Žena v černém (The Woman in Black, Velká Británie, 2012)

Arthur Kipps je mladý právník, vdovec, který se stále vzpamatovává ze smrti manželky a stará se sám o malého synka. Toho je nucen krátce opustit, když ho jeho právní firma posílá do odlehlé vesnice, kde má vyřídit pozůstalost na panství Eel Marsh House. Po příjezdu do vesnice ale zjišťuje, že lidé jsou vyděšení, rezidenci, ležící uprostřed mokřin se vyhýbají, a většina rodin přišla nějakým způsobem o dítě. Kipps brzy přijde na to, že Eel Marsh House a okolí straší tajemná žena v černém. Pokaždé, když se někde objeví, zemře dítě. Arthur se rozhodne záhadě přijít na kloub, a vše vyřešit před tím, než za ním přijede jeho vlastní syn…

Žena v černém je další adaptací románu Susan Hill, a tak si scénáristka Jane Goldman a režisér James Watkins nemohli dovolit nijak moc experimentovat s příběhem. Není to na škodu, protože tak se mohl Watkins zaměřit čistě na atmosféru, která je velmi hutná a tísnivá. Přesně jak by to mu v případě mysteriózního hororu mělo být.

Watkins, který dosud natočil jen skvělý survival horor Jezero smrti, se vrhl do podobného žánru, jen bez krve, s odlišným přístupem, zaměřeným čistě na sílu neznámého.

Pokud se divák či kritik domnívá, že jde o nějakou vysoce sofistikovanou filmařinu, tak se splete, protože tohle je vlastně svým způsobem velmi povedené béčko. A jako takové je ho potřeba brát, jelikož přesně tak ho Watkins natočil, všichni ve filmu to pochopili, a tak je jednoduchý příběh s duchem, mrtvými dětmi a zajímavým koncem jen jeden z mnoha. Nepokouší se o nějakou revoluci v žánru, jen je příjemným přírůstkem do řad atmosférických thrillerů v době, kdy pravidla hororu určují.buď litry krve, nebo roztřesená ruční kamera.

Vidět v kinech film, v němž se dobrých deset minut nemluví, hlavního hrdinu (a diváka) obklopují jen tajemná zvuky, tma a mlha, je osvěžující a Watkins se spolu s ostatními nemusí za svou práci vůbec stydět.

Ženu v černém provázel zvýšený zájem i proto, že je to první role Daniela Radcliffea mimo potterovskou sérii. V tomto případě by ale bylo jedno, kdyby hlavní roli hrál kdokoliv jiný, protože film jako tento se vlastně prodá sám. A právě proto by měl Radcliffe svému agentovi posílat do konce života každý týden koš s ovocem, protože pro herce, navíc takového, který byl od svých deseti let  všem na očích v dlouhodobé sérii, je tohle trefa do černého.

Důvodů je tu hned několik. Ačkoliv je Kipps hlavní postavou a z plátna nesleze, u tohoto filmu se nikdy neočekává, že by herecké výkony braly dech (je to na druhou stranu škoda, protože taková Nicole Kidman v Ti druzí pravděpodobně předvedla jeden ze svých nejlepších výkonů, stejně jako Bruce Willis v Šestém smyslu). Bývalý obrýlený čaroděj tak nemusel nijak přehrávat, ale prostě být sám sebou natolik, aby nezklamal, nenadchl a neudělal si ostudu. A tu si rozhodně neudělal. Další důvod, proč byla tahle volba šťastná je ten, že jde o známou předlohu, s několika filmovými, televizními i divadelními adaptacemi. Oblíbený (a poslední dobou zanedbávaný) žánr také zajistil, že ať už by byl na plakátě kdokoliv, lidé by přišli stejně. A samozřejmě jde o povedený film, takže vlastně není dál co řešit..

Radcliffovi ještě ve filmu pomáhá Ciarán Hids, s nímž se potkal v posledním filmu o Harry Potterovi (hrál Aberfortha Brumbála), a s kterým tvoří zajímavý filmový tým.

Pochopitelně není všechno zlato, co se třpytí, a tak máme zhruba prvních dvacet minut, které plynou přece jen trochu příliš pomalu, a když Kipps ve druhé půlce filmu obchází potřetí dům ve tmě, už to také není ono. Navzdory tomu se ale divák nemůže nudit, protože je příliš zaměstnán mžouráním do tmy, kdy čeká, co na něj vyskočí.

Lekacích scén tu zase není tolik, ale fungují podle očekávání a navzdory populárnímu a opakovanému slovu "klišé", k tomuto stylu vyprávění a žánru patří, takže stížnosti nejsou na místě.

Námitky, že Radcliffe je na roli moc mladý možná platí v případě určité vyzrálosti, ale rozhodně to nevadí v dobovém kontextu, kdy zakládat rodinu třeba už v osmnácti rozhodně nebylo nic neobvyklého.

Závěr je zajímavý, i když u něj nespadne překvapením divákovi brada, tak se dá považovat za i docela překvapivý – ale v rámci celého filmu dává nečekaně smysl.

Zkrátka, Daniel Radcliffe si vybral dobře, James Watkins se profiluje jako velmi zajímavý režisér, jehož další film budou už určitě provázet vysoká očekávání, a divák zase může jednou odcházet z kina s tím, že se hodinu a půl příjemně bál a cestou by se měl vyhýbat tmě, mlze a bažinám.


čsfd, imdb

Ďábel nosí Pradu (The Devil Wears Prada, USA, 2006)

Andrea právě dokončila univerzitu a chce se stát novinářkou. Její první pracovní nabídka ale není zrovna to, co by si představovala – má dělat druhou asistentku šéfredaktorce módního časopisu. Jako někdo, kdo o módě nic neví, je v nové práci ztracená, kolegyně se jí posmívají a její šéfová není právě nejpříjemnější člověk na světě. Všechny překážky ale překoná, dokáže se změnit a práci zvládat. To vše ale na úkor svého přítele, kamarádů a hlavně své osobnosti. Jak daleko je Andy ochotná zajít kvůli práci, pro niž by "miliony holek zabíjely?"

Ďábel nosí Pradu je obyčejný film se dvěma tématy smíchanými v jednom – z obyčejné dívky se stane úspěšná a krásná žena, která ale zjišťuje, že při cestě nahoru ztratila přátele, svůj život a sama sebe. Je to příběh klasický, který se opakuje stále dokola. Tenhle je ale adaptací, a ďábelskou šéfovou – Mirandu Pristly – neodolatelně hraje Meryl Streep. Předobraz této postavy je ve skutečném člověku – Anna Wintour, dlouholetá šéfredaktorka magazínu Vogue, má pověst stejně dračice.

Obsazení, svižnost a vtip vyčleňují tento film z průměru, i přesto, že je to ten obyčejný film. Někdy ale obyčejné filmy stačí a není potřeba vymýšlet nic navíc. Ďábel nosí Pradu v klidu zabaví, někdy pobaví, občas dojme, a to vlastně jen touto prostou zápletkou.

Je to příběh o hledání sebe sama, a o tom, že nikdy není žádná práce tak dobrá, aby se z ní nedalo odejít. A to v tomhle případě možná ani neplatí, protože Andy má v práci kvůli nesmyslným nárokům náročné šéfredaktorky peklo.

Pokud nic, pak tenhle film alespoň naznačí to, v čem spočívá práce asistentky. Většina lidí si myslí, že asistentky nosí kávu, vysoké podpatky a dělají si nehty. Nevyspání, potřeba být na telefonu 24 hodin 7 dní v týdnu, absence soukromí a osobního života, stres a vyčerpání, to v těch historkách neuslyšíte. Zcela za sebe mohu říct, že tenhle aspekt filmu pochopí jen někdo, kdo podobnou práci opravdu dělal a do kůže Andy se dokáže vžít. Její vítězoslavný odchod na konci slouží nejen jako vydechnutí pro ni, ale i pro diváka samotného.

Tohle samozřejmě není spoiler, protože film je předvídatelný, a je celkem jasné, co Andy udělá, jen je to otázka načasování.

V tomhle filmu se navíc pohybuje spousta sympatických (i méně sympatických, ale dobře vypadajících) lidí, jejichž představitelé se nechali touhle jednoduchou látkou zlákat. A jak jsem psala výš, občas je potřeba si nějaký film jen užít v jeho jednoduchosti.

V hlavní roli Andy se objevila Anne Hathaway, která má na tyhle role nejspíš čuch. Ale ačkoliv je typově podobná "princezně", její Andy má daleko k princeznovským začátkům. Andrea je cílevědomá, sympatická, chytrá, a v podstatě nesleze z plátna, takže na ní leží velká zodpovědnost utáhnout film, jenž se může (ale nemusí) postupně rozmělnit v předvídatelnosti.

V případě Meryl Streep se nedá říct, že by na sebe nějak výrazněji strhávala pozornost. Když je ve stejném záběru s ostatními, utlumí sama sebe na míru, kdy hraje perfektně s ostatními, nikoliv okolo nich nebo snad nad nimi.

To je ke cti nejen jí, ale i samozřejmě jak Anne, tak Stanley Tuccimu, který tu hraje módního návrháře Nigela. Ten je Mirandě nablízku, jako jednomu z mála mu naslouchá, a zároveň je k dispozici i pro Andy, jíž pomáhá nejen s oblékáním, ale i s hledáním správného místa v životě.

Role jsou tak rozděleny – podobnost nejen s Deníkem princezny, ale i třeba Pretty Woman samozřejmě není náhodná, protože Ďábel nosí Pradu se k jejich odkazu hrdě hlásí. Jen není čistou romantikou jako klasika s Julií Roberts nebo nemístně a hloupě nevtipná, jako byl v některých místech Deník princezny (hrozný druhý díl už si snad naštěstí nikdo nepamatuje).

I přese všechny žánrové klišé se tu ale jedno boří, a to tím, že Andrea už má pevný vztah, který si "jen" musí udržet. Což samozřejmě není snadné, ale romantika tu je zapletena spíš ve chvíli, kdy Andreu svádí redaktor s obličejem Simona Bakera.

Tady už je potřeba podotknout, že třeba tahle zápletka je možná trochu nadbytečná, a ve druhé půlce filmu stopáž už tahá na hranici únosnosti. Tuhle hranici ale nepřekročí, protože události se tu nedějí náhodně. Každá postava tu není zbytečně a události vedou jedna ke druhé. Scénář je tu docela dobře vystavěný, a režisér David Frankel (který je spíš rutinér), už tedy moc práce nemá.

Dá se říct, že Ďábel nosí Pradu je ideální odpočinkový film. Nenadchne, neurazí, a pro fanoušky některého z herců je to vlastně povinnost, protože nikdo z nich si tu ostudu určitě nedělá. Dá se na něj koukat doma, s přáteli, s partnery, zkrátka univerzální film. A takových je dnes hodně málo.

čsfd, imdb

Velká ryba (Big Fish, USA, 2004)

Edward Bloom je typický charismatický pán, který dokáže na večírcích bavit svými historkami o tom, jak v mládí bojoval s obry, žil v cirkuse a viděl svou smrt v oku čarodějnice. Všichni ho za to mají rádi, protože jsou to pro ně jen historky. Jenže pro jeho syna Willa to nejsou historky, ale báchorky, kterým jeho otec opravdu věří a navíc Willa pronásledují celý život. Will se odstěhuje do Francie, kde se ožení, a až vážná Edwardova nemoc ho přiměje vrátit se a pokusit se o usmíření.

Tvorba Tima Burtona je i přes jakýsi "trademark" poměrně různorodá. Ačkoliv je hororově/fantasy zaměřený, v jeho filmech vždycky dokáže skloubit divné s mainstreamem. I když od Karlíka a továrny na čokoládu to není tak úplně ono, je každý jeho nový film pro fanoušky povinností.

Velká ryba se v mnoha ohledech Burtonovu konceptu vymyká. Hlavně díky tomu, že v žádné z rolí není Johnny Depp, a proto to celé působí i tak nějak svěže a víc při zemi. Helena Bonham Carter sice přítomna je, ale její role není nikterak velká (i když celkem důležitá).

Velká ryba je především o vztahu otce a syna. Otec-snílek, který si se synem nerozumí proto, že jeho potomek je pragmaticky založený a na fantazii nevěří. Edward Bloom je přitom typický vypravěč, který mluví pravdu, jenom svoje příběhy přehání víc, než je obvyklé. Takže z možná dost otřesného zážitku zmizení za nepřátelskou linií ve Vietnamu si udělá dobrodružný příběh o tom, jak potkal zpívající siamská dvojčata a z práce ve cirkuse, jež byl nucen dělat, udělá největší možné dobrodružství plné nadpřirozených bytostí. A pak je tu ještě ta věc s čarodějnicí a velkou rybou, které souvisejí s jeho smrtí.

Edward Bloom se zkrátka rozhodl, že si svůj život bude žít po svém, bez ohledu na zavedená pravidla, a s životními strastmi bojuje optimismem a divokou fantazií.

To vše slyšíme v podání Alberta Finneyho, aby v mladší verzi Edwarda samotná dobrodružství prožíval Ewan McGregor. Oba jsou v té roli perfektní, i když Finney má trochu složitější práci vše prodat pouhým vyprávěním.

Matka Willa a žena snílka Edwarda je skvěle vypadající Jessica Lange, která svého muže podporuje a miluje, protože s ním všechny ty strasti prošla, a ví, že to celé je jen fantazie, která je ale v jejich životě potřeba.

Willovu manželku tu hraje tehdy ještě neznámá Marion Cotillard.

Ono těch známých tváří je tu spousta, ale divák je chycen hlavně v Edwardově fantazii, když s ním prochází jeho životní příběh, a zároveň se snaží vidět to i z perspektivy syna, který byl vždy ve stínu otce, jehož život zněl o tolik zajímavěji než jeho vlastní.

Burtonova fantazie se tu nezapře, přesto se tu tentokrát Burton krotí a celý film je neobvykle civilní. Vědomi si toho, že Edward nadsazuje a přehání, jsme schopni spíš přijmout to, že existuje město odříznuté od světa, do něhož lidé chodí a nikdy neodejdou. Jeho verze se nám pak líbí víc, než ta, s níž se posléze setkává Will, odhodlaný zjistit za otcovými příběhy pravdu. Kontrast Edwardova vyprávění a Willova skutečného odhalení je něco, co nám připomíná, že fantazie je potřeba, protože realita je přece o tolik nudnější. Nebo není? Edwardův život byl plný dobrodružství i bez vlkodlaků a čarodějnic, jenom to nebyly zážitky vždycky příjemné, tak proč jim nedat trochu jiný základ? S tímhle konceptem tu pracuje nejen Burton, ale samozřejmě i scénárista John August.

Utlumení Burtonova "creepy" stylu také plyne z toho, že se jedná o adaptaci knihy Daniela Wallace.

Za sebe, jako velkého Burtonova fandu, můžu říct, že spolu s Beetlejuice považuji tohle za jeden z nejlepších Burtonových filmů. Nejen kvůli absenci Johnnyho Deppa (který byl v posledních filmech svého kamaráda stále více stejný), ale i kvůli příběhu jedné obyčejné rodiny, která má normální problémy. Opět je tu téma problematického vztahu otec/syn, i tady si oko diváka přijde vizuálně na své – není to tak přemrštěné jako Alenka v říši divů, ale není to nijak temné jako Sweeney Todd – a hlavně tentokrát jde o hořkosladký závěr, který Burton použil naposledy snad ve Střihorukém Edwardovi. A o hudbu se už tradičně staral Danny Elfman, který konceptu realita vs. fantazie perfektně rozumí.

Velká ryba je vhodná hlavně pro nezasvěcené diváky, kteří o Burtonově tvorbě nic nevědí, nebo je vlastně vůbec nezajímá. V jeho filmografii jde tak trochu o experiment s dramatem než vyloženou divokou fantasy, a o to je Velká ryba jiná (a možná lepší) než některé Burtonovy známější filmy a vhodná na opakované shlédnutí. Pokaždé se v ní dá totiž najít něco nového, a to by mělo jít u příběhů s fantazií především.

Daredevil (USA, 2003)

Matt Murdock jako kluk ztratil zrak, a pak i otce. Oči si zranil při nehodě, otce mu zabila mafie pod vedením Kingpina, zločince a mafiána, na kterého nikdo nemůže. Matt otci slíbil, že se bude učit a něco z něj bude, a proto vystudoval práva, aby mohl obhajovat nevinné. Ne vždy je to ale snadné, a tak se v noci převléká za Daredevila. Hrdinu, jímž se stal díky své slepotě. Ovládá perfektně své smysly a pohyby, a pokud nějaký zločinec náhodou uteče od soudu, Daredevil je nablízku. Když se seznámí s krásnou Elektrou, jejíž otec byl také zabit Kingpinem, rozhodne se konečně proti tomuto zločinci zakročit. To ale nebude jednoduché, když si Elektra myslí, že jejího otce zabil právě Daredevil a ještě mu jde po krku zabiják Bullseye…

Proč Daredevil? Stejně jako Ghost Rider, i tento film režíroval Mark Steven Johnson, a stejně jako u Ghost Ridera, i tenhle film je spíš jehelníček pro kritiky a skalní komiksové fandy. Čas od času se objeví film, na nějž všichni házejí špínu, i když se jim třeba líbil nebo proti němu nic nemají, ale nadávají na něj jen proto, že to dělají ostatní. Daredevil byl od začátku fackovaný ze všech stran a já si myslím, že ne úplně právem. V rámci komiksových adaptací jde o zcela obyčejný a průměrný film, nikoliv o vyloženou katastrofu, jak je často prezentován. Dokonce má své kouzlo a atmosféru.

Některé dialogy jsou tak prkenné, že je téměř za kamerou slyšet člověk, který muchlá papír a píše scénář za pochodu, ale předlohy se snaží držet poměrně věrně, alespoň pokud jde o představení a úvod do toho, jak se z Matta Murdocka stal Daredevil.

Dá se hádat o tom, že scénář je vždycky základ a tenhle drží pohromadě díky již zmíněné atmosféře, hercům a kupodivu i režii. Johnson udržuje příběh stěží, a tempo mezi akcí a romantikou je často velmi kolísavé, ale daří se mu to díky práci s kamerou, hudbou a soustředěním na drobné detaily. Detaily, které Daredevila drží nad propastí podprůměru a dávají mu něco navíc, co ho přece jen trochu vyčleňuje ze zástupu ostatních komiksovek.

Mattova osamělost je vyjádřena právě těmito jednoduchými detaily jako sparťansky zařízeným bytem, spaním v kovové "rakvi" s vodou, která tlumí hluk, jenž kvůli svým vylepšeným smyslům silně vnímá, a vzkazu o rozchodu od přítelkyně na záznamníku.

Jako každý komiksový hrdina, i Daredevil je sužován vnitřními démony, k nimž přišel už v dětství. Ben Affleck, na nějž bylo v době vzniku také populární nadávat, vystihl postavu Matta Murdocka výborně. Herecky to nikdy nebude úplně ono, ale na postavu Matta mu střídání těch několik výrazů bohatě stačí. I jen naznačená linka nejasnosti jeho charakteru (ke zločincům se chová nemilosrdně) se docela povedla, i když by možná chtěla víc rozepsat.

Jennifer Garner, která později pohořela se svým sólo filmem o Elektře, většinu času prostě vypadá hezky, ale s Benem jim to pěkně šlape. Vždyť se u tohoto filmu dali dohromady a od té doby jsou šťastný pár, takže jim není problém zakázanou a nešťastnou lásku věřit.

Jon Favreau, předtím, než přesedl do režisérské židle jiného komiksového filmu (Iron man, samozřejmě), tu hrál svou typickou komediálně-sidekickovskou roli Mattova nejlepšího kamaráda a kolegy právníka, Franklina Nelsona.

Samotného Kingpina si ve své mohutnosti užil Michael Clarke Duncan.

Všechny ale zválcoval Colin Farrell jako nájemný vrah Bullseye, na jehož scény je radost pohledět. Ať už jde o soutěž v šipkách v baru nebo upovídanou paní v letadle (komu v tu chvíli nebyl Bullseye sympatický, ten nikdy neletěl letadlem nebo nepotkal upovídaného důchodce ve vlaku), všechny jeho scény jsou tak skvělé, že ho pravděpodobně bude chtít každý vidět co nejčastěji, protože hlavně díky němu je Daredevil slušným hrdinou.

Joe Pantoliano jako novinář Ben Urich se postará hlavně o povedený závěr, protože se tak dlouho vrtá v tom, kdo je Daredevil, až se musí nakonec rozhodnout, co s konečnou informací udělat.

V malé roli se tu mihne i Kevin Smith, a pro seriálové fanoušky je tu rozpoznatelný například ještě Eric Avari jako Eletřin otec.

Daredevil rozhodně není dokonalý film. V určitých částech se vleče, u některých dialogů (často u Mattových vnitřních monologů) se může citlivější jedinec chytat za uši, a i některé souboje působí trochu prkenně.

Atmosférou, příjemnými herci, nočním New Yorkem a pěknými efekty v případě Mattových zvláštních smyslů, se ale negativa rozhodně vyváží. Za shlédnutí a vytvoření si vlastního názoru ty necelé dvě hodiny určitě stojí.

čsfd, imdb 

Ledové ostří (The Cutting Edge, USA, 1992)

Hokejista Doug Dorsey při olympijském zápase utrpí zranění oka, které ho vyřadí z profesionálního hokeje. Nemůže hrát, přijde o stipendium a jeho život od té chvíle existuje jen mezi okresními zápasy a odmítavými dopisy od velkých klubů. Kate Mosley je skvělá krasobruslařka, která na té samé olympiádě nedokončila svou jízdu, a skončila v propadlišti dějin. Oba dva svede dohromady Katin nový trenér, Anton, který v Dougovi vidí potenciál a věří v návrat Kate na olympijský led. Dokáže se ale trochu nevycválaný sympaťák Doug shodnout s rozmazlenou, ale zranitelnou Kate, odložit spory a vyhrát medaili?

Ledové ostří je samozřejmě nostalgicko-klasická romantika, která ale i přes téma krasobruslení dokáže zahřát u srdce.

Filmů ze sportovního prostředí existuje plno, stejně tak jako těch romantických. Romantika spojená se sportem ale zase tak obvyklá není – a hlavně, protože na tohle jsou experti hlavně v Hollywoodu, často jde stejně o americké sporty jako americký fotbal nebo baseball, které středoevropanovi nic neříkají. Jediná světlá výjimka posledních let je možná tak Wimbledon a Blufuj jako Beckham…a to ten první jmenovaný byl navíc britská výroba, a ten druhý zase s velkým evropským přispěním.

Krasobruslení je ovšem velmi vděčná tématika na rozehrání romantického příběhu, jen se to musí umět. Zapomeňte na nepovedená pokračování Ledového ostří z poslední pětiletky – originál je jen jeden. Není to velkolepý film, a dost těžko ho budete hledat v obchodech na DVD (musíme otrocky čekat, než se znovu po mnoha letech objeví s novým dabingem v televizi – což se teď po deseti letech čekání úspěšně stalo, anebo pro nás šťastné, vládnoucí angličtinou, zbývá DVD v originále). O tom, že naši distributoři těžce zaspávají a servírují nám jen to, co sami chtějí, aby se prodávalo, by vydalo na delší povídání a jiný článek, takže to sem nebudu plést.

Ledové ostří v původním českém dabingu není perfektní. Zpětně například překlad působí místy směšně a špatně, ale zase je v něm ta nostalgická vlna, s jejíž pomocí leccos odpustíme.

Romantických filmů je jako máku, ale takové, které by dokázaly udržet pozornost i jen hodinu a půl, neopakovaly se, a ještě dodaly nějaký byť jen pokus o filmařinu, je opravdu málo. Ledové ostří mezi ty povedené rozhodně patří.

Jistě, dá se polemizovat o zápletce, která stojí na tom, že hokejista, který to předtím nikdy nedělal, je schopný se za rok a půl naučit trojité skoky a piruety, a pár vyhraje zlato na olympiádě po jedné společné soutěži. Tohle se dá ale snadno přehlédnout, hlavně proto, že většina diváků o krasobruslení stejně nic moc neví. Tenhle film je také ideální pro ty, kteří si myslí, že krasobruslení není sport a muži v něm jsou padavky.

Tady dokáže scénárista Tony Gilroy (ano, TEN Tony Gilroy, se svým prvním scénářem) přesvědčit o tom, že padání na tvrdý led, fyzická dřina a hodiny a hodiny tréninku rozhodně pro žádné padavky nejsou. Je tu naznačeno, jak to v krasobruslení chodí (rozhodčí mívají své favority, neshody s trenéry jsou zcela běžné, stejně jako rivalita mezi páry ze stejných zemí), a zároveň je kladen nádherný důraz na postavy, které jsou živé a uvěřitelné. Cesta dvou hlavních protagonistů k tomu, aby si nakonec padli do náruče je sice trnitá, ale není překombinovaná a jsou na ní zcela pochopitelné překážky.

Oba jsou pak navíc vystaveni jako živoucí charaktery se silnými i slabými stránkami osobnosti. Relativně hůř z toho vychází Kate, která zpočátku působí jako velmi protivná, svéhlavá a rozmazlená mladá žena. Ve skutečnosti je to zraněná duše, která touží vlastně jen po pěkném slovu a lásce. Doug je na druhou stranu sympaťák, který si ale dost těžko přiznává osobní a životní prohry. Kate je v jejích slovních výměnách důstojným protivníkem, ale zároveň rovnocenným a stabilním partnerem, na nějž se vrtkavá Kate začíná pomalu a jistě spoléhat s nejistotou někoho, kdo nikdy někoho takového v životě neměl.

Vztah mezi Dougem a Kate se jednoduše pomalu vyvíjí s tím, jak se oni dva vlivem toho druhého mění. Je to radost sledovat, hlavně díky hercům D.B.Sweeneymu a Moiře Kelly, kteří nejsou žádní céčkoví herci. Oba mají koneckonců docela úspěšné televizní kariéry i dvacet let po společném krasobruslařském dobrodružství, navíc s vědomím, že právě Ledové ostří je pravděpodobně jejich vrcholem, na nějž se i dnes lidi rádi dívají. Oba dali do svých rolí maximum (Moira se dokonce naučila natolik dobře bruslit, že zvládala i jednoduché skoky a piruety), a chemie mezi nimi je tak velká, až jiskry létají (v jednu chvíli doslova).

Na oba dohlíží trenér s obličejem Roye Dotrice, jehož ruský přízvuk je očividně těžce naposlouchaný, ale jinak je to pevná postava, podporující oba své krasobruslaře s otcovskou péčí, vědom si přesně jejich silných a slabých stránek.

Ostudu si nedělá ani Terry O´Quinn v roli otce Kate. Není to nějaký tyran, který by se dal očekávat z Katina přístupu k němu, ale touha po úspěchu zaslepuje jeho city do té míry, že je spíš chladný obchodník než milující otec. A přesto není nesympatický, zlý nebo protivný.

Všechny postavy jsou tu napsané tak, aby působily normálně. Dokonce i přítel Kate, který zhruba v polovině filmu zmizí, je obyčejný muž, který si sám uvědomí, že pro Kate není ten pravý a včas ustoupí.

Scénář se tak vyhýbá klasickým klišé, kdy se musejí hlavní hrdinové zbavovat nechtěných protějšků svých partnerů, kdy jim někdo jejich lásku nepřeje, nebo jim osud hází klacky pod nohy. 

Rozhodně stojí za zmínku i soundtrack Patricka Williamse, který napsal hudbu přesně na míru příběhu – místy je melodická až melancholická, jinde se přelévá téměř do rockových rytmů.

Pochvalu zaslouží i režisér s kameramanem, kteří zvládli vytěžit z krasobruslařských momentů maximum.

Závěrem je pak ještě potřeba dodat, že příběh se nikde nevleče, a celý film je sestříhaný přesně na takovou délku, aby finále mohlo vygradovat ve chvíli, kdy to divák nejvíc očekává. Jeden z nejromantičtějších filmových závěrů potom dodá dobrý pocit a teplo, které cítíme i navzdory tomu, že se celý odehrává na ledě.

čsfd, imdb

Jednotka příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz, Velká Británie, 2007)

Nicholas Angel je vzorný policista, který až příliš miluje svou práci. Vyznamenání a ocenění mu pokrývají celou zeď, účastní se aktivit od bojových umění až po háčkování, a kvůli zapálenosti pro práci si neudrží vztah. Je tak dobrý, že to začne vadit i jeho šéfům, kteří ho proto z Londýna převelí do městečka Sandford. Tam se zdánlivě nic neděje, a místní policejní sbor je spíš přehlídka lidí v uniformách, než policistů. Když se ale začnou množit zvláštní nehody, Angel tuší, že s tímhle městem není všechno tak pohádkové, jak se na první pohled zdá. A pak je tu ještě ta labuť…

Psát o Jednotce příliš rychlého nasazení je jako snažit se vylovit smítko plovoucí v čaji vidličkou. Jako žánr spadá všude a nikam, a nejvýstižnější popis by byla možná akční parodie.

Jenže problém je v tom, že Jednotka je příliš dobře zahraná, napsaná a akční, než aby to byla jen parodie. A není to ani čistá akce, ale pokrývá všechny žánry od komedie, přes horor, po drama, až k nadsazené detektivce. Simon Pegg a Edgar Wright, kteří se opět sešli nad scénářem, aby dali dohromady pokračování jejich "Cornetto trilogie" (prvním dílem byl Úsvit mrtvých, a třetí by se měl točit někdy letos nebo příští rok). Simon Pegg a Nick Frost opět v hlavních rolích vzdávají úctu několika žánrům, po zombie hororu jsou to tentokrát "Bayovky" a další klasiky akčního žánru.

Pegg, Frost a Wright jsou geekové, kteří mají to štěstí, že si můžou natočit film. Vznikl tak tenhle filmek, kde sami Pegg s Frostem skáčou, uhýbají kulkám, a střílejí oběma rukama, zatímco letí vzduchem, aby si to náležitě užili, dělali si z toho legraci a zároveň tak vzdali svým oblíbencům hold.

Je trochu obtížné se v zápletce zpočátku zorientovat, protože je potřeba nic z toho nebrat vážně, ale na druhou stranu jsou hlavní postavy tak živé a zábavné, že nejde se jim smát. Pegg s Wrightem byli u Úsvitu mrtvých možná trochu nejistí, když úplně netrefili rovnováhu mezi hororem a komedií, ale tady už to vychytali. Je to mix žánrů, kdy psaní možná probíhalo způsobem, kdy Pegg vykřikl: „Tady dej ještě další scénu s labutí. A sem dej výbuch. A hele, co kdyby na tohohle chlápka spadl kámen?“.

Scénář může takhle působit, ale Wright má všechno pevně v rukou a celý film je vizuálně vyloženě vymazlený. Rychlé střihy, detaily, honičky v autech, akční scény, ale i klidné momenty, jakoby vypadlé z Vražd v Midsomeru. A mezitím vším pořád pobíhá ta zpropadená labuť.

Jednotce příliš rychlého nasazení se musí přijít na chuť. Je to typický britský humor, kde někde bude divák smát nahlas, jinde se škrábat na hlavě, hodně se tu nadává, ale tak, že to není křečovité ani nucené. Každá postavička v Sandfordu dostane svých pět minut, aby nad nimi na všechno dohlížel Simon Pegg, který si roli akčního hrdiny užívá až do posledního záběru. Jeho Nicholas Angel má přesně tolik osobnosti na to, aby nám bylo jasné, že někdo jako on může klidně existovat (čili není přemrštěný), sžili se s ním, a sledovali jeho nechuť odejít z Londýna, pomalé zaplouvání do ospalé atmosféry Sandfordu, a následné vykopnutí do poslední akcí nabité půl hodiny, kde Pegg běhá s brokovnicí, hláškuje, střílí, a jede na koni.

Nick Frost jako jeho parťák Danny nezaostává ani o krok, a je docela potřeba ho obdivovat, protože na rozdíl od Pegga nemá ani vzhled, ani postavu typického akčního hrdiny (Pegg pro roli zhubnul a cvičil, a oba prošli i výcvikem se zbraněmi). Oba dva pak ukážou příklad pravého filmovo-policajtského parťáctví, o které jde v akčním policejním žánru především.

Oběma sekunduje slušná řádka britské herecké špičky, jejíž index "úžasnosti" stoupá úměrně s počtem jejich výskytu v jedné místnosti. Jim Broadbent hraje policejního šéfa, a přesně chápe roli a film, v němž hraje. Připomíná dobráckého šéfa malé policejní pobočky, který ale na všechno dohlíží ostřížím pohledem (možná až příliš).

Timothy Dalton se rozhodl přehoupnout do role přepálených záporáků, a svými dvojsmyslnými narážkami („Tenhle bude zítra ráno na kousíčky“) koření film a dává lekce v kradení scén.

Kdo pozná mihnuvšího se Petera Jacksona nebo k nepoznání maskovanou Cate Blanchett, tak má u mě plus, protože bych ani jednoho z nich nepoznala, kdybych si to nepřečetla.

Film vyšel u nás na DVD, nedávno dokonce v moc pěkném přebalu. Stejně jako u jiných britských věcí si ale film divák nejlépe vychutná v originále, i když autor titulků kadenci dialogů občas neuhlídal. Český dabing je povedený, ale stejně jako jinde, i tady to dabéři namlouvají jen jako další film bez potřebného nádechu ironie, a hlavně s utlumením některých hlášek, vtipů a klení.

Při sledování jakéhokoliv díla, které má na svědomí Pegg/Frost/Wright (případně jen jeden z nich) je nutné přistoupit na pravidla hry o tom, že tohle je parta filmových nadšenců, kteří dostali miliony na natočení Mizerů na britském venkově. Pokud tahle pravidla pochopíte, budete se královsky bavit.

A nakonec možná přijde i labuť.

 čsfd, imdb

Mission: Impossible – Ghost Protocol (USA, 2011)

Po jedné neúspěšné akci, kterou měli na starosti Ethan Hunt a jeho tým, má IMF problém. Někdo tým jeho nejlepšího agenta obvinil z bombového útoku na Kreml, a tak prezident USA IMF zapřel, rozpustil a Ethan a jeho tým jsou tak jediní, kdo musejí napravit, co se stalo a zjistit pravdu. Neleží před nimi tentokrát o nic menší výzva, než je záchrana světa před jadernou válkou.

Poslední z článků o sérii Mission: Impossible filmů bude zaujatý. Velmi zaujatý. Po opakovaném shlédnutí v kině, ho považuji za nejlepší díl série, a to hlavně kvůli perfektně sehranému týmu. Slovo "tým" budu používat často, protože to je to, na co tentokrát režisér i producenti vsadili a tahle sázka jim rozhodně vyšla.

Režisérských otěží se, pod producentským dohledem Toma Cruise a J. J. Abramse, chopil Brad Bird, pro něhož šlo o dvojnásobnou výzvu. Pokračovat v sérii, kterou úspěšně nakopl zpět ke kvalitě Abrams, bylo samo o sobě těžké. Bird je ale známý jako režisér (velmi úspěšný) animovaných filmů – Úžasňákových a Ratatouille. A právě tyhle zkušenosti mu paradoxně daly největší výhodu. Z animovaných komiksových hrdinů si vzal smysl pro nadsázku, humor, týmového ducha a napětí, a z příběhu o kryse, následující svůj sen, naopak obrovský smysl pro detail a osobní příběhy.

Vytvořil tak pěknou kombinaci mezi prvním a třetím filmem (zatímco druhý je snad navždy zapomenut v propadlišti dějin), obloukem se vrátil k podstatě seriálu, a ještě pravděpodobně nakopl MI k nové sérii filmů se stabilním týmem.

Nic z toho by ovšem nemohl udělat, kdyby mu na ruku nešel Tom Cruise. Ten se tentokrát rozhodl trochu poodstoupit, vědom si toho, že jeho "starpower" už není dost velká na to, aby utáhla celý film. Jede stále víceméně jako hlavní postava, a jako jediný tu má celé sekvence jen pro sebe (po útěku z Kremlu tedy samozřejmě sledujeme jeho, místo jeho dvou dalších kolegů), a většinu bitek a kaskadérských kousků si také dělá sám, ale jinak jde o týmovou práci. Žádné zmizení týmu před koncem nebo křečovitá snaha dát dohromady tým jen proto, že tohle přece bývala týmová show.

K ruce dostal Jeremyho Rennera, Simona Pegga a Paulu Patton.

Simon Pegg se vrátil v roli Benjiho Dunna, který ale z technika povýšil na agenta v terénu a je mu věnován přesně takový prostor na to, aby mohl být vtipný, ale zároveň projít nějakým osobním vývojem. Není to agent nešika, jen nemá moc zkušeností a práce vedle jeho idolu, Ethana Hunta, ho plní nervozitou. Přesto ví, co dělá, a dělá to sakra dobře a jako agent je schopný stejně jako jeho zkušenější kolegové. Jen jako technik nemá žádné pěstní souboje s nepřáteli, ale do akce se zapojuje úplně stejně jako ostatní.

Jeremy Renner se objeví zhruba po půl hodině filmu jako analytik William Brandt, kdy potvrzuje, že "analytik" je někdo, o kom nikdo neví, co dělá a kdo to vlastně je. Jeho interakce právě s Benji Dunnem je perfektní, protože jsou to naprosté protiklady a jejich špičkování a společné scény jsou jedny z nejlepších scén ve filmu.

Paula Patton je také nová, a přiznám se, že jsem o ní předtím nikdy neslyšela, ale to je právě dobře. Do týmu sedla perfektně a její Jane Carter není chladnokrevná agentka, ale člověk z masa a kostí, kterému se stalo něco zlého. Místy je nejistá, ale i ona dokáže ve správnou chvíli udržet chladnou hlavu, a není těžké jí uvěřit jak vysoké podpatky a večerní šaty, tak pistoli a souboj se dvěma o hlavu většími chlápky.

Týmu pomáhá to, že Ethan Hunt je tu tentokrát už v tak trochu  mentorské roli. V Benjim vidí potenciál a celou dobu mu pomáhá a v terénu ho uklidňuje a podporuje. Totéž dělá i pro Jane a také v případě Brandta řekne správnou věc ve správnou chvíli.

Nejvýživnější scény, jako rvačku se záporákem, nebo lezení na nejvyšší budově světa (která je na nejlepší cestě stát se klasikou), si rezervoval pro sebe, ale jinak je Ghost Protocol stará dobrá týmová práce. Až do poslední chvíle se spoléhají jeden na druhého, a bez vzájemné pomoci a jejich podpory by Hunt tentokrát jejich "nemožnou misi" nedokončil. Cvak, bum, prásk, až do posledního napínavého momentu jsou všichni spolu. A když ne, jsou alespoň spojeni vysílačkou a neustále spolu mluví. Všichni mají spoustu scén společně nebo ve dvojicích a klape to tak, že si divák jen spokojeně ťuká do rytmu.

Možná existuje důvod, proč tohle není Mission: Impossible 4 (i když tomu spousta lidí tak říká), ale vyčleňuje se názvem. Téměř to vypadá jako začátek nové série filmů, tentokrát se stabilním týmem. Osobně nemám nic proti. Cruise se očividně do důchodu nechystá, a rozhodně to nevypadá, že by hodlal sérii někomu předávat (Renner byl moc dobrý, ale jeho postava nebyla načrtnutá dostatečně na to, aby mohla být centrem dalšího filmu – když tu navíc tak dobře šlape sestavený tým).

A tím se vracím zpátky k Birdovi. Jeho režie je jistá, a ačkoliv mnoho lidí považuje za vrchol filmu právě scény z Dubaje, tak já se závěrem filmu žádný problém nemám. Michael Nyqvist jako záporák sice nemá moc prostoru, ale je to spíš taková neviditelná hrozba a šílenství jeho Kurta Hendrickse se projevuje postupně. Možná by jeho závěrečný souboj vypadal jinak, kdyby měl víc prostoru, ale přiznejme si, Hoffmana z trojky by měl problém trumfnout každý.

Paradoxně nebezpečněji působí nájemná vražedkyně Sophie Moreau, která má jen pár dialogů, ale právě v tom je její největší kouzlo, protože jde téměř o tichou hrozbu z její strany.

Birdova režie funguje i v soustředěnosti na detail. Neustále víme, co se děje, kde jsme a na koho se díváme, a i honička v pouštní bouři je soustředěná jen na hlavní postavu a jeho protivníka.

Celý film ale není tak vážný jako trojka, a přelom k odlehčenější rovině mu svědčí. Pohoda panující v týmu se přelévá i do děje, a neustálé narážky typu: „Proč nenosíme masky?“ a podobné, pomáhají zlehčovat situaci. O většinu těchto narážek se sice stará Simon Pegg, ale i Cruise vypadá, že má zase radost ze života a lehká ironie je z něj patrná na první pohled. Návrat k devadesátkovému stylu tahle série zkrátka potřebovala jako sůl.

Jistě, jsou tu logické díry, ale ty provázejí každý díl, a během filmu se nedají téměř postřehnout. Birdovo hračičkovství totiž výborně odvádí pozornost. Nejde o superhrdiny, a i přesto, že Hunt tu skáče a leze a pere se s kdekým, je vidět, že jde pouze o lidi z masa a kostí. Ethan Hunt tu krvácí, je zraněný, stejně jako ostatní, a dělá to z nich sympatické lidi, kteří se jen ocitli ve špatné situaci. Selhávání plánů, i technologie tomuhle efektu také pomáhá, a Brad Bird tak dostává možnost si hrát s různými technickými vychytávkami, jaké bývaly v seriálu, aby ale neustále vracel tým zpátky k přemýšlení a improvizaci, když tyhle výstřelky moderní technologie selhávají.

Závěrečná scéna dává tušit, že pokračování se chystá, a pokud by mělo jít o stejnou sestavu jako zde, bylo by to pokračování na jedničku.

P.S. Návaznost na třetí díl tu je, a absence Huntovy manželky je tu postupně, přes několik zvratů, také vysvětlena, takže ani tady není nic ponecháno náhodě.

P.P.S. Praha zaskakující za Budapešť a Moskvu může být napoprvé trochu rušivá, ale  dá se na to rychle zvyknout.

čsfd, imdb