pondělí 2. ledna 2012

Mission: Impossible (USA, 1996)

Tým Jima Phelpse má v Praze na americké ambasádě najít část ukradeného seznamu se skutečnými jmény agentů v utajení. Něco ale nevyjde, a všichni, až na Ethana Hunta a Phelpsovu manželku Claire, jsou zabiti. Podezření padne na Hunta, který ale ví, že je někdo zradil a rozhodne se zrádce najít.


První Mission: Impossible (dál jen MI1), byl velký hit, který znamenal nejen začátek přílivu zahraničních štábů v Praze, ale trefil se přímo do doby, kdy byl Tom Cruise na vrcholu filmových sil.
MI1 je z dnešního hlediska pěkně oldschoolová, s přesně ubíhající akcí a dodnes známými scénámi. Brian de Palma měl sice k dispozici scénář, jímž si scénáristé nebyli moc jistí v kramflecích, ale vyvažuje ho civilními a normálními hrdiny z masa a kostí a držením se při zemi.
Ethan Hunt ještě není superagentem, který sedí na motorce, jednou rukou střílí a druhou se češe. Cruisův hlavní hrdina je jen člen týmu, který se projeví až později, když týmová akce selže. Hrát ho kdokoliv jiný než Cruise, dost těžko bychom předpokládali, že zrovna on bude tím, okolo nějž se bude později točit děj. V celém úvodním seskupení vidíme normálně vypadající lidi, kteří problémy řeší nejprve hlavou a pečlivým plánováním, a až pak se uchylující ke zbraním. Dostaneme i poměrně dost času je poznat, a tím víc dokážeme s Ethanem soucítit, když se následně ocitá sám uprostřed Prahy bez vědomí, komu může věřit.
U našince vyvolá MI1 nostalgii v tom, že prvních asi 30 minut se odehrává v Praze. Hlavně proto, že je tu naše hlavní město za sebe a nezastupuje Paříž, Londýn, Budapešť, a nemusíme se tak chytat za hlavu ve chvíli, kdy například jinde vidíme v Budapešti projíždět naše vlaky.
Další nostalgické zachvění pocítíme při samotném sledování. Je to sice akční thriller, ale jsou tu i stopy detektivky, Ethan Hunt musí přemýšlet, plánovat a zbraň v celém filmu drží asi jen dvakrát, přičemž ji nepoužije ani jednou.
Tom Cruise tu je ještě ve formě, není nezbytně toporný, nehází úsměvy, a dokáže se tvářit dostatečně urputně a naštvaně na to, abychom mu agenta v nesnázích uvěřili. S ještě nepoškozenou nálepkou "pan Hollywood" si tu utrhne nejvíc prostoru, ale jsou tu i jiní.
Samozřejmě tu najdeme inventář následujících tří filmů (i když u toho čtvrtého je to diskutabilní), Luthera Stickella v podání Winga Rhamese. Tady ještě špión-odpadlík, pomáhá Ethanovi s vloupačkou do centrály CIA v Langley.
Jean Reno také není žádný skautík, protože jeho Franz Krieger je především chladnokrevný zabiják.
Claire, manželka Jima Phelpse,  a její představitelka, Emmanuelle Béart, je něco mezi pokoukáním pro mužské publikum a milostným zájmem pro Ethana Hunta. K ničemu vážnějšímu ale nedojde, hlavně proto, že Claire je (zdánlivě), truchlící vdova a také vycvičená špiónka.
Její nedávno údajně zesnulý manžel, s tváří bezchybného Jona Voighta, je už jen třešničkou v téhle špionážně-akční lahůdce.

Mission: Impossible není dokonalý film, hlavně kvůli některým účelově poskládaným scénám, a občas trochu skřípajícím dialogům. Ovšem dodnes parodovaná scéna s Cruisem visícími na laně nad podlahou, reagující na pohyb, nebo jeho závěrečný souboj na jedoucím TGV, jsou dnes už klasiky, stejně jako samotný film. 
Při návratu (nutno dodat, že velmi povedeném, a jemuž se budu za pár dní také věnovat) do kin v zimě 2011 je vidět, jak moc se tahle série vyvíjela, a jak rádi dnes zpětně oceníme první díl.


Stále se totiž částečně držel struktury seriálu, a používání masek nebo různých technických mašinek tu nebylo nadbytečné, ale vhodně umístěné.
Jistě, z dnešního hlediska může už jejich internet nebo mobily svádět k mírnému výsměchu, ale právě díky rozumnému využívání, se smát nebudeme. 
K celkovému vyznění filmu pomáhá i hudba Dannyho Elfmana, která není v celém filmu nijak dunivá, ale na Eflmana netradičně moderní, přesto se držící původních "seriálových not". Otevírací melodie je změněná do moderní verze, přesto stále poznatelná a hodně povedená.


Brian de Palma zkrátka dokázal svou zručnost a je tedy škoda, že druhý díl, následovaný o čtyři roky později, připomínal parodii na Matrix. O druhém díle ale napíšu později, teď bych ráda vychválila jedničku, která je skvělou jednohubkou, již si občas rádi znovu zopakujeme, a která ani po těch letech nenudí.

Žádné komentáře:

Okomentovat