sobota 5. března 2011

Toy Story (USA, 1995)

Kovboj Woody je nejoblíbenější hračka malého Andyho. Mezi ostatními hračkami má tak významné postavení, všichni ho poslouchají a on se rád stará o jejich bezpečí. V den Andyho narozenin se ale stane něco, s čím Woody nepočítá. Do jejich malého společenství přibude hračka astronauta, Buzze Rakeťáka. Ten Woodyho ihned vystřídá na pozici oblíbené hračky, a aby toho nebylo málo, Buzz si vůbec není vědom toho, že je hračka. Všechny tak ohromuje svým laserem, vesmírným velitelstvím a hlavně přirozeně přitahuje pozornost, což Woodymu vadí. Woodyho postupně začíná žárlit a ve slabé chvilce nechtěně způsobí, že Buzz vypadne z okna. Ostatní hračky se domnívají, že to udělal schválně a Woodymu tak nezbývá nic jiného, než jít Buzzovi na pomoc…

O prvním Toy Story se říká, že změnil pohled, jakým se dnes díváme na animované filmy. Zavedl do praxe nejen počítačovou animaci, jak ji v současnosti známe, ale navíc představil i příběh, který je pro celou rodinu. Dal pojmu „rodinný film“ nový význam. V Pixaru už tehdy věděli, že i dospělí se rádi podívají na pohádky, ale klasika (leč krásná a perfektní) už tolik netáhne a dospělí chodí na animované filmy čistě jen v doprovodu svých dětí. To změnili nápadem přivést na svět Buzze a Woodyho, kteří, ač hračky, mají i krásně lidské vlastnosti, v rámci rodinného filmu nejdou daleko pro ostřejší reakci a hlavně, začali už tady svůj film plnit narážkami, kterých si všimnou jen dospělí. Narážky na další filmy byly výraznější až u o čtyři roky mladšího pokračování, ale postupně ho u svých dalších filmů vytlačili do velmi nenápadné linky. Naopak u DreamWorks se natolik inspirovali, že na celém „vykrádání“ postavili celé filmy a série (Shrek se úplně vydal z nápadů, naopak Jak vycvičit draka byl originální film, což naznačuje, jakou cestou by se měli v DreamWorks vydat, pokud chtějí kouzelníky z Pixar porazit).
Konkurenci nepomáhá ani fakt, že Pixar je s animací o několik let vpředu a už u první Toy Story (která je v porovnání s Toy Story 3 samozřejmě pořád jinde) byl patrný velký smysl pro detail.  Když například v jednom záběru leží na zemi nějaká věc, je tam i v záběru následujícím, přičemž se jí postavy musejí vyhýbat a nějak na ni reagovat. Smetí, prach, listí, to všechno už tu (leč v méně propracované) verzi je, a odlišuje tak tenhle animák od jiných, sterilních příběhů (ve smyslu scénáře i animace), kde pro tyto detaily není místo.

Toy Story také začalo v plné míře obsazovat velké hvězdy. Woodyho tak v originále mluví Tom Hanks, Buzze „Kutil“ Tim Allen. Dnes je zcela běžné, že si vytížení herci odběhnou do Pixaru či DreamWorks namluvit nějakou postavičku, aby si tak mohli ke svým resumé přidat účast ve stále oblíbenějšího žánru. Animovaný film dnes díky Toy Story už není jen výsadou pro děti. Po Vzhůru do oblak nebo aktuálně Toy Story 3 je téměř škoda, že trend „zavděčit se celé rodině“ přetrvává, protože vidět například novou verzi Farmy zvířat v Pixarovském pojetí by mohl být skvělý zážitek.

Toy Story totiž už mírně naznačuje to, co několik let po jejím uvedení následovalo. Animovaný film už nejsou jen pobíhající postavičky, odříkávající text, případně doplněný o písničky. Tady se nezpívá, zato se tu už využívají filmařské postupy jako u běžného filmu – hororová atmosféra, kdy jsou Woody s Buzzem uvězněni v domě souseda, který má ve zvyku hračky ničit, rozebírat a odpalovat, je dokonale vytvořena s pomocí bizarních částí různých hraček, tmy či světla poskytovaného jen obyčejnou baterkou. Hračky nejsou ploché „hurá, hurá“ postavy, ale mají víc osobnosti, než postavy v leckterém hraném filmu. Woody je od počátku prezentován jako šéf, jehož ostatní hračky respektují, a který je nade vše věrný Andymu, ale na druhou stranu své postavení „hlavní hračky“ nerad opouští, když se na scéně objeví Buzz. Po velkou část filmu tak působí až sobecky a skoro „padoušsky“, aby nakonec Buzze přijal nejen jako sobě rovného, ale našel v něm navíc dobrého kamaráda.

První film je vlastně sólem hlavně pro Woodyho s Buzzem. Ostatní hračky jako Rex nebo pan Brambůrek (ještě bez paní Brambůrkové), tu nemají moc co nabídnout, ale zase reagují přiměřeně jako obyčejné společenství jakýchkoliv jiných myslících bytostí – jsou hašteřiví, pochybují, jde jim o vlastní bezpečí, mají různé názory. Přesto se pozornost upírá hlavně na Woodyho a Buzze, jejichž vztah bude v dalších dílech klíčový a my ho tady sledujeme od samého počátku. Woody Buzze nemůže vystát hlavně proto, že je to moderní hračka. Ukazuje tak to, čemu čelí všechny děti (a jejich hračky). Obyčejná hračka (v tomto případě kovboj s táhlem, díky němuž mluví), je vystřídána hračkou méně „měkkou“, ale za to svítí, a má víc tlačítek. Naštěstí je Andy svému oblíbenci věrný, a z počátečního nadšení nakonec najde rovnováhu, a oba má rád stejně. To je, mimochodem, další velká přednost Toy Story. Lidské postavy tu ještě nepůsobí tak reálně jako dnes, a Andy je vidět pouze v několika záběrech. Často slyšíme jen jeho hlas a je v několika důležitých scénách, ale přesto je hybatelem celého příběhu. Kvůli Andymu se to všechno děje. Woodyho jediný cíl je  dostat se zpět k Andymu. A to nejen z důvodu stěhování, na které se hračky připravují několik týdnů a Woody tak musí Buzze donutit přistát tvrdě na zemi, aby Andyho stihl, než mu zmizí nadobro, ale také proto, že jako Andyho hračka k němu cítí povinnost a lásku.
Sledovat to celé z pohledu hraček je poměrně fascinující, protože na ně po pěti minutách přestaneme nahlížet jako na hračky.
Když Buzz zjistí, že není astronaut, ale jen obyčejná hračka, prochází dokonce i něčím, co by se dalo nazvat krizí identity a nahlas přizná, že má depresi a je jen na Woodym, aby ho přesvědčil o tom, k čemu jako hračka je a proč ho Andy potřebuje.

V českém znění Woodyho ve všech třech dílech mluví Michal Dlouhý, v prvním díle pak Buzzovi propůjčil svůj hlas Pavel Soukup. Dabing, ostatně jako u ostatních animovaných filmů, je povedený, i když samozřejmě Dlouhý a Hanks mají hlasy úplně jiné a i různé „hlášky“ jsou do češtiny trochu upravené. Ale rozhodně poslech dabingu diváka nepřipraví o nic, naopak si může ještě všímat detailů už tady tolik vymazlené animace.

středa 2. března 2011

Jaké bylo letošní předávání Oscarů?

Jedním slovem – nuda. Pokud jste se nechali nalákat vtipnými ukázkami z příprav moderátorů a lehce se zatetelili nad seznamem předávajících, a zůstali kvůli tomu vzhůru v noci z neděle na pondělí, pak jste asi zažili podobné zklamání jako já.
Pokud byl loňský ročník poněkud sterilní, letošní pokus o omlazení krutě nevyšel. Producenti chtěli zaměřit pozornost na mladé diváky, ale to by musely být nominované trochu jiné filmy (jen jedna nominace pro Tron: Legacy), a byla to jednoduše legrace, nemuseli by vymýšlet experimenty. Místo toho angažovali mladé herce, kteří prokázali, že dobrý herec nemusí být nutně i dobrý moderátor (čestná výjimka je Hugh Jackman).
Anne Hathaway a James Franco rozhodně nepůsobili jako sehraný pár, a hlavně James Franco vypadal, že se ho celá věc vůbec netýká. Už ve chvíli, kdy nakráčel před diváky s telefonem v ruce, bylo jasné, že stráví víc času na twitteru než s diváky u obrazovek a v sále.
Anne se pak snažila kompenzovat za spícího (a pravděpodobně sjetého) Franca, a působila až příliš uječeně a snaživě, ale z dvojice rozhodně vyšla líp a ukázala, že s lepším partnerem (nebo sama!) by to zvládla na 100%.
Nebylo by fér letošní nudu svalovat jen na moderátory. Ti, kdo jim napsali tak nevtipný a křečovitý materiál, by zasloužili minimálně plácnutí přes prsty.
Pardoxem bylo (a nechtěné šlápnutí vedle), že během přenosu neustále někdo upozorňoval na Hugh Jackmana sedícího v první řadě, a když v polovině přenosu vplul na pódium Billy Crystal, sklidil potlesk ve stoje – nejspíš i proto, že diváci doufali, že zůstane a přenos domoderuje.
Sandra Bullock a Kirk Douglas pak ukázali, jak má vypadat pravá filmová hvězda před mikrofonem. Facku si pak zaslouží hlavně režisér a scénáristé večera, protože v In Memoriam průřezu opět vynechali pár jmen a ukázky všech deseti nominovaných filmů na nejlepší film roku postrádaly byť jen náznaky toho, že jde opravdu o deset filmů. Všechno se podřídilo filmům Králova řeč a The Social Network, přičemž z Toy Story 3 se objevily asi jen tři krátké ukázky.
K jednotvárnosti přenosu přispěla i naprostá předvídatelnost výsledků. A až na pár překvapení v podobě režiséra nebo filmu roku (ačkoliv upřímně, kdo to nečekal?), si pro sošky došli všichni čtyři herci, kteří sbírali i Zlaté Glóby a těch deset dalších cen, které se předávají před samotnými Oscary.

Ale aby to nebyla jen samá kritika – scéna byla opravdu fantastická, a úvodní průřez s Francem a Hathaway procházející snem ve stylu Inception, kde potkali Aleca Baldwina a Morgana Freemana, rozhodně vtip nepostrádal. Ke konci pak zaplesal každý fanoušek science-fiction, protože pocta Návratu do budoucnosti v podobě moderátorů sedících ve stroji času byl opravdu parádní nápad. Škoda jen, že už to tempo neudrželi.
Úvodní překvapení v podobě téměř stoletého Kirka Douglase, který vypadal, že ho skolí větší vánek, ale energií válcoval i unylého o padesát let mladšího Jamese Franca.
Zpívající Anne Hathaway a hlavně několik vtipných, srdečných projevů, tomu přece jen dodalo ten pocit výjimečnosti, kvůli kterému zůstávají filmoví fanoušci po celém světě vzhůru dlouho do noci.

Můj výběr výherců a nominovaných sestává jen z některých kategorií, protože o výsledcích se dočtete na každé filmové stránce a blogu.

Vítězové a nominovaní:

Nejlepší film:
Vítěz – Králova řeč

Ostatní nominovaní:
127 hodin
Černá labuť
Fighter
Počátek
Děcka jsou v pohodě
The Social Network
Toy Story 3: Příběh hraček
Opravdová kuráž
Winter`s Bone

Nejlepší herečka v hlavní roli:
Vítězka - Natalie Portman – Černá labuť

Ostatní nominované:
Annette Bening – Děcka jsou v pohodě
Nicole Kidman—Rabbit Hole
Jennifer Lawrence – Winter`s Bone
Michelle Williams – Blue Valentine

Nejlepší herečka ve vedlejší roli:
Vítězka - Melissa Leo – Fighter

Ostatní nominované:
Amy Adams – Fighter
Helena Bonham Carter – Králova řeč
Hailee Steinfeld – Opravdová kuráž
Jacki Weaver – Království zvěrstev

Nejlepší herec v hlavní roli:
Vítěz - Colin Firth – Králova řeč

Ostatní nominovaní:
Javier Bardem – Biutiful
Jeff Bridges – Opravdová kuráž
Jesse Eisenberg – The Social Network
James Franco – 127 hodin

Nejlepší herec ve vedlejší roli:
Vítěz - Christian Bale – Fighter

Ostatní nominovaní:
John Hawker – Winter`s Bone
Jeremy Renner – Město
Mark Ruffalo – Děcka jsou v pohodě
Geoffrey Rush – Králova řeč


Nejlepší adaptovaný scénář:
Vítěz - The Social Network - Aaron Sorkin

Ostatní nominovaní:
127 hodin - Danny Boyle, Simon Beaufoy
Toy Story 3: Příběh hraček - Michael Arndt, John Lasseter, Andrew Stanton, Lee Unkrich
Opravdová kuráž - Joel Coen, Ethan Coen
Winter`s Bone - Debra Granik, Anne Rosellini

Nejlepší původní scénář:
Vítěz - Králova řeč - David Seidler

Ostatní nominovaní:
Další rok - Mike Leigh
Fighter - Scott Silver, Paul Tamasy, Eric Johnson, Keith Dorrington
Počátek - Christopher Nolan
Děcka jsou v pohodě - Lisa Cholodenko, Stuart Blumberg

Nejlepší cizojazyčný film:
Vítěz - Lepší svět (Dánsko)

Ostatní nominovaní:
Biutiful (Mexiko)
Kynodontas (Řecko)
Incendies (Kanada)
Hors-la-loi (Alžíř)

Nejlepší animovaný film:
Vítěz - Toy Story 3: Příběh hraček

Ostatní nominovaní:
Jak vycvičit draka
Iluzionista



sobota 26. února 2011

83rd Academy Awards (what else is new?)

Především se na začátek sluší napsat omluva za neaktualizaci. Vznikla mi paradoxní situace, že ač doma dlouhodobě marodím, tak právě to mě odrazuje od jakékoliv činnosti - i od psaní čehokoliv. Hlavně přístup k novým filmům je omezený a psát recenze a doporučení na starší kousky taky nejde pořád.
Chtěla bych jen krátce napsat o letošních cenách Akademie (Oscarech, samozřejmě). O nominacích jste určitě četli všude jinde, a i o potenciálních (a téměř jasných) vítězích.
Velká otázka (a velký hype) panuje ale i kolem dvou mladých průvodců letošním ceremoniálem - James Franco a Anne Hathaway jsou zajímavá a odvážná volba, oba mají už nominace (Franco letos za 127 hodin), jsou známí, oblíbení a talentovaní. Anne je navíc velmi dobrá zpěvačka, ale kupodivu na zpěv (nejspíš) v případě moderátorů nedojde.
Pokud vás tedy zajímá, co se bude dít, aniž byste museli zůstat z neděle na pondělí vzhůru, a jen si pak to nejlepší proklikat na youtube, pak si přečtěte spoilerodního průvodce večerem, jak ho prezentuje Nikki Finke z Deadline.
Prakticky celý večer (až na vítěze) je popsán v tomto článku.

Moderování zní jako zábava, jen si říkám, jestli to nebude trochu přeplácané. Návrat originálních písní do programu je dobrý krok, ale ty výměny kostýmů znějí trochu jako moc velké strhávání pozornosti na moderátory (čemuž se producenti podle svých slov chtěli vyhnout). Uvidíme a názor si budeme moci udělat v noci z neděle na pondělí. Teď ještě najít, kde půjde celé to veselí sledovat online, připravit si něco s kofeinem na pití a brambůrky a jeden z nejdůležitějších filmových večerů může začít.

pátek 4. února 2011

Blake´s 7 (Velká Británie, 1978-1982)

Roj Blake je politický aktivista, odsouzen na doživotí za zločin, který nespáchal. Během převozu na vězeňskou planetu se mu povede s dalšími spoluvězni získat cizí, technologicky vyspělou loď, a začít dávat dohromady odboj. Posádka tvořená zloději a vrahy není z nápadu nadšená, přesto rádi následují Blaka ublížit zkorumpované Federaci – a přitom si třeba i něco vydělat. Každý s vlastním motivem, pochybnou minulostí a prstem na spoušti se pouštějí do boje, který před nimi tolik lidí prohrálo.


Dnes se podívám do historie a představím u nás naprosto neznámý klenot sci-fi seriálové tvorby z Velké Británie.
V době, kdy už měla za sebou na obrazovkách premiéru mírumilovná Federace s posádkou Enterprise, a na velkém plátně se proháněl Luke Skywalker se světelným mečem, přišel tvůrce Terry Nation s nápadem, který sice dnes není nijak ojedinělý, ale ve své době byl výjimečný. Seriál s víceméně uceleným příběhem, nejasnými postavami a temným dějem, vnesl do světa televizní science-fiction svěží vítr.

Terry Nation je spolu s Chrisem Boucherem nejčastějším autorem jednotlivých epizod (Nation vymyslel  Daleky v Doctor Who), a pod dvěma epizodami je podepsaná i britská autorka science-fiction, Tanith Lee.
S Doctor Who má seriál společné nejen tvůrce, ale i hodně herců se mihlo v nových či starých dílech Doctora, a naopak. (například Colin Baker, představitel jednoho z původních Doctorů, si zahrál v Blake´s 7 výbornou postavu zabijáka). Blake´s 7 byl koneckonců plánován jako sci-fi pro dospělé, protože Doctor Who byl (a je) spíš seriál pro celou rodinu. Tady ovšem veškeré spojení končí, protože příběhově jsou někde úplně jinde.
Humoru, hlavně v podobě brilantně vybroušených dialogů mezi postavami, je tu sice dost a někdy se lze "smát" i v místech, kdy si tvůrci dovolí něco neobvyklého, jako je otočení příběhu úplně někam jinam, ale to je asi tak všechno. Blake´s 7 má atmosféru velmi hutnou a ponurou, hlavně v poslední sérii, kdy už neměl Terry Nation nad seriálem dohled, a ostatní se tak vydali jinou cestou. Poslední, 4. série, asi nejvíc evokuje dojem, že spíš než o odbojáře jde o skupinu zločinců, bojujících o své vlastní přežití v nepřátelském vesmíru, kde platí "zabij nebo budeš zabit". Prostředí někdy i připomíná filmovou sérii Šílený Max, protože s malým rozpočtem se často natáčelo v různých lomech, továrnách, a dovolili si i šílené výtvory v podobě různých bizarních postav a příběhů. Naopak se nešetřilo na kostýmech, které jsou jednou z nejspecifištějších charakteristik Blake´s 7 - a v případě postav Avona a Jenny - i nejdiskutovatelnějších.
Možná by stačilo jen říct, že Blake´s 7 je alternativní, temný vesmír Star Treku. Původní nápad "Robin Hood ve vesmíru" bere rychle za své, zvlášť v druhé polovině, kdy o nějakých nevinných zbojnících, kteří bohatým berou a chudým dávají, nemůže být řeč. V mnoha recenzích a článcích se mu často říká anti-Star Trek. A je to docela přesné.
Federace tu není mírové sdružení planet, ale zkorumpované diktátorské impérium, do kterého obyvatelé jiných planet rozhodně nevstupují dobrovolně, a v níž je otroctví a zločin tolerován až do nejvyšších míst. Postavy tu nejsou černobílé, a už vůbec to nejsou hrdinové.
Z dnešního pohledu je Blake´s 7 hybrid Farscape a Firefly s tím, že po shlédnutí Blake´s 7 je jasné, jak vlastně neoriginální oba tyto seriály jsou. Blake´s 7 je předběhl nejen časově, ale i ve vykreslení postav, příběhu, a politické nekorektnosti.
Blake´s 7 je plný antihrdinů. Blake je jediný, který je opravdu nevinný z činu, z něhož ho obvinili, a jehož cíl je svrhnout Federaci sjednocením všech odbojářů z různých planet. Nikdo z jeho posádky ho ale nebere jako jediného vůdce a jdou za ním jen proto, že jsou všichni na černé listině (jsou vinní a právem odsouzení) a zůstat v pohybu je pro ně výhodné. Navíc jejich loď, The Liberator, je neznámého původu, obsahuje výjimečnou technologii, a kterou by měla ve svých rukou nejradši většina generálů Federace. Nejvíc Servalan, po moci prahnoucí nejvyšší vojenská velitelka, připomínající krásnou, ale masožravou rostlinu, která jde hlavním hrdinům po krku od první chvíle.

Síla seriálu spočívá hlavně a především v postavách. Většina z nich si vzájemně nevěří, ačkoliv mají všichni určité schopnosti, znalosti, jež z nich dělají unikátní skupinku inteligentních, ale velmi pochybných charakterů.
Každému z nich jde o vlastní přežití, takže si vzájemně kryjí záda, ale čistě proto, že se vzájemně potřebují. Na druhou stranu jsou k Blakovi loajální právě proto, že jsou všichni na stejné lodi. A hlavně  Blake je dostatečně přesvědčivý velící typ na to, aby dokázal apelovat na lepší stránky osobností všech na palubě.
Ale ani sám Blake není neomylný, a to se odráží i na příběhu. Členové jeho posádky se s ním hádají, pochybují o jeho rozhodnutích, často právem. Sám nejde pro ránu daleko, dělá sporná rozhodnutí, která někdy stojí životy nevinné lidi a svých rozhodnutí nikdy nelituje, ale musí nést jejich následky.
Jeho největším oponentem a zdaleka nejzajímavější postavou celého seriálu je Kerr Avon. Geniální, arogantní, cynický počítačový expert, který nesdílí Blakovo nadšení, ani ideály, ale paradoxně mu několikrát zachrání život a postupně se jejich vztah mění na zajímavý boj dvou protipólů. Na jejich interakci z velké části seriál stojí a funguje výborně. Avon kritizuje Blakova rozhodnutí, dokáže se s ním zdravě pohádat a ještě mít dostatek autority, aby na svou stranu zviklal ostatní. A už vůbec mu nedělá problém někoho zabít. A taky si postupem času ukradne seriál pro sebe.
Blake i Avon mají pak zajímavý vztah i s postavou Cally. Telepatkou, vyhoštěnou z vlastní planety kvůli jejímu napojení na odboj. Cally nezabíjí, když nemusí a stává se svědomím celé posádky. Ovšem ve chvíli, kdy dojde na boj, dokáže být stejně chladnokrevná a vražedná jako ostatní. Její vztah právě s Avonem je dynamický, hlavně proto, že jako jediná má často připravenou ostrou reakci na jeho racionální a chladnokrevné urážky, a v několika případech ho usměrní „správným“ směrem. Cally trpí bohužel i tím, čím většina ženských postav – je trochu nevyužitá a většího rozvoje dojde až po dvou sériích, kdy je ale až příliš kladen důraz na její telepatickou stránku.
Další ženou na palubě je pašeračka a pilotka Jenna Stannis. Je chytrá, bystrá, ovládá perfektně řízení lodi a je velmi technicky zdatná. Stejně jako Cally, i ona Blaka podporuje, i když už s výhradami a ani u ní není úplně jasné, na čí stranu by se v případě „vzpoury“ přidala.
Jedním z prvních, vedle Jenny, na koho Blake v seriálu narazí, je Vila Restal, což je na první pohled obyčejný zloděj. Dokáže otevřít všechno a je to expert na bezpečnostní systémy. Má především roli „hláškaře“ (tolik odlišnou od postavy Avona, jehož většina vět je jedna perla vedle druhé), a hlavně palubního zbabělce. Ale i on má občasné záblesky odvahy, a paradoxně je jednou z nejméně čitelných postav právě kvůli své „zbabělosti“. Nechce umřít, a proto neustále hledá způsoby, jak se vyhnout nebezpečí. Od začátku dává jasně najevo, že při první příležitosti změní strany, ať už by ta druhá strana byla jakákoliv. O lidi kolem sebe se ale upřímně stará, a často je vytáhne ze svízelné situace. I přes poměrně sympatickou a mírnou povahu nedělá ani jemu problém zmáčknout spoušť.
Jeho nejbližším „přítelem“ je Oleg Gan, což je odsouzený vrah. Zavraždil muže, který zabil jeho ženu a šlo tak z velké části o sebeobranu. Jeho problémem jsou sklony k nepříčetnosti, kterou kontroluje čip, implantovaný do mozku. Čip mu brání kohokoliv zabít, což je sice limitující, ale se svou mohutnou postavou zbraně nepotřebuje – má ruce. Gan je vedle Cally jediný, kdo bezpodmínečně podporuje Blaka téměř od samého začátku.
Členem původní posádky se ještě stává neoficiálně palubní počítač Zen, jehož původ je neznámý, a který občas odmítá spolupracovat.






Záměrně používám slovo původní posádka, protože v Blake´s 7 se nebojí postav zbavovat tím nejhorším způsobem – smrtí. Nikdy není jasné, jestli se ze situace všichni dostanou živí, a co je čeká za dalším rohem. Už během prvních dvou epizod se tvůrci nezdráhají někdy i ošklivým způsobem zabít sympatické vedlejší postavy, a to se stává vlastně tak trochu pravidlem. Ony totiž i vedlejší, epizodní postavy, jsou až na výjimky sympatické, často i s Blakem a jeho lidmi spolupracující, a přesto je tvůrci neváhají odstranit.

Kdybych šla do extrému, tak by se dalo říct, že v Blake´s 7 se nebojí ukázat, jak může odboj vypadat. Že je to často krvavý a zoufalý boj o přežití, s nejistým výsledkem a někdy i velmi nejasnou pomyslnou čárou mezi dobrem a zlem. Jak daleko jsou ospravedlnitelné pochybné činy, kterých se posádka v rámci "vyššího dobra" dopustí? Možná by bylo zajímavé vidět, jak by si s podobným tématem dnes tvůrci poradili, ale těžko by si dovolili takovou nekorektnost, jako v roce 1978. Založit seriál na bandě zločinců, které vede částečný psychopat, není zrovna téma pro publikum do 15ti let.

Seriál se od začátku potýkal s tím, s čím bojuje většina seriálů i dnes – s malým rozpočtem (některé triky jsou i na dobu vzniku hodně pozadu, naopak třeba vnitřek lodi je i na dnešní poměry velmi působivý), se sledovaností, odchodem herců a hrozbou zrušení. Tvůrci si s tím ale dokázali poradit, a kupodivu je to spíš ku prospěchu, protože od 3. série to celé spěje trochu úplně jinam a jakési abstraktní depresivno provází Blake´s 7 až do konce.
Nedostatek peněz na efekty pak vykompenzovali tím, že velké vesmírné bitvy nahradili pohledem přímo na reakce hlavních postav. V případě nárazu či výbuchu to s nimi všelijak hází, všechno kolem nich vybuchuje, zatímco se zvenku ozývají rány. Je to způsob velmi efektní, možná ještě víc, než kdybychom viděli bitvu z venku. Být přitomni mezi postavami při samotné bitvě je mnohem osobnější, než "z vesmíru" sledovat, jak po sobě dvě lodě střílejí.
Závěr, mimochodem přesně odpovídající povaze seriálu, je dodnes považován za jeden z nejlepších závěrů vůbec (v případě čistě britské tvorby se přetahuje například s Life on Mars). Troufám si říct, že i když jsme dnes už v televizi zvyklí na ledaccos, tak závěry seriálů nejsou silnou stránkou, a právě proto je konec Blake´s 7 tak výjimečný a působivý.

I přes propojenost příběhu jsou v Blake´s 7 samostatně stojící epizody (z celých 4 sérií se mi vyloženě nelíbily jen dvě), trpí určitou nekonzistentností a některé linie nejsou úplně dovedeny do konce a ne všechny postavy (původní i nově příchozí) mají dost prostoru pro rozvoj. Ale v tom je dost možná i síla Blake´s 7. Britští tvůrci nejsou na dlouhé proslovy a srdceryvné scény. Potřebují jen bystrého diváka, který je schopen číst mezi řádky, případně malý náznak v pohledu či dotyku nebo větě. To bohatě stačí k tomu, abychom s lidmi v příběhu sympatizovali, i když většina z nich jsou chladnokrevní zločinci, schopní prodat (či zabít) bratra pro svůj vlastní prospěch.

Každá ze 4 sérií má 13 epizod, a časová linie v seriálu tak není úplně jasná, ale v posledních dílech je naznačeno, že do 4 sérií vměstnali víc, jak 4 roky, jak by se dalo podle počtu sezón usuzovat. Epizody mají delší stopáž, kolem 50 minut, což dává tvůrcům volnou ruku na rozehrání i samostatných příběhů.

Ani 30 let neubralo tomuto sci-fi seriálu nic z jeho kouzla, a pokud vyloženě nelpíte na tricích a epických vesmírných bitvách, pak neexistuje vedle dalších sci-fi klasik nic lepšího, než právě Blake´s 7.

pondělí 17. ledna 2011

Zelený sršeň (The Green Hornet, USA, 2011)

Britt Reid si užívá bezstarostného života s penězi, které vydělává jeho otec, mediální magnát a uznávaný občan města Los Angeles. Jejich vztah je víceméně na bodu mrazu, protože Reid senior považuje Reida juniora za budižkničemu, a Britt mu v tom ani nijak neodporuje. Když pak jeho otec za poněkud zvláštních okolností zemře, rozhodne se Britt, trochu narychlo a přehnaně, stát hrdinou. K tomu ho inspiruje Kato, bývalý řidič jeho otce, který umí všechno od bojových umění až po kuchařinu.
Nechce být ale nudným superhrdinou a rozhodne se bojovat proti zločinu zločinem, a pustí se do boje s místním hlavním gangsterem. Co se zpočátku ale zdálo jako dobrý nápad, se postupně mění v problém a Britt s Katem musejí začít brát tuhle práci vážně a přitom se vzájemně nezabít..





Ač anotace zní vážně a film vypadá jen jako další z řad komiksovek, není to pravda. Zelený sršeň má jako letošní první komiksárna těžký úkol – v roce, kdy nás čeká spousta velkých blockbusterů a známějších komiksů, zaujmout a nepropadnout.
To se mu docela dobře daří, i když nic není dokonalé. Tenhle neznámý, dozelena zbarvený hrdina se víc než letos soupeřícím X-Men: The First Class nebo Thorovi, podobá spíš loňskému Kick-Ass, a dýchá na krk prvnímu Iron Manovi (druhému ne, to byl jen úsměvný omyl).
Hodně napoví i obsazení, kdy se překvapivou rolí superhrdiny blýskl Seth Rogen, který se podílel i na scénáři. Ve filmu je to hodně znát, a pokud nepatříte stejně jako já mezi Rogenovy fanoušky  nebo stylu jeho humoru, tak to chce určité přemáhání na Zeleného sršně zajít.
A  Rogen tu kupodivu překvapil. Ani ne tak pojetím své  postavy - Britt Reid opravdu JE sobecký rozmazlený hajzlík, a to vlastně až téměř do samého konce – ale umírněným stylem humoru, který je přesným odrazem toho, jak byl tenhle film zamýšlen. Nebere se moc vážně, ale zase nesklouzává k (sebe)parodii a s hrdiny se dokážeme sžít dost na to, abychom jim fandili. Oba hlavní hrdinové jsou totiž vlastně dva obyčejní chlapíci, kteří se opijí a dostanou bláznivý nápad. Na rozdíl od jiných lidí, kteří mají nápady v opilosti, ho tihle dva dotáhnou do konce.
A tady paradoxně nastává i největší problém filmu. Britt Reid i Kato jsou v podstatě sympatičtí mladí muži, ovšem jejich vztah už od počátku značně drhne. Britt se ke Katovi i přese všechno chová jako ke sluhovi až do té míry, kdy mu hrozí ztráta sympatií od diváka a Katoovi zase chybí hlubší osobnost. Jejich „pracovní partnerství“ je uspěchané a problémy tedy řeší za pochodu, což je napoprvé a možná ještě napodruhé docela legrace, ale když se začnou hádat i během x-té společné akce, už to tak zábavné není. Celým filmem se tak táhne podprahový pocit, že něco není úplně v pořádku a neustále se vtírají myšlenky typu: „Proč si to Kato nechá líbit.“ nebo „Proč se Britt nenaučí aspoň trochu bojovat, aby se pořád nemusel spoléhat na Katoa“. apod. 
A taky proč na to všechno vlastně potřebuju 3D brýle a proč mám platit o šedesát korun víc za přidaný rozměr, který není vůbec poznat. 3D je tu totiž naprosto zbytečné, a když si zajdete na obyčejnou projekci, o nic nepřijdete – a ještě ušetříte.

Jinak ale Zelený sršeň příjemně rychle utíká, a to i díky Rogenovi, který je tu sice celou dobu za toho hajzlíka, ale to je koneckonců účel. Neznámý Jay Chou si vedle něj úspěšně odehrává to svoje a dokonce i Rogena často přehrává ve smyslu „šťavnatějších“ scén, hlavně zpomalených bojových scén nebo těch, které se odehrávají v jejich vymazleném autě zvaném The Black Beauty (Černá Kráska). To je mimochodem vlastně taky součástí hlavního obsazení, protože k Zelenému sršni patří stejně jako Batmobil k Batmanovi. Jenom není tak slavný. A profláknutý.
Lahůdkou mezi herci je ještě Christoph Waltz, který si s chutí zahrál dalšího záporáka a představení jeho „Chudofského“ je jednou z nejlepších scén vůbec. Ke konci je mu bohužel trochu ubrán prostor, ale baví pořád stejně.
Rozpaky naopak budí Cameron Diaz, již 3D moc nelichotí a ukazuje, že na role „osudových krásek“ už přece jen nemá a měla by se už porozhlédnout po vážnějších rolích. Sledovat, jak se o ni hádají hlavní hrdinové, kteří jsou oba o deset let mladší, je poněkud úsměvné. Na druhou stranu to byl možná i záměr, protože si Rogen ve filmu povedeně rýpne. Není to moc zdvořilé, ale zase to ukazuje, jak si ze sebe i Cameron Diaz dokáže sympaticky vystřelit a uznat podivnost své postavy.
Pro fanoušky Battlestar Galactica je tu ještě Edward James Olmos v roli šéfredaktora Reidových novin.

Zelený sršeň je letošní první příjemné překvapení, a rozhodně se vyplatí na něj zajít do kina. Už kvůli výborným akčním scénám, které na velkém plátně vypadají líp než na obrazovce počítače nebo televize. Pokud u komiksového filmu čekáte humor a nadhled, pak je Zelený sršeň to pravé..

úterý 11. ledna 2011

Zajímavé články 11/01/2011

Prohrabání internetovými kulturními servery přináší každý týden velmi zajímavé články, nejen o filmu, ale i o stavu filmové a televizní tvorby celkově.
Ne vždy musíme souhlasit, někdy můžeme i prskat, že je to neobjektivní, ale tyto články píšou jedinci s určitými názory a filmoví kritici bývají málokdy objektivní. Takže sem dávám pouze odkazy na to, co mě zaujalo, souhlasit nemusíte a ani se vám to nemusí líbit.
A začněme hezky doma.

Kamil Fíla nabízí pohled na české filmy:
České filmy jsou jako Kuky: vrací se na stejné místo

Tradiční bilancování ke konci/začátku každého roku proběhlo například na Filmwebu:
Soundtracky roku 2010

Na MovieZone tohle dělají každý rok (že je to čistě chlapská redakce všichni víme ;-))
Rok 2010 v kostce - 1. část

A co se urodilo v zahraničí?

Ani ne tak objevný, jako spíš fakta shrnující článek o tom, že kdykoliv film propadne, je vinna herečka, bez ohledu na to, jak velkou (nebo malou) roli ve filmu má, se objevil na Hollywoodnews.com
When a film flops, always blame the actress

Čtení na dlouhý zimní večer připravuje wired.com, který se pozastavuje nad tím, že "geekovská kultura" je už vlastně dnes mainstream, a to "díky" internetu a rychlosti, jakou dnes získáváme informace.
Wake Up, Geek Culture. Time to Die.

A James Cameron si posteskl, že Hollywoodu docházejí nápady. Captain Obvious?
James Cameron on Battleship

To je dneska vše, zase někdy příště.

čtvrtek 6. ledna 2011

People´s Choice Awards 2011

Mezi všemi těmi cenami filmových kritiků, cechů a diváckých anket, jsme letos měli možnost volit také "lidově" na internetu v cenách People´s Choice Awards. Tyto ceny mívaly kdysi svou váhu, a to právě proto, že jsou od diváků. Od doby, kdy ve všem a za každých okolností vyhrává Twilight, svůj lesk trochu ztrácí
Hlavní mužskou hereckou kategorii sice výjimečně nevyhrál Robert Pattinson, ale to nic nemění na tom, že Twilight jinak ovládl filmové kategorie. A to i bez ohledu na to, že sami vítězové si pro tyhle ceny chodí čím dál neochotněji. Hlavně Kristen Stewart a Robert Pattinson každý rok vypadají, jako by chtěli být nejradši někde jinde.
Nechci tohle téma psát jako anti-Twilight, ale když ono už to není ani vtipné sledovat, jak extrémně špatný film vyhrává každý rok. Je to o tom, kdo má nejvíc času a je dostatečně obsesivní klikat na ikonku "vote" padesátkrát denně.
Ostatně i samotný přenos, který uváděla tradičně Queen Latfah, nebyl nic moc. Výherci o svém vítězství navíc vědí předem, takže chybí i patřičné napětí v tom, kdo vlastně vyhrál
Ale  kategorie jsou koneckonců nazvány "oblíbené", nikoliv nejlepší, takže jde spíš o soutěž v popularitě -  jako většina cen, které udělují diváci, a kde se vkus většinových diváků a kritiků (a rádoby kritiků jako já) výrazně liší.
PCA se volí nejen filmy, ale i seriály a tady je výtah těch nejdůležitějších kategorií a jejich vítězů:

Filmové kategorie:

Oblíbený film: The Twilight Saga: Eclipse
Oblíbený filmový herec: Johnny Depp
Oblíbená filmová herečka: Kristen Stewart
Oblíbený akční film: Iron Man 2
Oblíbená akční hvězda: Jackie Chan
Oblíbené drama: The Twilight Saga: Eclipse
Oblíbený rodinný film: Toy Story 3
Oblíbená komedie: Machři
Oblíbený komik: Adam Sandler
Oblíbený filmový tým: Robert Pattinson, Kristen Stewart, Taylor Lautner
Oblíbená hvězda pod 25: Zac Efron
Oblíbený horor: Noční můra v Elm Street

Seriálové kategorie:

Oblíbený dramatický seriál: House
Oblíbený herec v dramatickém seriálu: Hugh Laurie (House)
Oblíbená herečka v dramatickém seriálu: Lisa Edelstein (Hpuse)
Oblíbený komediální seriál: Glee
Oblíbený herec v komediálním seriálu: Neill Patrick Harris (How I Met Your Mother) 
Oblíbená herečka v komediálním seriálu: Jane Lynch (Glee)
Oblíbená soutěžní show: American Idol
Oblíbené televizní krimi drama: Lie to Me
Oblíbený televizní bojovník se zločinem: Tim Roth (Lie to Me)
Oblíbený sci-fi/fantasy seriál: Fringe
Oblíbený moderátor Talk-Show: Conan O´Brien
Oblíbená televizní obsese: Dexter
Oblíbené nové televizní drama: Hawaii Five-0


Další výsledky, včetně vítězů v kategorii hudba a ostatních nominací si můžete přečíst přímo na stránkách, People´s Choice Awards zde.

Tak co, pro koho jste hlasovali a kdo z vašich favoritů vyhrál?