4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni și 2 zile, Rumunsko, 2007)

Otilia a Gabita jsou vysokoškolské studentky v Rumunsku v 80. letech. Když Gabita otěhotní, Otilia se jí snaží pomoct zprostředkovat potrat, ale v komunistickém Rumunsku, kde je potrat nelegální, to není snadné…

Na dobrý film často narazíte čirou náhodou. Někdo vám ho doporučí, zavadíte o jeho jméno někde na webu nebo filmovém časopise. Já jsem se o 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny dozvěděla na ČSFD, kde ho v komentářích někdo zmínil. Podle komentářů jsem očekávala pěkně depresivní podívanou a na takovou jednoduše musíte mít tu správnou náladu (takovou tu neurčitou, dobrou náladu s příchutí melancholie).

Film rumunského režiséra Cristiana Mungiu dokazuje, že dobré filmy se dělají i na východ od našich hranic, a natočil příběh dvou kamarádek, které v Rumunsku těsně před pádem komunismu bojují hlavně samy se sebou.

Příběh se tedy soustředí spíš na Otilii, která těhotné Gabitě shání peníze, a přes zprostředkovatele i člověka, který by Gabitě udělal potrat. Sledujeme ji tak v situacích, kdy se snaží prakticky o nemožné, a dělá to s neskutečnou oddaností.

Pokud nejste fanoušky dlouhých záběrů bez střihu, pak tenhle film není pro vás. Otilii kamerou sledujeme na každém kroku, a tísnivá atmosféra tak sálá ze všech záběrů jako horko od ohně, u něhož stojíte příliš blízko.

Je to zážitek téměř nepříjemný, ale zároveň je to natočené tak poutavě a napínavě, že nedokážete odtrhnout oči od obrazovky ani na chvíli. 

Podobný zážitek není u filmů častý – takový, že to, co se děje ve filmu je tak silné a intenzivní, že to chcete skončit, a zároveň vás to nutí sledovat dál, protože chcete vědět, jak to vlastně dopadne a ani při tom nedýchat – a zapomenout, že to celé je jen film a ne skutečnost, kterou díky téměř dokumentaristickému stylu vnímáme víc, než by nám bylo milé. Přesto, nebo možná právě proto, že se tam nic moc neděje. 

Jen to čiré zoufalství, kdy najatý doktor odmítá udělat Gabitě potrat kvůli shodě několika nepříznivých okolností, nebo když Otilia běhá po městě a shání pokoj v hotelu, přičemž jí kladou nepříjemné otázky, na co vlastně ona, studentka na koleji, ten pokoj potřebuje…To je to, co dělá tento film tak neskutečným zážitkem.

Mungiu neuhýbá za žádných okolností s kamerou, sleduje každý detail, a perfektně zachycuje chladnost a odtažitost doby, v níž se celý příběh odehrává. Nemoralizuje, jen pozoruje.

A někde v půlce se také dovídáme, proč má tenhle film tak dlouhý a podivně znějící název, a co to vlastně pro obě hrdinky znamená.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je film, který bolí. Plyne pomalu, přesto jak minuty utíkají a Olivia s Gabitou se hlouběji noří do problémů, se zdá, že čas naopak letí jako zběsilý.

Pocit při sledování téhle instantní deprese se dost dobře popsat nedá, to se musí pocítit na vlastní kůži. Zatímco spousta filmů o komunismu je dnes točena s jistým nadhledem a humorem, 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny v sobě nemá ani špetku nějakého humoru, protože by se to k dané situaci vůbec nehodilo.

Procházky betonovými sídlišti, nepříjemné prodavačky a recepční, lidé bez úsměvů a hlavně bez důvodu se usmívat, tak vypadá velká část filmu, kde Olivia prožívá jeden perný den. My jako diváci si můžeme gratulovat, že pro nás jsou to jen dvě hodiny.

Při sledování jsem měla nutkání Gabitu praštit, a Olivii obejmout, protože zatímco Gabita pokazila, co mohla, Olivia se snažila pomoct nejen jí, ale zároveň řešit své vlastní problémy s přítelem a jeho rodinou, pro niž očividně nebyla dost dobrá. To je asi jediný zádrhel tohohle jinak nepopsatelného zážitku – chování Gabity, a její absolutní nezájem cokoliv řešit.

Hodně pomáhá, že obě herečky působí úplně normálním dojmem dvou mladých studentek, které nemají moc peněz a zároveň vypadají zničeně a strhaně přesně tak, jak by vypadal každý v jejich situaci.

Obvykle filmy doporučuju, a i tenhle rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud budete ve správném rozpoložení, a naladíte se na „depresivní“ vlnu, pak můžu s čistým svědomím doporučit i 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.

Jsem si jistá, že každý má jiný práh citlivosti a ne všichni budou schopni film dokoukat do konce, nebo se možná budou i nudit.

Ale někteří ne, a ty bych sem chtěla  nasměrovat. Hlavně k tomu, aby se podívali na to, jak vypadá jiný druh filmařiny, a jak se také může člověk cítit při sledování obyčejného filmu o jednom velmi špatném dni v životě dvou dívek.

csfd, imdb