Navazující třídílná minisérie sleduje další osudy povstalců z původních dvou dílů. Rebelům se úspěšně podařilo utvořit fungující odbojovou skupinu, a dál se snaží narušovat činnost Návštěvníků. Mají ale nevýhodu, že velká část lidí stále nevěří, že Návštěvníci jsou nepřátelští. Chtějí se proto s pomocí Martina a ostatních členů Páté kolony na mateřské lodi pokusit odhalit Johna v přímém přenosu. Nejprve ale musí překonat rozbroje mezi sebou, a najít způsob, kterým by nevítané hosty vyhnali ze Země jednou provždy.
Ve třech částech The Final Battle dojde k rozuzlení všeho, co bylo načrtnuto v předchozích dílech, a ještě si tvůrci stihnou vykopnout míč směrem k seriálu. Kvalitativně je téměř na stejné úrovni jako předchozí minisérie, ale přece jen nepatrně pokulhává. Kenneth Johnson, který původní minisérii vytvořil, napsal a režíroval, se rozhádal s producenty a studiem, a od projektu odešel, což se projevilo hlavně na závěrečné části.
Richard T.Heffron, další televizní režisér, si rozhodně ostudu neudělal, ale už trochu děravější scénář podkopává snahy o větší přesah, kterým bylo původní "Véčko" výjimečné. Tempo a napínavost jsou stále stejné, jen tu už není moc prostor na nějaké odkazy na totalitní režimy a reflexi lidské povahy. Hlavními tahouny odboje jsou stále Juliet Parrish a Mark Donovan, na jejichž osobní vývoj ale dojde už jen v prvních dvou částech – zatímco Juliet velení odboje začíná přerůstat přes hlavu, Marka stále zajímá hlavně jeho syn a svou přirozenou samotářskou povahou si situaci komplikuje. Sledovat, jak si vzájemně pomáhají, je hodně osvěžující – Mark se postupně stává nejen týmovým hráčem, ale jedním ze spolu vůdců odboje a přebírá roli Juliet, když ona nemůže. A Juliet na druhou stranu ukazuje vnitřní sílu, kterou potřebuje k těžkým rozhodnutím.
Přibylo ale i několik dalších postav, které se objevují výhradně v The Final Battle – otec Andrew Doyle, který se ohání slovem Božím stejně schopně jako pistolí. Maggie Blodgett, na první pohled křehká blondýnka, která dobrovolně naváže vztah s kolaborantem Danielem, aby měli přístup k informacím.
Nejdůležitější postavou, která se tu objeví a smete vše kolem, je ale Ham Tyler, v podání Michaela Ironsidea. Ten ve chvíli, kdy se objeví na scéně, všechno válcuje a je jedno, jestli se jedná o postavu nebo herce. Starý známý Donovana, s nímž si úplně nerozumí, poskytne odboji chladné a vojenské velení, které se překvapivě dobře doplňují jak s obětavostí a přirozenou autoritou Juliet, tak zbrklostí a čestností Donovana.
Právě s Marcem Singerem se Ironside skvěle doplňuje, ačkoliv ho místy přehrává, aniž by musel hnout brvou. Singerova nevýhoda je hlavně v tom, že jeho Mike Donovan je skrznaskrz hrdinský typ, s nímž se nedá ale tak moc dělat a Singer alespoň to zvládá poměrně s přehledem.
Problém The Final Battle je pak v tom, že zatímco Johnson se snažil o větší přesah, tady už se jede přes kopírák tak, jako v jiných filmech podobného tématu. Pro porážku vyspělejší rasy je potřeba vymyslet fígl, protože pozemní boj a podrývání zevnitř trvá dlouho – a když lidstvu hrozí kvůli zásahu Návštěvníků vyhynutí, není čas na vymýšlení něčeho složitějšího. Scénáristé tak vložili do zápletky to, co provedl Emmerich v sofistikovanější podobě o dekádu později ve Dni nezávislosti. Bez prozrazování přílišných spoilerů je potřeba ještě podotknout, že posledních pět minut se ale hrubě nepovedlo, a tlačením k naprostému happy endu tu tvůrci už bez Johnsonova dohledu šlapou po tom, co se pokoušel vytvořit.
Dalším problémem je už očividná „osmdesátkovost“ – i té se chtěl Johnson vyhnout, ale tady už bohužel fungují některé atributy klasických seriálů té doby. Mark Donovan tu běhá v úzkých džínách a rozevláté bundě, Juliet střílí ze samopalu v podpatcích a některé akční scény už zkrátka nefungují tak dobře, jako v předchozích dílech. Je to dáno i tím, že tady je jich už mnohem víc a schéma se občas opakuje.
Negativa jsou to sice dost výrazná, ale určitě ne natolik rušivá, aby pokazila kvalitní podívanou. S klidem se dá The Final Battle sledovat i několikrát, je k tomu ale potřeba znát předchozí díly. Tyto tři části navíc příběh i uzavírají, až na jedna malá vrátka, vedoucí ke vzniku seriálu.
Hlavní podíl na tom, že i třetí, nejslabší část této minisérie, je pořád nadprůměr, má postava Diany, kterou sice Jane Badler taky hraje v podpatcích a s tendencí přehrávat, ale u záporné postavy jejího ražení je to spíš ku prospěchu. Dostává tu mnohem víc prostoru pro svoje lsti a pletichaření, odstraňuje bez výčitek svoje nadřízené, aby si za každou cenu udržela velení a ještě je odhodlaná dodržet svou zásadu: „Když nemůžu mít Zemi já, nebude ji mít nikdo.“
V jejím případě nejde o kradení scén jako u Ironsideova Tylera, protože stojí mimo dění v odboji, a většinu času tráví nečistým politickým a smrtícím bojem o moc na mateřské lodi. Dá se ale říct, že Jane Badler sedla tahle role jako ulitá. Její přepísklý účes, tak typický právě pro osmdesátá léta, přehrávání a to, že za každých okolností vypadá jako Miss USA, dodává její postavě ten punc pravého záporáka.
Těžko soudit, jak by závěr vyřešil sám Kenneth Johnson, ale až na malé škobrtnutí v závěru si The Final Battle rozhodně zaslouží těch zhruba šest hodin sledovacího času. Jeho výhoda je, že se po něm můžete rozhodnout, zda se podívat ještě na seriál, nebo ne, protože spolu s první minisérií tvoří ucelený seriál pěti zhruba hodinu a půl dlouhých dílů. Pro jakéhokoliv fanouška sci-fi je navíc V téměř povinnost.
Seriál samotný je už slabší odvar, ale o tom zase někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat