Breaking Bad (USA, 2008-2011?)

Walter White je středoškolský učitel chemie, kterému dávno ujel vlak. Má tělesně postiženého syna, dominantní manželku a neplánované dítě na cestě. Když mu jednoho dne diagnostikují rakovinu plic s velmi mizivou šancí na vyléčení, rozhodne se, že po sobě musí rodině něco zanechat. A tak začne vyrábět a prodávat drogy…

Synopse může nabádat k myšlence, že příběh o tom, jak se ze spořádaného občana stane zločinec, jsme už přece viděli, ale ono to není tak jednoduché. V Breaking Bad totiž není nic tak jednoduché.

Tvůrci seriálu na to šli od lesa, a z Waltera neudělali vyloženého chudáka, jen člověka, který se už dávno smířil se svou rolí ve společnosti, a který, přiznejme si, není na první pohled sympatický ani výrazný. Je to přesně ten typ muže, kterého ve společnosti snadno přehlédnete. Hlasitě se neprojevuje, svou případnou zlost a námitky dusí v sobě, a hlavu drží patřičně dole.

O to je Walterova proměna silnější a uvěřitelnější, protože je přesně ten, do kterého by nikdo neřekl, že dělá něco nelegálního. Kromě jeho ženy Skyler a syna Waltera Jr., mu na záda dýchá ještě švagrová Marie. A pak hlavně její manžel a Walterův švagr Hank Schrader, výborný agent DEA. Což není nic jiného, než úřad pro potírání drog. Ale hezky popořadě.

Walter samozřejmě nemůže začít jen sám od sebe, ale jako velmi inteligentní člověk a výborný chemik (proč skončil jako učitel chemie na střední škole, je později částečně vysvětleno) dokáže "uvařit" perfektní drogu. Ale potřebuje někoho, kdo ho do světa drog uvede a shodou okolností se mu do cesty přimotá jeho bývalý student Jesse Pinkman. Ten je už dlouho ztracenou existencí, potácející se na hranici závislosti, a často napůl zmatkujícím bláznem, který má víc štěstí než rozumu. Spolu začnou dělat metamfetamin, zkráceně meth (u nás známý jako pervitin). Walt přijde se svým vlastním receptem, který vytvoří tak čistou a perfektní drogu, že si toho samozřejmě u DEA nemůžou nevšimnout. A tak Walter musí začít vytvářet pyramidu lží, svádět ze své stopy vlastního švagra a ještě čas od času tahat z maléru Jesseho a sebe.

První série, a částečně i druhá, na sebe chronologicky navazují do té míry, že vlastně sledujeme postavy v období pouhých několika dní. A první tři epizody jsou stěžejní pro budoucí vývoj jak postavy Waltera, tak Jesseho. Od začátku sledujeme jejich pokusy o to, sehnat člověka, který by jejich drogy kupoval ve velkém, ale vždycky to skončí špatně.

Bez toho, aniž bych příliš prozrazovala zápletku, můžu jen říct, že Walter s Jessem se velmi tvrdě učí fungovat v nekompromisním světě drog a hlavně spolupracovat. Walter si totiž zpočátku Jesseho vybral jen proto, že se náhodou objevil ve chvíli, kdy ho potřeboval. Sám nechce být do obchodu přímo zapleten, ale plánuje pouze "vařit" a do ničeho se neplést. Tento plán mu vydrží jen pár dní (a epizod), a postupně si osvojuje praktiky, které mu pomůžou přežít. Jesse sám je pak spíš obyčejným feťákem, přežívajícím na občasném prodeji drog a do velkého byznysu se pouštět nechce. I přes předsevzetí jich obou, se stane přesně opak toho, co chtějí. Několikrát se pokoušejí jít si svou cestou, ale osud je pokaždé svede dohromady a mezi nimi se začne vytvářet zvláštní vztah. Není to přátelství, ale není to ani obyčejné obchodní partnerství. Walter Jessem od začátku velmi očividně pohrdá. Říká mu tak ošklivé věci, které z Waltera rozhodně nedělají většího sympaťáka, ale spíš arogantního a ze své pozice otloukánka se konečně vymaňujícího losera. Jesse je zase na druhou stranu hodně zmatený mladík, kterému drogy natolik zasáhly do života, že už bez nich nedokáže žít, i kdyby chtěl. A jemuž se sesype pod rukama všechno, na co sáhne.

Jesse cítí vůči Walterovi něco jako velmi opatrný respekt, hlavně proto, že je to vždycky Walter, kdo přijde s řešením a dostává je z malérů.

Na druhou stranu Walter, který zkrátka Jessemu neumí říct nic hezkého, se začne o svého mladšího parťáka více starat a postupně ho zahrne do okruhu "rodina", kvůli které tohle všechno především začal dělat.

Ve chvíli, kdy je už pozdě vycouvat, se tak musejí často spoléhat pouze jeden na druhého, ale s tím, že nikdy nevědí, jestli se vzájemně nepodrazí. Přesto se za sebe bojují a hlídají si záda, což dělá jejich vztah ještě zvláštnější.

Walter si zpočátku udělá jakousi pomyslnou morální čáru, kterou nechce překročit, ale postupem času ji posouvá dál a dál a od drog už není daleko k horším věcem. Jak se Walter postupně učí pohybovat ve světě zločinu, mění se i jeho osobnost. Občasné výbuchy vzteku a náznaky nějakého temnějšího já na něm zanechávají následky, a nakonec je už pozdě vycouvat a vzít zpátky všechny ty nehezké věci, které udělal.

Seriál se nejmenuje Breaking Bad pro nic za nic. Walter se najednou nevzdá a neřekne: „Já už to dělat nebudu.“ Sice se o to párkrát pokusí, ale jak sám později poznamená – nedá se prostě jen tak odejít. To už je ovšem divák natolik přišpendlen k obrazovce, fascinován jeho osobním vývojem a zmožen absolvováním té cesty s ním, že mu vlastně všechno odpustí a fandí mu. A to i přesto, že se z Waltera postupně stává padouch. Nikoliv záporák, ale i tak zločinec. A pak je tu ještě celá ta komplikovaná věc s jeho rakovinou…

Kolem hlavních dvou postav se točí příběh, ale zdaleka to nejsou postavy jediné.

Walterova manželka Skyler je dočasně žena v domácnosti, a změny v chování jejího manžela jí rozhodně neuniknou. Jako hodně ženských postav, i ona má zpočátku problém s určitou mrchovostí. Waltera drží zkrátka, ráda kontroluje všechno kolem sebe a Walterovy tajnosti ji postupně začnou vadit. Ale jako u Waltera či Jesseho, kteří rozhodně nejsou sami sympaťáci k pohledání, i Skyler se mění a reaguje na změny ve svém okolí po svém.

Jejich syn Walter Jr. je tak trochu morálním kompasem pro svého otce, kterého má téměř za hrdinu, aniž by tušil, co jeho táta ve skutečnosti dělá. Sám se potýká s tělesným postižením, takže špatně mluví a chodí o berlích, což ani jeho život nedělá zrovna nejpříjemnější.

Marie, sestra Skyler, je zpočátku představena jako upjatá doktorka s úspěšným manželem hrdinou, ale i ona má své slabosti a dobré i špatné vlastnosti. Její manžel Hank je v prvních dílech prezentován jako super agent, jemuž ovšem vyšetřování případu "Blue Sky" (jak nazývají Walterovu drogu) začne přerůstat přes hlavu a měnit se v posedlost, a časem začne bojovat s psychickými problémy kvůli událostem souvisejícím s jeho prací.

U postav je samozřejmě potřeba zmínit i herce, kteří je hrají. Seriálu s přehledem dominuje Bryan Cranston, který z Waltera dělá přesně toho nevýrazného, obyčejného chlápka od vedle, aby během několika minut přepnul do Waltera, výrobce drog, který si jde často tvrdě za svým.

V jednu chvíli svírá v náručí své novorozené dítě, s výrazem tak láskyplným a plným něhy, že by člověka ani na moment nenapadlo o jeho dobrotě pochybovat. O minutu později ale dokonale přepne, a nasadí výraz tak chladný a urputný, až z něj jde skoro strach. Jeho výkon je určitě hoden dvou cen Emmy a nominace na Zlatý Glóbus, které má dosud na svém kontě.

Ani Aaron Paul to nemá jednoduché, protože jeho Jesse také není zrovna příjemný, milý, a všemi oblíbený mladík. Udělat z blekotajícího feťáka kluka, kterému odpustíme zločin, je sakra těžká práce, ale jemu se to daří (za roli Jesseho získal i on letos cenu Emmy).

Anna Gunn to má pak asi nejtěžší, protože vyčítavý obličej její Skyler vnímáme s nevolí, a ačkoliv je chování Skyler pochopitelné, my jako diváci straníme Walterovi. S tím musí Anna Gunn od začátku bojovat. Svou postavu milující, ale dominantní manželky a suverénní seběvědomé ženy, dokáže převést do zranitelné, a tápající manželky, netušící, co se to děje s jejím manželem tak lehce, že si přece jen srdce diváka také získá. I když to chvíli trvá.

Zdánlivě nejlehčí to má Dean Norris jako Hank Schrader. Všemi oblíbený, neustále humorem sršící agent DEA. Dá se říct, že on si vytáhl to krátké stéblo v případě postavy, která je natolik oblíbená, že nikdo nechce, aby se mu stalo něco zlého a právě proto ho autoři staví do spousty nepříjemných situací. Stejně jako Bryan Cranston, i on dokáže přecházet mezi různými emocemi během vteřiny.

Asi nejméně vděčnou práci má Betsy Brandt, jejíž Marie (Hankova žena a sestra Skyler) je zpočátku jen hodně upjatá, afektovaná, o prkotiny se příliš starající manželka. Větší prostor dostane až v pozdějších dílech, kdy se zápletka víc rozjede a Betsy vloží do Marie křehkost, ale zároveň sílu, kterou musí Marie poskytnout svému manželovi.

RJ Mitte je v roli Waltera Jr. také dobrý, hlavně proto, že i přes podobné postižení, které má on sám, musí velkou část přihrávat a hodně scén proto tráví o berlích. Jeho role je ze všech asi nejvíc "podpůrná", a tomu se RJ postavil čelem.

Zpočátku se nabízí mírné srovnání se seriálem Dexter, jehož hlavním hrdinou je "váš milý soused zabiják", a to hlavně díky černému humoru. Ten tady ale zdaleka není tak výrazný, navíc je hodně podprahový, aby byl postupně odsunut do pozadí, když se situace zdramatizuje. To ale neznamená, že je tu nouze o vtipné momenty. Ty ale spíš souvisejí s Walterem a jeho nepředvídatelným chováním, kdy udělá něco nečekaného a k tomu zajímavým způsobem.

Breaking Bad je ale jinak velmi nekompromisní a nekorektní, a ukazuje svět drog v celé své kráse. Vraždí se tu, následky drogové závislosti jsou tu ukázány do důsledků, přesto ani na chvíli nesklouzne k moralizování – to by koneckonců podkopalo celý příběh, který se v seriálu odehrává. Jen ukazuje věci tak, jak jsou.

Rozhodně to není nic pro milovníky překotné akce a otevřených konců u každé epizody. Jen málokterý seriál má tu schopnost zvednout diváka ze židle poté, co ho předtím dvě až tři epizody vedl pomalejším tempem. Breaking Bad není nudný, ani se nevleče, jen si tu zkrátka všichni dávají na čas. Když se pak po několika epizodách stane něco naprosto nečekaného a nepředvídatelného, rovná se to "holy shit" efektu. Epizody jsou napsané tak výborně, že je téměř nemožné předvídat děj budoucích událostí, k čemuž přispívá i vztah/nevztah Jesseho s Walterem, u nichž divák nikdy neví, jak se zachovají a nevědí to ani Walter s Jessem.

Breaking Bad je povedený i po vizuální stránce, kdy s kamerou na začátku nahlédneme z určitého úhlu na nějakou situaci, zdánlivě s ničím nesouvisející (nebo která se dá vyložit úplně jinak, než o co ve skutečnosti nakonec půjde).

Takové krátké úvodní scény jsou vždy těsně před titulky, a celá epizoda (anebo série) se pak k této scéně dopracovává. Sem tam se objeví i nějaký ten flashback do Walterovy minulosti, ale není to nijak často, spíš pomáhají k dokreslení právě probíhajícího příběhu.

A když byla řeč o úvodních titulcích – ty tu téměř neexistují, jak bývá poslední dobou u seriálů zvykem, ale úvod je v podstatě jen název seriálu efektně podkreslen hudbou a zajímavým pozadím.

Breaking Bad má zatím tři série, a 1. série má dílů sedm, další dvě pak třináct. Není to nijak závratné číslo pro sledování na jeden zátah, ale jednotlivé díly mají téměř 50 minut, takže počet dílů se odráží v délce epizod. 4. série poběží v USA až v červenci.

Seriál budete mít možnost sledovat od září na Nova Cinema pod názvem Perníkový táta, který je sice poněkud scestný, ale ono Breaking Bad nejde dost dobře přeložit tak, aby zůstal zachován smysl. Takže pokud uvažujete o sledování, tak do toho (za dabing neručím), ale vzhledem k pomalejšímu rozjezdu je možná lepší nasadit klasické maratonové tempo v rytmu několika epizod za den, než jedna epizoda týdně.

Svým netradičním pojetím je Breaking Bad výjimečný, z mnoha důvodů vyjmenovaných výš, ale zobrazované násilí a drogy určitě nejsou pro všechny povahy, stejně jako sledování přerodu dobrého člověka ve zločince. Každopádně pokud vám nic z toho nevadí, tak můžu Breaking Bad jenom doporučit. Za zkoušku rozhodně stojí.

csfd, imdb

Pokoj č.10 (The Lost Room, USA, 2006)

Seriály a minisérie z produkce Sci-Fi Channel (dnes přejmenovaného na SyFy) velmi často bojují s kvalitou. Pár výjimek se ovšem najde a The Lost Room je jednou z nich.

Minisérie o třech, hodinu a půl dlouhých dílech (nebo šest standardně 42 minut trvajících epizod) je originální, napínavá, s výbornými herci a hudbou, tedy všechno, co si divák může od jakéhokoliv díla vytvořeného pro film či televizi přát.

Komplikovaná a zamotaná zápletka se točí kolem jednoho klíče, a pokoje, k jehož dveřím tento klíč patří. Klíč k pokoji č. 10 se shodou náhod dostane do rukou detektivu Joe Millerovi, který nejprve vůbec netuší, co má. Po několika pokusech zjistí, že klíč otevírá každé dveře a vpustí ho do pokoje, který zdánlivě neexistuje v našem čase a prostoru – putuje, kam si majitel klíče přeje. Jak a kdy se pokoj a klíč k němu objevil, se samozřejmě zpočátku vůbec neví, a Joe (a společně s ním divák) zjišťuje, že existují předměty, kdysi vynesené z pokoje, které mají zajímavé schopnosti. Například hřeben, který zastavuje čas, případně hodiny, které taví kov, a spousta dalších předmětů denní potřeby, jež mají více či méně užitečnou schopnost. Joe je nucen se tohle všechno dozvědět, protože jednoho dne mu v pokoji zmizí jeho osmiletá dcera, a on je odhodlán ji za každou cenu najít. Nemíní se klíče vzdát, i když mu jdou po krku lidé, kteří chtějí klíč buď pro sebe, anebo pro jednu z několika organizací, které se specializují na sbírání předmětů – každá z jiných důvodů. Joe tak musí nakonec utíkat nejen před nimi, ale i před kolegy od policie, kteří věří, že svou dceru unesl.

Síla The Lost Room spočívá hlavně v originálním příběhu, který jako diváci sledujeme z pohledu Joea. Ať už se na obrazovce odehrává cokoliv, všechno se dozvídáme ve stejnou dobu jako hlavní hrdina, a občasné odběhnutí k jiným postavám se váže víceméně k tématu „najděte Joe Millera“, a to není nic, co by divák v tu chvíli už nevěděl.

Autoři scénáře (Laura Harkcom a Christopher Leone) tak výborně udržují tempo až do posledních minut, kdy zase víme jen to, co Joe. Což je o hodně víc než na začátku, ale přesto s několika nezodpovězenými otázkami. Nejsou to otázky tak palčivé, abychom mermomocí chtěli další díl, protože příběh by se ve více epizodách rozmělnil zbytečným natahováním.

Na přemýšlení o nějakém dalším ději ale v překotném vyprávění není čas, a začnete si je klást až dlouho po skončení. A to je asi ta nejlepší vizitka, jakou může v člověku seriál či film zanechat – když ho okamžitě nezapomenete, přemýšlíte o něm a ještě ho doporučujete dál.

Shrnutí v prvním odstavci je totiž zhruba jedna polovina prvního dílu. Očima Joea v dalších minutách a hodinách sledujeme, jak se ve svém odhodlání najít dceru nezastaví, ale stále si udržuje svou morálku i ve světě, který ještě před pár dny neznal, a v němž se lidé nezastaví pro získání klíče před ničím. To ovšem Joea nezastaví uzavírat dočasná spojenectví právě i s těmito lidmi, protože každý chce klíč z jiného důvodu, nikdo není kladný ani záporný, ale všichni jsou jen lidé se svými cíli.

Peter Krause jako Joe Miller je dostatečně přesvědčivý, civilní a sympatický, abychom o jeho úmyslech nezapochybovali a dostatečně mu drželi palce. V roli jeho dcerky Anny se na pár minut objevuje mladší sestra Dakoty Fanning, Elle. Má daleko k otravnému dítěti a je přesně tak roztomilá a milá, abychom se o ni báli stejně jako její otec.

V hledání Joeovi pomáhá Jennifer Bloom, o jejíchž čistých úmyslech se dá zpočátku dost pochybovat, hlavně proto, že Julliana Marguiles (Carol Hathaway z Pohotovosti či v současnosti Alicia Florrick v The Good Wife - ) ji hraje tak, abychom si nebyli vůbec jisti, jestli jí jde o klíč, o Joea nebo o něco úplně jiného.

V The Lost Room je ovšem spousta postav, kterým jde většinou o totéž, a jimž jejich Předmět (jak se věci z pokoje nazývají) už trochu zatemnil mozek.

V první řadě je tu Kevin Pollak jako Karl Kreutzfeld, jehož důvod (velmi podobný Joeovi) mu dodává na sympatičnosti, i když je to v podstatě jeden z lidí, který by pro získání klíče udělal cokoliv. Joeův kolega, doktor Martin Ruber, zahraný Dennisem Christopherem jako „hodný strýček odvedle“ se naopak z běžného člověka stane posedlým Předměty z jiných důvodů a vlastně postupně sledujeme jeho pomalé „propadnutí témné straně“.

Postav je tu plno, ale každá z nich má svou roli, charakter a důvod, proč se v příběhu vyskytují.

A všechny vnímáme zase očima Joea, který funguje víceméně jen jako pozorovatel a je v botách Alenky, která se ocitla v říši, kde se musí rychle rozkoukat, a přesto „zůstat nad věcí“. Joeovi jsou všechny Předměty i vlastnictví klíče ukradené, protože mu jde v první řadě jen o dceru. Je to vlastně ten správný kladný hrdina, ale ani na chvíli nás nenapadne o něm tak smýšlet, protože i on je nucen uzavírat spojenectví se „zlými“ lidmi, aby dosáhl svého. Ale i přesto o něm nepochybujeme, protože mu jednoduše celou dobu držíme palce a s očima na štíru sledujeme každý zvrat v příběhu, protože mrknout znamená přijít o důležitý detail.

The Lost Room rozhodně není jednohubka, a určitě snese i vícenásobné shlédnutí, protože při prvním sledování může i sebepozornějšímu divákovi něco utéct. Při třetím nebo čtvrtém sledování se pak s dostatečným odstupem můžeme dívat na celý seriál znovu prostě proto, že se nedá zapamatovat. A ačkoliv předem všechno víme, tak podrobné detaily z hlavy utečou, a při třetím sledování jsou tou příjemnou třešničkou, která tomu dodá další příchuť, již jsme napoprvé nepoznali.

csfd, imdb

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni și 2 zile, Rumunsko, 2007)

Otilia a Gabita jsou vysokoškolské studentky v Rumunsku v 80. letech. Když Gabita otěhotní, Otilia se jí snaží pomoct zprostředkovat potrat, ale v komunistickém Rumunsku, kde je potrat nelegální, to není snadné…

Na dobrý film často narazíte čirou náhodou. Někdo vám ho doporučí, zavadíte o jeho jméno někde na webu nebo filmovém časopise. Já jsem se o 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny dozvěděla na ČSFD, kde ho v komentářích někdo zmínil. Podle komentářů jsem očekávala pěkně depresivní podívanou a na takovou jednoduše musíte mít tu správnou náladu (takovou tu neurčitou, dobrou náladu s příchutí melancholie).

Film rumunského režiséra Cristiana Mungiu dokazuje, že dobré filmy se dělají i na východ od našich hranic, a natočil příběh dvou kamarádek, které v Rumunsku těsně před pádem komunismu bojují hlavně samy se sebou.

Příběh se tedy soustředí spíš na Otilii, která těhotné Gabitě shání peníze, a přes zprostředkovatele i člověka, který by Gabitě udělal potrat. Sledujeme ji tak v situacích, kdy se snaží prakticky o nemožné, a dělá to s neskutečnou oddaností.

Pokud nejste fanoušky dlouhých záběrů bez střihu, pak tenhle film není pro vás. Otilii kamerou sledujeme na každém kroku, a tísnivá atmosféra tak sálá ze všech záběrů jako horko od ohně, u něhož stojíte příliš blízko.

Je to zážitek téměř nepříjemný, ale zároveň je to natočené tak poutavě a napínavě, že nedokážete odtrhnout oči od obrazovky ani na chvíli. 

Podobný zážitek není u filmů častý – takový, že to, co se děje ve filmu je tak silné a intenzivní, že to chcete skončit, a zároveň vás to nutí sledovat dál, protože chcete vědět, jak to vlastně dopadne a ani při tom nedýchat – a zapomenout, že to celé je jen film a ne skutečnost, kterou díky téměř dokumentaristickému stylu vnímáme víc, než by nám bylo milé. Přesto, nebo možná právě proto, že se tam nic moc neděje. 

Jen to čiré zoufalství, kdy najatý doktor odmítá udělat Gabitě potrat kvůli shodě několika nepříznivých okolností, nebo když Otilia běhá po městě a shání pokoj v hotelu, přičemž jí kladou nepříjemné otázky, na co vlastně ona, studentka na koleji, ten pokoj potřebuje…To je to, co dělá tento film tak neskutečným zážitkem.

Mungiu neuhýbá za žádných okolností s kamerou, sleduje každý detail, a perfektně zachycuje chladnost a odtažitost doby, v níž se celý příběh odehrává. Nemoralizuje, jen pozoruje.

A někde v půlce se také dovídáme, proč má tenhle film tak dlouhý a podivně znějící název, a co to vlastně pro obě hrdinky znamená.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je film, který bolí. Plyne pomalu, přesto jak minuty utíkají a Olivia s Gabitou se hlouběji noří do problémů, se zdá, že čas naopak letí jako zběsilý.

Pocit při sledování téhle instantní deprese se dost dobře popsat nedá, to se musí pocítit na vlastní kůži. Zatímco spousta filmů o komunismu je dnes točena s jistým nadhledem a humorem, 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny v sobě nemá ani špetku nějakého humoru, protože by se to k dané situaci vůbec nehodilo.

Procházky betonovými sídlišti, nepříjemné prodavačky a recepční, lidé bez úsměvů a hlavně bez důvodu se usmívat, tak vypadá velká část filmu, kde Olivia prožívá jeden perný den. My jako diváci si můžeme gratulovat, že pro nás jsou to jen dvě hodiny.

Při sledování jsem měla nutkání Gabitu praštit, a Olivii obejmout, protože zatímco Gabita pokazila, co mohla, Olivia se snažila pomoct nejen jí, ale zároveň řešit své vlastní problémy s přítelem a jeho rodinou, pro niž očividně nebyla dost dobrá. To je asi jediný zádrhel tohohle jinak nepopsatelného zážitku – chování Gabity, a její absolutní nezájem cokoliv řešit.

Hodně pomáhá, že obě herečky působí úplně normálním dojmem dvou mladých studentek, které nemají moc peněz a zároveň vypadají zničeně a strhaně přesně tak, jak by vypadal každý v jejich situaci.

Obvykle filmy doporučuju, a i tenhle rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud budete ve správném rozpoložení, a naladíte se na „depresivní“ vlnu, pak můžu s čistým svědomím doporučit i 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.

Jsem si jistá, že každý má jiný práh citlivosti a ne všichni budou schopni film dokoukat do konce, nebo se možná budou i nudit.

Ale někteří ne, a ty bych sem chtěla  nasměrovat. Hlavně k tomu, aby se podívali na to, jak vypadá jiný druh filmařiny, a jak se také může člověk cítit při sledování obyčejného filmu o jednom velmi špatném dni v životě dvou dívek.

csfd, imdb

Farscape (Austrálie/USA, 1999-2003)

"Jmenuji se John Crichton…, jsem astronaut. Radiační vlna mě poslala červí dírou. Nyní jsem  někde ve vzdálené části vesmíru na lodi, živé lodi, plné mimozemských forem života. Pomozte mi! Poslouchejte prosím! Slyší mě tam venku někdo? Jde po mně šílený vojenský velitel. Dělám všechno, co můžu. Prostě jen hledám cestu domů…“

Výše uvedený monolog podkresluje znělku prvních dvou sérií seriálu Farscape. Sci-fi v australsko/americké koprodukci (ale především australské), které se vysílalo v letech 1999-2003 a bylo roku 2004 pěkně zakončeno televizní minisérií.

Nejen že jsme tak uvedeni do seriálu hlasem samotného hlavního hrdiny, ale sumarizuje nám i částečně zápletku celého seriálu.

John Crichton provádí na oběžné dráze experiment, kterým chce dokázat vlastní teorii. Ve chvíli, kdy se svým modulem letí velkou rychlostí, je zasažen radiační vlnou a ta ho pošle červí dírou do neznámé části vesmíru. Aby to neměl úplně jednoduché (vždyť ocitnout se v neznámém prostředí ještě samo o sobě není dostatečně originální ;-)), hned po průletu narazí do stíhačky, která se rozbije o kus meteoritu. Jako na potvoru řídí stíhačku bratr kapitána Craise, velícího jednotce Dozorců (Peacekeepers), což je vojenská rasa, jménem Sebeceané, kteří vypadají jako lidé, a mají za to, že jsou nadřazenou rasou nad všechny ostatní. Crais věří, že Crichton zabil jeho bratra úmyslně a téměř okamžitě po něm začne pátrat. Johna zachrání „posádka“ lodi Moya. To je Leviathan, a je to živá loď. Dozorci je používají pro převoz vězňů, kteří zrovna ve chvíli, kdy na ně John narazil, uspořádali vzpouru a loď unesli.

John se tak dostává okamžitě do problémů – nejen, že netuší kde je a jak se dostat domů, ale zároveň se dostal na loď (která je jakožto živá bytost náladová, s problémy jako každý živý organismus), plné uprchlých zločinců, o nichž nic neví, a sám se přitom ocitá na seznamu hledaných osob.

To je tak v kostce úvod pilotního dílu. Hlavní hrdina (a s ním ani divák) se na Zemi moc neohřeje a hned je vržen do víru událostí, které navždy změní jeho život.

Příběh se po pár dílech zamotá jiným směrem, a John Crichton je za chvíli nejhledanějším mužem v jemu neznámé části vesmíru.

Především je potřeba poznamenat, že Farscape rozhodně není seriál pro každého. Je to sci-fi, ale často balancující na hraně mystery či lehké fantasy, s fyzikálními zákony si nepříliš lámající hlavu. Jakožto seriál, který není čistě americká produkce, je navíc velmi neobvyklý, a hlavně správně nekorektní.

Na rozdíl od seriálů posledních let, které napěchují úvodní epizody dějem a zvraty, aby zaujaly diváky, získaly sledovanost a tím další sérii, se Farscape rozjíždí pozvolna. Prvních několik epizod je navíc jasné, že seriál zpočátku neměl velký rozpočet a pobíhání ve dvou či třech interiérech je pro milovníky akce těžko stravitelné. V druhé půlce první série se ale seriál vydá směrem, který určí osudy dalších sérií.

V čem ale Farscape překonává mnohé seriály (nejen sci-fi), jsou perfektně napsané postavy. Neděje se tu to, že se nám postavy postupně zprotiví (ehm, Battlestar Galactica?), ale jejich pomalým vývojem a změnami v chování a charakteru si k nim hledáme cestu postupně, a po pár dílech zjistíme, že je máme zkrátka rádi i se všemi jejich chybami. Vzhledem k občas až chladnému prostředí na palubě Moyi jsou výborné postavy důležité, protože příběh, odehrávající se pouze ve dvou či třech místnostech, musí být založen hlavně na postavách.

Moya je sice živá loď, přesto je to stále vesmírná loď plující vesmírem a chlad a odtažitost tohoto prostředí je cítit v každém záběru. Johnova osamělost, občas zoufalství, a paranoidní chování všech okolo něj tak dává smysl, a tenhle chlad, a zároveň napětí je poznat i přes obrazovku počítače (či televize, podle toho, kde na to koukáte ;-))

Všechny postavy ve Farscape, včetně hlavního hrdiny, chybují a ty chyby nejsou malé, ale často i fatální pro ně nebo jejich okolí. Nikdo není čistě kladný či záporný, a ani sami hlavní protivníci nejsou vyloženě zlí, spíš sledující vlastní cíle. Ty koneckonců zajímají i osazenstvo Moyi. Každý z nich má svůj cíl, a často i přes narůstající sympatie jednoho k druhému jsou ochotni obětovat cokoliv, včetně ostatních lidí kolem sebe, jen aby ho dosáhli. A jak je v seriálu jednou řečeno, ne každý na palubě, odsouzený Dozorci do vězení, je nevinný…

Posádka Moyi je malá, ale o to zajímavější. Během čtyř let se její členové mění, odcházejí nebo dokonce umírají. Ve Farscape se totiž nebojí zajít do míst, kam si většina seriálů netroufne (a když ano, tak mrtvou postavu zase oživí) a mrtvého skutečně nechají mrtvým.

Jaké jsou tedy ty postavy?

Osazenstvo z první série až na jednu výjimku zůstane v podstatě stejné až do konce, jen se v jednotlivých sériích objevují nové postavy, které tu ale nezmíním, protože by to znamenalo spoilery, jímž se zuby nehty snažím vyhnout ;-)

Zpočátku sledujeme všechno z pohledu Johna Crichtona, díky němuž prožíváme stejně neuvěřitelné dobrodružství jako on. Není moc problém se s ním sžít, protože John jako jediný člověk široko daleko má přesně všechny ty lidské vlastnosti, které ho odlišují od ostatních, dodávají něco navíc a zároveň ho znevýhodňují. Jako člověk (a Člověk), který nikdy předtím nebyl dál než na oběžné dráze kolem Země, je nejdřív návalem informací zahlcen, aby postupně všechno vstřebával. Je to ale zároveň vědec a člověk s otevřenou myslí, a o to má situaci trochu snazší, přesto je pro něj trochu problém přijímat jako „sobě rovnou“ rasu, která nemá dvě nohy a dvě ruce. Je přirozeně inteligentní, zvídavý a hlavně vynalézavý, se silným pudem sebezáchovy, a také se schopností převzít vedení. Všechny tyhle vlastnosti mu pomáhají nebo ubližují v závislosti na situaci, v níž se nachází. A jako všichni na Moye, i on má konkrétní cíl – dostat se domů. Ovšem čím více se jeho nedobrovolný pobyt mezi paranoidními mimozemšťany protahuje, tím více se on sám mění a zjišťuje, že na Zemi se už možná nevrátí, i kdyby tu možnost měl…

Právě jeho přesně lidské chování ho často dostane do problémů, a ne vždycky vyvázne bez následků. Několikrát má jeho chyba za následek i katastrofální důsledky.

Ač je on hlavní postavou, jeho spolucestující na Moye nejsou o nic míň zajímaví, spíše naopak.

Aeryn Sun je pilotka Dozorců, která proti své vůli skončí na Moyi a je jí odepřeno se vrátit zpět mezi své lidi, protože ji Crais prohlásí za „nezvratně poskvrněnou“ (kvůli pobytu mezi, i podle jejího názoru, podřadnými zástupci jiných ras). Aeryn je Sebeceanka, vypadá jako člověk, ale její organismus je jiný. Je doslova chladnokrevná, a v případě extrémního horka upadá do komatu. Navíc jako narozená do vojenské služby na vesmírných lodích neumí moc zacházet s emocemi, takže zpočátku působí velmi chladně. Postupně objevuje pojmy jako loajalita, důvěra, přátelství, soucit nebo láska. Je toAeryn, kdo později dodává Johnovu sílu, ale zároveň  se stává jeho největší slabinou. A zpočátku stále doufá, že se bude moct vrátit domů. I ona si musí vybudovat respekt mezi ostatními, a ačkoliv k tomu její fyzická podobnost svádí, není si hned zpočátku nejbližší s Johnem (i když samozřejmě romantická linie se tam nakonec rozvine – to není spoiler, ale fakt, vyplývající z přítomnosti dvou opačných pohlaví na jedné lodi), ale s Luxanem jménem Ka D´Argo. Ten v prvních momentech připomíná Klingona ze Star Treku, protože jeho lidé jsou také hrdí válečníci (v každém sci-fi je někdo takový ;-)). D´Argo má ale na rozdíl od ostatních stereotypů válečnických ras nejen to, co typičtí bojovníci, tedy odvahu a čest, ale především má i přes prudkou povahu dobré srdce a téměř otcovskou potřebu chránit všechny kolem, a to nejen pomocí zbraní. D´Argo se během čtyř sérií změní z válečníka v Johnova nejlepšího přítele, jeho rádce, vlastně v téměř staršího bratra, s nímž se neustále popichuje. Celou dobu bojuje se svou horkokrevností a tvrdohlavostí, ale často je to on, kdo jednoduchým činem rozsekne zapeklitou situaci.

S  Aeryn ho pak spojuje pouto dvou vojáků, měnící se v respekt a hluboké přátelství.

Svědomí posádky pak představuje Pa´u Zotoh Zhaan, Delvianka, kněžka (Pa´u je titul) a, jak se později ukáže, s vnitřními démony bojující žena. Nejen, že poskytuje duchovní a morální podporu všem na lodi (i proti jejich vůli), ale je první (a zpočátku jediná), kdo se snaží Johnovi nelehkou situaci usnadnit. I ona má své cíle, i ji svazují neklidné a rozbouřené emoce, a jako každý živý tvor na palubě Moyi, má svá tajemství a udělá pár špatných rozhodnutí a chyb.

Jako velká milovnice bylinek zastupuje na lodi i lékaře, někdy musí být i psychologem a rodičem v jednom.

Vždycky říká, co si myslí, a to je nemilé hlavně Rygelovi (XVI.), což je sesazený panovník Hynerie, a také královská osina v…čemkoliv, co zástupci mimozemských ras považují za citlivou část těla. Rygel je nejmíň jednoznačnou postavou, a také jednou z nejoblíbenějších. Je tomu tak navzdory faktu, že je to vlastně loutka, připomínající ze všeho nejvíc ohavnou hračku. Není digitální postavička, ale loutka řízená člověkem, který mluví, hýbe se, vyměšuje a vůbec se všelijak „živě“ projevuje. Jako postava je pak zrádný, se srdcem schovaným někde hluboko za svými třemi žaludky (hodně jí a hlasitě protestuje, když se mu potravy nedostává). Ale i on má své momenty, a i když sem tam přeběhne k nepříteli a zajímá ho jeho vlastní prospěch, záchvaty statečnosti a oddanosti jsou v jeho případě obzvlášť sympatické a důležité.

Poslední člen posádky, který se nám představí v prvním díle, je Pilot. Jeho zdánlivě jediná funkce je řídit loď, ale protože je Moya živá, je jeho vztah s ní symbiotický. Pochází ze staré rasy, která své zástupce posílá jako Piloty Leviathanů, a tlumočí posádce přání lodi, její pocity, její myšlenky, a sdíli její bolest. Když zemře Leviathan, zemře i Pilot. I on je „hraný“ loutkou, ale možná právě proto (žádné speciální efekty), stejně jako Rygela, ho od začátku vidíme jako živou bytost. Snad ho tak bereme i z toho důvodu, že každou chvíli u jeho „pilotního pultu“ někdo sedí, mluví s ním,  dotýká se ho a vlastně cokoliv posádka Moyi dělá, musí dělat s ohledem na Pilota a Moyu. I oni s lodí žijí v jisté symbióze, protože je to ona, kdo jim poskytuje podmínky k životu. Pilot nemá zdánlivě jiný smysl života než být k dispozici své lodi. Ale i on má tajemství, touhy, a jako Pilot, který je emocionálně a fyzicky napojený na Moyu, často trpí nejvíc, když je loď poškozena.

A když už je řeč o lodi….Moya je také jednou z postav. Nevnímáme ji tak, ale jako živá bytost často reaguje sama za sebe, občas zapomene na své obyvatele a i ona má v průběhu seriálu dost důvodů pro svéhlavá rozhodnutí.

I protivníků je v seriálu dost. Jedním z hlavních, a prvních je kapitán Bialar Crais, jehož bratr seděl ve stíhačce, kterou John po svém průletu červí dírou srazil. Je to  on, kdo dá Johnovi v úvodní sérii nejvíc zabrat. Záměrně i tady používám slovo protivník, nikoliv záporák, protože ani on není jako charakter černobílý a v průběhu seriálu projde důležitými osobními změnami. Zajímavostí je, že představitel Craise, Lani Tupu, propůjčil zároveň hlas i Pilotovi, a hrál tak vlastně dvě postavy.

Postav se během seriálu, hlavně na Moye, vystřídá několik a všechny jsou důležité a promluví do děje. Tihle výše jmenovaní jsou pouze ti, kteří se vám představí už v prvních dílech.

Jak jsem psala v úvodu, Farscape není seriál, který může sledovat každý. Je to nejen kvůli tomu, že autoři využili mimozemské prostředí na maximum (mimozemšťané i zástupci „lidštějších ras“ – včetně Johna – jsou často zahnáni do extrémů, kdy krvácí, prskají, slintají, případně dělají i další věci) Není to až tak hrozné, ale pokud jste se rozhodli skočit do seriálového (sci-fi) rybníku právě přes tento seriál, tak s tím raději počkejte a shlédněte si pár dalších věcí, než se pustíte do Farscape. Samozřejmě, pokud vám tyhle věci v nejmenším nevadí, klidně můžete začít seriál sledovat hned.

Farscape sází na propojený děj, ale na rozdíl třeba od Babylonu 5 (o něm někdy příště) nebo Battlestar Galactica (taky o něm možná někdy napíšu ;-)) se nic nestane, pokud jednu či dvě samostatně stojící epizody vynecháte. Farscape je totiž specifický tím, že ač má víceméně propojený děj, tak sestává spíše z menších příběhů, většinou se týkajících hlavních postav a jejich osobních příběhů. V jedné epizodě odkryjeme střípek minulosti o D´Argovi, v další třeba o Zhaan, ale do širšího děje zasahují postupně, a jejich zapojení není zpočátku nijak patrné. 

Farscape je především o lidech (a mimozemšťanech), kteří proti své vůli musí spolupracovat a najít společnou řeč na malém prostoru jedné náladové lodi, a s tím pak souvisí i plno vtipných momentů, jež jsou vytěženy do poslední kapky.

I přese všechno drama, emoce a akci (které tam zase není až tolik, kolik by se mohlo zdát), je Farscape napsán s velkým nadhledem a zásadně se nebere vážně. John Crichton jako člověk, ocitají se v naprosto neznámém prostředí, se chová přesně tak, jak bychom se chovali i my. Šílenstvím se brání proti skutečnému zešílení. Občas mu tedy více či méně přeskočí, a navíc je i slušný hláškař, takže mu většina ostatních postav nerozumí hlavně proto, že používá přirovnání z naší (rozuměj americké) popkultury. A v čím větším maléru je, tím se chová absurdněji a šíleněji, a hází ze sebe jednu hlášku za druhou. Ale pozor, nejsou to účelové hlášky, u kterých bychom měli dojem, že jsou tam jen proto, že „hlavní postava přece musí umět hláškovat“. Je to napsané (a hlavně zahrané) tak perfektně, že mu to všechno baštíme i s navijákem.

Ačkoliv je John Crichton hlavní postava a vše je natočené z jeho pohledu, všichni mají dost prostoru, a velká tíha tak leží na hercích. Crichton a Aeryn Sun jsou jako jediní dva bez jakékoliv masky, a o to víc je na ně upřena pozornost. Ben Browder a Claudia Black jsou ve svých rolích naprosto přesvědčiví a oba jedou na plný plyn.  Ben jako John má často velmi vypjaté emocionální scény, kdy se doslova válí po zemi, a divák mu to všechno věří. Claudia pak s Aeryn dokázala výborně zacházet ve chvíli, kdy se její chladná členka vojenské jednotky mění v ženu vnímající všechny emoce, které dříve neznala.

Tohle je mimochodem u velká výsada Farscape – důvěryhodné, výborně napsané ženské postavy. Ani jednou se mi při sledování nestalo, že bych kroutila hlavou nad tím, proč ta či ona takhle jedná, a to i ve chvílích, kdy bylo rozhodnutí, ať už Aeryn nebo třeba Zhaan morálně sporné. Tohle moc seriálů (a filmů) neumí.

Ostatní herci jsou trochu svázáni tím, že mají na sobě buď plno barvy (Virginia Hey v roli Zhaan) nebo chapadla a velký nos (Anthony Simcoe jako D´Argo). To ale nic nemění na tom, že spoustu emocí dokážou odehrát jen s pomocí hlasu či očí. Jejich oddanost postavám je opravdu velká, protože například Virginii Hey její „Modrá“ málem stála zdraví.

Ač science-fiction, Farscape je poměrně skoupý na velké vesmírné bitvy, a většinou se omezuje na interiér Moyi či výjimečně exteriéry, představující jiné planety. Ale milovník bitek mezi vesmírnými loděmi nepřijde, jen si musí počkat většinou na konec každé série, kdy to naopak stojí za to – každá z nich, včetně té poslední, čtvrté, končí otevřeně.

Není ale třeba se strachovat, že by seriál nebyl ukončený. Fanoušci seriálu si po jeho ukončení vynutili minisérii nazvanou Peacekeeper Wars, a ta rozhodně celému seriálu ostudu nedělá. Je to vlastně jen o něco delší epizoda (minisérie je rozdělena na dvě části, každá má zhruba hodinu a půl), navazuje přesně tam, kde seriál skončil, a je věrná jak postavám, tak předchozímu ději. I krátké shrnutí pro neznalého diváka je podané vtipně z úst Johna a trvá asi jen minutu. Peacekeeper Wars ukončuje čtyřleté putování diváka s Johnem Crichtonem (ne nezbytně putování Johna Crichtona), a ač si tvůrci i přes povedený závěr nechali mírně pootevřená vrátka k pokračování, nikdy žádná další minisérie nevznikla. Existuje ale oficiální komiks, který vyšel v loňském roce, a ten je důstojným pokračováním. Pokud ale dáváte přednost živému pokračování, asi se ho už bohužel nedočkáte. Leda nějakého rebootu v podobě filmu v kinech s novými herci a tupější zápletkou.

Farscape  není dokonalý seriál (to jen já vždycky tvrdím, když se ho snažím někomu vnutit ;-)). Na cestě k dokonalosti mu podráží nohy kvalitativní nevyrovnanost jednotlivých dílů a sérií. Každý má pořadí oblíbených sérií jiné, ale vždycky si najdete nějakou tu nejslabší (pro mě to není tradiční první série, ale třetí, z několika důvodů)

Ale i některé samostatné epizody nejsou tak dobré. Vlastně je nutno přiznat, že několik epizod je opravdu hrozných. Není jich moc (asi je to subjektivní pro každého), ale když už se některá epizoda nepovede, zvrtne se to hodně špatným směrem. Naštěstí těch vyloženě špatných dílů není moc, a při druhém (či třetím, pátém…;-)) shlédnutí už je můžete v pohodě přeskakovat.

Naopak je několik dílů, které jsou divácky nejoblíbenější, a kupodivu jde často právě o ty samostatně stojící epizody (pro ty, kdo seriál znají, je asi nejoblíbenější boj o suchary ;-)).

Pokud se rozhodnete Farscape shlédnout, můžu ho jen doporučit. Za následky z jeho sledování (znechucení nebo naprostá závislost ;-)) ovšem neručím.

csfd, imdb

Jak vycvičit draka (How to Train Your Dragon, USA, 2010)

Vzpomínáte si, jak jste chodili kolem nevýrazných plakátů a v kině, případně na filmových webech jste sledovali nemastný, neslaný trailer na něco s názvem Jak vycvičit draka? Ne? Tak to jsme na tom stejně. Ačkoliv jsou draci má oblíbená (fantasy) zvířata, tak se musím přiznat, že i přes výrazný posun v animovaných filmech posledních let (hlavně díky Pixaru, ale DreamWorks mají také pár povedených kousků), mi tohle připadalo jako další z řady animovaných taškařic hlavně pro děti.

A pak jsem četla jednu pochvalnou recenzi, potom druhou, pak mi film doporučilo pár lidí, a nakonec jsem na to do kina šla. A čekalo mě největší filmové překvapení za několik měsíců (oproti slabšímu roku 2009 dokonce možná i v rámci jednoho roku). Jako spousta dalších, i já mám mírnou averzi na 3D, protože se třetí rozměr začal přidávat i tam, kde být nemusí, a často se dodává dodatečně, což filmu spíš ještě uškodí.

Tvůrci Draka ale naopak přesně věděli, co dělají. 3D tu má smysl, ale je důležité zdůraznit, že tahle animovaná pochoutka funguje perfektně i bez 3D, což o sobě plno dalších podobných filmů říct nemůže.

Jak si vycvičit draka má poměrně prostý příběh o malém Vikingovi, Škyťákovi, který ale není tak úplně ten pravý Viking, protože je malý, a používá víc hlavu než svaly. Jeho otec je z něj zklamaný, poněvadž každý správný Viking v jejich vesnici zabíjí draky. Škyťák (český povedený překlad) ale jednou draka skutečně chytrým způsobem polapí, jenže mu to nikdo nevěří. Nemá samozřejmě sílu ho zabít, a drak kupodivu zase nechce zabít jeho. Vzniká tak příběh na téma „přátelství člověka a draka“, který jsme už viděli, ale tady je to prezentováno vtipně (jako vtipně vtipně, ne „někdo někam padá“ vtipně), a rozhodně takovým způsobem, že to bude bavit děti i dospělé. Vlastně dokonce možná i víc ty dospělé. Pro úplně malé děti tohle vážně není, protože se tu hodně mluví, a chybí typické dětské vtípky. Jak vycvičit draka je ze všeho nejvíc fantasy s trochu neoriginální, přesto fungující zápletkou, a občas s nečekaně ponurou atmosférou. A hlavně s dostatečně dobrými momenty na to, aby vám tenhle animák jen tak neproletěl kolem hlavy (pamatuje si ještě někdo na letošního Shreka?)

Tak třeba chvíle, kdy Škyťák sedá na Bezzubku (jméno draka vznikne z jedné velmi povedené situace) a následně vzlétne, se dá přirovnat k letu Falca z Nekonečného příběhu. Přidejte si k tomu ještě třetí rozměr a máte zážitek, jaký ve filmu hned tak nepocítíte. Ale i tady platí, že si let na drakovi, jeho proplétání mezi mraky a skalami, užijete i v tradičním formátu, protože je to zkrátka tak dobře udělané.

O dobrý příběh se tu starají vedle samotného poutavého fantasy formátu hlavně postavy. Škyťák sám není žádný loser, ale díky své poněkud odlišné tělesné stavbě a jinému druhu myšlení mezi hřmotnými Vikingy jednoduše vyčnívá. Nesnaží se s tím ani moc bojovat, jen je na rozpacích, co vlastně chce a kdo je. Čili řeší stejné dilema jako my ostatní. Sám o sobě není tou pravou humornou postavičkou, ale většina jeho vtipných scén vzniká díky konfrontaci s drakem. Bezzubka je v podstatě  jednou z hlavních postav, ale jelikož je to „zvíře“, tak ho tak divák ani nevnímá. Příběh je o něm, s ním a jako hodně draků z jiných (nejen filmových) příběhů (Dračí srdce, Eragon), má i on svou osobnost, rozum a trochu škodolibý smysl pro humor. Mezi ním a Škyťákem vzniká přátelské pouto, které se vyvíjí postupným budováním důvěry a poznáváním, a předčí tak cokoliv, co jste mohli vidět například právě ve filmovém Eragonovi (kniha je samozřejmě jiný příběh). Jejich přátelství a ochota sebeobětování pro toho druhého jsou proto důvěryhodné a pro nás diváky, vtažené do jejich filmového dobrodružství, i skutečné.

Humornější situace vytváří často dobře zvolená sestava vedlejších postav, z nichž má každá své místo a na animované charaktery i zajímavé povahové rysy. Projevuje se to hlavně u „mladých“ Škyťákových vrstevníků, z nichž jeden je svým způsobem trouba, který by rád už konečně nějakého draka zabil, ale ve skutečnosti má k bojovníkovi daleko asi jako Krteček v příběhu o kalhotkách, anebo párek sourozenců, který vytáčí sebe i ostatní. Případně pak ještě "šprt", který má draky nastudované i pozpátku, ale v konečném důsledku o nich zase tolik neví.

Nesmí chybět ani romatnická podzápletka, o níž se stará Astrid, která zpočátku Škyťákem téměř pohrdá, přesto má sympatickou osobnost a vedle Škyťáka je tu asi nejvýraznější postavou.

A pak je tu Škyťákův otec, hrdý Viking a zasloužilý lovec draků, vyvolávající u svého syna mindráky (důvod, proč tomu tak je, je zmíněn v úvodu filmu, tak proč kazit překvapení ;-)), ale který svého syna samozřejmě miluje a je na něj hrdý.

Vtipnou a výraznou postavou je učitel mladých „drakobijců“, v originále s parádním skotským přízvukem zaznívajícím v hlase Craiga Fergusona.

Orignální znění je lepší, jak už tomu tak samozřejmě bývá, ale dabing se povedl a není důvod, proč si ho nepustit. Pokud nerozumíte příliš dobře anglicky, titulky jen rozptýlí pozornost a připraví vám poloviční zážitek. A pokud anglicky umíte, můžete si pustit obě verze a srovnávat – Škyťáka mluví podstatně vyšším hlasem Jay Baruchel, jeho otce Gerard Butler (na Vikinga jako stvořený ;-)), Astrid propůjčila svůj hlas představitelka americké „Ošklivky Betty“ America Ferrera, a již zmíněný Craig Ferguson z celého obsazení obzvlášť vyniká.

Kdybych se pokusila probudit v sobě filmového kritika (kterým naštěstí nejsem a můžu si filmy pouštět jen tak pro radost :-)), a utlumila čiré nadšení z toho, že mi zase jednou udělali pěkný film o dracích, tak bych možná vytkla trochu velkou „barevnost“ ostatních draků (Bezzubka je černý s výraznýma očima ;-)) a utlumení celkové „dospělácké“ atmosféry v samém závěru. Teď už potvrzené pokračování by proto mohlo být o poznání přátelštější pro mladší diváky, ale tady bych se ráda mýlila.

Jak vycvičit draka je film pro všechny, kdo mají rádi fantasy, dobrodružství či dobrý příběh o přátelství mezi dvěma odlišnými bytostmi. A to, že to nebude na obrazovce ve 3D, vůbec nevadí ;-)

csfd, imdb

Život podle Dana (Dan in Real Life, USA, 2007)

Dan Burns je sloupkař, radící lidem v novinách s jejich problémy. Sám má ale problém vést svůj vlastní život – před čtyřmi lety mu zemřela žena, vychovává tři dospívající dcery, které jako všechny děti ve věku kolem patnácti let svého otce „nenávidí“, a navíc má hodně příbuzných, kteří se mu pletou do života. Dan se s dcerami každý rok vydává na rodinný víkend, kde se právě se svými příbuznými setkává. Na otázky, jestli už někoho má, odpovídá pokrčením ramen, protože si zvykl žít ve stereotypu – to by do jeho života ovšem nesměla vtrhnout Marie, živelná, krásná, inteligentní žena, na níž narazí v místním knihkupectví…a která je čirou náhodou novou přítelkyní jeho bratra.

Život podle Dana se nedá docela dobře zařadit do jedné žánrové škatulky. Pokud by něco sedělo, tak romatické komediální drama.

Celá situace popsaná v předchozím odstavci je totiž zdrojem situací komických, ale i dramatičtějších. Samotné drama není nijak vážné, spíš jde o záblesky Danova stále přetrvávajícího smutku po ženě, přes jejíž smrt se stále nedostal (sobě a ostatním ovšem tvrdí opak).

Komedie převládá, ale ačkoliv je v hlavní roli Dana komik Steve Carell, nečekejte jeho obvyklý styl humoru. Dan je tu spíš za smutného hrdinu, připomínající od života už nic nečekajícího člověka, jehož nečekaně zasáhne láska k zadané ženě. Právě toto téma je zdrojem většiny humorných situací. Dan se pochopitelně snaží Marie vyhnout, ale v přeplněném domě plném bratrů, sester a dětí to zkrátka nejde. Dan je pak ještě občas za jakéhosi otloukánka, protože jako jediný nezadaný nemá ani pořádný pokoj, dcery jsou na něj neustále naštvané (každá z jiného důvodu), a upřímní a někdy až příliš se starající rodiče tomu také nijak nepomáhají.

Život podle Dana plyne celkem pomalu, aniž by se divák nudil, protože i přes pomalejší tempo se stále něco děje. Když se ještě před kamerou prohánějí výborní herci, je pak není téměř co řešit.

Steve Carell dokazuje, že jako většina komediálních herců, i on zvládne v pohodě dramatičtější polohy. Jeho Dan je výborně civilně zahraný, perfektně střídá vtipné a vážné momenty, a některé zástupkyně něžnějšího pohlaví můžou mít až pocit, že Dan ze všeho nejvíc potřebuje obejmout.

V roli sympatické Anne-Marie mu sekunduje živočišná Juliette Binoche, mezi níž a Carellem to přiměřeně jiskří.

Mile překvapuje i Dane Cook jako její přítel a Danův mladší bratr Mitch. Ten je celou dobu prezentován jako sukničkář, jehož právě Anne-Marie dokázala „zkrotit“ (což se Danovi zrovna nehodí).

Z hereckého obsazení je pak třeba ještě vyzdvihnout Danovy rodiče s tvářemi Dianne Wiest a Johna Mahoneyho. Ti v přeplněném hereckém ansámblu nemají příliš prostoru na nějaké větší hraní, ale zároveň mají pár nejlepších vět z celého filmu, a v rolích milujících (a občas nepříjemně upřímných) rodičů odvádějí dobrou práci.

V menší roli se objeví i Emily Blunt, jejíž postava sice nestráví ve filmu víc jak deset minut, ale je svým způsobem hybatelem následujících událostí.

A tak je to vlastně se všemi postavami a herci. Všichni tu mají své místo, svou roli, všichni představují Danův svět, jenž se během jednoho víkendu převrátí.

Život podle Dana je...fajn. Je to takový ten film, po němž vám „bude dobře“.

Komedie a drama jsou přesně vybalancované, a Danova rodina je hlučná, někdy protivná, ale přesně taková, jaká by rodina měla být. Takový normální film ze života, který nepoučuje, nemoralizuje, nepokouší se o umělé slzy, drama či smích. Ty přijdou samy ve chvílích, kdy naprosto přesně dokážeme říct, že tuhle situaci známe – a podle toho reagovat.

Nic samozřejmě není dokonalé, a i Život podle Dana má potíže s udržením tempa, ale nikdy do té míry, že byste chtěli film vypnout.

Na někoho můžou trochu negativně působit i dvě nejstarší Danovy dcery, Jane a Cara.

Jane je sedmnáct, a její snaha o to, hrát si na dospělou a otce poučovat je občas téměř směšná, zvlášť v situaci, kdy se naprosto mýlí a divák (i Dan) to ví.

Cara je patnáctiletá puberťačka, tedy pro někoho nevychovaný spratek, a neustále se vzteká, hádá a brečí.

Obě jsou napsané přesně tak, jak by pravděpodobně dívky jejich věku na danou situaci reagovaly, pro lidi se sníženou citlivostí na postavy dětí a teenagerů, by ale právě tyto dvě postavy mohly představovat trochu problém.  

I přes tyto drobné výtky Peter Hedges napsal a natočil velmi dobrý film, který je ideální na nedělní odpoledne nebo na spravení nálady po těžkém dni. A když už nic, pak vás třeba donutí změnit názor na Steva Carella. 

csfd, imdb

Life on Mars (Velká Británie, 2006)

Detektiva Sama Tylera při hledání vraha, který unesl jeho přítelkyni/kolegyni, srazí za dunivých zvuků Bowieho písně "Life on Mars" auto, a on se následně probudí v roce 1973. Neví, jestli se vrátil v čase, nebo zda není v komatu a prožívá jen nějaký zvláštní sen, případně jestli není prostě a jednoduše blázen.

Je přesvědčen, že až zjistí pravdu, bude se moct vrátit domů – ať je to kde(y)koliv.

I v roce 1973 je ale detektivem, navíc se znalostmi a schopnosti z roku 2006, což není až tak úplně užitečné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Někde mezi lety 2006 a 1973 přišel o jednu hodnost, a tak zatímco v jedenadvacátém století byl šéf inspektorem, teď se musí zpovídat jinému šéfovi, Genu Huntovi.

Ten je prototypem policajta 70. let – alespoň podle seriálových měřítek. Je to sexistický, opíjející se přežitek z dob Drsného Harryho, který přiznání z podezřelého vymlátí, aniž by se ohlížel na předpisy a nadřízené.

Sam si připadá jako na jiné planetě, protože jeho vycíděné, předpisy řízené postupy tu nefungují. Navíc se jako člověk, plně spoléhající na laboratorní výsledky, DNA, počítačové modely, psychologické profily a další vymoženosti dnešní policie, přestal spoléhat na instinkt, což je z velké části to, co dělá dobrého detektiva detektivem.

Tihle dva a jejich světy se srazí, a zatímco Sam se snaží Hunta aspoň trochu naučit předpisům, Gene Hunt připomene Samovi jeho ztracené detektivní pocity a instinkty.

Vzniká tak situace, kdy se začínají vzájemně ovlivňovat a měnit, přesto zůstávají v nitru stejnými lidmi, jen získávají to nejlepší od toho druhého.

Gene Hunt je nucen uznat, že vědět, kdy byla oběť vraždy zabita, se někdy vyplatí, a Sam zase (později čím dál častěji) zakusí, jaké to je být zase poldou, který může prokazatelně vinného vraha pořádně praštit, aniž by z toho chudákovi vrahovi vznikla psychická újma.

Kolem vztahu Gena se Samem se točí většina zápletek, protože se i přes vzrůstající vzájemný respekt neustále hádají, ale samozřejmě nejsou jedinými postavami.

Především je tu Annie, mladá policistka, která jako jediná zná o Samovi pravdu (i když mu nevěří), a jež je sice chycena v čistě mužském světě, ale postupně si získává úctu ostatních mužských kolegů a činí tak nenápadně, nevtíravě a sympaticky.

Potom také dvojice detektivů, Ray Curling a Chris Skelton. Zatímco Ray si bere příklad z Gena (lépe řečeno si z jeho postupů vybírá to nejhorší), Chris má k Samovi z ostatních policistů asi nejblíž a jako mladý, začínající detektiv jeho metody úplně nezavrhuje, a snaží se od něj učit.

Tahle nesourodá skupinka obklopuje Sama, který se zuby nehty snaží zapadnout do světa, do nějž zdánlivě nepatří, z něhož chce pryč, ale který se mu chtě nechtě dostává víc a víc pod kůži.

Life on Mars v mnoha ohledech nevybočuje ze šablony detektivních seriálů, ale při bližším pohledu se velmi liší. Tvůrci podrobili dojmu 70. let vše, takže tu hraje dobová hudba – dobře zvolené písničky podkreslují nejen atmosféru, ale i vlastní scénu a děj epizody. Seriál i vypadá, že v roce 1973 opravdu vznikl. Barva obrazu, dobové kostýmy a účesy, a hlavně neustálé odkazy na seriály, filmy a popkulturu té doby, to vše nás směřuje k přesvědčení, že sledujeme jinou verzi Profesionálů (inspirovali se spíše u nás neznámým seriálem Sweeney, ale i Profesionálové jsou docela dobré přirovnání).

Tyto malé detaily, nás i jako diváky neustále matou, protože si stejně jako Sam vůbec nejsme jistí, zda se mu to zdá (nemohl přece všechno vytvořit ve své hlavě takhle do detailů?), anebo jestli se vážně vrátil v čase.

Poslední epizoda nás potom vyvede z rovnováhy úplně, když je závěrečné vysvětlení opředeno několika zvraty, přičemž jeden je natolik nezvyklý a šokující, že otřese nejedním seriálovým mazákem.

Při opakovaném sledování je možné i vysledovat paralely mezi prvním a posledním dílem, neustále se objevující téma písně "Life on Mars" (jejíž text sedí nejen k tématu seriálu, ale k samotné Samově situaci), či uvěřitelný vývoj postav Sama a Gena.

Můžete si i užít pěkného, civilního, v případě Johna Simma (Sam Tyler) a Philipa Glenistera (Gene Hunt) až skvělého herectví, kteří jsou podporování i solidními výkony ostatních.

Jen dvě série po osmi epizodách umožní si seriál užít bez zbytečného natahování, ale na druhou stranu zanechá touhu chtít víc.

Jako každý seriál, ani tenhle určitě nezaujme každého. Ne každý z něj bude na větvi a nebude po posledních několika scénách posledního dílu zírat deset minut na prázdnou obrazovku. Ale i pokud máte rádi zajímavé detektivní příběhy, pak můžu Life on Mars s čistým svědomím doporučit.

P.S. Na Prima Cool momentálně běží Life on Mars v českém překladu "Polda z Marsu" – nejedná se ale o tentýž seriál, ale je to nepovedený americký remake, který ani zdaleka nedosahuje kvalit originálu.

csfd, imdb

Uvítání

Jako člověk, který se rád baví sledováním filmů a  seriálů (a následném povídání o nich), potřebuji místo, kde tuhle svou touhu můžu provozovat a zároveň se podělit s každým, koho to bude zajímat. Pokusím se tedy psát cosi podobné recenzím, tedy spíše mé osobní postřehy a názory na filmy a seriály, bez ohledu na rok výroby daného filmu či seriálu.
Doufám, že občas napíšu něco, co se bude líbit. A že se donutím vůbec něco psát :-)