Hvězdná brána (Stargate, USA, 1994)

Ve dvacátých letech 20. století byl v Gíze objeven kruh, pokryt zvláštními symboly, které nikdo neznal. O několik desítek let začne v přísném utajení americká armáda pracovat se skupinou vědců na jejich rozluštění, ale je to až archeolog Daniel Jackson, který přijde na to, že znaky představují souhvězdí a kruh je zařízení, které dokáže lidi poslat na jiné planety. Stává se tak součástí prvního týmu procházejícího bránou na jinou planetu, vedený plukovníkem Jackem O´Neilem. Na druhé straně ovšem nacházejí něco, co mělo zůstat pohřbené. Odhalí tajemství staré tisíce let, kvůli němuž je v nebezpečí nejen tým, ale mohlo by to ohrozit i samotnou Zemi…

Předtím, než Roland Emmerich začal ničit Bílý dům a mrakodrapy, natočil tenhle megalomanský režisér na své poměry docela skromný sci-fi film, který měl originální nápad, myšlenku, sympatické postavy a děj. Nevědomky tak vytvořil fenomén, který dnes čítá tři seriály, dva televizní filmy, spoustu knih, a plno fanoušků, kteří po světě pobíhají v uniformách, s replikami mimozemských zbraní u pasu (nebo v ruce).

Pokud ale někdo neholduje seriálům (nebo jen některému z nich), pak se film dá docela dobře oddělit. Fanoušci berou vše jako celek (však první seriál Hvězdná brána: SG1 na film přímo navazuje), ale fenoménem nedotčený sci-fista se může těšit z pěkného sci-fi filmu bez toho, aniž by potřeboval znát cokoliv ze seriálů.

Film totiž všechno začal a dá se říct, že i dnes patří ke sci-fi špičce. Je to především díky originálnímu nápadu s hvězdnou bránou. Zařízení, které vytváří umělé červí díry sice není nápad nový, ale zasadit ho do současného světa, kdy si můžeme představovat, že se nám něco podobného děje pod nohama, je součást kouzla.

Ideální je dnes již režisérský sestřih, který má něco přes dvě hodiny, a obsahuje scény, které v kině nebyly, a jichž se pravděpodobně nedočkáme ani v televizi (jestli  má ještě někdo nervy sledovat dvě hodiny dlouhý film v televizi).

Hlavními postavami, stejně jako v seriálu, jsou plukovník O´Neil (tady ještě s jedním ´l´), a doktor Daniel Jackson. Oba jsou na začátku představeni jako lidé, kteří nemají co ztratit, a s nimiž se život příliš nemazlil. Jackson přednáší před prázdným sálem své teorie o tom, že pyramidy postavili mimozemšťané (má samozřejmě pravdu, ale většina vědců ho nebere vážně), nemá peníze, kde bydlet a jeho majetek se vejde do jednoho kufru.

Jack O´Neil právě ztratil syna, jenž se nešťastnou náhodou zastřelil Jackovou vlastní zbraní, a tak se klidně rád přihlásí na misi, která může být docela dobře nejen jednosměrná, ale i sebevražedná.

Film pak staví nejen na střetnutí věda/armáda, ale na vztahu obou mužů, kteří se nacházejí ve zcela unikátních podmínkách a musejí se, nechtěně, učit jeden od druhého. O´Neil pochopí, že ne všechno se dá postřílet, a že když někdo nerozumí anglicky, není to automaticky nepřítel.

A Daniel se musí hodně rychle naučit občas respektovat nějaký ten rozkaz a držet v ruce zbraň.

James Spader dal Jacksonovi zvláštní kouzlo, které z něj sice dělá geeka, ale ne známý prototyp s brýlemi a počítačem (i když brýle má). Daniel slouží jako diplomat, a Spaderova hra tělem, kdy jeho postava neví, co má dělat, ale nechce se ztrapnit před vojáky, kteří stojí za ním, je perfektní.

Kurt Russell je v roli dalšího vojáka, a nemá až tak moc co nabídnout kromě toho, že přeměnu z kovaného "zeleného mozku" dokáže docela přesvědčivě zvládnout na relativně malém prostoru.

S Hvězdnou bránou Emmerich (a spoluautor scénáře Dean Devlin) riskoval, a je s podivem, že mu to prošlo. Nejen, že se jedná o dost komplexní film, kde kupodivu i několik minut nic nevybuchuje, ale celé dialogy jsou vedeny v řeči starých Egypťanů (tedy, jak by teoreticky měla znít), a tak je potřeba i vnímat titulky. Některé postavy neřeknou za celou dobu ani slovo anglicky (velká poklona hercům, že dokázali zahrát text, kterému  nerozuměli). S tím mohlo mít americké publikum, a hlavně producenti, dost problém, ale nikde se to neprojevilo a Emmerich si tedy dělal, co chtěl. Na teorii, kterou i ve skutečnosti někteří prosazují, tedy že na Zemi kdysi létali mimozemšťané, postavil celý film a omotal kolem ní zápletku, z níž později vznikl celý fenomén, z nějž několik desítek lidí žilo dalších zhruba 15 let.

Film Hvězdná brána je především sci-fi se vším všudy. Jsou tu mimozemšťané, vesmírná loď, výbuchy, nějaké to technoblábolení, sympatičtí hrdinové, zachraňující nevinné, sebe a Zemi. Když teď sci-fi filmy v kinech konečně zažívají návrat, je dobré si připomínat i starší kousky, a tenhle je rozhodně jedním z nich.

čsfd, imdb

Highlander: Havran (Highlander: The Raven, Kanada/Francie, 1998-1999)

Nick Wolfe je detektiv v New Yorku, vyšetřující vraždu. Jeho hlavní podezřelou je Amanda Darieux, která je profesionální zlodějkou, již předchází dlouhá historie. Delší, než Nick z počátku tuší. Amanda je totiž nesmrtelná, a žije na světě už přes tisíc let. Když Amanda pomůže Nickovi dokázat, že je nevinná, zasvětí ho do svého tajemství a začne mu pomáhat s některými případy. Nick se tak proti své vůli začíná zaplétat do světa, o němž ještě nedávno neměl nejmenší ponětí.

Spin-off seriálu Highlander je hodně chudý příbuzný svého předchůdce, o němž si fanoušci původního Highlandera myslí své. Havran není nijak výjimečné dílo, hlavně proto, že první polovina seriálu má velmi kolísavou kvalitu. Ale své kouzlo má, a pro ty, kdo původní seriál Highlander neznají, nebo nejsou nijak zarytými fandy, může Havran sloužit pouze jako detektivka s mystickými prvky.

A jak to tedy vlastně bylo? Poslední, šestá série Highlandera probíhala jako jeden velký konkurz na herečku pro hlavní roli ve spin-offu. Žádnou nenašli, a tak do pokračování obsadili Amandu. Ta se v průběhu šesti sérií objevovala nepravidelně, a většinou jen dělala nepořádek, a jako vedlejší zábavná postava sloužila dobře. 

A tady je potřeba začít hledat jeden z hlavních problémů – vedlejší postava je vtipná, dokud je vedlejší. Dosadit ji do hlavní role je komplikované, protože musí dostat osobnost, a v tomhle případě se osobnost Amandy změnila k nepoznání. Z nezodpovědné zlodějky, která se léta vyhýbala soubojům a obvykle nechala někoho jiného bojovat za ní, tady kosí zlé nesmrtelné, a bojuje se zločinem. Na začátku je ale vysvětleno, proč se tak změnila, i když blond přeliv na jejích vlasech působí dost nepřirozeně.

Další věc, která nejspíš vadí ortodoxním fandům je to, že Amanda dostane smrtelného mužského parťáka. Ženské hrdinky mají přece jen potíže seriál utáhnout a Elizabeth Gracen není nejsilnější herečka.

Tohle může vadit fanouškům původního seriálu, ale ostatním? Ani náhodou.

Highlander: Havran, má s původním seriálem opravdu společnou jen hlavní hrdinku, pravidla nesmrtelných a nesmyslné tahání mečů odnikud. Pokud ale i ten fanoušek přistoupí na pravidlo, že se dívá na kompletně jiný seriál, docela dobře se pobaví.

Osobně se řadím k lidem, kterého původní Highlander přestal po pár dílech bavit, viděl jen pár epizod, a přesto jsem si tenhle malý spin-off užila. Možná o to víc.

Navzdory všem předpokladům se Havran postupně zlepšuje. Kanadsko-evropská koprodukce seriál, podobně jako svého staršího brášku, rozsekla na půl, a druhá polovina se odehrává v Paříži. Od zhruba dvanácté epizody tak seriál dostává zcela jinou atmosféru, a i ti nesmrtelní jsou víc uvěřitelní na kontinentu, jehož historie je mnohem delší než kanadská nebo, v tomto případě, americká (Toronto tady supluje New York).

Kdyby tenhle seriál neměl v názvu "Highlander", možná by na tom byl líp. Postavy Nicka a Amandy se začnou rozvíjet od začátku, ale trvá, než si autoři ujasní, co vlastně chtějí s dějem a postavami udělat. Nick tak během prvních pár dílů odejde od policie, a později hlavně v Paříži se z jeho skautíka stává i dost povedený charakter, který bojuje s tím, že se jako smrtelník pohybuje ve světě nesmrtelných, dva z jeho nejlepších přátel jsou nesmrtelní, a že musí ctít jejich pravidla, i když do jejich světa tak úplně nepatří. Divák pak vnímá všechno jeho očima, takže Amanda je místy trochu v pozadí, ale to vůbec není na škodu.

Odříznutím se od původního seriálu si mohli jen pomoct, takže by možná i bylo lepší, kdyby zvolili postavu, která není s Highlanderem tak propojená. Amanda se tady snaží sekat dobrotu, a proč vlastně Nickovi o sobě vyklopí všechno už na začátku, se dozvídáme na samém konci série, který je překvapivý, ale díky sledování malých detailů v průběhu seriálu dávající perfektní smysl. Pokud jste kdysi zahlédli pár dílů na Nově hluboko v noci, z celého děje si moc neodnesete. Tady je potřeba to sledovat najednou, a dávat velký pozor.

Elizabeth Gracen v době natáčení bohužel trpěla několika problémy – jako bývalá modelka byla kdysi zapletena s ještě neznámým politikem Billem Clintonem, a během jeho aféry se to provalilo. Byla tak pod velkým tlakem, navíc měla doma manžela budižkničemu, který jí namluvil, že roli získala jen přes známosti, a její kolega jí chce seriál sebrat. Paul Johansson, netušící, co se děje, tak dostal za kolegyni hysterickou, paranoidní herečku, s níž si mimo plac vůbec nerozuměl a celé natáčení tak provázely rozbroje.

Na samotném seriálu to ale v případě jejich postav není vůbec vidět. Možná to naopak celé věci prospělo, protože mezi Nickem a Amandou létají jiskry, jejich dialogy mají šmrnc, a nebýt snahy tvůrců přiblížit seriál svému předchůdci otravnými dlouhými flashbacky do Amandiny minulosti, dost možná by z toho mohl být jeden z těch detektivních seriálů s rozdílnými hrdiny, mezi nimiž to jiskří, ale neustále se tam řeší otázka, jestli mezi nimi bude někdy něco víc. Flashbacky ale tady nejsou tak dlouhé jako v původním seriálu, a slouží jen jako vysvětlení, a jeden se dokonce odehrává v Praze roku 1968, což je velmi sympatické (a kupodivu si dali tvůrci práci se studiem dějepisu).

Je proto škoda, že seriál nepřežil první sérii. S přestěhováním do Francie se kvalita rapidně zlepšila, v seriálu se začaly vyskytovat zajímavé vedlejší postavy (jako nesmrtelný kněz, otec Liam či Nickův kamarád a zaměstnavatel Bert Myers), a Elizabeth Gracen si hlavně potom soukromý život uspořádala, Paul Johansson byl připraven i přes zdravotní komplikace pokračovat, a se závěrečným zvratem v poslední epizodě by seriál získal zcela jinou dynamiku.

Highlander: Havran je spin-off, který možná neměl být spin-offem, ale samostatně stojícím seriálem. Špatné načasování udělalo své (ať už v případě psychického stavu hlavní herečky nebo příliš časného vysílání po skončení originálu), ale koncept nesmrtelných pohybujících se po Zemi, je stále skvělý, a měl by se využít.

Fanouška originálního seriálu to asi moc bavit nebude a díry v ději ho určitě budou štvát. Ale jestli někdo hledá jen detektivní seriál s mystery prvky, pak by tomuhle malému, zapadlému seriálu měl dát šanci, a rozhodně vydržet těch několik úvodních dílů, které jsou, jak už to bývá u většiny seriálů, rozjezdové.

Samotnou mě Havran bavil víc, a hodně mě mrzí, že byl po jedné sérii zrušen. Když se někomu nebude líbit, počet 22 dílů dává možnost ho dokoukat a nikdy víc se k němu nevracet. Za zkoušku ale rozhodně stojí.

čsfd, imdb

Anděl Páně (Česká republika, 2005)

Anděl Petronel je každému na obtíž. Při pečení cukroví se plete pod nohy, u brány do Nebe nepustí dovnitř ani jeptišku, a sám o sobě si myslí, že je nedoceněný a vlastně lepší než ostatní. Pán Bůh se naštve a pošle ho na Zemi jako chudého mnicha, kde zůstane do chvíle, než přijde na to, co vlastně lidé chtějí a jací opravdu jsou.

Na Zemi ale zjišťuje, že není všechno tak, jak se zdá. Svou arogancí způsobí na dvoře místního hraběte pozdvižení, a všechno málem skončí špatně. Naštěstí má k ruce čerta Uriáše, který ho provází a pomáhá, aby do Vánoc bylo všechno v pořádku.

Anděl Páně  režiséra Jiřího Stracha je důkazem, že česká pohádka má ve správných rukách stále naději. Je natočena s lehkostí, nadhledem a humorem, který býval kdysi českým pohádkám vlastní. Tady ale scenáristka Lucie Konášová dodala něco, co je nezvyklé i na pohádky – hlášky. Petronel a Uriáš jsou výborná dvojice, která se hádá, popichuje, a do toho hází jednu vtipnou větu za druhou.

Film tak paradoxně pobaví dialogy víc dospělé, než děti, to ale neznamená, že by se u toho ratolesti nebavily. Pro ně je tu krásná a odvážná dívka, která si vezme svého vysněného prince, všechno dobře dopadne, zlo je potrestáno a dobro vítězí. Tedy, teoreticky.

I tady je porušen koncept pohádky, kdy jsou zlí účastníci potrestáni. Ti prostě dál žijí svůj život po svém, s tím, že se třeba i polepší. Anebo taky ne.

Nápad, zasadit úvodních zhruba deset minut do Nebe, je ošemetný. V Čechách, kde je se velká část lidí prohlašuje za nevěřící, se musí s nápadem o Bohu a Panně Marii, nakládat opatrně.

A i tady se to daří. Bůh má tvář a charisma Jiřího Bartošky, sype ze sebe moudra a bonmoty tak rychle, že by se za to nestyděl ani Morgan Freeman, a takový Oldřich Navrátil nebo Zuzana Stivínová v rolích "záporáků" jsou uvěřitelní lidé z masa a kostí, kteří mají svoje slabosti, ale nejsou to vyloženě zkažení lidé do morku kostí. Mají své důvody, proč všechno dělají, což jejich chování sice neomlouvá, ale dělá je uvěřitelnými.

Zuzana Kajnarová jako Dorotka a hlavní slečna v nesnázích je dostatečně pohádkově křehká, a David Švehlík nedělá ostudu svým hereckým rodičům, když dokáže ustát jiskrný dialog mezi Trojanem a Dvořákem, a to také s pomocí scénáře, který i jemu připravil pár pěkných scén.

Prim ale hrají Ivan Trojan a Jiří Dvořák. Ti jako by vypadli z nějakého "buddy movie", kde Trojan hraje suchara a Dvořák si z něj dělá celou dobu legraci. Petronelův osobní vývoj je uvěřitelný, i díky Uriášově pomoci, protože pozná, že není jen dobro a zlo, ale že existují i hranice mezi tím. Bez těch dvou by z toho asi vznikla jen obyčejná pohádka, jakých se točí ročně plno, ale to už dnes naštěstí nemusíme řešit, protože Dvořák s Trojanem tam jsou a to je hlavní.

Režisér Jiří Strach by měl konečně dostat pořádné peníze na natočení libovolného žánrového filmu. Anděl Páně (nebo například Ďáblova Bible) dokazují jeho schopnost pracovat s herci, scénářem, ale hlavně objevil i to, čemu se říká střih. Anděl Páně má kostru příběhu, jednotlivé scény navazují, nejsou násilně useknuté, a navíc je i vidět, že Strach pochopil nutnost občas pohnout s kamerou a nenechat dva herce se jen tak vykecávat, ale i přidat nějakou tu akci. Objeví se dokonce zpomalovačka, a to ve vhodnou chvíli, a podtrhne událost, která se v dané scéně odehrává.

Zkrátka a dobře, tohle je pohádková verze "za málo peněz hodně muziky". Bohužel, nedostatek peněz se projevuje hlavně na scénách z Nebe, kde jsou namalované obláčky, jeden oblouk a jakýsi přístřešek, což by sice slušelo televizní pohádce v neděli po obědě, ale ne do kina. Je to docela škoda, protože Andělu Páně by  správná "epičnost" rozhodně slušela. Takhle zůstává jen u té české malebnosti, a do světovosti velký kus chybí. Ani na komparz nezbyly peníze, a tak se ve vesnici nebo na svatbě rojí všehovšudy deset lidí, kteří si ještě dost možná za kamerou mění kostýmy, aby mohli oběhnout kolečko jako někdo jiný.

Hudba Miloše Boka hodně věcí zachraňuje, takže i když se při přípravě svatební hostiny pohybují po síni dva lidé, mají k tomu burácivý doprovod.

Anděl Páně je ta pravá pohádka na Štědrý večer. Je škoda, že Česká televize natáčí každý rok originální pohádky přímo do televize, které nejsou zábavné ani k večeři, a tenhle klenot (na dlouhou dobu bohužel poslední), nechává běžet odpoledne nebo až další sváteční dny.

Pokud někdo není pohádkový, nebo je zarytý ateista, tak se může na Anděla Páně v klidu podívat. Oba tábory těchto odpůrců dostanou hlavně příjemnou a vtipnou zábavu, s velkou dávku nadhledu a ještě větší náloží vánoční atmosféry. A to v jakoukoliv roční dobu.

čsfd, imdb

Jumanji (USA, 1995)

Alan Parrish najde v roce 1969 na staveništi hru jménem Jumanji a odnese si ji domů. Jako syn bohatého průmyslníka to má ve škole těžké, a tak má jen jednu kamarádku, Sarah. S tou se pustí do hraní Jumanji, jenže netuší, že hra sama za sebe myslí a na hráče posílá těžké úkoly. Najednou z ní vyskakují netopýři, krokodýli a moskyti, a když Alan po jednom hodu kostkou uvnitř hry zmizí, Sarah uteče a Alan zůstane uvězněný uvnitř hry v džungli, než na kostkách někdo hodí pětku.

O 26 let později do bývalého domu Parrishů přicházejí Judy a Peter, jimž se zabili rodiče, a do města se přistěhovali se svou tetou. Ti hru najdou, a stejně neznalí pravidel, ji začnou hrát. Peter tak přivede zpět Alana, který je nucen hrát dál, protože hra se musí dohrát, aby všechno zmizelo. Jumanji totiž začíná dělat problémy i mimo dům, a způsobuje ve městě chaos. Děti a Alan musejí jen přivést do hry ještě Sarah, a pokusit se Jumanji dohrát, než bude příliš pozdě.

Popis filmu zní dost komplikovaně, ale to jen proto, že se odehrává ve třech různých časových obdobích. Jedná se ale o rodinný film, tak na něm není nic nepochopitelného, jen se toho děje najednou hodně. Úvod a přestavení postav a hry samotné zabere zhruba dvacet minut, a to je dost času na to, abychom začali sympatizovat s postavami, a přáli jim štěstí.

Jumanji je příjemný fantasy rodinný film, na který se dá po čase podívat znovu, protože zkrátka baví. Při prvním shlédnutí je i dostatečně napínavý, protože nikde nevíme, co ze hry vyleze jako dalšího a jaký to bude mít efekt na postavy a děj samotný.

Celkem jednoznačně daná zápletka a cíl – musíme to dohrát – se komplikuje, když přes neustálé zásahy hry samotné mají naši čtyři hrdinové problém si v klidu sednout a jednoduše hrát. Několikrát o Jumanji přijdou, a jak se děj žene vpřed, cíl se zdá víc a víc vzdálený.

Samozřejmě nejde neustále vymýšlet nové a nové problémy, vylézající ze hry, ale kupodivu to není stereotypní, protože možnosti jsou téměř neomezené (jen se musejí udržet v rámci toho, co by mohlo být v divoké džungli). Dohrání hry samotné je pěkně zvládnuté a je opravdu vyvrcholením všech snah, a to ve chvíli, kdy už se situace zná beznadějná. Jumanji není totiž jen hra – zvířata a rostliny z ní vypadávající jsou skutečné, takže se naši čtyři odvážlivci můžou utopit, být sežráni, zastřeleni nebo se sami stát součástí džungle.

A nebýt tohle film pro děti, v samotném závěru bychom se možná i o postavy opravdu báli.

Čtyři hlavní postavy jsou to, co drží zápletku pohromadě, protože jsou celou dobu na očích.Chovají racionálně, nepanikaří, každý přispěje svým dílem a dokonce tu funguje i něco jako dysfunkční rodina – bez toho, abychom poznali, kdo jsou rodiče a kdo děti. Alan po 26ti letech v džungli postrádá jistou fázi života zvanou dospívání, Sarah kvůli zmizení Alana strávila svůj život po psychiatrech a Judy s Peterem se vzpamatovávají ze šoku po ztrátě rodičů. Vzájemně si tak dělají rodiče, sourozence a přátele s tím, že Alan a Sarah jsou samozřejmě něco víc, než jen přátelé, ale nemají moc čas jeden druhémi věnovat.

Obsazení se povedlo tak, aby se všichni doplňovali přesně jako postavy. Robin Williams jako dospělý Alan se dokázal do kůže dvanáctiletého kluka, který musel rychle vyrůst, dostat bez problémů a je vidět, že si tohle "vydělávání si na nájem" patřičně užil. Sarah hraje Bonnie Hunt, která v posledních letech přesedlala na namlouvání animáků, ale měla populární talk show a pozornější divák si ji bude pamatovat třeba z filmů o bernardýnu Beethovenovi. Její Sarah je ze čtveřice zdaleka nejdospělejší, ale jako poněkud nervově labilní není zrovna mateřský typ. Judy má tvář malé Kirsten Dunst, a je správně zranitelná i frackovitá. Petera hraje neznámý Bradley Pierce, který není ani protivný, ani ufňukaný a zkrátka je to sympatické děcko. A je to on, kdo v jednu chvíli může prolomit hranici mezi filmem a divákem, a podívá se přímo do kamery, které má být velmi úsměvné pomrknutí do kamery.

Problém u Jumanji tak způsobuje režisér rutinér Joe Johnston. Chráněnec Stevena Spielberga netočí úplně špatné filmy, jenom jim vždycky nedá nic navíc. Samozřejmě Jumanji není nějaký obrovský blockbuster, ale i přesto se nejde zbavit dojmu, že tohle mohlo být o tolik víc. Možná mu také svazovalo ruce to, že je Jumanji rodinná zábava, u níž se musí bavit všichni a není tak místo na experimenty. Děti se určitě budou místy bát a dospělí se nebudou nudit, jenom tomu chybí to pověstné "něco navíc", co by Jumanji odlišilo od tuctu podobných rodinných taškařic.

Závěr funguje výborně, i když s malým "ale", které každého nejspíš napadne, a také se o hře samotné nedozvíme vůbec nic. Jen to, že se sama chce nechat najít, ale kdo ji vytvořil a proč, to zůstává tajemstvím – ovšem zrovna tohle není nezbytně na škodu.

Pokud ale divák nehledá nic navíc, tak mu Jumanji poskytne přesně to, co hledá – zabavení na zhruba hodinu a půl, v níž hodně vtipně utíká splašené stádo přes křižovatku na zelenou, opice jezdí na motorce a masožravá kytka si pochutnává na policejním autě.

Náhlé nutkání jít prozkoumat hry schované ve skříni se sice nedostaví, ale pobaví určitě.

čsfd, imdb

Iron Man (USA, 2008)

Tony Stark dodává americké armádě všechno od ručních zbraní až po bomby. Jeho život je plný večírků, krásných žen a rychlých aut. Je ale také extrémně inteligentní, a cokoliv umí postavit jen s krabičkou náhradních dílů. To mu také zachrání život. Po uzavření úspěšného obchodu v Afghánistánu, je vojenský konvoj, v němž cestuje, přepaden a on sám těžce zraněn a unesen. Když po něm teroristé chtějí postavit jednu z jeho nových zbraní, rozhodne se improvizovat a postaví si kovový oblek, díky němuž uteče. Několika měsíční věznění, smrt přítele, a hlavně jeho zbraně v nesprávných rukou, mu otevřou oči a svého původně improvizovaného obleku se rozhodne využít k nápravě toho, co svou nevšímavostí předtím způsobil. Stává se z něj Iron Man.

S The Avengers za rohem by bylo fajn posvítit si na toho, který to celé začal. Marvel je vedle DC Comics nejznámější komiksové impérium. Práva na své superhrdiny prodali kdekomu, a tak jim toho zdánlivě moc nezbylo.

Tedy, současní Avengers jsou silná značka, ale se Spidermanem či X-Men patřící jiným studiím, se dost těžko mohl najít dost silný superhrdina, který by zaujal i zámořské publikum.

V Marvelu to ale riskli, a rozhodli se pro muže v brnění.

Hodnotit zpětně první reakce na toto oznámení už dost dobře nejde, ale při jméně Robert Downey Jr., který se tou dobou čerstvě vyhrabal ze své třetí odvykací kůry, a jméně režiséra, majícího na svém kontě jen několik průměrných filmů, ohlášení Iron Mana nebudilo velkou důvěru.

To vše se změnilo ve chvíli, kdy se Iron Man dostal do kin. Komiksový hrdina, spoustě lidí naprosto neznámý, nově nakopl zájem o komiksové filmy, oživil kariéru Downeyho a Favreaua vynesl na vrchol režisérských seznamů.

A přitom je ten film tak jednoduchý, až je téměř dokonalý. Jon Favreau měl při tvorbě tohoto prvního, čistě Marvelovského počinu volnou ruku. Marvel Studios se už tehdy nechalo slyšet, že by chtělo někdy natočit celé The Avengers, a nemohli si přát lepší start.

Film vlastně stojí na dvou pilířích – Robertu Downeym Jr. a Favreauově vědomí, že v jednoduchosti je síla. Favreau není nejsilnější režisér, a tady si to ještě uvědomoval natolik, aby se nepouštěl do žádných velkých kousků. Akce tu je, ale jde spíš o dvě větší akční sekvence, prokládané tu a tam malým výbuchem. Iron Man je především příběh o zrození hrdiny se vším všudy. Jen málokde se podařilo dát superhrdinovi takový postupný a uvěřitelný vývoj, sledovaný od úplného počátku, jako tady.

Po výbušném představovacím úvodu strávíme s Tony Starkem dvacet minut  v jeskyni, kde s pomocí afghánského lékaře Yinsena najde na prahu smrti důvod k životu. Následně ho sledujeme, jak si doma staví oblek a uzavírá se do svého světa. Konečná akce, která se v takovém filmu čeká, je možná trochu náhlá, ale po zpětném ohlédnutí není nijak rušivá.

První Iron Man je film o tom, jak se z Tonyho Starka stal Iron Man. O nic víc v něm nejde a vůbec to nevadí. Vzhledem k roku vzniku bylo potřeba několika změn, a tak se Vietnam změnil na Afghánistán, a z otevřeného "nehlídáme si, kam naše zbraně putují a je nám to jedno" tématu se stalo trochu odstrčené téma, které tolik neprovokovalo, přesto ale každý divák pochopí, že prodávat zbraně oběma stranám se nedělá.

Každý komiksový hrdina má nějaké šrámy na duši, ale Tony Stark je úspěšně skrývá. Má všechno, co si může člověk přát – úspěšnou firmu (kterou založil jeho otec), obrovský dům s bazeném a garáž velkou jako několik bytů průměrně vydělávajících lidí dohromady. Tony je vlastně hajzlík, ale přesto v něm vidíme člověka, kterého bychom i přes jeho neduhy měli rádi, ale kterého nikdo kromě jeho věrné asistentky Pepper pořádně nezná. Většinu emocí poctivě skrývá, a poté, co jim dovolí na chvíli vyplout na povrch ve špinavé jeskyni, je tam také nechá, včetně několika špatných vlastností, a vrací se domů očištěný o některé zlozvyky, ale s tím, že to nejlepší v něm zůstává.

Přesto nevidíme temného, zmučeného hrdinu typu Bruce Waynea, ale stále stejného člověka, který jen prošel životní lekcí, kdy si uvědomil, že není všechno zlato, co se třpytí.

Favreau s vědomím, že má v ruce extrémně oddaného, charismatického a talentovaného herce, na Downeym staví každý záběr, a když se na chvíli vytratí, film ztrácí tempo. Kdoví, jak by to vypadalo, kdyby tu roli hrál někdo jiný. RDJ ale Iron Mana vzal, a s celou postavou utekl tak daleko, že ho jednou bude někdo těžko dohánět. Podobným úspěchem se může dnes chlubit jen Hugh Jackman s Wolverinem. Většina ostatních herců bylo v jiných sériích dávno přeobsazeno, a noví X-Men mohli fungovat jen díky tomu, že postavy byly o třicet let omlazeny, čili se výteční herci jen doplnili, a skvěle navázali na své předchůdce-následovníky (ano, řeč je o Stewart-McAvoy a McKellen-Fassbender v rolích profesora Xaviera a Magneta).

Jen málokterý fanoušek si dnes dovolí pochybovat o perfektním castingu v případě Downeyho, a ten si byl situace vědom, a dal roli vše – a to natolik, že nově vzniklé komiksy se jeho stylizací inspirují.

Iron Man se nebere moc vážně a to mu dodává na svižnosti - je tu Tony a jeho flirtování/dohadování s Pepper Potts (překvapivě dobře obsazená Gwyneth Paltrow, původně vzbuzující větší pochybnosti než herec s režisérem dohromady), pár vtipných scén mezi Tonym a Rhodeym (tady ne už moc dobře do role padnoucí Terrence Howard), a pak Tonyho stavba a zkoušení prvního obleku, kdy mu dělají společnost jen domácí počítač Jarvis (namluvený Paulem Bettanym) a robot, jehož si postavil jako kluk. Tonyho mentor a záporák Obediah Stane s tváří Jeffa Bridgese není už moc dobře vyprofilovaný, ale jeho změna je postupná a závěrečné "zcvoknutí" není tak náhlé, jak někdo tvrdí.

Někomu může vadit trochu povrchní dojem z toho všeho, ale Iron Man se dokáže dostat pod kůži svou lehkostí, tempem (a to má dvě hodiny), vtipem, a hlavně hercem v hlavní roli, který za ní asi dodnes děkuje své šťastné hvězdě.

Podstatnou roli hraje i hudba Ramina Djawandiho, který je dnes známý vytvořením hudby k seriálovému hitu Hra o trůny. Napsal hudbu přesně padnoucí k rytmu filmu a také postavě Tonyho – jde o mix rocku, až metalu, bez dunivých orchestrálek. Ne každého tento druh hudby osloví, ale je součástí úspěchu.

Jak dopadnou The Avengers se teď ještě neví. Určitě budou mít úspěch a rozhodně za něj z velké části můžou vděčit tomuhle chlápkovi v plechu, kterému musela bouchnout jeho vlastní bomba pod autem, aby si uvědomil, že "s velkou silou přichází velká odpovědnost". To sice patří úplně jinam, ale tahle  Spideyho formulka se hodí na každého komiksového hrdinu – a na Iron Mana dvojnásob.

P.S. K Iron Manovi vyšla v Čechách výjimečně chutná DVD verze s dvěma disky, které obsahují vše od pre-produkce až po premiéru, včetně nepovedených záběrů či Downeyho přípravy na roli.

čsfd, imdb

Koření života (No Reservations, USA, 2007)

Kate je skvělá, sebevědomá šéfkuchařka v jedné z nejlepších restaurací v New Yorku. Má své priority určené, nevede osobní život, ale vaření je pro ni povoláním i koníčkem. Navštěvuje terapeuta, kterému vaří, protože doma nemá nikoho, kdo by její jídlo chutnal, ale se svým životem je spokojená. Když se ale její sestra zabije v autě a ona se najednou musí postarat o malou neteř, vše se jí převrátí naruby. Naštěstí je tu sympatický kuchař Nick, který jí s receptem na život rád pomůže.

Recept na život. Tak by se dal také film nazvat. Kate je spokojená s tím, co má, protože si ho nijak nekomplikuje, ale osud má jiné plány. Koření života je prvoplánová romantika s příchutí dramatu, a s tím potřeba do něj jít. Kate a Nick najdou společné štěstí, a desetiletá Zoe se naučí žít s tetou, kterou příliš nezná, a která je zpočátku málo mateřská.

Režisér Scott Hicks se nepouští do nějakých velkých eskapád, a snaživě balancuje na hraně dramatu a romantiky, kdy se občas jedna nebo druhá půlka táhne déle, než by měla.

Nevyrovnané tempo ale přece jen zachraňuje vynikající hudba Phillpa Glasse, herecké obsazení a práce s kamerou, kdy zajímavé snímání Kateina bytu nebo kuchyně vyvolává pocit domáckosti. Vlastně také proto, že se film až tak moc jinde neodehrává a kuchyně je srdcem nejen filmu, ale hlavě světa všech hlavních postav.

Kate si musí uspořádat život, a tak vezme malou Zoe do své kuchyně, kde dívka nalezne něco, co jí baví a zapomíná tak na tragicky zemřelou matku. Nick je oproti upjaté Kate příjemné spontánní a sympatický, a díky tomu všemu ústřední trojka funguje skvěle.

Je jasně vidět, proč si Catherine-Zeta Jones tuhle roli vybrala – Kate je výborně propracovaná postava, jež projde vším, od chladného pragmatismu až po lásku k muži a dítěti.

Sama herečka podává nejlepší výkony tehdy, kdy Kate péruje své podřízené, protože právě v té chvíli je kupodivu nejpřesvědčivější.

Aaron Eckhart je sympaťák už od pohledu, a tak tady máme jeho Nicka, který je pravým protikladem Kate. Stejně jako Kate jídlo miluje, ale nebojí se dát si obyčejné nudle s omáčkou nebo pizzu, a rozdávat svou lásku k jídlu a životu na všechny strany.

S trochou nadsázky se dá říct, že oběma jim vítr z plachet ukradla Abigail Breslin, která ve svém věku dokázala očima a výrazy říct víc, než kdejaký dospělý herec padesáti větami. Její scény s Catherine-Zeta Jones jsou výborné, a docílila toho, že nepůsobí jako fracek, ale naopak s ní cítíme její ztrátu. Jako dítě, které se neumí se ztrátou matky vyrovnat, v sobě, podobně jako její teta Kate, emoce zadržuje a tím je malá Zoe srdcem celého filmu. Emocionálním vývojem tak neprochází jen Kate, ale i její neteř.

V restauraci se to samozřejmě hemží mnoha postavami, nejvýrazněji asi do děje zasahuje Patricia Clarkson jako majitelka restaurace a šéfka Kate. Navzdory malému prostoru dokonale naviguje ostatní postavy kolem sebe, a jako majitelka restaurace chce dbát hlavně na spokojené zákazníky a svůj výdělek. Není záporná ani kladná postava, ale představuje normálního člověka, který je svědkem smutné události, odehrávající se u člověka, s nímž pracuje, ale nemá s ním nijak blízký osobní vztah.

Vlastně všechny postavy pohybující se v Kateině okolí, i když mají často jen pár vět, působí normálním dojmem. Nejsou tu karikatury, typičtí hláškaři nebo přicmrndávači. Je jasně stanoveno, že tohle je příběh Kate, Zoe a Nicka a od toho diváka nic neodvádí.

Koření života je obyčejný film na sobotní večer. Je pohodový, příjemný a pohladí po duši.

A také při něm člověku pořádně vyhládne.

čsfd, imdb

Mad Dogs (Velká Británie, 2011)

Čtyři přátelé, Baxter, Woody, Quinn a Rick přijíždějí na Majorcu na dovolenou. Přijali pozvání od kamaráda Alva, který ale na rozdíl od nich vlastní velký dům, jachtu a má spoustu peněz. Zatímco se tito čtyři muži, na něž už doráží krize středního věku, snaží překonat rozpory, které v uzavřeném prostoru prosluněného španělského ostrova vyplouvají na povrch, Alvo se začíná chovat podivně. Má zvláštní schůzky a telefonáty, a když je vytáhne na loď, která je očividně kradená, čtyři zmatení přátelé už vědí, že je Alvo zatáhl do maléru a jejich problémy tím teprve začínají…

Mad Dogs je tradiční britská seriálová škola. Není z produkce BBC, ale Sky, a nebýt nápisu na začátku, tak by nikdo nepoznal rozdíl. V Mad Dogs se sešla herecká televizní špička, a ačkoliv příběh sám o sobě není nijak originální, zpracováním ční nad průměrem.

Dvě série, každá s pouhými čtyřmi epizodami, dávají dost prostoru pro vývoj postav, zamotání příběhu, ale na druhou stranu eliminuje zbytečné natahování. Pilotní díl je představovací, a končí zvratem, který určí směřování čtyř hlavních postav a celého příběhu.

Baxter, Woody, Quinn a Rick jsou totiž rovnocenné postavy od samého začátku. Nikdo z nich není hlavní, každý má co nabídnout, nikdo netrčí nad ostatními. Rozdílné charaktery všech vytvářejí konflikty a dynamiku, která se mění a zároveň posouvá děj.

Ústřední čtveřice jsou na začátku muži středního věku – Baxterovi se právě rozpadlo manželství a žena mu sebrala všechno, co měl. Woody se vyhrabal ze závislosti na alkoholu a je nezaměstnaný. Quinn je rozvedený a s dětmi se moc nevídá. Rick je sice poměrně šťastně ženatý, ale visí nad ním neustále pochybnosti o tom, jestli si vlastně také nelže a rozhodně nepůsobí spokojeným dojmem.

Právě díky těmto postavám dokážeme sledovat zápletku o tom, jak se z obyčejných lidí stávají zločinci. A ačkoliv zločinec není to pravé slovo, tak hromadění mrtvol kolem nich, kradení peněz a útěk z jednoho španělského ostrova na druhý, jim na nevinnosti nepřidá.

Samozřejmě, stále se ze všeho chtějí vymotat, ale jejich nezkušenost, zmatenost a svědomí, jim nedovoluje všeho jen tak nechat a odejít. Jejich poctivost je minimálně dvakrát málem stojí život.

Obě série, ač mají po čtyřech epizodách, jsou odlišné. První sází hlavně na atmosféru. Vše se odehrává v prostoru vily, která patří Alvovi, kolem níž se motá několik dalších postav, o nichž nevíme, kdo jsou, jaké mají motivy, a nebýt jedné mrtvoly zahrabané na dvoře, dost možná by se dalo i pochybovat o tom, že se vůbec něco děje. Pomalejší rozjezd je vykompenzován trochu přemrštěnou poslední epizodou, která ovšem končí otevřeně, a nás tak zajímá, co bude dál.

Druhá série přesouvá děj jinam, a najede na schéma "v nesprávnou dobu na nesprávném místě". Díky absenci úvodu a představovaček můžeme skočit rovnou do děje, který je tu přímočarý, schéma je tu také jasnější a celkově je tempo vyrovnanější. 

Celou dobu ve vzduchu visí lehký náznak nadsázky a absurdna, ale ve smyslu, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Celý herecký ansámbl si navíc perfektně sedl – John Simm, Philip Glenister, Marc Warren a Max Beesley jsou sehraní, a samozřejmě skvělí. Chápou, že tu jde o týmovou hru, a protože se až na výjimky vyskytují na obrazovce celou dobu spolu (sem tam ve dvojicích), nesnaží se jeden druhého přehrát, ale naopak se doplňují.

Baxter, ztvárněný Johnem Simmem, je tak trochu ztracený a nejistý, ale odmítá to dát najevo, a kompenzuje to určitým náznakem arogance, která se ale postupně ztrácí a zůstává tak obyčejný soused odvedle, který si umí zachovat chladnou hlavu, když jde do tuhého.

Philip Glenister hraje Quinna jako tvrďáka, kterého nic neporazí, je mu všechno jedno a celou věc bere zdánlivě nejlépe. Chvíle, kdy mu v očích probleskne strach nebo je ponechán jen sám sobě, jsou jeho nejlepší scény.

Marc Warren dodal Rickovi dost zranitelnosti a jako jediný ze všech se má k čemu vrátit, a rozhodně není pro krizová řešení, která jsou často za hranicí zákona. Je tak trochu jejich svědomím, které se ale příliš často nechá zviklat na druhou stranu.

Max Beesley je sympaťák a jeho Woody je taky člověk, kterého by chtěl mít každý za kamaráda. Stojí za svými rozhodnutími, ale umí dělat kompromisy a své přátele podporuje, i když to pro něj osobně znamená problémy.

Ben Chaplin jako Alvo, který všechny dostane do maléru, je správně nevyzpytatelný a nepředvídatelný, nemá ale nakonec moc prostoru na to, aby Alva rozehrál tak, jak by si zasloužil.
V Mad Dogs je samozřejmě i řada vedlejších postav, ale ty přicházejí a odcházejí, a naši čtyři hrdinové zůstávají pořád sami, několikrát i proti své vůli, a to jen proto, že to okolnosti žádají.

Nejlepší věcí na celém seriálu je právě vývoj postav a jejich vztahů. Z rozhádané čtveřice z úvodní epizody se stává tým čtyř lidí, kteří na sobě závisejí, a věří si.

Prostředí Španělska, kde je všechno prosluněné a spokojené, má také své kouzlo, protože je to v ostrém kontrastu s tím, co se děje a spíš než přátelské teplo vnímáme dusivé horko.

Mad Dogs určitě není dokonalý seriál, ale je sakra dobrý (dostal nominaci na televizní cenu BAFTA 2011 pro nejlepší dramatický seriál). Má pár hluchých míst, a trvá delší dobu, než se rozjede. Přes pár zakopnutí jde ale o příjemnou podívanou, která se dá se brát jako seriálová jednohubka nebo stálice, na niž se můžete po čase podívat znovu. To už si musí ale každý rozhodnout sám.

čsfd, imdb