Grimm (USA, 2011-20?)

Nick Burkhardt pracuje jako detektiv v Portlandu, žije s přítelkyní, kterou by rád požádal o ruku a je se svým životem spokojený. Když jednoho dne začne vidět divné věci, a do města za ním přijede teta, která ho vychovala, všechno se změní. Teta Marie je smrtelně nemocná a přijela Nickovi předat jeho rodinné dědictví – Nick je z pokrevní linie Grimmů, kteří nejen o monstrech psali, ale také je mohli vidět a lovili a zabíjeli je. Nick by měl toto dědictví převzít. Než se naděje, tak je sám, jen s pár tajemnými náznaky, které mu Marie nestihla vysvětlit, s přívěsem plným starých knih a zbraní, a schopností vidět pravou povahu monster, která se schovávají mezi námi. Jenže ne všechna pohádková monstra jsou zlá a ne všichni touží po krvi. Nick se svou povahou detektiva, se smyslem pro dobro a zlo, se musí naučit chodit po šedé linii, která rozděluje a spojuje jeho dva světy….

Grimm měl na televizi NBC premiéru na podzim 2011. Začal pozvolna, ve vražedném pátečním čase, kde nikdo nečekal úspěch a naopak všichni čekali, že seriál rychle shoří v zapomnění. Jenže producenti a jiní papalášové zapomněli na nevyzpytatelnost televizního diváka, lačnícího po změně, která by přinesla zase něco nového od upírů a detektivek.

Když se na konkurenční televizi rozjelo Once Upon a Time, začala nová vlna – hororově či jinak pojaté pohádky. Grimm je takovým mixem všeho možného, ale ze všeho nejvíc odkazuje na Buffy, a to zcela otevřeně a hned z několika důvodů.

Tím hlavním jsou jména tvůrců – David Greenwalt a Jim Kouf pomáhali Jossu Whedonovi tvořit svět nejen přemožitelky, ale i jejího upírského přítele, Angela.

Grimm se v mnohém k jejich odkazu hlásí a docela dobře se mu to daří. V každé epizodě přímo nebo nepřímo odkazuje na nějaký příběh bratří Grimmů. Někdy jen jedním aspektem vyjmutým z kontextu, ale v několika epizodách jde o dokonalé převyprávění, kdy například pohádka o Popelce získává zcela jiný rozměr a romantikům tříští jejich představy o "žili spolu šťastně až do smrti".

Předně je potřeba říct, že stejně jako výše zmíněná Whedonova dítka, i tady se děj rozvíjí velmi pomalu. První dva pilotní díly jsou docela povedené, aby do zhruba páté až šesté epizody nastal útlum, a pak se začala tvořit jedna zápletka vedle druhé, pozvolna se slévající dohromady. Cestu Grimma sledujeme očima hlavního hrdiny, Nicka, který přes počáteční odmítání svého dědictví ve stylu: „Jsem nejdřív policajt a jako takový se budu chovat, a že přitom vidím nějaké pohádkové příšery je vedlejší.“, dojde do bodu, kdy zjišťuje, že něco takového se odmítnout nedá. Má to v krvi, přitahuje potíže, nepřátele a to nejen Grimmů obecně, ale i jeho rodiny, která, jak se postupně dozvídáme, má pohřbeno několik tajemství, která se musí někdy objevit. Nick tak postupně svůj osud přijímá a na konci 1. série už (doslova) kope první grimmovskou ligu, když se učí, jak zacházet se zbraněmi, které mu teta zanechala, učí se o různých stvůrách a jejich slabostech, a přesto zůstává sám sebou, a odlišuje dobré a špatné, protože některé "stvůry" chtějí prostě jen žít v klidu a Nick s nimi najde schopnost soužití.

Grimm tak sleduje podobný styl vyprávění právě jako Buffy, ale i jiné seriály podobného žánru. Nabízí se třeba srovnání se Supernatural, které je ale přece jen víc epizodní. Grimm je vlastně detektivka s nadpřirozenými prvky, a zpočátku to může někomu trochu vadit. Nick řeší případy, které vždy nějak souvisí s tím, že je Grimm. Je to shoda náhod, ale po čase to začne obtěžovat. Tvůrci si toho jsou naštěstí vědomi a tak v polovině série uhnou ze směru procedurální detektivky, a začnou řešit nejen Nicka a jeho objevování sebe sama a jeho dědictví, ale mytologii Grimmů a jejich světa celkově. Na scénu přicházejí nepřátelé a spojenci, zjišťujeme, že existují minimálně tři odlišné organizace, které jsou různě propletené a vedou mezi sebou válku. A ve finále první řady bylo perfektně vyrovnané množství zodpovězených otázek a vynoření nových.

Tvůrci měli při obsazování šťastnou ruku, protože bylo potřeba obsadit někoho, s kým se divák bude moct identifikovat a zároveň ho vidět jako hrdinu, který by mohl nakonec jít oběma směry. David Giuntoli je v prvních pár dílech trochu prkenný, ale později začíná  připomínat vzpomínaného Angela. Všechno vidíme jeho očima, učíme se s ním, dozvídáme se přes něj nové informace a tak zatímco v prvních dílech hraje David zmateného, "správňáckého" poldu, v pozdějších dílech dokáže přepnout mezi detektivem Nickem a Grimmem Nickem, a všechno to poznáme jen z řeči těla a výrazu v očích. Zatímco detektiv Nick je trochu nudný patron, Grimm Nick nakopává zadky a svou práci si začíná užívat. Bude zajímavé sledovat, kam tvůrci jeho postavu namíří, protože někdo takový může snadno sklouznout na druhou stranu barikády, aniž by si toho kdokoliv všiml. David Giuntoli si grimmovskou stránku Nicka užívá, a je radost vidět v hlavní roli herce, který je vděčný za velkou příležitost, a navíc hraje víc než jen pro peníze.

Nickovu snažení přihlíží a pomáhá Eddie Monroe. Sám je "zreformovaný" Blutbad, což je něco jako grimmovská verze vlkodlaka, s tím rozdílem, že Blutbad se nemění s úplňkem, hlad na maso má pořád a Eddie tak musí se svou potřebou neublížit hodně bojovat. Mezi ním a Nickem se utvoří velmi zvláštní forma přátelství, kdy Nick chodí za Eddiem pro radu (umí a zná totiž snad úplně všechno), a Eddie díky Nickovi změní pohled na to, jak mu Grimmové byli prezentováni od mala – jako bezohlední, chladnokrevní zabijáci. S Nickem porušují svým přátelstvím všechna daná pravidla, a někde se to musí projevit. Čelí tak nátlaku z obou stran, ale to je činí ještě silnějšími. Eddie Monroe je jednou z nejoblíbenějších postav, hlavně díky tomu, že zastává funkci vtipného sidekicka, který ale stejně jako Nick bojuje se zlem v sobě.

Jeho představitel Silas Weir Mitchell je na takové postavy odborník a Eddieho hraje se sympatickým nadhledem a humorem, ale i hloubkou, která dalším postavám v seriálu zásadně chybí.

To se týká bohužel hlavně Nickova lidského policejního partnera Hanka Griffina. Služebně starší detektiv, který by nepoznal slona v obýváku, má tu smůlu, že představuje Nickův "civilní život", a tudíž si vytáhl černého Petra v podobě naprosté neznalosti. Jeho blízká spolupráce s Nickem mu neustále připravuje nové a nové lahůdky v podobě tělesných tekutin vysátých kyselinou, obchodníky s lidskými orgány, očarování lektvarem čarodějnicí a Hankovi nic z toho nepřijde divné do chvíle, kdy mu téměř doslova spadne příšera na hlavu, aby mu došlo, že je něco špatně. A kupodivu si to nikdy nespojuje s Nickem. Poslední epizoda sice naznačila, že by se jeho postava mohla ubírat zajímavým směrem, otázka je, jestli to není příliš pozdě a příliš málo.

Tento problém se částečně týká Nickovy přítelkyně Juliette, která je v prvních dílech takřka nepřítomná. Naštěstí ale v jejím případě se to zlepší a postupně si všímá, že Nick už nějakou dobu není stejný, drží před ní tajnosti a je daleko od přítelkyně v ohrožení, protože minimálně dvakrát ukáže dostatečnou iniciativu na to, aby prokázala svou užitečnost jak divákům, tak Nickovi, který věří, že by Juliette pravdu zvládla.

Velmi zajímavou postavou je Nickův kapitán Sean Renard. Lahůdkově zahraný Sashou Roizem, kapitán stojí někde mimo všechny zákony, lidské a ostatní, o Nickovi ví a sám je pravděpodobně členem některé důležité rodiny či organizace. Jeho neustálá změna stran, a to, že Nicka na jednu stranu chrání a na druhé straně ho chce využít, vyvolává nejistotu, za koho, pokud tedy ne jen za sebe, vlastně bojuje. Odpovědi kolem jeho postavy se v 1. sérii rozhodně nedočkáme, ale tajemná postava v pozadí je vždycky zajímavá, a to tu Renard rozhodně splňuje.

Po policejní stanici se motá ještě seržant Wu, který je takovým správným cynicky vtipným elementem. Jeho přítomnost je dávkovaná po minutách, přesně tak, aby ho nebylo moc, ale aby zároveň měl divák radost, když ho vidí. A jeho role se také postupně rozšiřuje, a paradoxně by mu možná prospělo mít větší roli než trouba Hank.

Grimm není dokonalý seriál, ale je to jeden z těch, který se epizodu od epizody zlepšuje. Psaní se ve druhé polovině série znatelně liší, stejně jako atmosféra. Zatímco na začátku je vidět zajímavý kontrast mezi zelenými lesy Oregonu a nepřátelskými stvůrami pohybujícími se po městě,  postupně to začíná splývat a atmosféra zhoustne. Kamera a hudba jsou výborné, a dá se říct, že i jistá hranice krvavosti a násilí se posouvá hodně k hranici, která je dovolena na televizi jako NBC. Je docela škoda, že Grimm neběží na kabelovce, kde by mu to možná i slušelo víc – divák by nemusel při každém poklesu sledovanosti trnout, že mu jeho oblíbený seriál po další sérii zruší, a míra brutality by se mohla (úměrně!) zvednout. Takhle přece jen Grimm zůstává na půli cesty, kdy nemůže úplně vytěžit svůj potenciál.

NBC jim schválila 2. řadu jako prvnímu ze svých nových seriálů, protože Grimm si našel stabilní diváckou základnu (padají teorie, že fanoušci Buffy a Angela našli v Grimmovi náhradu), převládají pozitivní reakce nad negativní, a zkrátka se dá říct, že jde zatím o lehký nadprůměr s potenciálem vystoupat mnohem výš.

Jestli se to povede, zjistíme už v srpnu, kdy má premiéru 2. série.

čsfd, imdb

Malé P.S. - omlouvám se za dlouhou neaktualizaci, ale nová práce a přizpůsobování se novému životnímu tempu mě poněkud zaměstnali. Pokusím se to v následujících týdnech vynahradit :-)

Sunset Boulevard (USA, 1950)

Joe Gillis je scénárista v Hollywoodu, kterému došly nápady a peníze. Když mu chce policie zabavit auto, náhodou vjede do zdánlivě opuštěného domu, kde se schová. Ke svému překvapení v něm najde Normu Desmond, bývalou hvězdu němého filmu, která má spoustu peněz a žije jen se svým sluhou, Maxem. V téměř morbidním sídle nabídne Joeovi práci na scénáři, který sama napsala a velké peníze. Joe neváhá, a než se naděje, je v jejím domě nastěhovaný, vyživovaný, v chapadlech sebeobsesivní herečky, která věří v zašlou slávu. Když se chce Joe vrátit domů ke své práci,  zjišťuje, že labilní Norma ho nenechá jen tak odejít…

Režisér Billy Wilder obvykle točil komedie. Někdo to rád horké, Nebožtíci přejí lásce, Na titulní straně…proto je jeho Sunset Blvd. zjevením, jemuž ani šedesát let od svého vzniku nechybí nic ze svého lesku.

Použít v tomto případě slovo nadčasový nebude žádné klišé. Sunset Blvd. kritizuje i obdivuje Hollywood, který funguje už téměř sto let stále stejně. Kritika studiového systému, ale i to, že herci, herečky, režiséři i scénáristé jsou odkládáni do svých velkých sídel, aby se na ně zapomnělo, když pro ně filmový svět už nemá užitku, jsou hlavními tématy, ale je jich tu mnohem víc.

Příběh sledujeme z pohledu Joea. Ten je vypravěčem a průvodcem v příběhu. Jeho ostrá slova, cynická a dobře zvolená, bohatý slovník, jak se na scénáristu sluší, suše popisuje své vězení v domě Normy Desmond, kde za vidinou pozlátka jednoduchého života v bohatství postupně dochází k rozkladu dvou životů.

Norma, posedlá svou bývalou slávou, je přesvědčená o tom, že ji lidé stále milují a chtějí ji zpátky. Joe sám vlastně neví, co chce a situace ze začátku jen využívá. Zničující vztah, kde Norma využívá citového vydírání a z poněkud výtřední, dominantní ženy se mění v šílenou trosku, je ukázán do detailů.

Ani Norma, ani Joe nejsou právě sympatičtí, přesto s nimi zajímavým způsobem soucítíme.

Joe Normu nemiluje, je s ní jen kvůli penězům, přesto mu na ní (alespoň z počátku) záleží, ale jakmile se její dům stane zlatou klecí, začne se dusit a hledat cestu ven.

Norma si pouští své staré filmy, je posedlá sama sebou, nevěří, že její sláva je už dávno pryč a potřebuje někoho, kdo by ji obdivoval. A odchod kohokoliv z jejích blízkých nepřipouští. A neodpouští.

William Holden a Gloria Swanson tu předvádějí téměř divadelní podívanou, z níž mrazí. Oba jsou přesvědčiví, Gloria Swanson je téměř děsivá, a Holden prochází příkladnou změnou z frajírka v hajzlíka, aby ho láska k dívce (záměrně cukrkandlová Nancy Olson) změnila k lepšímu a upevnila jeho odhodlání utéct ze zlatého vězení a ze spárů posedlé Normy.

Dost těžko jde popsat, co všechno v Sunset Blvd. divák najde. Možná nic, možná všechno. Témat, i velmi nenápadných, je tu hodně, ale není třeba je hledat. Zapadají do sebe a tvoří příběh, který je skvěle doplňován noir atmosférou. Slunečná Kalifornie, v níž Joe žil, v porovnání s pochmurným, kýčovitým domem Normy, je dostatečně velký kontrast na to, aby si ho všiml každý. Vždyť i ty kovové dveře v domě Normy svědčí o tom, že jde nejen o jakési vězení pro Joea, ale i pro Normu, která se za zdmi svého honosného vězení chrání před realitou toho, že jí venku nikdo nezná a dávno o ni nemá zájem.

Sunset Blvd. je napoprvé těžké strávit. Forma, jakou je natočen, nemusí sedět každému, a vztah mladého neúspěšného muže se starší, také neúspěšnou ženou, je dost depresivní na to, aby kdekomu zkazil večer. Ale je dobré ho vidět nejen proto, že jde o klasiku, kterou by měl každý filmový fanoušek znát. Je to film k zamyšlení, ať už je pocit z něj jakýkoliv, jednou za čas je třeba cítit se trochu nepohodlně při sledování filmu. Dost těžko by se dnes hledal film, který by působil podobně. Pár kousků se najde, ale Sunset Blvd. je v tomto zcela unikátní, protože nám říká i něco o nás samotných. A to je vždycky nepříjemné. Ale jednou za čas je dobré to risknout. Nebo ne?

čsfd, imdb

Prázdniny v Římě (Roman Holiday, USA/Itálie, 1953)

Princezna Anna má život plný povinností a protokolu, kterému se nemůže bránit. Trpí záchvaty hysterie, a po jednom takovém, kdy ji lékař píchne uklidňující lék, uteče z velvyslanectví, kde bydlí při návštěvě Říma. Napůl spící a zmatenou ji najde Joe Bradley, protřelý americký novinář, který právě prohrál své poslední peníze v pokeru a čeká na velký trhák. V Anně pozná princeznu, a rozhodne se situace využít a napsat o ní reportáž bez jejího vědomí s tím, že ji provede po Římě. Jenže během jednoho dne, kdy se Anna sama vydává za Anyu, a Joe jí dělá průvodce, se dva naprosto odlišní, ale osamělí lidé nečekaně sblíží…

O Prázdninách v Římě nejde říct nic, co by už nebylo řečeno, takže spíš než recenzi budu psát doporučení, a několik důvodů, proč si tenhle film pustit. Tenhle skoro pohádkový pobyt v Římě by si totiž neměl nechat nikdo ujít.

Když někdy v různých amerických filmech padne otázka: „Jaký film si pouštíš, když marodíš?“, odpověď je často právě Prázdniny v Římě. Je jedno, že se takhle ptají lidé jen v amerických filmech a seriálech. Tenhle film je univerzální a věčný, stejně jako Věčné město, v němž se odehrává.

Přitom jde o v podstatě neoriginální nápad, který byl dělaný tisíckrát předtím a potom, a přesto dnes, o téměř šedesát let později, si lidé Prázdniny v Římě pouštějí pořád dokola, a považují ho za jeden z nejlepších filmů všech dob.

A těch důvodů proč, je hned několik. Především a hlavně jde o herecké obsazení. Gregory Peck, tehdy už známý herec, dokázal nemožné – ustoupit do pozadí a vést se v oslnivém lesku Audrey  Hepburn, jejíž první velká role byla hned oscarová. Peck sám tehdy uznal, že ona je ta pravá hvězda filmu a s Audrey se mu pracovalo velmi dobře a hodně ji už tehdy obdivoval.

Těžko to někoho překvapí. Křehká herečka, jejíž belgicko/holandsko/britské kořeny se určitě nezapřou, je v roli Anny okouzlující, šarmantní, křehká, ale zároveň silná a osobitá. Její Anna ve filmu projde vývojem z náladové princezničky do budoucí královny, která nepotřebuje sušenky a mléko před spaním, aby se uklidnila.

Gregory Peck je pak jistota. Kotva, o níž se může Audrey opřít. Joe Bradley není chladnokrevný, nesympatický, ani zlý, jen je novinář, jehož prací je přinášet zprávy. I on se v průběhu těch kouzelných 24 hodin změní. Jen nepatrně, ale s tím, že je ta změna vlastně o to větší. Anna mu ukáže, že existuje i něco jako obyčejná radost ze života, kterou ona mít nesmí a on si ji dobrovolně upírá. Spolu potom prožijí báječné prázdniny v Římě.

Samotné hlavní město Itálie je tu třetí postavou. Uličky a zákoutí, stejně jako životy a zvyky obyčejných Italů, sledujeme očima Anny, která dostává šanci to všechno řádně prozkoumat. Každý kdo někdy v Římě byl, určitě uzná, že se mu neříká Věčné město pro nic za nic. Řím tady totiž vždycky byl a pravděpodobně bude ještě dlouho potom, co už nebude na Zemi ani noha. A navíc má zázračnou schopnost být pořád stejný. Jediný rozdíl mezi rokem 53 a dneškem je ten, že ve filmu jezdí jiná auta a lidé se jinak oblékají. Kdyby se tam točil úplně stejný příběh dnes, Řím by vypadal pořád stejně.

Hlavní hereckou dvojici (nebo možná trojici?) doplňuje sympaticky Eddie Albert v roli fotografa Irvinga, jemuž Joe zavolá, aby Annu tajně fotil. Je v roli pozorovatele, svědka toho, co se děje, i on částečně podlehne Annině šarmu, když se nechá Joem přesvědčit, aby fotky nakonec nepoužil.

Další částí úspěchu, pravděpodobně tou největší, je jeho závěr. Asi je zvláštní se ještě po takové době vyhýbat spoileru, přesto konec neprozradím, ale mohu říct, že je součástí úspěchu filmu. Díky němu je opakované sledování lepší, a možná i zajímavější, protože když víme, jak to dopadne, prožíváme s Joem a Annou jejich den v Římě mnohem intenzivněji. Kdo film viděl, tak určitě ví, o čem tady mluvím. Kdo ne, tak by si měl film rychle pustit.

Vynikající režie skvělého Williama Wylera (který s Audrey pracoval ještě i například v Jak ukrást Venuši, a natočil také filmy jako Ben Hur či vynikající Dědičku), který se věnuje jen hlavním dvěma postavám a Římu. Nechá herce a jejich přirozenou chemii a herecký talent pracovat, a vystačí si při jejich scénách jen s málem. Audrey Hepburn a Gregory Peck mu pod rukama předvádějí herecký koncert, kdy vedou celé dialogy v podstatě beze slov (hlavně v už zmíněném závěru), a v případě Audrey i řečí těla zcela změní vyznění charakteru postavy.

Prázdniny v Římě každý filmový fanoušek určitě najde v nějakém tom seznamu „Filmy, které byste měli vidět, než umřete“, ale u tohoto italského výletu je to víc než povinnost. Je to potěšení, u něhož se bude divák bavit pořád a pořád a pravděpodobně ještě za dalších sto let. 

čsfd, imdb

Frekvence (Frequency, USA, 2000)

John Sullivan pracuje jako detektiv u newyorkské policie a jednoho dne najde starou otcovu vysílačku, a opraví ji. Nestačí se divit, že mu na jejím konci odpovídá někdo jménem Frank Sullivan, který tvrdí, že je rok 1969. Nad New Yorkem se totiž právě vytvořil zvláštní atmosferický úkaz a Frank Sullivan, Johnův otec, která zemřel právě v roce 69 při požáru, může díky tomu mluvit se svým dospělým synem. John ho varuje a Frank požár přežije. Kvůli této změně ale dají do pohybu události, které se stát neměly a čím více se oba snaží napravit následky, tím se situace zhoršuje…

Frekvence je jedním z těch filmů, které překvapí. Příjemně překvapí. Sci-fi film s malým rozpočtem a chytrou myšlenkou se nevyskytuje každý den, a tenhle byl trestuhodně opomenut. Je oblíbený filmovými fanoušky, a fanoušky sci-fi, a přesto se na něj tak nějak zapomnělo. Přitom má v obsazení samé skvělé herce, orignální myšlenku a je napínavý od začátku do konce.

Zvraty, dějící se během filmu, nejsou nesmyslné, ale logicky vyplývají ze situace tak, jak Frank a John mění svou minulost a budoucnost. Scenárista Toby Emmerich vzal věčně kladenou otázku ve všech sci-fi filmech a seriálech, a hypotetickou situaci: „Co by se stalo, kdybychom změnili vlastní minulost.“ a dovede ji k dokonalosti. Problémy se vrší jeden na druhém, a když už se zdá, že nemůže být hůř, tak se stane zase něco nepředvídatelného.

A v tom všem Frank a John Sullivanovi vlastně "jen" řeší zločin, který se pro Franka stane, ale jenž už patří do Johnovy minulosti. Společně vymýšlejí, plánují a pospíchají, protože spojení může vždycky kdykoliv přestat fungovat, a situace by zůstala tak, jak ji naposledy změnili – což by vzhledem k tomu, jak je zlá, nebylo dobré.

Režisér Gregory Hoblit dělá s chytrým scénářem maximum a tak vidíme třeba i to, jak se Johnovi objevují nové vzpomínky na události, které nikdy nezažil, ale přesto si je pamatuje.  

Natočil sci-fi detektivku, v níž má místo "špinavá detektivka", sci-fi element, a časový paradox dotažený do maxima. Při prvním shlédnutí je to fascinující podívaná, u níž se divák, lačnící po originálních nápadech, nebude nudit a bude nervozitou poposedávat na kraji židle. Čas hraje ve Frekvenci nejen roli ve smyslu toho, že jde, svým způsobem, o film o cestování časem (i když ve velmi neobvyklé formě), ale také proto, že Frank s Johnem jednoduše nemají dost času na nějaké tlachání. Jakmile ten pěkný atmosferický úkaz nad jejich hlavami zmizí, spojení se ztratí. A oni nevědí, kdy to bude. S tímto vědomím to sleduje i vykolejený divák.

Navzdory všem paradoxům a hrám s časem je ale Frekvence dějově naprosto přehledná a vše je vysvětleno.

Je docela škoda, že se Toby Emmerich nevěnuje víc psaní scénářů, protože těch nápadů má určitě v hlavě víc a trocha originality by se dnes Hollywoodu hodila.

Co Frekvenci pomáhá je víceméně "realistický" pohled. Frank a John jsou sice překvapení, ale svou situaci pochopí dost rychle na to, aby mohli napravit své chyby. Jim Caviezel do role trochu ošuntělého detektiva, který trpí od mala ztrátou otce a má problémy s životními změnami, perfektně zapadl. Jeho John projde během filmu změnou, protože na začátku nemá co ztratit (právě ho opustila přítelkyně, má problémy s alkoholem), a během celé situace s vysílačkou, díky níž může vyšetřit zločin starý třicet let, se nakopne a začne znovu žít a mít rád svou práci. Emmerich si tu ve scénáři pohrál i s tím, že každý z nás by chtěl mít možnost změnit svůj život k lepšímu.

Franka Sullivana si s chutí zahrál Dennis Quaid, který se už tady dostal do postavení, kdy je skvělý v čemkoliv, co dělá. Frajerský hasič, milující svou rodinu, který ale má spoustu chyb, jež bude mít možná možnost napravit.

Pěkně jim sekundují Elizabeth Mitchell jako Julia Sullivan, Andre Braugher jako Johnův kolega a starý Frankův přítel, Satch Deleon a věčně nedoceněný Noah Emmerich (bratr Tobyho) v roli Johnova kamaráda Gorda, jemuž se díky Johnovi změní život.

Frekvence je u nás už hezky dlouhou dobu na DVD, a byla by škoda toho nevyužít. Je to nenápadný film, který překvapuje originalitou a je napínavý. A ačkoliv při opakovaném shlédnutí už trochu ztrácí moment překvapení, dá se sledovat už jen proto, že je to sakra dobrý film. 80% na čsfd, kde je těžké se komukoliv zavděčit, vlastně mluví samo za sebe.


čsfd, imdb

Neviditelný na útěku (Memoirs of an Invisible Man, USA, 1992)

Nick Halloway zastupuje svou firmu na vědecké konferenci v budově magnetoskopického ústavu, na níž ale dorazí s velkou kocovinou. V jedné z kanceláří najde umývárnu se saunou, kde tvrdě usne a nevšimne si evakuace. Jeden z vědců totiž způsobil nehodu a ta má nepředvídatelné následky. Celá budova se stane neviditelnou, včetně Nicka uvnitř. Toho si všimne vyšetřovatel CIA, agent Jenkins, který v Hallowayovi vidí hlavně potenciální zbraň a pokusnou krysu. Nick uteče, začne se schovávat a jediný člověk, který mu pomáhá, je Alice, již večer před nehodou potkal, a do níž se na první pohled zamiloval. Jenkins je ale odhodlaný Hallowaye získat za každou cenu, a zdá se, že není nikdo, kdo by mu v tom zabránil.

Oficiální anotace od českého distributora dělá z Neviditelného na útěku třeskutou komedii, k čemuž určitě dopomáhá jméno Chevyho Chase v titulcích. Ale ačkoliv se ve filmu pár vtipných momentů najde, není to komedie, ale spíš sci-fi dobrodružství.

Kdyby se po všech stránkách trochu zatlačilo na pilu, mohlo jít o hodně povedený thriller. Takhle je to opravdu "jen" dobrodružství se sci-fi prvky, skvělým záporákem a pěkně ubíhajícím dějem.

Jde o adaptaci románu H.F.Sainta, který knihu ale napsal víc jako thriller, a film je tak o dost lehčího ražení.

To mu ale neubírá na napínavosti, a i když víme, že všechno pravděpodobně dobře dopadne, závěrečné rozuzlení je poměrně překvapivé a na (téměř) rodinný film i celkem drsné. Neviditelný na útěku je normální oddechovka, ale dnes by možná mělo studio problém film prodat v ratingu PG-13, čistě kvůli jazyku, který  Nick místy dost nevybíravě (a naprosto pochopitelně ve své situaci) používá.

Chevy Chase v trochu neobvyklé roli nemusí vyhovovat každému, ale rozhodně si nedělá ostudu a vážné scény zvládá s přehledem. Chase tu musí bojovat s tím, čemu čelí většina komiků, pokoušející se o vážné herectví – předsudkům ze strany kritiků i diváků, kteří čekají komedii. Chase film navíc produkoval, a chtěl si zahrát vážnější roli, v níž by byla vidět osamělost muže, jehož nikdo nevidí a on sám o sobě nesmí dát vědět. To se sice povedlo jen napůl, přesto je tato snaha vidět a měla by se ocenit.

Scénář (a kniha) mu přidělil krásnou, chytrou a hlavně úplně normální partnerku, s tváří Daryl Hannah. Její Alice Monroe je skvěle napsaná, stejně jako Nick, a oběma jim to sympaticky ladí, takže jako hlavním představitelům jim nejde nefandit.

Roli agenta Jenkinse si očividně s chutí zahrál Sam Neill. Jenkins je totiž bezpáteřní, chladnokrevný hajzlík, který obchází nadřízené, porušuje předpisy, ale má výsledky, a tak mu jeho výpadky šéfové tolerují. Jeho buldočí zarputilost v honbě za případnou nejlepší zbraní tajných služeb, je až radost sledovat, a stává se tak jedním z těch záporáků, který je sice příkladný bastard, ale je tak skvělý, že mu divák leccos odpustí.

I vedlejší role jsou dobře obsazené, ale nejsou nijak výrazné na to, aby strhávaly pozornost od ústřední trojice. Slouží víceméně jako hybatelé příběhu.

Problémem filmu je žánrová nevyváženost. Na začátku sledujeme lehké sci-fi dobrodružství, které se na konci mění v mnohem povedenější thriller, ale obě poloviny jsou tak odlišné, jakoby se jednalo o jiný film. Neviditelný na útěku je sice povedený, lehce nadprůměrný film, u něhož se ale nejde zbavit dojmu, že mohl být o hodně lepší. Za tohle jde ale dost těžko vinit Carpentera – původní režisér, Ivan Reitman, od filmu odstoupil, když zjistil, že by Chase nerežíroval v komedii, a Carpenter tak musel pracovat s materiálem, který byl nabídnut Reitmanovi a za daných okolností dělal, co mohl.

Tyto malé problémy ale nic nemění na tom, že film je svižný, napínavý i zábavný, s povedenými efekty. Některé scény jsou ve filmu dost možná jen proto, aby se tvůrci mohli pochlubit tím, jak zvládnou trik s neviditelným mužem ládujícím se čínským jídlem, ale i po letech je to velmi působivé.

Shlédnutím Neviditelného na útěku si filmový fanda chuť určitě nezkazí, a bude si moct odškrtnout  ze seznamu další sci-fi dobrodružství, které se umí dostat nečekaně hluboko pod kůži.

čsfd, imdb

Fontána (The Fountain, USA, 2006)

Romantické sci-fi drama je příběhem muže, který se kvůli milované ženě rozhodl přelstít smrt. V minulosti, v 16. století, se Tomas snaží najít bájný strom života, který by zachránil španělskou královnu, kterou miluje. V současnosti se doktor Tommy Creo snaží najít lék na mozkový nádor, na který umírá jeho žena. V budoucnosti, o šest století později, sledujeme Thomase, jak cestuje vesmírem k umírající hvězdě.

Fontánu si režisér Darren Aronofsky vysnil. Byla jeho osobním projektem, kterému ale stálo vždycky něco v cestě. Když dal po letech dohromady peníze, a udělal si dobré jméno nezávislého filmaře hlavně Requiemem za sen, odešli mu od projektu dva hlavní herci – Brad Pitt a Cate Blanchett. Aronofsky to nevzdal, sesekl rozpočet napůl a do hlavních rolí si sehnal dva schopné herce, kteří dali rolím vše a ani za to nedostali moc zaplaceno. 

A právě tyhle nepříznivé okolnosti filmu kupodivu pomohly. Poloviční rozpočet omezil megalomanii, jakou měla Fontána původně být (s velkými loděmi plachtícími vesmírem a podobné výmysly), a udělal z toho osobní projekt pro všechny přítomné.

Obklopen týmem svých věrných (kameraman Matthew Libatique, dvorní skladatel Clint Mansell), tak Aronofsky natočil film, který diváky rozděluje na dva tábory. Ti, kteří ho milují, a ti kteří ho nemají rádi. Každý z těchto pocitů vychází obvykle z toho, zda někdo film opravdu vnímal a chápal, a hlavně překonal prvních dvacet minut nudy.

Svalovat vinu u těch, kterým se Fontána nelíbila, na nepochopení, není fér. I lidé, kteří film viděli několikrát, stále ještě hledají smysl ve třech propojených příbězích, protože těch spojení a vysvětlení je tam několik.

Co dělá tenhle žlutou barvou prošpikovaný kousek výjimečným, je spojení několika elementů. Po vizuální a zvukové stránce je to nádhera. Mansellova hudba je jedním z nejlepších soundtracků vůbec, a bez něj by byl film poloviční. Efekty vytvořené mícháním chemických složek pod mikroskopem, tomu dodávají také neuvěřitelné kouzlo.

A pak hlavně herci. Hugh Jackman odvádí nejlepší výkon své kariéry, a ti, kdo ho znají jen jako Wolverina, si nejspíš sednou na zadek, protože ve své trojroli jede tak naplno, že by se v té době jeden vsadil, že mu ten Oscar bude stát v poličce (bohužel Aronofsky ještě nebyl dost velké jméno na to, aby si neobvyklého filmu někdo všiml). Hlavně jeho linie ze současnosti, kdy se snaží jeho Tommy zachránit umírající manželku, je neuvěřitelně silná a depresivní.

Rachel Weisz je nadpozemsky krásná, dokáže očima a hlasem zahrát ženu sice zranitelnou, ale také vnitřně silnou, která přijala svůj osud a nechce s ním bojovat.

Oba dva si navíc krásně herecky sedli, a vytvořili tak pěkný pár, že by je člověk určitě rád viděl někde znovu. 

Tohle všechno hraje filmu do karet. A ačkoliv jako obrovský milovník tohoto filmu zastávám názor, že je potřeba ho vidět nejméně dvakrát, aby se docenil, někdo zkrátka nemá sílu ho dokoukat ani napoprvé.

Aronofsky byl nucen film značně sestříhat (režisérskou verzi slibuje už několik let), a naopak začátek je trochu zdlouhavý a může diváky, navnaděné akčně laděnými trailery, značně rozladit. A odradit.

Aronofsky se rozhodl natočit si osobní zpověď, v níž je občas problém se orientovat, stejně jako ve všech třech příbězích. Je současnost ve filmu vlastně ta z budoucnosti, a vzpomíná tak Tom na dobu, kdy bojoval o život Izzy? A minulost je součást knihy, kterou Izzy píše? Možná ne a je to všechno jinak. Ani vidět Fontánu desetkrát nestačí, protože pokaždé se dá zachytit nějaký detail, který nebyl předtím patrný (třeba i jen pero, jakým Tommy píše).

Ale i přes komplikovanost celého příběhu se dá vlastně poselství shrnout do pár vět. Láska je věčná, smrt nevyhnutelná, a obě tyhle věci jsou součástí života a člověk by se neměl pokoušet vzdorovat ani jedné z nich.

Fontána je dnes jinde, než byla v době premiéry. Tehdy ji spousta recenzentů strhala, diváci nepřišli a film se dodnes splácí hlavně z DVD prodeje. Ovšem mezi filmovými fajnšmekry si už vybudovala pověst filmu, který by měl člověk vidět, ať už se mu ve finále bude líbit nebo ne. A důvody jsou hlavně hudba, kamera a famózní herecké výkony. A to v tomhle případě ke spokojenosti rozhodně stačí.

čsfd, imdb

Hvězdná brána (Stargate, USA, 1994)

Ve dvacátých letech 20. století byl v Gíze objeven kruh, pokryt zvláštními symboly, které nikdo neznal. O několik desítek let začne v přísném utajení americká armáda pracovat se skupinou vědců na jejich rozluštění, ale je to až archeolog Daniel Jackson, který přijde na to, že znaky představují souhvězdí a kruh je zařízení, které dokáže lidi poslat na jiné planety. Stává se tak součástí prvního týmu procházejícího bránou na jinou planetu, vedený plukovníkem Jackem O´Neilem. Na druhé straně ovšem nacházejí něco, co mělo zůstat pohřbené. Odhalí tajemství staré tisíce let, kvůli němuž je v nebezpečí nejen tým, ale mohlo by to ohrozit i samotnou Zemi…

Předtím, než Roland Emmerich začal ničit Bílý dům a mrakodrapy, natočil tenhle megalomanský režisér na své poměry docela skromný sci-fi film, který měl originální nápad, myšlenku, sympatické postavy a děj. Nevědomky tak vytvořil fenomén, který dnes čítá tři seriály, dva televizní filmy, spoustu knih, a plno fanoušků, kteří po světě pobíhají v uniformách, s replikami mimozemských zbraní u pasu (nebo v ruce).

Pokud ale někdo neholduje seriálům (nebo jen některému z nich), pak se film dá docela dobře oddělit. Fanoušci berou vše jako celek (však první seriál Hvězdná brána: SG1 na film přímo navazuje), ale fenoménem nedotčený sci-fista se může těšit z pěkného sci-fi filmu bez toho, aniž by potřeboval znát cokoliv ze seriálů.

Film totiž všechno začal a dá se říct, že i dnes patří ke sci-fi špičce. Je to především díky originálnímu nápadu s hvězdnou bránou. Zařízení, které vytváří umělé červí díry sice není nápad nový, ale zasadit ho do současného světa, kdy si můžeme představovat, že se nám něco podobného děje pod nohama, je součást kouzla.

Ideální je dnes již režisérský sestřih, který má něco přes dvě hodiny, a obsahuje scény, které v kině nebyly, a jichž se pravděpodobně nedočkáme ani v televizi (jestli  má ještě někdo nervy sledovat dvě hodiny dlouhý film v televizi).

Hlavními postavami, stejně jako v seriálu, jsou plukovník O´Neil (tady ještě s jedním ´l´), a doktor Daniel Jackson. Oba jsou na začátku představeni jako lidé, kteří nemají co ztratit, a s nimiž se život příliš nemazlil. Jackson přednáší před prázdným sálem své teorie o tom, že pyramidy postavili mimozemšťané (má samozřejmě pravdu, ale většina vědců ho nebere vážně), nemá peníze, kde bydlet a jeho majetek se vejde do jednoho kufru.

Jack O´Neil právě ztratil syna, jenž se nešťastnou náhodou zastřelil Jackovou vlastní zbraní, a tak se klidně rád přihlásí na misi, která může být docela dobře nejen jednosměrná, ale i sebevražedná.

Film pak staví nejen na střetnutí věda/armáda, ale na vztahu obou mužů, kteří se nacházejí ve zcela unikátních podmínkách a musejí se, nechtěně, učit jeden od druhého. O´Neil pochopí, že ne všechno se dá postřílet, a že když někdo nerozumí anglicky, není to automaticky nepřítel.

A Daniel se musí hodně rychle naučit občas respektovat nějaký ten rozkaz a držet v ruce zbraň.

James Spader dal Jacksonovi zvláštní kouzlo, které z něj sice dělá geeka, ale ne známý prototyp s brýlemi a počítačem (i když brýle má). Daniel slouží jako diplomat, a Spaderova hra tělem, kdy jeho postava neví, co má dělat, ale nechce se ztrapnit před vojáky, kteří stojí za ním, je perfektní.

Kurt Russell je v roli dalšího vojáka, a nemá až tak moc co nabídnout kromě toho, že přeměnu z kovaného "zeleného mozku" dokáže docela přesvědčivě zvládnout na relativně malém prostoru.

S Hvězdnou bránou Emmerich (a spoluautor scénáře Dean Devlin) riskoval, a je s podivem, že mu to prošlo. Nejen, že se jedná o dost komplexní film, kde kupodivu i několik minut nic nevybuchuje, ale celé dialogy jsou vedeny v řeči starých Egypťanů (tedy, jak by teoreticky měla znít), a tak je potřeba i vnímat titulky. Některé postavy neřeknou za celou dobu ani slovo anglicky (velká poklona hercům, že dokázali zahrát text, kterému  nerozuměli). S tím mohlo mít americké publikum, a hlavně producenti, dost problém, ale nikde se to neprojevilo a Emmerich si tedy dělal, co chtěl. Na teorii, kterou i ve skutečnosti někteří prosazují, tedy že na Zemi kdysi létali mimozemšťané, postavil celý film a omotal kolem ní zápletku, z níž později vznikl celý fenomén, z nějž několik desítek lidí žilo dalších zhruba 15 let.

Film Hvězdná brána je především sci-fi se vším všudy. Jsou tu mimozemšťané, vesmírná loď, výbuchy, nějaké to technoblábolení, sympatičtí hrdinové, zachraňující nevinné, sebe a Zemi. Když teď sci-fi filmy v kinech konečně zažívají návrat, je dobré si připomínat i starší kousky, a tenhle je rozhodně jedním z nich.

čsfd, imdb