Remy miluje jídlo, rád kombinuje různé přísady, a na kuchařskou knihu od svého vzoru, Auguste Gusteau, nedá dopustit. Má sen, že se jednou také stane velkým kuchařem, nejlépe ve velké restauraci v Paříži. Problém je v tom, že Remy je krysa, a jeho otci se ani trochu nezamlouvá, když jeho syn chodí po zadních a s hlavou v oblacích. Remy je shodou náhod odtržen od rodiny a své krysí smečky, a ocitá se v Paříži, kde se spřátelí s Linguinim. Nešťastným mladíkem, který je v kuchyni jako poleno. Remy pomůže svému lidskému příteli stát se kuchařem a jemu samotnému se splní sen o práci v kuchyni. Ale nic není tak snadné, jak se zdá a Remy s Linguinim musí překazit plány ctižádostivému šéfovi restaurace, udělat dojem na mladou kuchařku a Remyho rodině ukázat, že ke splnění snů stačí jen vůle a trocha štěstí.
Ratatouille Brada Birda je tak trochu podraz. Animáky od Pixaru jsou už dlouhou dobu někde jinde, ale Úžasňákovi a právě Ratatouille Brada Birda, jsou považovány za nejlepší, protože cílí na starší a dospělé publikum. A u tohohle filmu o krysím kuchaříčkovi s velkým snem je zápletka asi nejdospělejší. Děti pod deset let z téhle animované podívané nic mít nebudou, protože tu nikdo směšně nepadá, ani se nepitvoří, a jedinou směšnější figurkou je Remyho obtloustlý brácha Emile, který ale nemá tolik prostoru, aby udržel pozornost pětileté ratolesti po celou, téměř dvouhodinovou délku filmu.
Výše zmíněný podraz spočívá právě v tom, že divák čeká od animáku zábavu, a ne meditaci o životě a následování snu. V tom je stále ještě potíž a Ratatouille je ze všech animovaných Pixar filmů v tomhle asi nejodvážnější. A to je dobře. Tam, kde Vzhůru do oblak zůstalo v půli cesty a Toy Story 3 bylo z velké části útokem hlavně na emoce diváka, přinesl Ratatouille skrz naskrz dospělý příběh o tom, že se nemáme vzdávat svého snu, ať to stojí, co to stojí.
Remy je sice krysa, ale klidně by mohl být jakákoliv jiná zvířecí havěť, ale samozřejmě právě u krysy je tenhle příběh zajímavější. Remy musí být ve svém prostředí nepochopený outsider, a kde to provést jinde, než ve špinavém prostředí krysího příbytku, které si s čistými kuchyněmi špičkových restaurací vůbec nerozumí. Krysa v kuchyni se rovná špíně a nikdo by do restaurace, kde se kuchyň hemží krysami, v životě nevstoupil (a hygiena by to tam zavřela). Krásný kontrast a ironie, která dodává Remymu snu o kuchařské kariéře přesně ten pocit nemožnosti, jaký cítí často každý z nás v případě našich bláznivých snů.
Remy má ale štěstí, že narazí na ňoumovitého dobráka Linguiniho, který sice Remymu nerozumí ani slovo, ale přesto pochopí, že jde o inteligentní krysu, jejíž osud je do velké míry podobný jeho vlastnímu. Přátelství zvířete a člověka bylo ve filmu mnohokrát, ale v tomhle případě je zvíře (Remy) stejně inteligentní jako člověk (ne-li víc), a jsou si tedy rovni.
Remy má charakter, hloubku, postupně poznává život, oceňuje důležitost rodiny a přátel, hledá sám sebe (a baví se přitom pomocí přeludu Auguste Gusteau sám se sebou), a má vůbec ty správné vlastnosti dobře propracované postavy. Za Remyho by se zkrátka nemusel stydět ani živý herec v hraném filmu.
Špičková, bezchybná, až krásná animace je tak vlastně jenom kulisa pro pěkný filmový příběh naplněný jídlem, nadějí a sny. Paříž tady vypadá lépe jak ve skutečnosti, a za chvíli zapomeneme, že sledujeme animovaný film.
Ač je Ratatouille skvělý film po všech stránkách, právě to, že je animovaný ho znevýhodňuje. Jistě by nešel natočit film o kryse hranou formou, alespoň ne v téhle míře, ale přivyknout si na to, že takovýhle film může být určen primárně pro dospělé je něco, na co dnes ještě nejsme připraveni. Rodiče tak film dítěti pustí, to se ale po pěti minutách začne nudit, protože sledovat sice hezky malovanou, ale už hodně složitou postavu krysy, která si povídá s přeludem a vede řeči o životě, nemůže dítě mladší deseti let vůbec pobrat. Brad Bird mohl udělat další krok a natočit už jen čistě animovaný film pro dospělé, ale to by si s politikou Disney studia, které už i s Pixarem hraje na jistotu, příliš nerozumělo. Bird tak radši utekl natočit si hraný film (novou Mission: Impossible), a zůstanou za ním tak tři skvělé animované filmy, které baví víc dospělé, než děti.
Ratatouille má bez asi deseti minut skoro dvě hodiny, a to zase není ideální pro rodinné posezení s nezbednými dětmi. Ale pro dospělého diváka je to stopáž přijatelná, a až asi na jedno či dvě hluchá místa nemá film chybu.
Směle bych ho označila za nejlepší film od Pixaru. Už jen proto, že se s každým shlédnutím zlepšuje a dostává se víc a víc pod kůži.
Jako u většiny animovaných filmů, dabing není dělaný na koleni, a Ratatouille můžu tak s čistým svědomím doporučit jak v originále, tak v českém znění. Je ale potřeba si přinést ke sledování něco k jídlu, protože, animované či ne, stejně se vám při Remyho básnění o jídle budou sbíhat sliny.
Žádné komentáře:
Okomentovat