Princezna
Anna má život plný povinností a protokolu, kterému se nemůže bránit. Trpí
záchvaty hysterie, a po jednom takovém, kdy ji lékař píchne uklidňující lék,
uteče z velvyslanectví, kde bydlí při návštěvě Říma. Napůl spící a
zmatenou ji najde Joe Bradley, protřelý americký novinář, který právě prohrál
své poslední peníze v pokeru a čeká na velký trhák. V Anně pozná
princeznu, a rozhodne se situace využít a napsat o ní reportáž bez jejího
vědomí s tím, že ji provede po Římě. Jenže během jednoho dne, kdy se Anna
sama vydává za Anyu, a Joe jí dělá průvodce, se dva naprosto odlišní, ale
osamělí lidé nečekaně sblíží…
O Prázdninách v Římě nejde říct nic, co by už nebylo řečeno, takže spíš než recenzi budu psát
doporučení, a několik důvodů, proč si tenhle film pustit. Tenhle skoro
pohádkový pobyt v Římě by si totiž neměl nechat nikdo ujít.
Když
někdy v různých amerických filmech padne otázka: „Jaký film si pouštíš,
když marodíš?“, odpověď je často právě Prázdniny
v Římě. Je jedno, že se takhle ptají lidé jen v amerických filmech
a seriálech. Tenhle film je univerzální a věčný, stejně jako Věčné město,
v němž se odehrává.
Přitom
jde o v podstatě neoriginální nápad, který byl dělaný tisíckrát předtím a
potom, a přesto dnes, o téměř šedesát let později, si lidé Prázdniny v Římě
pouštějí pořád dokola, a považují ho za jeden z nejlepších filmů
všech dob.
A
těch důvodů proč, je hned několik. Především a hlavně jde o herecké obsazení.
Gregory Peck, tehdy už známý herec, dokázal nemožné – ustoupit do pozadí a vést
se v oslnivém lesku Audrey Hepburn,
jejíž první velká role byla hned oscarová. Peck sám tehdy uznal, že ona je ta
pravá hvězda filmu a s Audrey se mu pracovalo velmi dobře a hodně ji už
tehdy obdivoval.
Těžko
to někoho překvapí. Křehká herečka, jejíž belgicko/holandsko/britské kořeny se
určitě nezapřou, je v roli Anny okouzlující, šarmantní, křehká, ale
zároveň silná a osobitá. Její Anna ve filmu projde vývojem z náladové princezničky
do budoucí královny, která nepotřebuje sušenky a mléko před spaním, aby se
uklidnila.
Gregory
Peck je pak jistota. Kotva, o níž se může Audrey opřít. Joe Bradley není
chladnokrevný, nesympatický, ani zlý, jen je novinář, jehož prací je přinášet
zprávy. I on se v průběhu těch kouzelných 24 hodin změní. Jen nepatrně,
ale s tím, že je ta změna vlastně o to větší. Anna mu ukáže, že existuje i
něco jako obyčejná radost ze života, kterou ona mít nesmí a on si ji dobrovolně
upírá. Spolu potom prožijí báječné prázdniny v Římě.
Samotné
hlavní město Itálie je tu třetí postavou. Uličky a zákoutí, stejně jako životy
a zvyky obyčejných Italů, sledujeme očima Anny, která dostává šanci to všechno
řádně prozkoumat. Každý kdo někdy v Římě byl, určitě uzná, že se mu neříká
Věčné město pro nic za nic. Řím tady totiž vždycky byl a pravděpodobně bude
ještě dlouho potom, co už nebude na Zemi ani noha. A navíc má zázračnou
schopnost být pořád stejný. Jediný rozdíl mezi rokem 53 a dneškem je ten, že ve
filmu jezdí jiná auta a lidé se jinak oblékají. Kdyby se tam točil úplně stejný
příběh dnes, Řím by vypadal pořád stejně.
Hlavní
hereckou dvojici (nebo možná trojici?) doplňuje sympaticky Eddie Albert v roli
fotografa Irvinga, jemuž Joe zavolá, aby Annu tajně fotil. Je v roli pozorovatele,
svědka toho, co se děje, i on částečně podlehne Annině šarmu, když se nechá
Joem přesvědčit, aby fotky nakonec nepoužil.
Další
částí úspěchu, pravděpodobně tou největší, je jeho závěr. Asi je zvláštní se
ještě po takové době vyhýbat spoileru, přesto konec neprozradím, ale mohu říct,
že je součástí úspěchu filmu. Díky němu je
opakované sledování lepší, a možná i zajímavější, protože když víme, jak to
dopadne, prožíváme s Joem a Annou jejich den v Římě mnohem
intenzivněji. Kdo film viděl, tak určitě ví, o čem tady mluvím. Kdo ne, tak by
si měl film rychle pustit.
Vynikající
režie skvělého Williama Wylera (který s Audrey pracoval ještě i například
v Jak ukrást Venuši, a natočil
také filmy jako Ben Hur či vynikající
Dědičku), který se věnuje jen hlavním
dvěma postavám a Římu. Nechá herce a jejich přirozenou chemii a herecký talent
pracovat, a vystačí si při jejich scénách jen s málem. Audrey Hepburn a
Gregory Peck mu pod rukama předvádějí herecký koncert, kdy vedou celé dialogy v podstatě
beze slov (hlavně v už zmíněném závěru), a v případě Audrey i řečí
těla zcela změní vyznění charakteru postavy.
Prázdniny
v Římě každý filmový fanoušek určitě najde v nějakém tom seznamu „Filmy,
které byste měli vidět, než umřete“, ale u tohoto italského výletu je to víc
než povinnost. Je to potěšení, u něhož se bude divák bavit pořád a pořád a
pravděpodobně ještě za dalších sto let.
Žádné komentáře:
Okomentovat