušným hrdinou.

Joe Pantoliano jako novinář Ben Urich se postará hlavně o povedený závěr, protože se tak dlouho vrtá v tom, kdo je Daredevil, až se musí nakonec rozhodnout, co s konečnou informací udělat.

V malé roli se tu mihne i Kevin Smith, a pro seriálové fanoušky je tu rozpoznatelný například ještě Eric Avari jako Eletřin otec.

Daredevil rozhodně není dokonalý film. V určitých částech se vleče, u některých dialogů (často u Mattových vnitřních monologů) se může citlivější jedinec chytat za uši, a i některé souboje působí trochu prkenně.

Atmosférou, příjemnými herci, nočním New Yorkem a pěknými efekty v případě Mattových zvláštních smyslů, se ale negativa rozhodně vyváží. Za shlédnutí a vytvoření si vlastního názoru ty necelé dvě hodiny určitě stojí.

čsfd, imdb