Ethan Hunt dostává nový úkol – najít nebezpečný virus, a chytit svého bývalého kolegu z IMF, Seana Ambrose. K tomu mu má pomoct Ambroseova bývalá milenka, velmi zdatná zlodějka Nyah Nordoff-Hall. Mezi ní a Huntem ale vznikne milostný vztah a tak musí Ethan a jeho tým Nyah ochránit, a ještě zabránit Ambroseovi v získání viru.
MI2 měla obrovský potenciál. Po úspěšném prvním filmu se o čtyři roky později pustil do produkce sám Tom Cruise, nabral starého známého Vinga Rhamese, najal si zdánlivě charismatického herce do role záporáka, za kameru posadil specialistu na přepálenou akci Johna Woo, našel milostný zájem v podobě krásné a živočišné Thandie Newton a pokusil se oprášit starou dobrou zápletku o tom, jak bývalý kolega agent zběhl a stal se padouchem. Tohle všechno ve filmu je. Bohužel nic z toho z nějakého podivného důvodu nefunguje.
Woo tu měl volnou ruku (Cruise určitě věděl, co dělá, když ho najímal), a tak se utrhl ze řetězu. Nebylo by fér svádět vinu jen na něj – se scénářem, který byl děravý jako cedník, se toho moc dělat nedalo, ale takový Brian de Palma (a další dva režiséři v následujících filmech) dokázali nelogičnosti a chyby skrýt tak, že na první pohled nebyly vidět. Tady ale pořád jen Ethan Hunt někam zpomaleně skáče, běhá nebo prostě jen jde. Skoro se zdá, že téměř polovina záběrů na něj je zpomalovačka, a v blízkosti za ním je Thandie Newton, zpomaleně utíkající bez podprsenky. A nelogičnosti na rozdíl od ostatních filmů, kde se k nim doberete až po zamyšlení (což tady nehrozí), tady přímo praští do očí.
Každých pět minut si tu někdo sundává efektně masku, takže kouzlo překvapivých převleků je pryč. A to je jen začátek.
První půlhodina se hodně vleče a to nejspíš podtrhává nohy celému filmu. Zatímco ostatní filmy ze série začínají nějakou týmovou akcí, a tady je na začátku hodně dobrá scéna pádu letadla, Ethan Hunt visící bez lana z útesu je už jiná káva. Scéna je to hodně působivá, ale hází veškerou podstatu Huntovi pozice z prvního dílu za hlavu. MI2 vlastně nijak nenavazuje na předchozí díl, ani na ty následující, takže když se vynechá, vůbec nic se nestane. Ethan Hunt tady JE super špiónem. Za jeho styl by se nestyděl ani Neo, ovšem s tím rozdílem, že u Nea přimhouříme oči, protože se to všechno odehrává v počítači, a tudíž je dovoleno všechno.
MI2 by byla výbornou oddechovou akčňárnou, kdyby to ale John Woo nebral tak vážně. Všechno je tu přemrštěné – nejen souboje a honičky ve zpomalených záběrech, ale i přehnaná milostná zápletka mezi Ethanem a Nyah. Woo ji zdánlivě pečlivě buduje prvních dvacet minut, které ale jakoby vypadly z jiného filmu (a žánru) a do pozdějšího tempa se vůbec nehodí. Mezi Cruisem a Newton to funguje, a hezky se na ně kouká, ale jejich postavy jsou prázdné a nevzbuzují v divákovi žádné emoce. Věřit Huntovi jeho dilema poslat ženu, kterou právě potkal, do nebezpečí, dost dobře nejde.
Obecně také platí, že film je tak silný, jak silný je jeho záporák. A tady to zase drhne. Dougray Scott asi dodnes posílá svému agentovi ošklivé smsky a výbušné balíčky, protože nejen, že mu MI2 nepomohla k hvězdné kariéře (vlastně by si ji možná rád z filmografie vymazal úplně), ale ještě mu utekla jiná role, v mnohem lepším a známějším filmu. Je to známá historie, že Scott byl první volbou na roli Wolverina v X-Men, ale protože se natáčení MI2 protáhlo, Scott se musel role vzdát a na jeho post nastoupil Hugh Jackman. A zbytek už je historie. Dougray Scott nemá potřebné charisma, a magor se smrtelným virem v ruce mu zkrátka nejde.
Vina ale není samozřejmě jen na herci – ten je koneckonců prostě jen špatně obsazený a dělá, co může – s materiálem, jaký dostal, se toho moc dělat nedalo. Jádro pudla je v tomto případě jinde. Dva bývalí kolegové špióni/policisté/přátelé stojící proti sobě na opačných stranách zákona, je zápletka stará jako samotný film. V blízkosti vzniku MI2 leží buď první bondovka s Brosnanem, Zlaté oko nebo vlastně i ta první Mission: Impossible. V obou těchto případech (a v mnoha dalších) jsme ale viděli oba pracovat spolu před tím, než se jeden z nich dal na dráhu zločinu. Pouto mezi nimi tak vnímáme mnohem silněji, protože jsme je viděli vedle sebe. Tady nic takového není. Jediná známka nějakého propojení je v tom, že Ambrose díky podobné obličejové struktuře Hunta dvakrát "dubloval" (dal si na obličej jeho masku a vydával se za něj), a my tady o tom slyšíme v jednom naroubovaném a sterilním rozhovoru mezi Huntem a jeho nadřízeným (nezvykle prkenným Anthony Hopkinsem). Navíc, Hunt a Ambrose spolu ani nepracovali a neměli se rádi. Takže jediná nosná kostra, potenciálně držící film pohromadě, se rozpadá hned na začátku.
Dalším problémem je soustředění se jen na postavu Ethana Hunta. Jistě, díky tomu vidíme i hodně Thandie Newton, ale v jejím případě nejde ani tak o pozici v týmu, ale o to, kolikrát jí kamera "zazoomuje" na obličej.
O nějakém týmu tu pak vůbec nemůže být řeč. Hunt dostane k ruce své dva vybrané lidi – Luthera Stickella z prvního dílu, v podání Winga Rhamese, který si v těch asi čtyřech scénách udělá dost prostoru a je radost ho sledovat, a proto zamrzí, že je ho tam vidět tak málo. Účel druhého člena – Billyho Bairda, kterého hraje John Polson - je občas něco vtipného říct a jinak být v pozadí.
Tohle je ale Cruisova jízda a to celé MI2 paradoxně škodí. Cruise jako herec je průměrný, s několika šťastnými volbami rolí, který ale především vsází na jakési pochybné chlapecké charisma. A Mission: Impossible, ať už seriál nebo i filmy, jsou především o týmové spolupráci. To, že je Ethan Hunt hlavní postavou, na tom nic nemění.
Závěrečný souboj mezi Huntem a Ambrosem by byl povedený, kdyby nebylo těch bojových kudrlinek kolem (kdo by radši viděl staré dobré rány pěstí, ať zvedne ruku) a nebyl tak dlouhý – s tím, že oba se několikrát zázračně zvednou poté, co by si normální smrtelník minimálně rozmlátil hlavu o šutrák. Nebýt tohle všechno míněno tak zatraceně vážně, dalo by se to brát s nadsázkou. Jenže to dost dobře nejde, když se všichni tváří, jakoby hráli v Shakespearově dramatu.
Tedy, jak se to vezme – sám Cruise někdy od druhé půlky filmu vypadá, že ho to ukrutně nebaví, a v polovině záběrů přemýšlí, do čeho to jen nastrkal svoje peníze. Thandie Newton si sice na nájem vydělává poctivě, ale třeba u Dougray Scotta je ke konci vidět, že už toho má plné zuby. Paradoxně nejlíp z toho tak vychází Richard Roxburg jako Hugh Stamp, Ambroseův hlavní zabiják a pravá ruka. Má asi jen čtyři věty, ale i jen mlčenlivou přítomností zastíní jakékoliv pokusy o "zlo", které předvádí Scott. A pak je tu ještě Brendan Gleeson, který jedním velmi intenzivním dialogem dá všem dohromady lekci v herectví a kradení scén.
Kritika se vždy píše snáz než chvála, a tak za sebe můžu asi film doporučit jen těm, kteří opravdu vyhledávají styl, jakým je MI2 natočena. Jsou lidé, kterým se tenhle díl líbí. Já osobně ho řadím až na poslední místo v zatím čtyřdílné sérii.
Povedla se hudba, kterou po Elfmanovi převzal Hans Zimmer a až na hodně zmodernizovanou (a téměř nerozpoznatelnou) úvodní melodii, naplnil film místy až tvrdým rockem, což není úplně jeho styl, ale k MI2 sedne jako…zadní část těla na hrnec.
Za pochvalu stojí i těch pár scén mezi Ethanem a Nayah. Ačkoliv začátek s jejich seznamováním v úvodu těžce drhne, scéna v laboratoři se jim povedla náramně, a je to jediná emotivní scéna ve filmu. Možná se Woo měl spíš zaměřit na interakci mezi postavami, než na rádoby stylově vypadající létající motorky, ale to už je dnes asi jedno.
Mission: Impossible 2 se vám buď líbit bude, anebo ne. Nemyslím si, že je něco mezi tím.
Žádné komentáře:
Okomentovat