Po jedné neúspěšné akci, kterou měli na starosti Ethan Hunt a jeho tým, má IMF problém. Někdo tým jeho nejlepšího agenta obvinil z bombového útoku na Kreml, a tak prezident USA IMF zapřel, rozpustil a Ethan a jeho tým jsou tak jediní, kdo musejí napravit, co se stalo a zjistit pravdu. Neleží před nimi tentokrát o nic menší výzva, než je záchrana světa před jadernou válkou.
Poslední z článků o sérii Mission: Impossible filmů bude zaujatý. Velmi zaujatý. Po opakovaném shlédnutí v kině, ho považuji za nejlepší díl série, a to hlavně kvůli perfektně sehranému týmu. Slovo "tým" budu používat často, protože to je to, na co tentokrát režisér i producenti vsadili a tahle sázka jim rozhodně vyšla.
Režisérských otěží se, pod producentským dohledem Toma Cruise a J. J. Abramse, chopil Brad Bird, pro něhož šlo o dvojnásobnou výzvu. Pokračovat v sérii, kterou úspěšně nakopl zpět ke kvalitě Abrams, bylo samo o sobě těžké. Bird je ale známý jako režisér (velmi úspěšný) animovaných filmů – Úžasňákových a Ratatouille. A právě tyhle zkušenosti mu paradoxně daly největší výhodu. Z animovaných komiksových hrdinů si vzal smysl pro nadsázku, humor, týmového ducha a napětí, a z příběhu o kryse, následující svůj sen, naopak obrovský smysl pro detail a osobní příběhy.
Vytvořil tak pěknou kombinaci mezi prvním a třetím filmem (zatímco druhý je snad navždy zapomenut v propadlišti dějin), obloukem se vrátil k podstatě seriálu, a ještě pravděpodobně nakopl MI k nové sérii filmů se stabilním týmem.
Nic z toho by ovšem nemohl udělat, kdyby mu na ruku nešel Tom Cruise. Ten se tentokrát rozhodl trochu poodstoupit, vědom si toho, že jeho "starpower" už není dost velká na to, aby utáhla celý film. Jede stále víceméně jako hlavní postava, a jako jediný tu má celé sekvence jen pro sebe (po útěku z Kremlu tedy samozřejmě sledujeme jeho, místo jeho dvou dalších kolegů), a většinu bitek a kaskadérských kousků si také dělá sám, ale jinak jde o týmovou práci. Žádné zmizení týmu před koncem nebo křečovitá snaha dát dohromady tým jen proto, že tohle přece bývala týmová show.
K ruce dostal Jeremyho Rennera, Simona Pegga a Paulu Patton.
Simon Pegg se vrátil v roli Benjiho Dunna, který ale z technika povýšil na agenta v terénu a je mu věnován přesně takový prostor na to, aby mohl být vtipný, ale zároveň projít nějakým osobním vývojem. Není to agent nešika, jen nemá moc zkušeností a práce vedle jeho idolu, Ethana Hunta, ho plní nervozitou. Přesto ví, co dělá, a dělá to sakra dobře a jako agent je schopný stejně jako jeho zkušenější kolegové. Jen jako technik nemá žádné pěstní souboje s nepřáteli, ale do akce se zapojuje úplně stejně jako ostatní.
Jeremy Renner se objeví zhruba po půl hodině filmu jako analytik William Brandt, kdy potvrzuje, že "analytik" je někdo, o kom nikdo neví, co dělá a kdo to vlastně je. Jeho interakce právě s Benji Dunnem je perfektní, protože jsou to naprosté protiklady a jejich špičkování a společné scény jsou jedny z nejlepších scén ve filmu.
Paula Patton je také nová, a přiznám se, že jsem o ní předtím nikdy neslyšela, ale to je právě dobře. Do týmu sedla perfektně a její Jane Carter není chladnokrevná agentka, ale člověk z masa a kostí, kterému se stalo něco zlého. Místy je nejistá, ale i ona dokáže ve správnou chvíli udržet chladnou hlavu, a není těžké jí uvěřit jak vysoké podpatky a večerní šaty, tak pistoli a souboj se dvěma o hlavu většími chlápky.
Týmu pomáhá to, že Ethan Hunt je tu tentokrát už v tak trochu mentorské roli. V Benjim vidí potenciál a celou dobu mu pomáhá a v terénu ho uklidňuje a podporuje. Totéž dělá i pro Jane a také v případě Brandta řekne správnou věc ve správnou chvíli.
Nejvýživnější scény, jako rvačku se záporákem, nebo lezení na nejvyšší budově světa (která je na nejlepší cestě stát se klasikou), si rezervoval pro sebe, ale jinak je Ghost Protocol stará dobrá týmová práce. Až do poslední chvíle se spoléhají jeden na druhého, a bez vzájemné pomoci a jejich podpory by Hunt tentokrát jejich "nemožnou misi" nedokončil. Cvak, bum, prásk, až do posledního napínavého momentu jsou všichni spolu. A když ne, jsou alespoň spojeni vysílačkou a neustále spolu mluví. Všichni mají spoustu scén společně nebo ve dvojicích a klape to tak, že si divák jen spokojeně ťuká do rytmu.
Možná existuje důvod, proč tohle není Mission: Impossible 4 (i když tomu spousta lidí tak říká), ale vyčleňuje se názvem. Téměř to vypadá jako začátek nové série filmů, tentokrát se stabilním týmem. Osobně nemám nic proti. Cruise se očividně do důchodu nechystá, a rozhodně to nevypadá, že by hodlal sérii někomu předávat (Renner byl moc dobrý, ale jeho postava nebyla načrtnutá dostatečně na to, aby mohla být centrem dalšího filmu – když tu navíc tak dobře šlape sestavený tým).
A tím se vracím zpátky k Birdovi. Jeho režie je jistá, a ačkoliv mnoho lidí považuje za vrchol filmu právě scény z Dubaje, tak já se závěrem filmu žádný problém nemám. Michael Nyqvist jako záporák sice nemá moc prostoru, ale je to spíš taková neviditelná hrozba a šílenství jeho Kurta Hendrickse se projevuje postupně. Možná by jeho závěrečný souboj vypadal jinak, kdyby měl víc prostoru, ale přiznejme si, Hoffmana z trojky by měl problém trumfnout každý.
Paradoxně nebezpečněji působí nájemná vražedkyně Sophie Moreau, která má jen pár dialogů, ale právě v tom je její největší kouzlo, protože jde téměř o tichou hrozbu z její strany.
Birdova režie funguje i v soustředěnosti na detail. Neustále víme, co se děje, kde jsme a na koho se díváme, a i honička v pouštní bouři je soustředěná jen na hlavní postavu a jeho protivníka.
Celý film ale není tak vážný jako trojka, a přelom k odlehčenější rovině mu svědčí. Pohoda panující v týmu se přelévá i do děje, a neustálé narážky typu: „Proč nenosíme masky?“ a podobné, pomáhají zlehčovat situaci. O většinu těchto narážek se sice stará Simon Pegg, ale i Cruise vypadá, že má zase radost ze života a lehká ironie je z něj patrná na první pohled. Návrat k devadesátkovému stylu tahle série zkrátka potřebovala jako sůl.
Jistě, jsou tu logické díry, ale ty provázejí každý díl, a během filmu se nedají téměř postřehnout. Birdovo hračičkovství totiž výborně odvádí pozornost. Nejde o superhrdiny, a i přesto, že Hunt tu skáče a leze a pere se s kdekým, je vidět, že jde pouze o lidi z masa a kostí. Ethan Hunt tu krvácí, je zraněný, stejně jako ostatní, a dělá to z nich sympatické lidi, kteří se jen ocitli ve špatné situaci. Selhávání plánů, i technologie tomuhle efektu také pomáhá, a Brad Bird tak dostává možnost si hrát s různými technickými vychytávkami, jaké bývaly v seriálu, aby ale neustále vracel tým zpátky k přemýšlení a improvizaci, když tyhle výstřelky moderní technologie selhávají.
Závěrečná scéna dává tušit, že pokračování se chystá, a pokud by mělo jít o stejnou sestavu jako zde, bylo by to pokračování na jedničku.
P.S. Návaznost na třetí díl tu je, a absence Huntovy manželky je tu postupně, přes několik zvratů, také vysvětlena, takže ani tady není nic ponecháno náhodě.
P.P.S. Praha zaskakující za Budapešť a Moskvu může být napoprvé trochu rušivá, ale dá se na to rychle zvyknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat