Grace žije ve velkém rozlehlém domě jen se svými dětmi, kde čeká na návrat manžela z války. Její děti trpí vzácnou nemocí, alergií na světlo, a proto žijí neustále ve tmě. Osamělost, tma, velký dům a nově příchozí služebnictvo ale způsobuje, že Grace i děti začínají vidět a slyšet věci, které ve skutečnosti nejsou…nebo ano?
Než si Nicole Kidman odnesla Oscara za Hodiny, rok po slavném rozvodu s Tomem Cruisem, a ve stejném roce, kdy zazářila v Moulin Rouge, si střihla roli osamělé matky v tomhle malém, koprodukčním thrilleru, který se za těch deset let stačil vyšplhat mezi její nejlepší filmy a herecké výkony.
Nedá se říct, že by v roce 2001 zapadl, právě naopak – jen si ve spojitosti s Nicole Kidman a jejími "porozvodovými" filmy spojíme právě spíš role zpěvačky ve slavném pařížském klubu nebo spisovatelky Virginie Woolf.
Alejandro Amenabár je rodilý Chilan, vychovaný ve Španělsku, a zemi své matky ostudu nedělá. Ti druzí napsal, zrežíroval a ještě si k němu pro dobrý pocit složil hudbu.
Nesoucí se na vlně (tehdy ještě relativně čerstvé) odstartované Šestým smyslem, vytvořil atmosférický film, v němž není nouze o překvapení. "Film s pointou" má dnes bohužel kvůli mnoha kopiím a vykradačkám (ať už jsou to remaky japonských a španělských hororů nebo pokusy o originalitu) spíš špatnou pověst, ale u Ti druzí ji mají velmi povedenou – hlavně proto, že Ti druzí se tolik podobnají právě Shymalanově duchařině, a přesto je to film sám o sobě natolik překvapivý, že nás jeho pointa nenapadne ani minutu před jejím odhalením.
Amenabár si s námi hraje, vede jiným směrem, nabízí několik různých rozuzlení, aby nakonec na konci už atmosférou filmu pohlcený divák sbíral čelist ze země.
Ti druzí je totiž skvělá filmařina, postavená jen a pouze na hereckých výkonech, atmosféře a hudbě. Nicole Kidman tu ještě hraje bez afektu a make-upu, a film skutečně táhne – a dokázala tak, že umí hrát i bez silného mužského protějšku, který by ji podporoval. Sama si udělá místo a vyděšenou, přesto silnou Grace zvládá na jedničku.
Nejvýrazněji ji přihrává Fionnula Flanagan jako nová hospodyně Bertha Mills, jež je stejně přísná stará paní, jako laskavá chůva, s tajemným výrazem někoho, kdo něco ví a nechce to říct.
Pro ryze britské fanoušky je tu pak Christopher Eccleston jako Gracin manžel Charles.
Celý film se odehrává v jednom domě, a na kusu zahrady, které jsou potopené v mlze. Obě děti se svou reakcí na světlo musí navíc mít neustále zatažené závěsy, a tak Grace, jako starostlivá matka, musí dodržovat pravidla, aby její děti nepřišly do kontaktu se světlem.
Obě děti jsou, jak už děti ve filmu bývají, trochu protivné, ale to nebrání v tom, abychom si k nim postupně našli cestu – díky postupnému odhalování toho, co se v domě děje, a hlavně také proto, že Anne je na prahu puberty a malý Nicholas je sice pořád vyděšený, ale své sestře bezvýhradně věří a obdivuje ji. Grace pak musí zvládat obě děti a ještě si poradit s novým služebnictvem, které se na prahu dveří vyskytlo zrovna ve chvíli, kdy to nejvíc potřebovala. Hospodyně Bertha Mills, zahradník Edmund Tuttle, a mladá němá dívka Lydia, jsou podezřelý spolek, přesto se od začátku zdá, že chtějí Grace spíš pomoct, než jí ublížit.
I kolem Grace se vznáší několik tajemství, a celý film pak působí jako komorní detektivka z anglického venkova (kde se celý film koneckonců odehrává), kde se děje něco divného, jen nikdo nedokáže od začátku určit, co to přesně je.
Zvuky, hra se světlem a tmou, postupné odhalování příběhu, v tom je síla téhle hororové lahůdky. Bez krve, křiku, jen na malém klaustrofobicky působícím prostoru, tu Amenabár zkušeně vede perfektní Nicole Kidman k jednomu z jejích nejlepších výkonů v jednom z nejlepších thrillerů poslední dekády.
Žádné komentáře:
Okomentovat