Quantum Leap (USA, 1989-1993)

Doktor Sam Beckett má teorii, že člověk může cestovat v čase v rámci svého života. Když hrozí, že jeho projekt, s názvem Quantum Leap, bude kvůli nedostatku financí zrušen, vstoupí předčasně do "stroje času", kvantového urychlovače, a zmizí. Probudí se o několik desítek let v minulosti, v těle někoho jiného, navíc s amnézií. Naštěstí se objeví průvodce v podobě jeho přítele a kolegy, Ala, kterého vidí jen on sám, protože je to hologram napojený na Samovy mozkové vlny. Beckett, který nad svými skoky ztratil kontrolu, je posílán z jednoho časového bodu do druhého, z těla do těla, a s pomocí Ala a jejich super chytrého počítače, Ziggy, dává do pořádku situace, které se staly jinak, a hůře, než původně měly. A pořád doufá, že ten další skok bude konečně domů…

Quantum Leap je hodně unikátní seriál, s originálním nápadem, pojetím a výbornými herci v hlavních rolích. Producent a tvůrce Donald P. Bellisario má dnes za sebou plno úspěšných seriálů (NCIS, JAG, Airwolf, původní Battlestar Galactica), a v Quantum Leap vytvořil jednu z klasik nejen na seriálovém poli, ale i ve sci-fi a popkultuře (alespoň té v USA).

To, že Sam Beckett může skákat mezi různými časovými obdobími (v rámci svého života – tedy zhruba od poloviny roku 1953, kdy se narodil), a potkávat a ovlivňovat různé lidi, být součástí obyčejných, ale i historicky důležitých událostí, dává seriálu obrovský potenciál a jeho tvůrci ho tady využili naplno. Celé fyzikální působení Samova stroje času (urychlovač časového skoku) je vysvětlováno postupně a detaily se dozvídáme až v dalších sériích. Sam vlastně přebírá jen auru dotyčného, ale zůstává sám sebou – člověk, jehož život má napravit, se ocitá v budoucnosti v tzv. čekárně, kde to různí lidé akceptují po svém, aby při návratu do vlastních těl úspěšně všechno zapomněli. Tvůrci si pravidla časem přizpůsobují, když se z "dokud tohle nedokončíš, nemůžeš skočit dál", mění na "úspěch nemá s dalším skokem nic společného", a potvrzují si tak vlastní teorii, že Sam v nebezpečné situaci nemůže umřít, protože v takovém případě ho "to" pošle dál.

Tvůrci dokonale skloubili drama s komedií, zabalené do úhledného sci-fi balíčku. Sam se v jedné komediální epizodě ocitá v těle krásné sekretářky, kdy musí bojovat nejen s nošením podpatků, šatů a šperků, ale i s nenechavým šéfem a ještě zachránit další dívku před sebevraždou. V následující epizodě ale spadne do jiné, úplně odlišné situace, jako je například pozice mladého černošského lékaře uprostřed rasových nepokojů.

Velkým plusem v tomhle případě je, že Sam může opravdu cestovat jen tam a zpět ve svém životě, takže se vyhneme místům jako antický Řím a podobně, protože to by celou, vlastně geniálně jednoduchou zápletku značně zkomplikovalo a divákům by to ani neumožnilo se do situace vžít. Zaměření se na životy obyčejných lidí, místo ovlivňování velkých událostí (i když i na to dojde), dává Quantum Leap ten správný dramatický nádech, protože se spíš ztotožníme s obyčejnou rozvedenou matkou tří dětí, než známou osobností, která je už "profláklá".

Sam Beckett je extrémně inteligentní člověk – má Nobelovu cenu, sedm doktorátů, včetně medicíny nebo archeologie, nadání na zpěv a hru na klavír, má fotografickou paměť, zná několik jazyků a bojových umění. Tohle všechno při svém skákání časem využije, ale nic ho nemůže připravit na pobyt v těle ženy (byl nejen sekretářka, ale třeba i těhotná nebo znásilněná dívka), třináctiletého kluka nebo slepce. Jeho schopnosti nestačí ani na povolání, která nikdy nedělal - pilot, akrobat, profesionální fotograf, policejní detektiv...

V případě toho posledně jmenovaného si ale díky své přirozené intuici poradí a postupně je nucen se takovým detektivem stát. Al, jinak admirál Al Calavicci, je mu sice velkou pomocí při hodně svízelných situacích  - neustále mu dává informace o tom, kdo je kdo, co se s ním stane, jak má dělat to či ono konkrétní povolání atd., vše s pomocí rozverné "počítačové slečny" Ziggy – ale právě Samem vytvořený počítač ho musí  nejdříve najít, a to někdy trvá i několik hodin. Sam se tak z velké části spoléhá v prvních chvílích sám na sebe. Časem se naučí sledovat indicie, jako jestli nemá jmenovku, snubní prsten, hledá nejbližší noviny s datem apod. Ne vždy to jde – ocitnout se na jevišti uprostřed recitálu je problematické samo o sobě, natož se ještě pídit po novinách nebo se zmateně ptát, kde je a co dělá. Naučí se také nespoléhat jen na Ziggy, která se poměrně často mýlí a příliš se opírá o procenta a spolu s Alem za pochodu vymýšlejí různá řešení a hodně improvizují.

Právě vztah mezi Samem a Alem dělá z velké části Quantum Leap tím, čím je. Al je sice jen hologram, ale i to stačí, aby v něm Sam cítil oporu, kterou často potřebuje. Po nějaké době mu totiž skákání časem a změn osobností začne lézt na mozek, a Al ho musí krotit, aby se vědec neutrhl od svých principů – neměnit nic v rámci své vlastní minulosti. 

Jak se ale ukáže, to, co Sama hází časem, už dávno není jeho stroj času, ale něco jiného. Několikrát je zmíněna jakási "Vyšší moc", padají teorie o Osudu nebo dokonce Bohu, ale nikdy to není vysvětleno a prokázáno, takže divák může hádat stejně jako Sam s Alem. Ať už ale Beckettovy skoky řídí kdokoliv, několikrát mu dá možnost napravit něco z jeho minulosti, i když Sam si zpočátku ze svého života moc nepamatuje a vzpomíná si postupně. To funguje i mezi jednotlivými skoky, kdy si některé pamatuje víc, některé míň, jiné vůbec, ale jak roky ubíhají, zachraňuje a ovlivňuje spoustu životů kolem, včetně svého a Alova. To je mu párkrát přímo "dovoleno" a Sam tak má možnost napravit špatné i u sebe. Celé je to ale nadlouho, a jeden zásah do života jeho snoubenky, která mu utekla před lety od oltáře, má na Samův život dopad až o dvě série později. Stejně jako ovlivní několikrát život Alovi, který si to ale na rozdíl od Sama uvědomuje a nežádá po svém příteli nic, i když ví, že by to jeho vlastní život pozitivně ovlivnilo. S tím z velké části souvisí první a poslední epizody jednotlivých sérií, kdy nahlédneme do života jak Sama, tak Ala. První dvě série jsou jen o tom, jak Sam prostě pomáhá lidem, v dalších už se toho na něj začíná valit víc, včetně špatných emocí, a momentů, kdy už toho má plné zuby.

Samova osobnost se tak během seriálu mění – stále zůstává sám sebou, tedy tím klaďasem, který chce lidem pomáhat, ale z předchozích skoků si přináší zkušenosti a poznatky, a několikrát je i nucen v sebeobraně zabít či zranit člověka čistě proto, že zrovna pobýval v životě policisty, šerifa nebo agenta FBI.

Scénáristé nenechávají nic náhodě a snaží se držet historických reálií, jak to jen jde. Jedna epizoda má kolem 46 minut, a každá z nich se odehrává v jiném období a prostředí. Je to sbírka mini dobových filmů nacpaných do pěti sérií. Obzvlášť na padesátých a sedmdesátých letech se tvůrci vyřádili, a všechno mají tak přesné, že divák ani na chvíli nepochybuje, že se skutečně ocitl na malém městě v roce 1954 nebo v novinářské redakci roku 1975. Auta, oblečení, domy, atmosféra, všechno je perfektní. A neamerickému divákovi dává možnost nahlédnout do americké historie, kde sice mají své mezery a ne všechno je přesné, ale pro to představu stačí. Paranoia v době Karibské krize je hmatatelná, stejně jako hutná atmosféra kolem boje za práva žen nebo černochů.

V Quantum Leap se nebojí jít proti proudu a řeší nejen problémy obyčejných lidí, ale třeba i rasy či náboženství, problematiku gayů v armádě, těhotenství nezletilé dívky na malém městě v roce 54, nebo ukazuje vývoj v právech žen a černochů v různých dekádách. Občas si troufnou odbočit směrem k hororu či dokonce lehké duchařině. A někdy si vzpomenou, že točí sci-fi a ukážou nám i nějaké ty světelné efekty. V poslední sérii už si dovolí i poslat Sama přímo do těla důležité známé osobnosti.

Tvůrci si pomáhají i pomrknutím a odkazy na filmové klasiky jako Kramer vs. Kramer, Jak zabít ptáčka, a s tématem jako vypadlým z Řidiče slečny Daisy přišli půl roku před samotným uvedením filmu do kin.

Samozřejmě ne všechny epizody jsou skvělé, ale ani ty nejslabší nespadnou do podprůměru a na konci každého dílu stejně divák končí s úsměvem na rtech. Epizody vždy končí tak trochu cliffhangerem, když ještě vidíme Sama skočit do nové situace, o níž do dalšího dílu samozřejmě nic nevíme.

Celý tenhle skvělý koncept by se ale rozpadl, kdyby neměli tvůrci k dispozici dva herce, kteří se výborně doplňují a perfektně si rozumějí. Role Sama Becketta přinesla Scottu Bakulovi, dá se říct, "věčnou slávu". Jeho hláška „Oh, boy…“, kterou říká pokaždé, když se ocitne v novém těle, zkultovněla, a Bakula ji z legrace používá i v jiných rolích. Jeho herectví je perfektní a na svou dobu (přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se většina seriálů nesla v hravějším duchu)  je celý seriál hodně vepředu. Ani Bakula, ani Dean Stockwell v roli Ala, nebo i samotní tvůrci by se dnes neztratili, a možná by měli možnost díky většímu rozpočtu ještě víc rozehrát sci-fi stránku, která občas není kvůli zasazení jednotlivých epizod do minulosti příliš patrná.

Scott Bakula zahraje bez nadsázky úplně všechno, a vlastně byl téměř každým – ženou, mužem, dítětem, mentálně postiženým, černošským hráčem kulečníku, dokonce i šimpanzem. Vždy se přizpůsobuje, a přebírá něco z osobnosti člověka, jehož život napravuje. Později, kdy už se Samovi ty různé osobnosti trochu míchají v hlavě, skáče mezi Samem Beckettem a osobou, již má být, naprosto bez viditelné námahy a nadšený divák mu věří i toho šimpanze.

V několika epizodách využije také svého hudebního nadání, takže zpívá a hraje na klavír či kytaru (všechny jím nazpívané písně jsou na soundtracku), a i tady ukazuje, že zvládá všechno. Balancuje mezi muzikálem, rockem a popem, a mezitím si párkrát zahraje na piano nebo zatančí. Jeho nejsilnější chvíle jsou ty v emocionálně hodně vypjatých okamžicích, nebo kdy se mu v hlavě pomotají dvě osobnosti. Bakula měl pět nominací Emmy, ani jednu z nich neproměnil, ale ze čtyř nominací na Zlatý Glóbus mu připadla jedna soška po třetím roce seriálu, který je mezi fanoušky často považován za nejlepší (a má také jedny z nejlepších epizod).

Admirála Ala Calavicciho si s gustem zahrál už zmíněný Dean Stockwell, který si sukničkářského Samova kolegu a přítele vychutnal do poslední kapky. Většinou má na sobě divoké oblečení, protože v holografické komoře, přes niž se Samem komunikuje, uniformu nepotřebuje a v ruce drží blikající, pípající krabičku, s jejíž pomocí mluví se Ziggy. Vztah mezi ním a Scottem je už na první pohled vynikající, protože jejich vzájemná interakce je perfektní. V každé epizodě se o něčem i minutu dohadují (obvykle o tom, že se Alovi líbí nějaká dívka okolo Sama nebo ohledně problému, který mají řešit), aby nakonec Al Samovi pomohl už jen tím, že je mu nablízku. Al jako hologram se Samových "misí" přímo účastní, ale nikdo ho nevidí (z toho vznikají další komické situace, v nichž Sam pro ostatní lidi okolo mluví a rozhazuje rukama jen tak sám pro sebe). Taková situace je zvlášť pro Ala často deprimující, protože Samovi sice pomáhá, ale pokud jeho mladší přítel potřebuje pomoct třeba při rvačce nebo když je Sam v bezvědomí, je Al bezmocný a Dean Stockwell tak přechází z komediálních do dramatických poloh během vteřiny naprosto bez problémů. Hodně scén umí stejně jako Scott Bakula odehrát jen výrazem či pohyby (i svěšená ramena nebo zoufalé rozhazování rukama, kdy Al zapomene, že je hologram). Tihle dva na sebe skvěle reagují a prohlubují zároveň přátelství mezi Samem a Alem, které je velmi pevné a neotřesitelné. Samova "dušínovská" povaha a Alova rozvernost jim dává šanci rozehrát se a improvizovat, a vytvářet tak dva dokonale se doplňující protipóly.

Většina epizod se odehrává na jiném místě a v jiném čase, proto se také v seriálu vystřídá plno hostujících herců. Dnes některá známá jména zažila svých prvních 15 minut slávy právě zde, například Jennifer Aniston, Neil Patrick Harris nebo tehdy ještě dvanáctiletý Joseph-Gordon Levitt. Fanoušci jiných seriálů budou nadšeni z účasti několika dalších - Claudie Christian,  Terry Farrell, Marc Alaimo, Marcia Cross, Terry Hatcher...
Až na výjimky odvádějí herci slušnou práci, a pozici mají o to těžší, že vlastně hrají v dobovém "filmu", navíc proti Bakulovi a Stockwellovi. Předstírat, že proti nim sedí žena a ne chlap v šatech, je hodně těžké, když navíc musejí naprosto ignorovat Stockwella, který jako hologram Al v té chvíli ve scéně sice je, ale pro každého kromě Sama neviditelný. Nezabloudit k němu očima nebo se mu podvědomě nevyhnout, je těžké i pro profesionálního herce, natož třeba pro děti, kterých se v Quantum Leap objevuje plno. Až na jednu výjimku to ale nejsou děti protivné, za což je potřeba gratulovat tomu, kdo je obsazoval. Tvůrci si navíc vymysleli fígl, že zvířata a děti pod 5 let Ala vidí, stejně tak jako Sama v jeho pravé podobě. Nemusejí tak vysvětlovat malému dítěti, že ten pán v šatech hraje maminku, a že člověk v křiklavě červeném saku, stojící  vedle něj, tam ve skutečnosti není. 

Úvodní znělka je návyková, hudba v seriálu celkově skvělá a některé epizody mají vlastní hudební téma. První série má 13 dílů, a další čtyři pak mají epizod 22. Quantum Leap byl nečekaně zrušen po 5. sérii, jejíž závěr je ale natočen tak, že funguje buď jako finále série, anebo celého seriálu.

Ještě dnes má Quantum Leap své cony, a sem tam i panel na tom největším, Comic-conu v San Diegu. Přibývají mu noví a noví fandové, existuje plno internetových stránek, a ačkoliv se mluví o filmové verzi – remaku, nejspíš bez přítomnosti (nebo jen s velmi malou účastí) Bakuly a Stockwella, punc originality a kultovnosti mu už nikdo neodpáře.

Teď ještě aby se rozhoupala některá z našich televizí, a seriál konečně odvysílala.

 čsfd, imdb