K Zemi letí Wolf-Biedermanova kometa, která má modrou planetu zasáhnout za necelý rok a zabít všechno živé. Zatímco se plánuje záchranný plán, jak ji zničit ještě před dopadem, vybraní a náhodně vylosovaní lidé se schovávají do Arch, které by měly poskytnout útočiště a umožnit lidstvu přežít.
V roce 1998 došlo ke zdvojení projektů, k nimž čas od času dochází a jeden z filmů obvykle tahá za kratší konec. V tomto případě ten kratší konec držel Drtivý dopad, a nebylo to nezbytně proto, že by to byl oproti Armageddonu horší film. Armageddon měl za sebou obrovskou reklamní kampaň, u kormidla Michaela Baye, který vyházel fyzikální zákony oknem a naservíroval líbivější balíček se známějšími (a profláklejšími) herci a písničkou od Aerosmith.
Režisérka Mimi Leder se rozhodla to udělat postaru, a začala vyprávět několik lidských příběhů nezávisle na sobě, aby je na konci všechny spojila – a nechala nějaký ten šutr na Zem i spadnout. Nápad s vrtáním na letícím asteroidu, sledování hrdinů v raketoplánu a na Zemi, to všechno tu je taky, k tomu ostatně není potřeba nic moc dalšího domýšlet. V Drtivém dopadu se ale scénáristé víc zabývají samotnými důsledky přicházejícího konce světa. Od paniky, přes rabování, až konečnou rezignaci lidí, kteří se do Arch nedostali. Nápad s Archami je taky poměrně originální (v porovnání s konkurencí), a ukazuje i lidi bojující, nejen slepě sedící před televizí, očekávající projev prezidenta USA. Ten tu samozřejmě nechybí, stejně jako černoch v roli prezidenta, často se objevující v katastrofických filmech (tady je to pro změnu Morgan Freeman).
Co Drtivému dopadu pomáhá k větší civilnosti, jsou nejen tyhle malé detaily (sledování jednotlivých osudů, přesnější reakce a detailnější chování lidstva pod tlakem), ale méně známé obsazení. Do někoho jako Bruce Willis se divák bude těžko vžívat (i když samozřejmě bez něj by Armageddon nebyl tím, čím byl), ale Téa Leoni jako reportérka, jejíž rozvedení rodiče jí stavějí do nemožné situace, v níž se musí rozhodnout, na čí straně stojí, je divákovi rozhodně bližší než superhrdina bez bázně a hany. Postarší astronaut Robert Duvall, jehož Spurgeon Tanner staví rozvážnost a zkušenosti nad mládí v misi, která má zachránit Zemi, je také příjemnější sledovat.
Právě Duvallovo postupné sbližování a získávání si respektu jeho mladších kolegů je jednou z nejlepších částí filmu.
Ani mladí Elijah Wood a Leelee Sobieski, jejichž právě se rodící první láska hraje ve filmu velkou roli, se nenechají zahanbit. Vlastně tady má šanci na chvíli zazářit každý, aby nám pak bylo líto, že některého z nich režisérka nechá umřít. To sice dělá i Bay, ale u něj je to "stylové" a "hrozně tragické", zatímco tady jen pokrčíme rameny. Je to ale dobře, protože přílišné tlačení na pilu by bylo jen na škodu.
Samozřejmě (a bohužel) i na to dojde, a emoce se ždímou i tady, ale zase je to díky pomalému poznávání postav, k nimž máme při dopadu meteoritu blíž.
Drtivý dopad má na druhou stranu trochu problém s délkou, a hluchých míst je tu víc než dost. V případě některého zkušenějšího režiséra by možná scéna se čtením Bílé velryby na palubě raketoplánu působila jinak, a emotivněji. Režie Mimi Leder postrádá lehkost a určitou "osudovost", kterou zase Bay umí, třeba jen díky dunící hudbě a oblétávání kamery kolem svých hrdinů.
Srovnávat Armageddon a Drtivý dopad je na místě – oba byly v kinech ve stejnou dobu, oba pojednávají o stejné věci, ale zatímco Drtivý dopad neuspěl, o Armageddonu se mluví dodnes. Proto jsem se rozhodla napsat právě o počinu Mimi Leder, která si i jako ženská režisérka dovolila vstoupit do neobvyklých vod, a alespoň za to jí věnuji dvě hodiny svého času na shlédnutí a třeba i kritické zhodnocení jednoho z těch lepších katastrofických filmů, kde se nebojí ukázat lidské slabosti a chyby. A tak by to možná mělo právě v případě tohoto žánru být.
Žádné komentáře:
Okomentovat