Edward Bloom je typický charismatický pán, který dokáže na večírcích bavit svými historkami o tom, jak v mládí bojoval s obry, žil v cirkuse a viděl svou smrt v oku čarodějnice. Všichni ho za to mají rádi, protože jsou to pro ně jen historky. Jenže pro jeho syna Willa to nejsou historky, ale báchorky, kterým jeho otec opravdu věří a navíc Willa pronásledují celý život. Will se odstěhuje do Francie, kde se ožení, a až vážná Edwardova nemoc ho přiměje vrátit se a pokusit se o usmíření.
Tvorba Tima Burtona je i přes jakýsi "trademark" poměrně různorodá. Ačkoliv je hororově/fantasy zaměřený, v jeho filmech vždycky dokáže skloubit divné s mainstreamem. I když od Karlíka a továrny na čokoládu to není tak úplně ono, je každý jeho nový film pro fanoušky povinností.
Velká ryba se v mnoha ohledech Burtonovu konceptu vymyká. Hlavně díky tomu, že v žádné z rolí není Johnny Depp, a proto to celé působí i tak nějak svěže a víc při zemi. Helena Bonham Carter sice přítomna je, ale její role není nikterak velká (i když celkem důležitá).
Velká ryba je především o vztahu otce a syna. Otec-snílek, který si se synem nerozumí proto, že jeho potomek je pragmaticky založený a na fantazii nevěří. Edward Bloom je přitom typický vypravěč, který mluví pravdu, jenom svoje příběhy přehání víc, než je obvyklé. Takže z možná dost otřesného zážitku zmizení za nepřátelskou linií ve Vietnamu si udělá dobrodružný příběh o tom, jak potkal zpívající siamská dvojčata a z práce ve cirkuse, jež byl nucen dělat, udělá největší možné dobrodružství plné nadpřirozených bytostí. A pak je tu ještě ta věc s čarodějnicí a velkou rybou, které souvisejí s jeho smrtí.
Edward Bloom se zkrátka rozhodl, že si svůj život bude žít po svém, bez ohledu na zavedená pravidla, a s životními strastmi bojuje optimismem a divokou fantazií.
To vše slyšíme v podání Alberta Finneyho, aby v mladší verzi Edwarda samotná dobrodružství prožíval Ewan McGregor. Oba jsou v té roli perfektní, i když Finney má trochu složitější práci vše prodat pouhým vyprávěním.
Matka Willa a žena snílka Edwarda je skvěle vypadající Jessica Lange, která svého muže podporuje a miluje, protože s ním všechny ty strasti prošla, a ví, že to celé je jen fantazie, která je ale v jejich životě potřeba.
Willovu manželku tu hraje tehdy ještě neznámá Marion Cotillard.
Ono těch známých tváří je tu spousta, ale divák je chycen hlavně v Edwardově fantazii, když s ním prochází jeho životní příběh, a zároveň se snaží vidět to i z perspektivy syna, který byl vždy ve stínu otce, jehož život zněl o tolik zajímavěji než jeho vlastní.
Burtonova fantazie se tu nezapře, přesto se tu tentokrát Burton krotí a celý film je neobvykle civilní. Vědomi si toho, že Edward nadsazuje a přehání, jsme schopni spíš přijmout to, že existuje město odříznuté od světa, do něhož lidé chodí a nikdy neodejdou. Jeho verze se nám pak líbí víc, než ta, s níž se posléze setkává Will, odhodlaný zjistit za otcovými příběhy pravdu. Kontrast Edwardova vyprávění a Willova skutečného odhalení je něco, co nám připomíná, že fantazie je potřeba, protože realita je přece o tolik nudnější. Nebo není? Edwardův život byl plný dobrodružství i bez vlkodlaků a čarodějnic, jenom to nebyly zážitky vždycky příjemné, tak proč jim nedat trochu jiný základ? S tímhle konceptem tu pracuje nejen Burton, ale samozřejmě i scénárista John August.
Utlumení Burtonova "creepy" stylu také plyne z toho, že se jedná o adaptaci knihy Daniela Wallace.
Za sebe, jako velkého Burtonova fandu, můžu říct, že spolu s Beetlejuice považuji tohle za jeden z nejlepších Burtonových filmů. Nejen kvůli absenci Johnnyho Deppa (který byl v posledních filmech svého kamaráda stále více stejný), ale i kvůli příběhu jedné obyčejné rodiny, která má normální problémy. Opět je tu téma problematického vztahu otec/syn, i tady si oko diváka přijde vizuálně na své – není to tak přemrštěné jako Alenka v říši divů, ale není to nijak temné jako Sweeney Todd – a hlavně tentokrát jde o hořkosladký závěr, který Burton použil naposledy snad ve Střihorukém Edwardovi. A o hudbu se už tradičně staral Danny Elfman, který konceptu realita vs. fantazie perfektně rozumí.
Velká ryba je vhodná hlavně pro nezasvěcené diváky, kteří o Burtonově tvorbě nic nevědí, nebo je vlastně vůbec nezajímá. V jeho filmografii jde tak trochu o experiment s dramatem než vyloženou divokou fantasy, a o to je Velká ryba jiná (a možná lepší) než některé Burtonovy známější filmy a vhodná na opakované shlédnutí. Pokaždé se v ní dá totiž najít něco nového, a to by mělo jít u příběhů s fantazií především.
Žádné komentáře:
Okomentovat