V (USA, 1984)

Třetí a poslední část V fenoménu, kterému se budu věnovat, pokračuje zhruba rok po The Final Battle, s většinou hlavních hrdinů z minisérie, a několika novými postavami.

Diana, kterou Mike Donovan chytil na útěku, čelí vojenskému soudu za zločiny proti lidskosti, před soudní budovou ji ale někdo postřelí a v nastalém zmatku zmizí. Ve Sluneční soustavě mezitím vyčkává flotila, která je už plně připravena na invazi a jen čeká na povel k útoku…

V tomto článku se, vzhledem k tomu, že seriál je poslední částí z V trilogie, úplně nevyhnu částečným spoilerům, ale zásadních zvratů v ději se pokusím vyvarovat.

Už to, že V pokračuje v podobě seriálu, prozrazuje, že rebelové byli úspěšní, jinak by nebylo o čem ten seriál točit.

V seriálu se vrací hlavní tři hrdinové a vůdci rebelů – a současně také tři, které by Návštěvníci měli nejraději ve svých vězeních – Juliet Parrish, Mike Donovan a Ham Tyler. Zatímco Juliet úspěšně dokončila lékařskou školu, a je z ní důležitá postava v lékařském zařízení, Mike Donovan opět dělá Návštěvníkům dusno podvratnou činností všude, kde se dá. Tentokrát mu v tom Tyler úspěšně pomáhá, a tvoří tak spolu s Donovanem zajímavou dvojici, kdy Donovan je hrdina, zatímco Tyler by při první příležitosti všechny opustil. V prvních dílech je tento jejich vztah klíčový, ale stejně jako většina zápletek v seriálu, i tady není vytěžen potenciál a cíle odboje, stejně tak postavy, jsou nejisté a nekonzistentní.

Mike Donovan se oproti minisérii naplno pustil do velení, a Juliet tu na několik epizod zaujímá jen vedlejší roli matky pečovatelky.

Do obsazení přibylo několik zajímavých postav, kterým je zpočátku věnována velká pozornost. Především jsou to otec a syn Batesovi – Nathan Bates, majitel výzkumného ústavu, v němž pracuje Juliet, člověk s mnoha penězi a velkým vlivem, zařídí, že Los Angeles se stane otevřeným městem a jediným místem na světě, kde Návštěvníci a lidé mohou vedle sebe chodit na ulicích a nestřílet po sobě. Dohoda to ovšem není tak skvělá, a Nathan Bates (zahraný velmi pěkně Lanem Smithem) není samaritán, ale člověk tvrdě sledující své zájmy. Je ale milujícím otcem  Kylea, který s otcem nemá vůbec dobré vztahy a dělá vše pro to, aby ho naštval. Nathanovo zapletení se s Dianou, a naopak Kyleovo spojení s odbojem, je velkou hybnou silou pro prvních zhruba deset epizod seriálu.

Větší prostor dostává naštěstí i Willie, coby Návštěvník, pomáhající rebelům za války, který se natrvalo usadil na Zemi. Robert Englund mu dává přesně to, co potřebuje – citlivost, vtipnost, ale i určitý smutek z toho, že nemůže být se svými lidmi a často proti nim bojuje.

Další postavy, které se objevují v seriálu, se chovají víceméně stejně jako v minisériích, a i tady dojde k tomu, že jsou některé z nich zabity. Dává to V důvěryhodnost v tom, že odboj není selanka a každý může zemřít. V první polovině začíná každá epizoda televizním vysíláním, kde Howard K.Smith (hrající sám sebe) oznamuje pokroky různých odbojových skupin ve světě. Tvůrci se tak chytře vyhnuli záběrům, vyžadujícím velké speciální efekty. Prosté shrnutí ve vysílání, které podporuje rebely, je efektní, a zanechává větší dojem, než velké bitvy a akční scény.

Bohužel se ale snaží šetřit i jinde a dojde tak i na recyklované záběry z minisérií, v jedné epizodě se dokonce jedná o celou akční sekvenci, která je o to mrzutější, že v kontextu příběhu je zcela zbytečná.

Nic víc se napsat nedá, protože to už by bylo moc velké prozrazení děje. Dobré je vědět, že seriál si drží svou stabilní úroveň v tom, že je napínavý, a i přes dvě nebo tři vyloženě slabé epizody, drží diváka v očekávání, co bude dál. Nedá se ale říct, že by se jednalo o klasický propojený příběh, jaké známe dnes. I přes veškerou snahu tvůrců (a návratu Kennetha Johnsona), se V začíná zhruba po třinácté epizodě sypat, jakoby už nevěděli, co dál. Nepomůže tomu odchod několika postav (ať už smrt nebo jen přesun jinam), a neustálé změny lokací, které diváka matou v tom, kde přesně se teď odboj nachází.

Naše losangeleská odborářská buňka je sice ve spojení s ostatními, což je oproti minisérii změna, ale to širší měřítko paradoxně není vůbec vidět. Menší rozpočet omezuje pohyb herců na několik metrů v lesích nebo ve dvou či třech interiérech, a bohužel dojde i na neduh, který je očekávatelný třeba u seriálu typu Odpadlík. Hlavní hrdina (Mike Donovan), přijede do opuštěného místa, kde jsou zlí lidé, spolupracující s Návštěvníky, a on jako správný klaďas pomůže, nechá místní odvážnou ženu se do něj zamilovat, aby na konci odjel (v tomto případě odletěl) do západu slunce.

Ani osobnější zápletky, které se snaží scénáristé později rozehrát, nefungují, protože se najednou postavy chovají jinak, nemění se postupně a díl od dílu jsou méně zajímavé.

První ligu tak v seriálu kupodivu hrají sami Návštěvníci a objevování jejich zvyklostí. Politické pikle, podvody, i obyčejné vztahy mezi nimi fungují úplně stejně, ne-li lépe. Zatímco všichni členové odboje měli prostor pro osobní vývoj už v minisériích (kromě nově příchozích, jejichž potenciál je trestuhodně vyčerpán po deseti epizodách), tady naplno rozehraje svou hru Diana. S lehkostí likviduje svoje oponenty, a ještě stihne sledovat Donovana, Tylera a ostatní členy odboje a dostatečně jim zatápět.

V seriálu jí přibyla nová nadřízená, Lydia, jejíž role je značně sporná, protože s Dianou může soupeřit leda ve velikosti účesu a její představitelka, June Chadwick, se obvykle zmůže jen na zlé pohledy. Jejich soupeření ale v několika epizodách nepostrádá správné napětí a nádech absurdna -  v případě ohrožení se dokážou spojit a intrikovat společně, aby se vzápětí zase vrátily ke vzájemnému opovrhování.

Je nám taky odhalena nějaká ta vnitřní struktura a něco z náboženství Návštěvníků, a jen kvůli tomu je třeba litovat, že seriál nedostal šanci se rozjet. Ve druhé polovině mu sice značně dochází dech, ale s návratem tvůrce V, Kennetha Johnsona, měl seriál možnost vrátit se zpět ke svým kořenům a stát se povedenou sci-fi ságou.

Seriál byl neočekávatelně zrušen ještě v průběhu 1. série, a nikdy nebyl natočen ani závěrečný dvacátý díl. Je to škoda, protože alespoň pořádné ukončení by si V zasloužil.

Přese všechna vyjmenovaná negativa je V stále velmi nadprůměrný, a přes rychlé tempo není čas všímat si chyb a dějových děr během sledování. Pro nudu není prostor, a v nedostatcích se může pozorný divák vrtat až dlouho po skončení.

Před seriálem je ale potřeba vidět obě minisérie, které, ač mají svůj vlastní uzavřený příběh, nabízejí uvedení do děje a představení postav.

Mimochodem, scény, kdy Návštěvníci pojídají myši či pavouky vypadají hodně reálně - herci samozřejmě nic takového nedělají, ale pomocí zajímavého efektu to tak skutečně působí – takže seriál je i proto ohodnocen ratingem od 15ti let.

čsfd, imdb

V: The Final Battle (USA, 1984)

Navazující třídílná minisérie sleduje další osudy povstalců z původních dvou dílů. Rebelům se úspěšně podařilo utvořit fungující odbojovou skupinu, a dál se snaží narušovat činnost Návštěvníků. Mají ale nevýhodu, že velká část lidí stále nevěří, že Návštěvníci jsou nepřátelští. Chtějí se proto s pomocí Martina a ostatních členů Páté kolony na mateřské lodi pokusit odhalit Johna v přímém přenosu. Nejprve ale musí překonat rozbroje mezi sebou, a najít způsob, kterým by nevítané hosty vyhnali ze Země jednou provždy.

Ve třech částech The Final Battle dojde k rozuzlení všeho, co bylo načrtnuto v předchozích dílech, a ještě si tvůrci stihnou vykopnout míč směrem k seriálu. Kvalitativně je téměř na stejné úrovni jako předchozí minisérie, ale přece jen nepatrně pokulhává. Kenneth Johnson, který původní minisérii vytvořil, napsal a režíroval, se rozhádal s producenty a studiem, a od projektu odešel, což se projevilo hlavně na závěrečné části. 

Richard T.Heffron, další televizní režisér, si rozhodně ostudu neudělal, ale už trochu děravější scénář podkopává snahy o větší přesah, kterým bylo původní "Véčko" výjimečné. Tempo a napínavost jsou stále stejné, jen tu už není moc prostor na nějaké odkazy na totalitní režimy a reflexi lidské povahy. Hlavními tahouny odboje jsou stále Juliet Parrish a Mark Donovan, na jejichž osobní vývoj ale dojde už jen v prvních dvou částech – zatímco Juliet velení odboje začíná přerůstat přes hlavu, Marka stále zajímá hlavně jeho syn a svou přirozenou samotářskou povahou si situaci komplikuje. Sledovat, jak si vzájemně pomáhají, je hodně osvěžující – Mark se postupně stává nejen týmovým hráčem, ale jedním ze spolu vůdců odboje a přebírá roli Juliet, když ona nemůže. A Juliet na druhou stranu ukazuje vnitřní sílu, kterou potřebuje k těžkým rozhodnutím.

Přibylo ale i několik dalších postav, které se objevují výhradně v The Final Battle – otec Andrew Doyle, který se ohání slovem Božím stejně schopně jako pistolí. Maggie Blodgett, na první pohled křehká blondýnka, která dobrovolně naváže vztah s kolaborantem Danielem, aby měli přístup k informacím.

Nejdůležitější postavou, která se tu objeví a smete vše kolem, je ale Ham Tyler, v podání Michaela Ironsidea. Ten ve chvíli, kdy se objeví na scéně, všechno válcuje a je jedno, jestli se jedná o postavu nebo herce. Starý známý Donovana, s nímž si úplně nerozumí, poskytne odboji chladné a vojenské velení, které se překvapivě dobře doplňují jak s obětavostí a přirozenou autoritou Juliet, tak zbrklostí a čestností Donovana.

Právě s Marcem Singerem se Ironside skvěle doplňuje, ačkoliv ho místy přehrává, aniž by musel hnout brvou. Singerova nevýhoda je hlavně v tom, že jeho Mike Donovan je skrznaskrz hrdinský typ, s nímž se nedá ale tak moc dělat a Singer alespoň to zvládá poměrně s přehledem.

Problém The Final Battle je pak v tom, že zatímco Johnson se snažil o větší přesah, tady už se jede přes kopírák tak, jako v jiných filmech podobného tématu. Pro porážku vyspělejší rasy je potřeba vymyslet fígl, protože pozemní boj a podrývání zevnitř trvá dlouho – a když lidstvu hrozí kvůli zásahu Návštěvníků vyhynutí, není čas na vymýšlení něčeho složitějšího. Scénáristé tak vložili do zápletky to, co provedl Emmerich v sofistikovanější podobě o dekádu později ve Dni nezávislosti. Bez prozrazování přílišných spoilerů je potřeba ještě podotknout, že posledních pět minut se ale hrubě nepovedlo, a tlačením k naprostému happy endu tu tvůrci už bez Johnsonova dohledu šlapou po tom, co se pokoušel vytvořit.

Dalším problémem je už očividná „osmdesátkovost“ – i té se chtěl Johnson vyhnout, ale tady už bohužel fungují některé atributy klasických seriálů té doby. Mark Donovan tu běhá v úzkých džínách a rozevláté bundě, Juliet střílí ze samopalu v podpatcích a některé akční scény už zkrátka nefungují tak dobře, jako v předchozích dílech. Je to dáno i tím, že tady je jich už mnohem víc a schéma se občas opakuje.

Negativa jsou to sice dost výrazná, ale určitě ne natolik rušivá, aby pokazila kvalitní podívanou. S klidem se dá The Final Battle sledovat i několikrát, je k tomu ale potřeba znát předchozí díly. Tyto tři části navíc příběh i uzavírají, až na jedna malá vrátka, vedoucí ke vzniku seriálu.

Hlavní podíl na tom, že i třetí, nejslabší část této minisérie, je pořád nadprůměr, má postava Diany, kterou sice Jane Badler taky hraje v podpatcích a s tendencí přehrávat, ale u záporné postavy jejího ražení je to spíš ku prospěchu. Dostává tu mnohem víc prostoru pro svoje lsti a pletichaření, odstraňuje bez výčitek svoje nadřízené, aby si za každou cenu udržela velení a ještě je odhodlaná dodržet svou zásadu: „Když nemůžu mít Zemi já, nebude ji mít nikdo.“

V jejím případě nejde o kradení scén jako u Ironsideova Tylera, protože stojí mimo dění v odboji, a většinu času tráví nečistým politickým a smrtícím bojem o moc na mateřské lodi. Dá se ale říct, že Jane Badler sedla tahle role jako ulitá. Její přepísklý účes, tak typický právě pro osmdesátá léta, přehrávání a to, že za každých okolností vypadá jako Miss USA, dodává její postavě ten punc pravého záporáka.

Těžko soudit, jak by závěr vyřešil sám Kenneth Johnson, ale až na malé škobrtnutí v závěru si The Final Battle rozhodně zaslouží těch zhruba šest hodin sledovacího času. Jeho výhoda je, že se po něm můžete rozhodnout, zda se podívat ještě na seriál, nebo ne, protože spolu s první minisérií tvoří ucelený seriál pěti zhruba hodinu a půl dlouhých dílů. Pro jakéhokoliv fanouška sci-fi je navíc V téměř povinnost.

Seriál samotný je už slabší odvar, ale o tom zase někdy příště.

čsfd, imdb

V (USA, 1983)

Když lodě Návštěvníků z vesmíru zaplaví pozemské nebe a následně kontaktují představitele Země s žádostí o pomoc a výměnu technologií, všichni jsou nadšeni. Návštěvníci vypadají jako lidé, nabízejí léky, technologii a výměnou nechtějí nic jiného, než pomoci s výrobou chemického prvku, který je pro ně životně důležitý…nebo je v tom i něco jiného? Novinář Mike Donovan postupně odhaluje pravdu o tom, že zdánlivě přátelští mimozemšťané mají s lidmi jiné úmysly, než o jaké se s lidstvem podělili. Když ale získá důkaz, může být pro Zemi a její obyvatele už příliš pozdě…

Písmenko V v názvu znamená "Victory" neboli vítězství a stane se symbolem celého seriálu.

Ten měl dvě minisérie a jednu useknutou, nedokončenou seriálovou sérii. Takže, jak to vlastně bylo?

První minisérie, v podobě dvou televizních filmů, kterou jsem se tu rozhodla připomenout, běžela v roce 1983. Následovala třídílná minisérie s názvem V: The Final Battle, a hned po ní seriál s 19-ti díly, který ale nikdy nedostal šanci příběh ukončit, což je obrovská škoda.

Ale hezky popořadě, nejprve úvodní minisérie, která bývá některými považována za to nejlepší, co v historii V vzniklo (ano, počítám do toho i krátce žijící remake).

Příběh začíná uprostřed boje za nezávislost v Salvádoru, kde se uvede Mike Donovan. Cenami ověnčený novinář, který jde do všeho po hlavě, je první, kdo zaznamená, že s mimozemšťany není něco v pořádku. Napsat, že jsou to vlastně maskované masožravé přerostlé ještěrky není asi po 27ti letech žádný spoiler, ani to, že jejich úmysly nejsou přátelské – o tom ostatně děj filmu je. Návštěvníci, jak je celou dobu lidé nazývají, nejsou technologicky až tak úplně daleko – odhadem tak o 100, 200 let, a jejich technologie je vyspělejší, ale rozhodně ne neporazitelná. Minisérie začíná jejich příletem a následným nadšením všech lidí, jejichž reakce jsou tu zaznamenané velmi přesně. Žádná masová hysterie se nekoná, někdo je skeptický, jiný skáče nadšením, ale většina populace sleduje vývoj z televize a novin a dál si žijí po svém. Tedy až do chvíle, kdy se objeví údajné spiknutí pozemských vědců, s úmyslem ukrást technologie Návštěvníků. Následuje blokáda televize, převzetí médií a…invaze je na světě. Nenápadná, tichá, o níž ani spousta lidí netuší, nebo je to nezajímá. Návštěvníci se začnou chovat jako normální totalitní režim – zbaví se inteligence, tedy vědců, kteří by mohli jejich záměry odhalit, poté ovládnou média, a postupně se dostanou i mezi vojenské a policejní složky. Nejprve jako "přátelská výpomoc", která přeroste ve vojenskou diktaturu.

Tvůrce Kenneth Johnson V napěchoval odkazy na 2. světovou válku, nepoučitelnost lidské povahy, opakování stejných chyb…a Star Wars. A to vše velmi úspěšně.

I tady existují typičtí představitelé lidské povahy – jako mladý nesympatický nýmand Daniel, který se v kolaboraci s Návštěvníky najde a nově získanou moc a vliv využívá čistě k léčení svých mindráků. Matka Mikea Donovana, který proti útlaku bojuje, zatímco ona je s nimi jedna ruka čistě proto, že „mají moc, a kdo má moc, s tím se musí spolupracovat“.

V centru toho všeho potkáváme obyčejné lidi, z nichž se během napínavých dvou filmů stanou rebelové. Medička Juliet Parrish, která se proti své vůli stane vůdkyní rebelů. Už zmiňovaný Mike Donovan, jehož vedou i osobní důvody – Návštěvníci mu unesli syna. Dále je tu Elias Taylor, kluk ulice, zloděj, jehož bratr při práci pro odboj zemře a Elias se rozhodne zaujmout jeho místo. Robert Maxwell, archeolog, který je nucen chránit svou rodinu i se zbraní v ruce, a jeho dcera, Robin, jejíž naivitu a mládí zneužijí Návštěvníci k vědeckému experimentu.

První minisérie funguje v mnoha ohledech jako klasický katastrofický film – představí postavy, vytržené ze svých obvyklých životů strašnou událostí, která je navždy změní, a jejichž osudy se v určitý bod střetnou. To se děje jako podle šablony i tady,  jen těch postav se tu pohybuje dost, a spousta z nich je více uvedena do děje až v následné The Final Battle. Tady se nám Kenneth Johnson, jež je tu i v pozici režiséra, snaží postavy dost úspěšně představit, naučit nás mít je rád, aby nás pak ztráta některých z nich o to víc mrzela. Tohle je totiž boj povstalců nejen proti Návštěvníkům, ale často i lidem, kteří se jen bojí o sebe a své blízké a  s Návštěvníky spolupracují.

U Návštěvníků hraje hlavní roli Diana – hlavní vědkyně na mateřské lodi, je krutá a chladná, bez špetky pochyb a soucitu. Jde jí o vlastní zájmy, a v jejich prosazování se neštítí ničeho. I ona je tu zatím pouze představena, ačkoliv i z pouhých dvou scén s ní pořádně zamrazí.

I u Návštěvníků se najdou různé další postavy – především jsou to zástupci "Páté kolony", jejíž členové s invazí nesouhlasí a s povstalci spolupracují. Hlavně sympatický Martin, který uzavírá trochu vrtkavé spojenectví právě s Mikem Donovanem.

Pak je tu nejvyšší velitel John (Návštěvníci si vybrali lidská jména, protože jejich vlastní jsou pro lidi nevyslovitelná), jenž slouží jako přátelské otcovská tvář pro lidi. Steven, pobočník Diany a šéf bezpečnosti, jehož úmysly jsou stejně nepěkné jako její.

A pak hlavně sympatický ňouma Willy, který sehraje v dalších dílech mnohem větší roli, než se tady může zdát – a jehož hraje Robert Englund, děsící další generace jako Freddie Kruger.

Velkou předností V je spád, nečekané zvraty, sympatické postavy a hudba Josepha Harnella.

Efekty jsou z dnešního hlediska typicky televizní, ale na televizní produkci docela povedené.

Samozřejmě chyby se najdou, ale jsou to spíš technicky nevychytané chybičky jako mikrofon v záběru či odraz kameramana ve skle. A věčný problém všech sci-fi seriálů a filmů – mimozemšťané mluví i mezi sebou perfektní angličtinou.

Po příběhové stránce se nedá V absolutně nic vytknout – děj utíká jako voda, obě části mají přiměřenou stopáž zhruba 90ti minut, a herci, kteří ač nejsou úplně perfektní (Donovan Marca Singera naštěstí nevyžaduje nic jiného, než typicky hrdinský typ) si odehrají v rámci televizního filmu to svoje, i když v záplavě postav jsou někteří zpočátku trochu nevýrazní.

Seriál u nás kdysi běžel na České televizi, ještě s roztomilým čteným dabingem, kdy všechny postavy četli dva lidé, muž a žena, dělící se o mužské a ženské postavy. V této podobě, multidubu (ve dvou stopách je dostupná jak čeština, tak angličtina), je úvodní minisérie k sehnání, s kvalitním obrazem i zvukem.

Pokud byste se rádi vrátili do mládí (či dětství), viděli pěknou sci-fi, a zjistili, odkud se vzal film Den nezávislosti (pomyslný pozdrav Emmerichovi, který z V vykradl, co se dalo), pak je tenhle úvodní film k výborné sci-fi sérii právě pro vás.

čsfd, imdb

Wanted (USA, 2008)

Wesley Gibson je obyčejný účetní, jehož život plný nudy vyplňují jen hovory s nejlepším kamarádem, který mu spí s přítelkyní. Nemá žádný životní cíl, nic ho nezajímá a trpí návaly úzkosti pokaždé, když se mu za zády objeví jeho protivná šéfová. Nečeká ho nic vzrušujícího, kromě dalšího dne v kanceláři…nebo si to aspoň myslí. 

Jednoho dne ho překvapí v obchodě tajemná žena, která mu tvrdí, že jeho otec byl jeden z nejlepších nájemných vrahů, jehož ale den předtím jiný vrah zabil a ona po Wesleym teď chce, aby se vydal v otcových stopách…

 

Zápletka Wanted nezní příliš komplikovaně a vlastně ani není. Wesleyho otec byl členem Bratrstva zabijáků, k němuž se Wesley samozřejmě přidá, aby svého otce pomstil.

Wanted je, ač to na první pohled tak nevypadá, film podle komiksu. Film se ale drží předlohy jen velmi, opravdu VELMI volně, takže se to dá komiksovým filmem nazvat jen s velkou nadsázkou. Tedy, jak se to vezme. Slovo "komiks" tu poskytuje důvod k šíleným kouskům, které by ani v hodně přehnaném akčním filmu prostě neobstály.

Wesleyho cesta od úředníčka k profesionálnímu zabijákovi, který si ale zachová dostatečné svědomí na to, aby poznal, že je něco shnilého v srdci Bratrstva, je jako vystřižená z kdejakého filmu či seriálu o tom, jak loser k zajímavé práci přišel. Ovšem s tím, že práce nájemného vraha je ve Wanted prezentována jako to nejlepší zaměstnání na světě, které je navíc velmi výdělečné a Wesleyho v podstatě netrápí výčitky ohledně zabíjení lidí, které nezná. Kromě jednoho malého zaváhání se u něj projevuje velká morální flexibilita, kterou má ale nejspíš doslova v krvi. Členové Bratrstva umějí totiž věci jako zpomalovat svůj dech natolik, aby dokázali vidět letící kulku, změnit její dráhu letu, rychle se uzdravovat a necítit bolest. Tohle všechno v sobě Wesley dlouho potlačoval, ale jakmile se začne trénovat na zabijáka, netrvá dlouho, a tyhle schopnosti se naučí používat. To, co Neo dokázal v Matrixu, dokáže Wesley v reálném světě – ohýbá dráhy kulek, likviduje jedním skokem sto lidí za minutu a přitom vypouští jednu hlášku za druhou.

Wanted natočil kazašský režisér Timur Bekmambetov, jehož Noční a Denní hlídka byly filmy mírně utržené ze řetězu. Wanted pro něj tedy byla ideální volba. Dokázal udržet pohromadě poměrně chatrnou zápletku, zabalit ji do (hodně) efektního hávu, a nechat milovníky přepísklé akce chrochtat blahem. Rozhodně se nedá říct, že by něco vykrádal. Je sám sebou, a bojové scény, kdy se Wesley ohání noži nebo pistolí, místy připomínají téměř tanec. Tomuto efektu taky hodně pomáhá skvělá, akčně hravá hudba Dannyho Elfmana. Ten pochopil, že dělá akční a komiksový film, který se nebere vážně, přesto tam vložil náznaky "osudové" hudby, která vystihuje Wesleyho cestu "do pekla a zpět".

Rková přístupnost je vytěžená na maximum, ale přesto se tu krev nepoužívá samoúčelně a jadrné nadávky létají ve vhodnou dobu.

Politická korektnost zafungovala v přeměně nekompromisního komiksu to kompromisnější filmové verze, přesto se tu s ničím nemažou. Tohle není skupina superhrdinů, tohle je spolek nájemných vrahů, kteří se řídí kódem, jenž je pro ně důležitější než cokoliv na světě. Detail, že při likvidaci cíle zničí autobus/vlak/budovu, v nichž zemřou stovky lidí, tedy nikoho netrápí. Hlavně když zasáhnou cíl, který je určený k likvidaci.

Ale i chladnokrevné zabijáky můžeme mít rádi, když mají sympatické tváře Jamese McAvoye, Angeliny Jolie a Morgana Freemana.

Tomu, že může McAvoy obstát v akční roli, navíc takhle náročné, asi věřil málokdo, ale překvapivě se zdá, že se pro roli Wesleyho Gibsona téměř narodil. Wesleyho přechod z uťáplého ňoumy do chladnokrevného zabijáka je díky němu tak přirozený, jako kdyby si jen vyměnil ponožky. Ať už vede vnitřní monolog o tom, jak jeho život nestojí za nic, nebo likviduje protivníky v jedné z nejlepších akčních scén roku 2008, všechno je díky němu uvěřitelné a McAvoy si to očividně patřičně užívá. A ať je scénář plný děr nebo není, McAvoy dokázal Wesleymu propůjčit natolik sympatickou tvář, že mu všechno věříme a hltáme každý nový zážitek a zkušenost. Obsadit do role typického akčního herce by tady určitě nefungovalo, protože navzdory zápletce je Wesley celkem komplikovaná postava, k jejímuž projevu je potřeba i nějakého toho hereckého talentu.

Kdo nemusí Angelinu Jolie ve vážných rolích (jako já), tak její Fox nejspíš bude to pravé. Marketing k filmu byl zcela logicky v roce 2008 postaven na ní, ale její postava je vedlejší a podpůrná a film táhne kupředu McAvoy. Neznamená to ale, že by Fox nebyla důležitá, právě naopak. Dá se i vcelku pochopit, proč si zrovna tuhle roli Jolie vybrala jako svou první akční štaci po mateřské pauze. Fox je nájemná vražedkyně, která ale ctí kód Bratrstva do puntíku. Takže když se objeví jméno na zabití někoho, kdo je jí sympatický, zabije ho prostě proto, že to tak v Bratrstvu dělají, ctí pravidla a věří v to, co dělá. Její neustálá přítomnost kolem Wesleyho je vysvětlena hodně povedeným zvratem ve druhé půlce filmu, a ukáže tak přesně tuhle její stránku – ctít kód Bratrstva, i přes veškeré sympatie k člověku, kterého má zabít (určitě nebude moc velký spoiler prozradit, že jde o Wesleyho). Slouží nejen jako Wesleyho trenérka a mentorka, ale zároveň ho i hlídá. Závěr filmu pak vyvolá sympatie i v těch, kteří ji i přes veškerou mnohovrstevnatost neměli rádi.

Morgan Freeman je ve filmu asi jen dvacet minut, přesto mu to stačí na to, aby charismatem smetl vše v okolí dvaceti kilometrů. Jeho Sloan, šéf organizace, se jeví jako téměř otcovská figura, ale kulky umí ohýbat stejně jako každý z jeho podřízených.

Ostatní postavy moc prostoru nedostanou, většina dalších zabijáků se vyskytuje hlavně v části s Wesleyho výcvikem, kde má každý "svou chvilku", aby ve druhé polovině byli zatlačeni do pozadí úplně.

Stejně tak figurky z Wesleyho předchozího života jsou tu spíš k tomu, aby divák cítil potřebu vypadnout ze svého stereotypu stejně jako Wesley. Podvádějící přítelkyně, prolhaný kamarád, nepříjemná šéfová – to jsou přesně ty atributy běžného života, s nimiž se každý potýká, a s kterými by se rád vypořádal stejně – poslat šéfovou (či šéfa) do patřičných míst a "kamaráda" zmlátit klávesnicí.

Je to vlastně takový sen každého člověka, vymanit se ze stereotypů. Bekmambetov tohle moc dobře ví, a přesně na tohle místečko v každém divákovi útočí. A dělá to tak dobře, že by člověk skoro všeho nechal a šel se učit střílet, případně sekat kolem sebe sekáčkem na maso.

A když už vám film nedá nic jiného, můžete se kochat třeba tím, jak naše Pendolino padá do rokle, a jak Angeliny Jolie žene žigulíka po otřískané české silničce.

čsfd, imdb

Svatba mého nejlepšího přítele (My Best Friend´s Wedding, USA, 1997)

Julianne se živí jako kritička jídel a restaurací, Michael jako nezávislý sportovní novinář. Ti dva se kdysi na vysoké potkali, zamilovali a zase rozešli. Devět let zůstali nejlepšími přáteli s tím, že Michael Julianne celé ty roky miloval, ale ona se svou přelétavou povahou nikdy neuznala, že miluje jeho. A když Michael jednoho dne zavolá, že potkal "báječnou Kim", a bude se ženit, Julianne si řekne, že Michael je jen její a vezme si ho zpátky…

Svatba mého nejlepšího přítele je velmi svérázná romantická komedie, která mile překvapí ty, kteří od ní nic nečekají.

Celý koncept je vlastně založen na tom, jak se Julianne snaží Kim a Michaela od sebe odehnat, ačkoliv ti dva jsou očividně zamilovaní a stvoření jeden pro druhého. V postavě Julianne se podařilo Julii Roberts vytvořit "sympatickou mrchu", která sice dělá jednu levárnu za druhou, ale nejde ji nefandit, protože většinou se její pečlivý plán otočí a Kim a Michaela proti její vůli stmelí. A protože na postavě Julianne celý film stojí, je to příjemné sledování. Její lsti se neokoukají, protože film není o tom, co vymyslí příště – jen celý koncept doplňují a my můžeme jen s očekáváním sledovat, jak se to zvrtne tentokrát.

Souboj obou rivalek pak není o rvaní vlasů nebo hysterických výjevech, není tady místo pro infantilní humor – Julianne i Kim jsou normální ženské, které náhodou chtějí jednoho chlapa. A zatímco Julianne jde za svým cílem vědomě, Kim nic netuší téměř až do samého konce – diváka (a Julianne) si získá svou bezprostředností a určitou naivitou. A Julianne je zase obyčejná, inteligentní a vzdělaná žena, která si zrovna uvědomila, že je s jejím životem něco špatně, a že je potřeba s tím něco dělat – jen to nezbytně nemusí znamenat rozbití vztahu svého bývalého s jeho nastávající. 

Julie Roberts určitě není nejlepší herečka na světě (o Oscaru pro ni se dá vést řada diskuzí) a drama není její parketa, ale má dost charisma a komediálního načasování, aby film v pohodě utáhla, a vzala sebou do vleku bezprostřední Cameron Diaz. Ta si sice celou dobu páčí čelist úsměvem, ale její Kim je dostatečně milá a příjemně praštěná na to, abychom měli jako diváci velký problém si rozhodnout, které vlastně fandíme – a nakonec dojít k názoru, že si vybírat nemusíme.

Kamenem úrazu je bouhžel sám objekt zájmu obou žen – Michael v podání bezkrevného Dermota Mulroneyho. Existuje důvod, proč to tenhle chlápek nikdy nedotáhl dál, než k romantickým komediím – má totiž naprosto nulové charisma a jeho schopnost používat mimické svaly se omezuje na unavený úsměv. Člověk se pak až diví, co na něm ty dvě vlastně vidí. Když navíc i jeho postava není úplně ideálně napsaná – Julianne celkem logicky upozorňuje mladou Kim, že Michael je jeden velký zlozvyk. Michaelova absolutní nechuť se jakkoliv měnit nebo se čehokoliv ze svého života vzdát i kvůli ženě, kterou si chce vzít, vzbuzuje přinejmenším pochybnosti.

Nepomáhá mu moc ani to, že mu od začátku v další výrazné roli dává na frak Rupert Everett v roli Juliannina homosexuálního kamaráda George. Ten Julianne sice s jejím intrikařením na chvíli pomáhá, ale zároveň se jí ho snaží rozmluvit a navést ji správným směrem. V celém filmu se vyskytuje zhruba tak 20 minut, ale ty si bezpečně krade pro sebe (scéna u stolu v restauraci je ve filmu nejlepší, a podle mě i jedna z nejlepších "téměř spontánních" scén vůbec).

Originální a svižné zápletce trochu podráží nohy mírně natahovaná prostřední část, kdy dojde na nudné rozhovory mezi Julianne a Michaelem. Julii Roberts a Mulroneymu bude někdo dost těžko věřit, že byli kdysi zamilovaní, protože opravdu vypadají spíš jako staří kamarádi než milenci.

Samotný závěr je pak možná pro někoho překvapivý, a mírně otevřený (jednu dobu se mluvilo o pokračování s názvem Rozvod mého nejlepšího přítele), ale jde o pěkné zakončení příjemného filmu.

Není to nic, co by si člověk kupoval domů na DVD za čtyři stovky, ale minimálně jako zábava na deštivé odpoledne slouží dostatečně.

čsfd, imdb

Kiss, Kiss, Bang, Bang (USA, 2005)

Zlodějíček Harry se náhodou připlete na herecký večírek, kde potkává svou bývalou lásku ze střední školy, Harmony. Jako zloděj, vydávající se za herce, který má hrát detektiva, si vymyslí, že právě prací detektiva se živí, a protože Harmony se zrovna čirou náhodou zabila sestra, slíbí jí pomoc. Jenže jako někdo, kdo si všechno vymyslel, a kdo se veze jen s opravdovým detektivem Perrym (který taky není úplně běžným detektivem), se okamžitě dostává do problémů – mrtvoly kolem něj se hromadí a případ, který zpočátku vypadal jen jako hra, se mění v pořádnou detektivní zápletku.

Kiss, Kiss, Bang, Bang není tradiční detektivka. Je to v podstatě místy absurdní detektivní komedie, odkazující na to nejlepší z Buddy movies z posledních dvou dekád 20. století.

Za kameru se usadil poprvé režírující Shane Black, který nenechal nic náhodě a příběh si i sám napsal. A kdože je Shane Black? Přece scénárista Posledního skauta či Smrtonosné zbraně, což jsou vzory pro Buddy movies. A hlavně jsou napráskané hláškami od začátku do konce. Black tak plní ústa Harryho a Perryho jedním chytrým a vtipným dialogem za druhým, zatímco oba nedobrovolní parťáci kličkují v příběhu, plném černého humoru, absurdních situací a mrtvol.

Kiss, Kiss, Bang, Bang je přesně ten druh filmu, na který je potřeba podívat se minimálně dvakrát. A hlavně v originálním znění, protože je to typický příklad toho, kdy dabing zabíjí polovinu hlášek – hlavně umírněním nadávek, kterých je tu vrchovatě (ale nejsou používány účelově a k situaci vždycky sedí).

Detektivní zápletka je ovšem téměř vedlejší. Sledovat počínání po uši zamilovaného Harryho, v podání perfektního Roberta Downeyho Juniora, jak se snaží pomoct Harmony, bojovat se zabijáky a ještě přitom zaujmout místo vypravěče, je tak skvělé a vtipné, že to volá po opětovném shlédnutí. A kulometný vybroušený dialog se nedá pochytit napoprvé.

Překvapením je Val Kilmer v roli detektiva Perryho, nazývaného "Gay Perry" (říká se mu tak z poměrně očividných důvodů). Kilmerův nejznámější film je Batman navždy, a od té doby se nikdy v ničem pořádně neprosadil. Kiss, Kiss, Bang, Bang sice není žádný trhák a je to jeden z těch extrémně nedoceněných filmů, ale je na něm vidět, že si možnost zahrát si v takovéhle detektivně absurdní hříčce užívá. Trojici dost obstojně doplňuje Michelle Monaghan, která slouží nejen jako milostný zájem hlavního hrdiny, ale hlavně jako dívka, která dokáže nakopat zloduchovi zadek, když je to potřeba.

Dojem nepatrně ruší Blackova místy nejistá režie. Jím napsané dialogy jsou perfektní, jenom to působí trochu neuspořádaně a něco by bylo možná potřeba vystřihnout, aby se film vyhnul dvěma, třem hluchým místům. Hlavně asi dvacetiminutový začátek se trochu vleče. Na druhou stranu samotný úvod, včetně titulků, je dokonalý.

Ale tyhle malé chyby je asi třeba připsat tomu, že Black režíroval poprvé a svůj vlastní materiál nechtěl o nic ošidit.

Některé filmy mají pokračování, o která nikdo nestojí a jiné filmy by si pokračování zasloužily, a nemají ho. Je otázka, jak by se z téhle černohumorné, téměř komiksově laděné filmařiny dělal druhý díl, ale už jen vidět RDJ a Kilmera jako plně fungující detektivní tým, by stálo za zkoušku. Takhle nám bude muset stačit ta druhá nejlepší možnost – Downey a Black se sejdou znovu při natáčení třetího Iron Mana, což je přesně téma, s nímž můžou na tenhle projekt navázat.

čsfd, imdb

Toy Story (USA, 1995)

Kovboj Woody je nejoblíbenější hračka malého Andyho. Mezi ostatními hračkami má tak významné postavení, všichni ho poslouchají a on se rád stará o jejich bezpečí. V den Andyho narozenin se ale stane něco, s čím Woody nepočítá. Do jejich malého společenství přibude hračka astronauta, Buzze Rakeťáka. Ten Woodyho ihned vystřídá na pozici oblíbené hračky, a aby toho nebylo málo, Buzz si vůbec není vědom toho, že je hračka. Všechny tak ohromuje svým laserem, vesmírným velitelstvím a hlavně přirozeně přitahuje pozornost, což Woodymu vadí. Woodyho postupně začíná žárlit a ve slabé chvilce nechtěně způsobí, že Buzz vypadne z okna. Ostatní hračky se domnívají, že to udělal schválně a Woodymu tak nezbývá nic jiného, než jít Buzzovi na pomoc…

O prvním Toy Story se říká, že změnil pohled, jakým se dnes díváme na animované filmy. Zavedl do praxe nejen počítačovou animaci, jak ji v současnosti známe, ale navíc představil i příběh, který je pro celou rodinu. Dal pojmu „rodinný film“ nový význam. V Pixaru už tehdy věděli, že i dospělí se rádi podívají na pohádky, ale klasika (leč krásná a perfektní) už tolik netáhne a dospělí chodí na animované filmy čistě jen v doprovodu svých dětí. To změnili nápadem přivést na svět Buzze a Woodyho, kteří, ač hračky, mají i krásně lidské vlastnosti, v rámci rodinného filmu nejdou daleko pro ostřejší reakci a hlavně, začali už tady svůj film plnit narážkami, kterých si všimnou jen dospělí. Narážky na další filmy byly výraznější až u o čtyři roky mladšího pokračování, ale postupně ho u svých dalších filmů vytlačili do velmi nenápadné linky. Naopak u DreamWorks se natolik inspirovali, že na celém „vykrádání“ postavili celé filmy a série (Shrek se úplně vydal z nápadů, naopak Jak vycvičit draka byl originální film, což naznačuje, jakou cestou by se měli v DreamWorks vydat, pokud chtějí kouzelníky z Pixar porazit).

Konkurenci nepomáhá ani fakt, že Pixar je s animací o několik let vpředu a už u první Toy Story (která je v porovnání s Toy Story 3 samozřejmě pořád jinde) byl patrný velký smysl pro detail.  Když například v jednom záběru leží na zemi nějaká věc, je tam i v záběru následujícím, přičemž se jí postavy musejí vyhýbat a nějak na ni reagovat. Smetí, prach, listí, to všechno už tu (leč v méně propracované) verzi je, a odlišuje tak tenhle animák od jiných, sterilních příběhů (ve smyslu scénáře i animace), kde pro tyto detaily není místo.

Toy Story také začalo v plné míře obsazovat velké hvězdy. Woodyho tak v originále mluví Tom Hanks, Buzze „Kutil“ Tim Allen. Dnes je zcela běžné, že si vytížení herci odběhnou do Pixaru či DreamWorks namluvit nějakou postavičku, aby si tak mohli ke svým resumé přidat účast ve stále oblíbenějšího žánru. Animovaný film dnes díky Toy Story už není jen výsadou pro děti. Po Vzhůru do oblak nebo aktuálně Toy Story 3 je téměř škoda, že trend „zavděčit se celé rodině“ přetrvává, protože vidět například novou verzi Farmy zvířat v Pixarovském pojetí by mohl být skvělý zážitek.

Toy Story totiž už mírně naznačuje to, co několik let po jejím uvedení následovalo. Animovaný film už nejsou jen pobíhající postavičky, odříkávající text, případně doplněný o písničky. Tady se nezpívá, zato se tu už využívají filmařské postupy jako u běžného filmu – hororová atmosféra, kdy jsou Woody s Buzzem uvězněni v domě souseda, který má ve zvyku hračky ničit, rozebírat a odpalovat, je dokonale vytvořena s pomocí bizarních částí různých hraček, tmy či světla poskytovaného jen obyčejnou baterkou. Hračky nejsou ploché „hurá, hurá“ postavy, ale mají víc osobnosti, než postavy v leckterém hraném filmu. Woody je od počátku prezentován jako šéf, jehož ostatní hračky respektují, a který je nade vše věrný Andymu, ale na druhou stranu své postavení „hlavní hračky“ nerad opouští, když se na scéně objeví Buzz. Po velkou část filmu tak působí až sobecky a skoro „padoušsky“, aby nakonec Buzze přijal nejen jako sobě rovného, ale našel v něm navíc dobrého kamaráda.

První film je vlastně sólem hlavně pro Woodyho s Buzzem. Ostatní hračky jako Rex nebo pan Brambůrek (ještě bez paní Brambůrkové), tu nemají moc co nabídnout, ale zase reagují přiměřeně jako obyčejné společenství jakýchkoliv jiných myslících bytostí – jsou hašteřiví, pochybují, jde jim o vlastní bezpečí, mají různé názory. Přesto se pozornost upírá hlavně na Woodyho a Buzze, jejichž vztah bude v dalších dílech klíčový a my ho tady sledujeme od samého počátku. Woody Buzze nemůže vystát hlavně proto, že je to moderní hračka. Ukazuje tak to, čemu čelí všechny děti (a jejich hračky). Obyčejná hračka (v tomto případě kovboj s táhlem, díky němuž mluví), je vystřídána hračkou méně „měkkou“, ale za to svítí, a má víc tlačítek. Naštěstí je Andy svému oblíbenci věrný, a z počátečního nadšení nakonec najde rovnováhu, a oba má rád stejně. To je, mimochodem, další velká přednost Toy Story. Lidské postavy tu ještě nepůsobí tak reálně jako dnes, a Andy je vidět pouze v několika záběrech. Často slyšíme jen jeho hlas a je v několika důležitých scénách, ale přesto je hybatelem celého příběhu. Kvůli Andymu se to všechno děje. Woodyho jediný cíl je  dostat se zpět k Andymu. A to nejen z důvodu stěhování, na které se hračky připravují několik týdnů a Woody tak musí Buzze donutit přistát tvrdě na zemi, aby Andyho stihl, než mu zmizí nadobro, ale také proto, že jako Andyho hračka k němu cítí povinnost a lásku.

Sledovat to celé z pohledu hraček je poměrně fascinující, protože na ně po pěti minutách přestaneme nahlížet jako na hračky.

Když Buzz zjistí, že není astronaut, ale jen obyčejná hračka, prochází dokonce i něčím, co by se dalo nazvat krizí identity a nahlas přizná, že má depresi a je jen na Woodym, aby ho přesvědčil o tom, k čemu jako hračka je a proč ho Andy potřebuje.

V českém znění Woodyho ve všech třech dílech mluví Michal Dlouhý, v prvním díle pak Buzzovi propůjčil svůj hlas Pavel Soukup. Dabing, ostatně jako u ostatních animovaných filmů, je povedený, i když samozřejmě Dlouhý a Hanks mají hlasy úplně jiné a i různé „hlášky“ jsou do češtiny trochu upravené. Ale rozhodně poslech dabingu diváka nepřipraví o nic, naopak si může ještě všímat detailů už tady tolik vymazlené animace.

čsfd, imdb