Fischerovi by byli úplně normální rodina, kdyby nevlastnili pohřební ústav, a nebyli tak denně obklopeni smrtí. Nejstarší syn Nathaniel Fischer se vrací jako každý rok domů na Vánoce, ale tentokrát je to jiné – v autě zemře jeho otec, Nathaniel Fischer sr. a Nate tak zůstává, aby pomohl rodině, hlavně své matce, Ruth, a bratrovi Davidovi. Původně chce zůstat jen pár dní, ale jeho otec měl jiné plány, když 50% rodinného podniku odkázal Nateovi, který se tak vrhá do práce, od níž před lety utekl. Pět sérií seriálu televize HBO ukazuje pět důležitých let v životě Fischerových a jejich nejbližších přátel a příbuzných, při jejich každodenním boji se životem a smrtí.
Autorem Odpočívej v pokoji je Allan Ball, který napsal Americkou krásu. Je to velmi znát, protože seriál je napsaný v podobném stylu. Je to příběh o zdánlivě normální rodině, v níž má každý svá malá tajemství, ale na rozdíl od Mendesova oscarového filmu, tady rodina drží při sobě, a prožívá své životy více dramaticky. A to hlavně díky přítomnosti mrtvých ve sklepě, kteří čekají trpělivě a mlčky na svůj pohřeb. Černého humoru se tu dočkáme taky, ale v jiné podobě, a není to rozhodně humor, při němž by nám v hlavě svítilo červené světlo, upozorňující, že tohle je absurdní a ironické. Odpočívej v pokoji je pojato jinak, občas se pousmějeme, a je tu víc toho humoru absurdního, pramenícího ze situací, které nám do očí absurdno přímo ukazují.
O Odpočívej v pokoji není snadné psát, a není jednoduché ho popsat. Vyvolává totiž emoce, a to velmi rozporuplné, mrazivé a občas i nepříjemné. Nutí diváka přemýšlet nejen o tom, co se vyklube z té a té nepředvídatelné situace přímo v seriálu, ale hlavně o životě a smrti. O tom, jak svůj život žije, jestli dělá to, co opravdu chce, proč to dělá, a jestli už někdy řekl svým rodičům, partnerům či sourozencům, že je má rád. Když jim to totiž dnes neřekne, zítra už může být pozdě. Anebo také o tom, jakou hudbu by chtěl zahrát na vlastním pohřbu. Vážně. Mně se to stalo.
V pěti sériích sledujeme život rodiny Fischerových. Sourozenců Natea, Davida a Claire, jejich čerstvě ovdovělé matky Ruth, kolegy Rica a jeho ženy Vanessy, Davidova partnera Keitha, Nateovy přítelkyně Brendy a její praštěné rodiny, a do života všech těchto lidí promlouvá smrt. Není to násilné, vtíravé, ale místy více či méně morbidní.
David s Natem, majitelé pohřebního ústavu, ale zkrátka vědí, co se stane potom, když smrt zasáhne lidi kolem mrtvého, a hlavně díky nim vidíme pod pokličku toho, jak to v takovém pohřebním ústavu vypadá, a jak se s životem v něm vypořádávají všichni přítomní. Mají ho totiž přímo ve vlastním domě.
Když Nathaniel Fischer sr. skončil se svým autem pod koly autobusu, z jejich života nezmizel. Jedním z fíglů, jakými nás Ball baví a zároveň nás nechá tápat je ten, že všechny postavy v seriálu často vídají mrtvé. Fischerovi svého otce, oba mladí Fisherové a jejich kolega Rico si občas popovídají s mrtvým, kterého mají zrovna v mrazáku, a ti si s nimi vykládají o aktuálním problému, kterému ve svém životě zrovna čelí. To se vztahuje i na Fischera staršího, jenž říká věci nepříjemné, pravdivé a spíš představuje svědomí všech postav, které si povídají sice sami se sebou, ale v podobě jejich otce je to přece jen snazší. Fischer senior, s tváří Richarda Jenkinse, se vyskytuje v celém seriálu, ale jen tu a tam, když je ho nejvíc zapotřebí.
Nejsou to problémy malé, ale když si zvykneme na to, že hlavní postavy vidí a dělají tyhle zvláštní věci, zjistíme, že jsou úplně normální a jejich problémy, byť někdy těžké, jsou zcela normální.
Pokud vám někdo tvrdí, že na seriál Ulice kouká kvůli tomu, že je to ze života, nevěřte mu.
Postavy v Odpočívej v pokoji jsou tak skutečné, že vám zalezou pod kůži, stanou se na pár dní či týdnů (podle toho, jak dlouho seriál sledujete) součástí vašeho života, a vy jim chvíli fandíte, chvíli je nesnášíte a párkrát se přistihnete, jak obrazovce televize či počítače tvrdíte, že Nate, David či Claire dělají špatné rozhodnutí, ale oni vás, samozřejmě, neslyší. O dva, tři díly dál už je máte zase rádi, protože si chybu buď uvědomí, nebo je zasáhne něco špatného, a vy jim, jako každému členu vaší vlastní rodiny, odpustíte a chcete je obejmout.
Ačkoliv je v Odpočívej v pokoji poměrně dost postav, hlavní jádro zůstává, podpůrné vedlejší postavy se také vyskytují pravidelně, a pak jsou tu jen účastníci pohřbů nebo lidé, kteří dočasně vstoupí někomu do života, kde jsou přítomni třeba jen jednu sérii.
Jedním z klíčových vztahů, a zároveň nejpevnějším, jsou Nathaniel, David a Claire. Jako tři sourozenci při sobě stojí a pomáhají si, jak můžou. Mají mezi sebou spory a hádky, hlavně mezi Claire a jejími bratry. Ona je nejmladší, o patnáct let mladší než Nate, a proto si často připadá odstrčená, zapomenutá a v posledním ročníku střední školy to nemá snadné. Je chytřejší, bystřejší a kreativnější než ostatní její spoluvrstevníci, zároveň ale správně divná, protože jezdí v pohřebním autě přebarveném nazeleno, a kvůli neustálé přítomnosti smrti a pozůstalých v domě vidí život z více perspektiv. Její cestu sledujeme od střední školy až po odchod z domova, a zažíváme s ní špatné vztahy, špatná rozhodnutí, zmatek a krizi osobnosti, protože netuší (stejně jako to celý život neví většina z nás), co se životem. Když si najde něco, v čem by mohla být dobrá, něco nebo někdo ji připraví o iluze. Má komplikovaný vztah hlavně s matkou, protože ta je téměř o dvě generace starší, dceru často nechápe (a ona nechápe svou matku), a přesto, nebo právě proto, opakuje přesně stejné chyby jako před několika dekádami Ruth.
Claire hraje půvabně zrzavá Lauren Ambrose a dává Claire přesně to, co potřebuje. Je křehká, ale zároveň silná. Stará se o lidi kolem sebe, ale také je občas nevědomky sobecká. V první sérii jí bylo 23 let, takže měla školu už za sebou, ale ne zase tak dlouho, aby zapomněla, jaké to bylo. Za roli Claire má Lauren na svém kontě dvě nominace na ceny Emmy.
Podobně jako Claire je na tom i Nathaniel, jenž je o těch celých patnáct let starší, přesto na tom není o moc líp. Z domova odešel hodně mladý, protože nechtěl skončit jako jeho otec a odmítl pracovat v rodinném podniku. Sám je zmatený, neustále hledající to nepopsatelné něco, co by ho uspokojilo, a když to najde, tak mu to zase nestačí. V tomto případě je to Brenda Chenowith, s níž se anonymně pomiluje v přístěnku na letišti ve chvíli, kdy dostane zprávu, že jeho otec skončil po nehodě v nemocnici. Podmínky setkání těchto dvou odlišných, a přesto tolik podobných lidí naznačují divoký vztah, a tak tomu také je. Brenda, celý život vázaná na nemocného bratra, jenž na ní nezdravě visí a chová k ní velmi nesourozenecké city, je poznamenaná ještě víc než Nate rodinným zázemím. Má rodiče psychiatry, takže oba je vychovávaly jako subjekty k pozorování, ne jako malé děti. Brenda a její bratr Billy byly odmala, v případě Brendy naprosto zbytečně, zkoumáni terapeuty. Brenda s vysokou inteligencí už v šesti letech věděla, že je chytřejší než psycholog, který nad ní stojí a tak začala rebelovat a do svých třiceti let nepřestala. S patologickým vztahem k bratrovi se potýká i během nevyrovnaného, původně pouhého románku s Natem. Brenda a Nate nemohou být bez sebe, ale nemohou být ani spolu, protože jsou si příliš podobní. Oba prošli příliš mnoha nevázanými vztahy, oba pijí, kouří marihuanu, a bojí se závazků. Ve chvíli, kdy zjistí, že je to mezi nimi vážné a zasnoubí se, začnou couvat a dělat všechno možné, aby se tomu druhému zprotivili. A to trvá téměř celé dvě série. Je fascinující a zároveň téměř bolestivé sledovat, jak se dva lidi, kteří se milují, vzájemně odhánějí. Brenda předvádí někdy takové scény, že by ji v jednu chvíli vzal člověk něčím po hlavě, ale jakmile se na scéně objeví její bratr nebo divní rodiče, odpustíme jí. Rachel Griffiths obdařila Brendu vnitřní silou, na níž stojí celá její rodina, ale pod jejíž tíhou se už pomalu a jistě hroutí. Sledovat její postupné zhroucení z usměvavé, nespoutané ženy do emocionální trosky je stejně silné jako znepokojivé, a Rachel byla přesně za tohle obdařena Zlatým Glóbem a několika dalšími nominacemi.
David prožívá podobný vztah, ale s policistou Keithem Charlesem. David, nejprve odmítající připustit i před rodinou, že je gay, postupně získává sebevědomí, přijímá, kdo je, ale když se mu to povede, tak je jeho vztah s Keithem téměř nenávratně zničený. David, prostřední ze sourozenců Fischerových, zůstal doma, zatímco Nate utekl, a převzal rodinný podnik, i když chtěl jít původně studovat práva. Zpočátku to má Nateovi za zlé, ale při společné práci zjistí, že mu společnost bratra dělá dobře a má ho rád. Vztah Natea a Davida je velmi pěkně udělaný, stejně jako zahraný, protože Nathaniel Petera Krause a David Michaela C. Halla, jsou civilní, normální bratři a oba herci dokážou krásně podprahově vyjadřovat to, co cítí. Jen řečí těla nebo očí vedou celé dialogy, a divák přesně ví, o čem se baví. Oba dva potom šli hrát do jiných seriálů (Dexter je pro Halla otočení o 180 stupňů, Krause hrál zase v úplně odlišném, sci-fi/mystery žánru policistu v minisérii Pokoj č. 10), ale za role bratrů si oba odnesli také plno nominací.
Matka tří sourozenců, Ruth Fischer, cítí po smrti svého manžela zármutek i úlevu. Vzala si ho jako devatenáctiletá, nikdy předtím nechodila s nikým jiným a strávila celý život jako žena v domácnosti, starající se především o něj a o rodinu. Když má teď většinu dětí z domu a manžela na hřbitově, najednou neví, co se životem. Pořád cítí potřebu se o někoho starat, tak začíná spát téměř s každým mužem, který jí přeběhne přes cestu, aby zjistila, že jí naopak další závazek nevyhovuje. Motá se v kruhu, hledající podporu a lásku u mužů, kteří jí ale zároveň svazují a nedovolují jí být tím, čím by chtěla být. Problém je, že to neví ani ona sama, a tak mívá zajímavé, vtipné a znepokojivé návaly úzkosti, střídající se s eufórií, kdy si dovolí na chvíli se odvázat, aby na ní ráno po probuzení čekaly další problémy a důsledky jejího jednání. Svým způsobem je sice pro své děti matkou, sama sebe ale vnímá stejně, jako se vnímá její dcera Claire. Je zmatená, rozčilená, toužící po lásce a zároveň ale i životním naplnění. Trvá jí dlouho, než přijme, že je David gay, aby nakonec uznala, že je to právě David, kdo má s Keithem nejstabilnější vztah. Nechápe chování Claire, která dělá přesně to, co by dělala ona, kdyby se tak brzy nevdala a její hádky a usmiřování s dcerou jsou jedním z nejlepších aspektů seriálů. Herečka Frances Conroy střídá perfektně všechny dramatické i vtipné polohy své postavy, protože musí ukázat, že Ruth byla kdysi krásnou ženou, a ta krása je stále přítomna, jen utopena pod návaly starostí a upjatosti.
Pak je tu Davidův partner, Keith, který pochází z prostředí, v němž ho otec bil a matku podváděl a sám bojuje s prudkou povahou. Je pravým opakem Davida, takže jejich hlavní rozbroje plynou z toho, že zatímco David chodí do sboru a raději by jel na seminář o nových rakvích, Keith je policista, a má rád sport, a hlavně přitahuje obě pohlaví. To sice David taky, ale na rozdíl od Keitha není on přitahován k nim, což v jednom případě způsobí v jejich vztahu velký problém. Tenhle otevřený homosexuální vztah je ukázán velmi civilně, normálně, tak, jak takový vztah vypadá (homosexuální skupiny ho v té době velmi ocenily), a zatímco dnes jsou gayové a lesbičky všude (kdy ta móda asi zase opadne), ve své době to bylo velmi odvážné. V Odpočívej v pokoji ale ukázali, že dva gayové mohou žít stejně jako heterosexuální pár, řešící stejné problémy, jako oni. A co si budeme povídat, i dnešní diváci raději přijmou dvě líbající se ženy, než dva muže (stereotypní, ale co naděláme).
Poslední hlavní postavou, potloukající se po Fischerovic domě, je mladý Federico Diaz, jemuž Fischer starší pomohl se vzděláním a naučil ho všechno, co je v pohřebnictví nutno znát. Rico je tak velmi dobrý a také žádaný, protože dokáže každého mrtvého připravit tak, že vypadá lépe, než když žil. Rico sám prochází několika fázemi, kdy má se ženou druhé dítě, aby se mu následně manželství rozpadlo, dalo zase dohromady, rozpadlo…ale ačkoliv to tak nevypadá, i on je jakýmsi členem Fischerova klanu, a i když ho Nate a David berou jako zaměstnance, vycházejí si vstříc a pomáhají si.
Tento dlouhý popis postav je nutný k pochopení výjimečnosti seriálu. Postavy jsou lidé z masa a kostí, a jejich osobní příběhy, ačkoliv se odehrávají v neobvyklém prostředí, jsou běžné, a normální, jako naše vlastní. Čelí radostem i tragédiím, a ve chvíli, kdy se jim něco povede a dají si dohromady jednu část života, je zasáhne další smůla nebo neštěstí, jako se to běžně stává. Jejich výhodou, ale i prokletím je to, že žijí v blízkosti mrtvých a pozůstalých, takže si uvědomují pomíjivost života. Každý pohřeb, každá smrt, jim dodávají novou perspektivu a umožňuje jim uvědomit si vlastní smrtelnost. V případě Natea je to neustálé hledání sebe sama, stejně jako pro Claire. Pro Davida je to vyrovnání se s vlastní podstatou, protože dokáže přijmout fakt, že vůbec odlišný není a chce jen žít normální život s člověkem, kterého miluje. Pro Ruth to je nejasné celou dobu, protože po čtyřiceti letech se z ní stala žena, která může dělat, co se jí zlíbí, a přesto stále lpí na svých starých zvycích, které se už neshodují s moderní dobou, v níž se najednou sama ocitla. Pro Brendu je to hlavně boj o svobodu vůle, odpoutání se od bratra a rodičů, a nalezení sebe sama.
Celé Odpočívej v pokoji je vlastně o hledání smyslu života, a o tom, že každý z nás, bez ohledu na věk, pořád hledá to, co ho udělá šťastným, ačkoliv nikdy nepřijde na to, co to vlastně je.
Každá epizoda začíná smrtí. Prvních pár minut (nebo i jen sekund) sledujeme nějakého člověka, jehož čeká smrt. Někdy je to i skupina lidí, u nichž hádáme, kdo to bude a co se stane nebo je to všechno jen návnada, a tři minuty sledujeme někoho, o kom si myslíme, že zemře, a nakonec je to třeba jen náhodný kolemjdoucí. Pár těchto smrtí je morbidně důmyslných (uskřípnutí v rozjíždějícím se výtahu je noční můrou každého, kdo pracuje nebo žije ve výškové budově) nebo jsou to infarkty či pády, sražení autem a podobně. Ve dvou případech je to smrt mrazivá, protože v jednom díle jde o třítýdenní dítě a ve druhém o celou rodinu, a někdy se i nechtěně pousmějete (na ženu spadne z letadla kus ledu), ale vždycky následně po této otevírací scéně se objeví černým nápisem na bílé obrazovce jméno a datum narození a smrti. To má větší sílu než celé truchlení nebo i samotná do detailů ukázáná smrt.Vidět to černé na bílém z toho dělá nevyvratitelný fakt, a zamrzí to hlavně v těch několika případech, kdy jde o postavu známou a nám blízkou.
Odpočívej v pokoji se nevyhýbá kontroverzním tématům jako drogy, psychické nemoci, závislosti, ukazuje odvážné sexuální scény, s tím, že si tu scénáristé dovolili překvapenému divákovi, tak často oblbnutého sterilnějšími seriály, že i muži mají pohlavní orgány. Kleje se tu, nadává, slovo "fuck" padá často, ale ne tak, aby to rušilo. Postavy ho používají při nadávkách a v afektu, tak jako každý z nás.
Celý seriál doprovází skvělý soundtrack, včetně perfektní znělky.
Celý seriál doprovází skvělý soundtrack, včetně perfektní znělky.
Pět sérií po třinácti dílech je poměrně dost, hlavně proto, že epizody mají obvykle kolem padesáti minut, někdy i útočí na hranici jedné hodiny. Délka seriálu a epizod tu ale není hlavním problémem. Kvůli tématu, a tomu, že tak pravdivě a skutečně seriál kopíruje lidské životy a myšlenkové pochody, není Odpočívej v pokoji něco, na co bychom se dívali ve stylu deset epizod za den. Příběh je propojený, však jde o pět let v životě jedné rodiny, a hrozně nás zajímá, co bude dál. Je to brilantně a poutavě napsané, i když tempo není závratné, a zvrat (o to překvapivější) se vyskytne jednou za několik dílů. Potíž je v tom, že vidět víc dílů za den vyvolává zvláštní smíšené emoce. Jak je uvedeno na začátku, často jde o mrazivé, nepříjemné pocity z toho, že říkají a dělají přesně to, s čím se každý z nás někdy v životě potýkal a, jednoduše řečeno, sledování tohoto seriálu bolí. Ale tak, že to chceme cítit, protože přesně takhle by měl každý seriál či film působit. Vyvolat emoce, neklid, někdy i menší depresi. Po samotném závěru nezůstane slz ušetřen ani ten největší cynik, a komu tenhle výjimečný seriál neležel v hlavě ještě několik dní po skončení, ten to asi necítil správně. Asi je bláznivé sledovat něco, co tak příliš připomíná život a vyvolává znepokojivé pocity a myšlenky. U seriálů a filmů bychom se měli bavit nebo ne? Jenže televize, stejně jako film, je médium, které produkuje jistou formu umění, a to nemusí být vždycky příjemné na dotek a na pohled.
Celé tohle povídání ale stejně Odpočívej v pokoji nevystihuje, a nejlepší proto bude, když si to každý okusí na vlastní kůži. Je ale potřeba mít po ruce DVD třeba s Láskou nebeskou nebo se jet mezi sledováním někam projít nebo projet, nejlépe s rodinou či blízkými přáteli, protože sledování o samotě po večerech vyvolává nechtěné přemýšlení o životě. A smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat