Seriály a minisérie z produkce Sci-Fi Channel (dnes přejmenovaného na SyFy) velmi často bojují s kvalitou. Pár výjimek se ovšem najde a The Lost Room je jednou z nich.
Minisérie o třech, hodinu a půl dlouhých dílech (nebo šest standardně 42 minut trvajících epizod) je originální, napínavá, s výbornými herci a hudbou, tedy všechno, co si divák může od jakéhokoliv díla vytvořeného pro film či televizi přát.
Komplikovaná a zamotaná zápletka se točí kolem jednoho klíče, a pokoje, k jehož dveřím tento klíč patří. Klíč k pokoji č. 10 se shodou náhod dostane do rukou detektivu Joe Millerovi, který nejprve vůbec netuší, co má. Po několika pokusech zjistí, že klíč otevírá každé dveře a vpustí ho do pokoje, který zdánlivě neexistuje v našem čase a prostoru – putuje, kam si majitel klíče přeje. Jak a kdy se pokoj a klíč k němu objevil, se samozřejmě zpočátku vůbec neví, a Joe (a společně s ním divák) zjišťuje, že existují předměty, kdysi vynesené z pokoje, které mají zajímavé schopnosti. Například hřeben, který zastavuje čas, případně hodiny, které taví kov, a spousta dalších předmětů denní potřeby, jež mají více či méně užitečnou schopnost. Joe je nucen se tohle všechno dozvědět, protože jednoho dne mu v pokoji zmizí jeho osmiletá dcera, a on je odhodlán ji za každou cenu najít. Nemíní se klíče vzdát, i když mu jdou po krku lidé, kteří chtějí klíč buď pro sebe, anebo pro jednu z několika organizací, které se specializují na sbírání předmětů – každá z jiných důvodů. Joe tak musí nakonec utíkat nejen před nimi, ale i před kolegy od policie, kteří věří, že svou dceru unesl.
Síla The Lost Room spočívá hlavně v originálním příběhu, který jako diváci sledujeme z pohledu Joea. Ať už se na obrazovce odehrává cokoliv, všechno se dozvídáme ve stejnou dobu jako hlavní hrdina, a občasné odběhnutí k jiným postavám se váže víceméně k tématu „najděte Joe Millera“, a to není nic, co by divák v tu chvíli už nevěděl.
Autoři scénáře (Laura Harkcom a Christopher Leone) tak výborně udržují tempo až do posledních minut, kdy zase víme jen to, co Joe. Což je o hodně víc než na začátku, ale přesto s několika nezodpovězenými otázkami. Nejsou to otázky tak palčivé, abychom mermomocí chtěli další díl, protože příběh by se ve více epizodách rozmělnil zbytečným natahováním.
Na přemýšlení o nějakém dalším ději ale v překotném vyprávění není čas, a začnete si je klást až dlouho po skončení. A to je asi ta nejlepší vizitka, jakou může v člověku seriál či film zanechat – když ho okamžitě nezapomenete, přemýšlíte o něm a ještě ho doporučujete dál.
Shrnutí v prvním odstavci je totiž zhruba jedna polovina prvního dílu. Očima Joea v dalších minutách a hodinách sledujeme, jak se ve svém odhodlání najít dceru nezastaví, ale stále si udržuje svou morálku i ve světě, který ještě před pár dny neznal, a v němž se lidé nezastaví pro získání klíče před ničím. To ovšem Joea nezastaví uzavírat dočasná spojenectví právě i s těmito lidmi, protože každý chce klíč z jiného důvodu, nikdo není kladný ani záporný, ale všichni jsou jen lidé se svými cíli.
Peter Krause jako Joe Miller je dostatečně přesvědčivý, civilní a sympatický, abychom o jeho úmyslech nezapochybovali a dostatečně mu drželi palce. V roli jeho dcerky Anny se na pár minut objevuje mladší sestra Dakoty Fanning, Elle. Má daleko k otravnému dítěti a je přesně tak roztomilá a milá, abychom se o ni báli stejně jako její otec.
V hledání Joeovi pomáhá Jennifer Bloom, o jejíchž čistých úmyslech se dá zpočátku dost pochybovat, hlavně proto, že Julliana Marguiles (Carol Hathaway z Pohotovosti či v současnosti Alicia Florrick v The Good Wife - ) ji hraje tak, abychom si nebyli vůbec jisti, jestli jí jde o klíč, o Joea nebo o něco úplně jiného.
V The Lost Room je ovšem spousta postav, kterým jde většinou o totéž, a jimž jejich Předmět (jak se věci z pokoje nazývají) už trochu zatemnil mozek.
V první řadě je tu Kevin Pollak jako Karl Kreutzfeld, jehož důvod (velmi podobný Joeovi) mu dodává na sympatičnosti, i když je to v podstatě jeden z lidí, který by pro získání klíče udělal cokoliv. Joeův kolega, doktor Martin Ruber, zahraný Dennisem Christopherem jako „hodný strýček odvedle“ se naopak z běžného člověka stane posedlým Předměty z jiných důvodů a vlastně postupně sledujeme jeho pomalé „propadnutí témné straně“.
Postav je tu plno, ale každá z nich má svou roli, charakter a důvod, proč se v příběhu vyskytují.
A všechny vnímáme zase očima Joea, který funguje víceméně jen jako pozorovatel a je v botách Alenky, která se ocitla v říši, kde se musí rychle rozkoukat, a přesto „zůstat nad věcí“. Joeovi jsou všechny Předměty i vlastnictví klíče ukradené, protože mu jde v první řadě jen o dceru. Je to vlastně ten správný kladný hrdina, ale ani na chvíli nás nenapadne o něm tak smýšlet, protože i on je nucen uzavírat spojenectví se „zlými“ lidmi, aby dosáhl svého. Ale i přesto o něm nepochybujeme, protože mu jednoduše celou dobu držíme palce a s očima na štíru sledujeme každý zvrat v příběhu, protože mrknout znamená přijít o důležitý detail.
The Lost Room rozhodně není jednohubka, a určitě snese i vícenásobné shlédnutí, protože při prvním sledování může i sebepozornějšímu divákovi něco utéct. Při třetím nebo čtvrtém sledování se pak s dostatečným odstupem můžeme dívat na celý seriál znovu prostě proto, že se nedá zapamatovat. A ačkoliv předem všechno víme, tak podrobné detaily z hlavy utečou, a při třetím sledování jsou tou příjemnou třešničkou, která tomu dodá další příchuť, již jsme napoprvé nepoznali.
Žádné komentáře:
Okomentovat