Alan Parrish najde v roce 1969 na staveništi hru jménem Jumanji a odnese si ji domů. Jako syn bohatého průmyslníka to má ve škole těžké, a tak má jen jednu kamarádku, Sarah. S tou se pustí do hraní Jumanji, jenže netuší, že hra sama za sebe myslí a na hráče posílá těžké úkoly. Najednou z ní vyskakují netopýři, krokodýli a moskyti, a když Alan po jednom hodu kostkou uvnitř hry zmizí, Sarah uteče a Alan zůstane uvězněný uvnitř hry v džungli, než na kostkách někdo hodí pětku.
O 26 let později do bývalého domu Parrishů přicházejí Judy a Peter, jimž se zabili rodiče, a do města se přistěhovali se svou tetou. Ti hru najdou, a stejně neznalí pravidel, ji začnou hrát. Peter tak přivede zpět Alana, který je nucen hrát dál, protože hra se musí dohrát, aby všechno zmizelo. Jumanji totiž začíná dělat problémy i mimo dům, a způsobuje ve městě chaos. Děti a Alan musejí jen přivést do hry ještě Sarah, a pokusit se Jumanji dohrát, než bude příliš pozdě.
Popis filmu zní dost komplikovaně, ale to jen proto, že se odehrává ve třech různých časových obdobích. Jedná se ale o rodinný film, tak na něm není nic nepochopitelného, jen se toho děje najednou hodně. Úvod a přestavení postav a hry samotné zabere zhruba dvacet minut, a to je dost času na to, abychom začali sympatizovat s postavami, a přáli jim štěstí.
Jumanji je příjemný fantasy rodinný film, na který se dá po čase podívat znovu, protože zkrátka baví. Při prvním shlédnutí je i dostatečně napínavý, protože nikde nevíme, co ze hry vyleze jako dalšího a jaký to bude mít efekt na postavy a děj samotný.
Celkem jednoznačně daná zápletka a cíl – musíme to dohrát – se komplikuje, když přes neustálé zásahy hry samotné mají naši čtyři hrdinové problém si v klidu sednout a jednoduše hrát. Několikrát o Jumanji přijdou, a jak se děj žene vpřed, cíl se zdá víc a víc vzdálený.
Samozřejmě nejde neustále vymýšlet nové a nové problémy, vylézající ze hry, ale kupodivu to není stereotypní, protože možnosti jsou téměř neomezené (jen se musejí udržet v rámci toho, co by mohlo být v divoké džungli). Dohrání hry samotné je pěkně zvládnuté a je opravdu vyvrcholením všech snah, a to ve chvíli, kdy už se situace zná beznadějná. Jumanji není totiž jen hra – zvířata a rostliny z ní vypadávající jsou skutečné, takže se naši čtyři odvážlivci můžou utopit, být sežráni, zastřeleni nebo se sami stát součástí džungle.
A nebýt tohle film pro děti, v samotném závěru bychom se možná i o postavy opravdu báli.
Čtyři hlavní postavy jsou to, co drží zápletku pohromadě, protože jsou celou dobu na očích.Chovají racionálně, nepanikaří, každý přispěje svým dílem a dokonce tu funguje i něco jako dysfunkční rodina – bez toho, abychom poznali, kdo jsou rodiče a kdo děti. Alan po 26ti letech v džungli postrádá jistou fázi života zvanou dospívání, Sarah kvůli zmizení Alana strávila svůj život po psychiatrech a Judy s Peterem se vzpamatovávají ze šoku po ztrátě rodičů. Vzájemně si tak dělají rodiče, sourozence a přátele s tím, že Alan a Sarah jsou samozřejmě něco víc, než jen přátelé, ale nemají moc čas jeden druhémi věnovat.
Obsazení se povedlo tak, aby se všichni doplňovali přesně jako postavy. Robin Williams jako dospělý Alan se dokázal do kůže dvanáctiletého kluka, který musel rychle vyrůst, dostat bez problémů a je vidět, že si tohle "vydělávání si na nájem" patřičně užil. Sarah hraje Bonnie Hunt, která v posledních letech přesedlala na namlouvání animáků, ale měla populární talk show a pozornější divák si ji bude pamatovat třeba z filmů o bernardýnu Beethovenovi. Její Sarah je ze čtveřice zdaleka nejdospělejší, ale jako poněkud nervově labilní není zrovna mateřský typ. Judy má tvář malé Kirsten Dunst, a je správně zranitelná i frackovitá. Petera hraje neznámý Bradley Pierce, který není ani protivný, ani ufňukaný a zkrátka je to sympatické děcko. A je to on, kdo v jednu chvíli může prolomit hranici mezi filmem a divákem, a podívá se přímo do kamery, které má být velmi úsměvné pomrknutí do kamery.
Problém u Jumanji tak způsobuje režisér rutinér Joe Johnston. Chráněnec Stevena Spielberga netočí úplně špatné filmy, jenom jim vždycky nedá nic navíc. Samozřejmě Jumanji není nějaký obrovský blockbuster, ale i přesto se nejde zbavit dojmu, že tohle mohlo být o tolik víc. Možná mu také svazovalo ruce to, že je Jumanji rodinná zábava, u níž se musí bavit všichni a není tak místo na experimenty. Děti se určitě budou místy bát a dospělí se nebudou nudit, jenom tomu chybí to pověstné "něco navíc", co by Jumanji odlišilo od tuctu podobných rodinných taškařic.
Závěr funguje výborně, i když s malým "ale", které každého nejspíš napadne, a také se o hře samotné nedozvíme vůbec nic. Jen to, že se sama chce nechat najít, ale kdo ji vytvořil a proč, to zůstává tajemstvím – ovšem zrovna tohle není nezbytně na škodu.
Pokud ale divák nehledá nic navíc, tak mu Jumanji poskytne přesně to, co hledá – zabavení na zhruba hodinu a půl, v níž hodně vtipně utíká splašené stádo přes křižovatku na zelenou, opice jezdí na motorce a masožravá kytka si pochutnává na policejním autě.
Náhlé nutkání jít prozkoumat hry schované ve skříni se sice nedostaví, ale pobaví určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat