Dan Burns je sloupkař, radící lidem v novinách s jejich problémy. Sám má ale problém vést svůj vlastní život – před čtyřmi lety mu zemřela žena, vychovává tři dospívající dcery, které jako všechny děti ve věku kolem patnácti let svého otce „nenávidí“, a navíc má hodně příbuzných, kteří se mu pletou do života. Dan se s dcerami každý rok vydává na rodinný víkend, kde se právě se svými příbuznými setkává. Na otázky, jestli už někoho má, odpovídá pokrčením ramen, protože si zvykl žít ve stereotypu – to by do jeho života ovšem nesměla vtrhnout Marie, živelná, krásná, inteligentní žena, na níž narazí v místním knihkupectví…a která je čirou náhodou novou přítelkyní jeho bratra.
Život podle Dana se nedá docela dobře zařadit do jedné žánrové škatulky. Pokud by něco sedělo, tak romatické komediální drama.
Celá situace popsaná v předchozím odstavci je totiž zdrojem situací komických, ale i dramatičtějších. Samotné drama není nijak vážné, spíš jde o záblesky Danova stále přetrvávajícího smutku po ženě, přes jejíž smrt se stále nedostal (sobě a ostatním ovšem tvrdí opak).
Komedie převládá, ale ačkoliv je v hlavní roli Dana komik Steve Carell, nečekejte jeho obvyklý styl humoru. Dan je tu spíš za smutného hrdinu, připomínající od života už nic nečekajícího člověka, jehož nečekaně zasáhne láska k zadané ženě. Právě toto téma je zdrojem většiny humorných situací. Dan se pochopitelně snaží Marie vyhnout, ale v přeplněném domě plném bratrů, sester a dětí to zkrátka nejde. Dan je pak ještě občas za jakéhosi otloukánka, protože jako jediný nezadaný nemá ani pořádný pokoj, dcery jsou na něj neustále naštvané (každá z jiného důvodu), a upřímní a někdy až příliš se starající rodiče tomu také nijak nepomáhají.
Život podle Dana plyne celkem pomalu, aniž by se divák nudil, protože i přes pomalejší tempo se stále něco děje. Když se ještě před kamerou prohánějí výborní herci, je pak není téměř co řešit.
Steve Carell dokazuje, že jako většina komediálních herců, i on zvládne v pohodě dramatičtější polohy. Jeho Dan je výborně civilně zahraný, perfektně střídá vtipné a vážné momenty, a některé zástupkyně něžnějšího pohlaví můžou mít až pocit, že Dan ze všeho nejvíc potřebuje obejmout.
V roli sympatické Anne-Marie mu sekunduje živočišná Juliette Binoche, mezi níž a Carellem to přiměřeně jiskří.
Mile překvapuje i Dane Cook jako její přítel a Danův mladší bratr Mitch. Ten je celou dobu prezentován jako sukničkář, jehož právě Anne-Marie dokázala „zkrotit“ (což se Danovi zrovna nehodí).
Z hereckého obsazení je pak třeba ještě vyzdvihnout Danovy rodiče s tvářemi Dianne Wiest a Johna Mahoneyho. Ti v přeplněném hereckém ansámblu nemají příliš prostoru na nějaké větší hraní, ale zároveň mají pár nejlepších vět z celého filmu, a v rolích milujících (a občas nepříjemně upřímných) rodičů odvádějí dobrou práci.
V menší roli se objeví i Emily Blunt, jejíž postava sice nestráví ve filmu víc jak deset minut, ale je svým způsobem hybatelem následujících událostí.
A tak je to vlastně se všemi postavami a herci. Všichni tu mají své místo, svou roli, všichni představují Danův svět, jenž se během jednoho víkendu převrátí.
Život podle Dana je...fajn. Je to takový ten film, po němž vám „bude dobře“.
Komedie a drama jsou přesně vybalancované, a Danova rodina je hlučná, někdy protivná, ale přesně taková, jaká by rodina měla být. Takový normální film ze života, který nepoučuje, nemoralizuje, nepokouší se o umělé slzy, drama či smích. Ty přijdou samy ve chvílích, kdy naprosto přesně dokážeme říct, že tuhle situaci známe – a podle toho reagovat.
Nic samozřejmě není dokonalé, a i Život podle Dana má potíže s udržením tempa, ale nikdy do té míry, že byste chtěli film vypnout.
Na někoho můžou trochu negativně působit i dvě nejstarší Danovy dcery, Jane a Cara.
Jane je sedmnáct, a její snaha o to, hrát si na dospělou a otce poučovat je občas téměř směšná, zvlášť v situaci, kdy se naprosto mýlí a divák (i Dan) to ví.
Cara je patnáctiletá puberťačka, tedy pro někoho nevychovaný spratek, a neustále se vzteká, hádá a brečí.
Obě jsou napsané přesně tak, jak by pravděpodobně dívky jejich věku na danou situaci reagovaly, pro lidi se sníženou citlivostí na postavy dětí a teenagerů, by ale právě tyto dvě postavy mohly představovat trochu problém.
I přes tyto drobné výtky Peter Hedges napsal a natočil velmi dobrý film, který je ideální na nedělní odpoledne nebo na spravení nálady po těžkém dni. A když už nic, pak vás třeba donutí změnit názor na Steva Carella.
Žádné komentáře:
Okomentovat